Před dávnými časy usídlil se
pod horou Viros Navor zvanou
v chodbách starých jak sama země
muž s pověstí krutou a tmavou.

Jméno Akkar tehdy nosíval
a díky svým strašným činům
mu každý Krvooblek přezdíval
a hoře se zdálky vyhnul.

V podzemí zažehl chladný oheň
a v jeho žáru kámen vykoval
jenž mu pak sílu a moc dával
aby své plány vykonal.

V těch dobách rudla krví zem
a mrtví povstávali
by stavěli své šiky pro pána
Akkara a jej poslouchali.

Ta armáda vnesla děs do světa
a Akkar se smál a vládl
svým kamenem, vůlí odpornou
až mu každý k nohám padl.

Když brány města Karis Larinsin
v prachu a hřmotu padly
tu náhle se andělé zjevili
a za lidi do boje vpadli.

Světlonoši mrtvé kosili
černá krev v potocích tekla
až celé vojsko v prach se vrátilo
a Akkar padl až k branám pekla.

Však za jeho činy ukrutné
nebyl mu dopřán věčný klid
za tři sta let zas vrátil se pod horu
aby dál děsil okolní lid.

S železnou korunou na bílé lebce
vládl svým otrokům a ukrýval
drahokam bílý co kdysi jej zničil
když kněz z něho Světlonoše vyvolal.

Však nestačil dlouho nabírat sil
dveře jeho síně se hřmotem rozlétly
a sálem jak světlo z kamene
blesky čarodějů prolétly.

Zářivé ostré chladné meče
čáry a voda svěcená
skončily opět jeho bytí
a vzaly drahokam co mír znamená.

Tisíckrát zatracen tisíckrát vzýván
Akkar spal pod zemí pět krátkých let
než Ašrak ten oddaný služebník
našel cestu jak vrátit jej zpět.

Ač dávno mrtvý teď v upíra těle
přinesl z horského nitra
prastarý úlomek původní země
a zmizel před příchodem jitra.

Potřetí měl Akkar vrátit se na zemi
opustit hlínu a červy
a zase měl smůlu byl zastaven třemi
hrdiny s pevnými nervy.

Jeho tělo v chrámu v Karisu
probodla posvátná čepel
a nezbyl než prach který se s větrem
do všech stran světa rozletěl.