Sny pana Ampuly
Toto dobrodružství začalo úplně nevinně při jedné ze zdravotních projížděk, tolik v naší družině oblíbených. Tehdy se Ara, Dajen, Trudi, Greendel a náš externí přítel Timius i se svým dárečkem stavili takhle navečer v jedné z hospůdek u jižního pobřeží. Nálada byla lehce pokleslá, neboť první co spatřili při vjezdu do vesnice byla žena plačící nad mrtvým tělem svého manžela, ale jakmile se mezi sebou ujistili, že o mor se asi nejedná, tak na to zapomněli a jali se jísti a nocovati. V hospůdce bylo docela živo, to víte, jižani jsou temperamentní a přátelští, a proto jim ani nepřišel podivný přátelký zájem jednoho blahobytně vypadajícího hobita o jejich jména, postavení a osudy. Prohlížel si je skrz nezvyklý cvikr a živě konverzoval. Představil se jako A. A. Ampula se svou osobní stráží, slečnou Keirou Mei. To byla taková...no, taková namakaná šermířka. Studená jak psí čumák.
Po příjemném večeru se dobrodruzi odebrali na lože. A zdál se jim sen. Živý sen. Až moc.
Ara, Dajen, Trudi, Greendel, Timius tentokrát bez dárečka stojí ve zšeřelé chladné chodbě. Zdroj světla neznámý, asi nějaká oblíbená fosforeskující houba. Hu, co dělat? Chodba vedla jenom jedním směrem, takže aspoň to bylo jasné. Jinak to tam ještě dost páchlo. Tak si rozsvítili a vydali se za nosem. V druhém ohybu spadl ze stropu slizovec. Milé místo. Timius se vytasil se svým arzenálem dýk detekujících snad úplně všechny formy života, magie, živlů, bytostí z jiných světů a já nevím čeho ještě. Díky tomu se vyhnuli dalším dárečkům na stropě, ale malí zelení a kousaví pavoučci je zaskočili. Taky pavučiny, jedovaté houby a stále větší puch. Postupně některým sečtělejším začala docházet velice nepříjemná paralela vyvolávající žaludeční nevolnost. No jistě! Cojiného by je před jediným východem mohlo očekávat než pavouk. Pracovně Odula. Greendel si zahrál na hrdinu a pokusil se ji zespodu probodnout dřív, než ho zasedne. Ostatní jí utínali nohy, což Greendelovy vyhlídky nikterak nezlepšovalo. S četnými zraněními nakonec pavouka udolali. V jeho doupěti našli napůl sežrané lidské tělo, které jim něco nepříjemně připomnělo. Vypadalo jako ten mrtvý muž, jehož ženu potkali při příjezdu do vsi. Pak se probudili.
O ozdravujícím spánku nemohlo být ani řeči. Nejnže nemohli meditovat, jejich zranění byla skutečná! To už je napováženou. Podezření z této noční můry padlo na hobita Ampulu. Dobrodruzi jsou velmi důvtipní, takže za Ampulou vyrazili hned ráno, když měl teprv 10-ti hodinový náskok. Jako praví detektivové ještě navštívili vdovu z krajního domku, ale nedověděli se nic jiného, než že manžel zemřel v noci ve spánku. Značně neklidném spánku. V tu chvíli to měl Ampula jako potenciální viník spočítané. Byli mu v patách. Jen si na křižovatce mezi Bjonkem - čti Bžunk - a Wardem nebyli jisti, na kterou stranu odbočil. Proto se rozdělili. Trudi, Greeendel, Timius a dáreček se vydali do Wardu a zbytek do Bjonku. Do cesty se jim připletla menší banda banditů, ale to se přepočítali. Greendel a Trudi jim to ve Wardu natřeli tak, že na to nezapomenou až do konce života. Poprava se uskutečnila za několik dní.
Leč ve Wardu Ampula nebyl, stopu sem fingovala Keira, takže se tam moc nezdrželi a v patách s rozzuřeným místním obyvatelstvem město opustili směr Bjonk. Wardským se zřejmě nelíbilo, že jim do jejich města Timius zatáhl spektru. Na létajícím koberci a neviditelnou k tomu. Co dodat. Po tomto odhalení Timiovo postavení ve družině doznalo značných změn. Nikdo jiný například neměl osobního strážce. Trudi z něj nespouštěl oči a svou ruku z meče. Nemrtvé nikdy neměl moc rád.
Leč zásah ve Wardu nevyřešil jejich problémy, které pokračovaly další noc. Ve snu se ocitli v ulici cizího města. Bylo horko, slunce pražilo a ulice byly prázdné, domy vylidněné. Nenašli živou duši, jen potvory z kruhů magie, až ve výstavné budově na náměstí objevili na kamenném lůžku spát mladou dívku. K nesmírnému překvapení všech přítomných se jim zdařilo ji probudit, ale moc si nepomohli. Představila se jako Dariela, kouzelnice studující zde na univerzitě. Po zjištění, v jakém stavu je město, se málem zhroutila, ale pak si začala vzpomínat, že prováděli nějaký experiment a soudě dle stavu věcí, asi se úplně nepovedl. Město se mimochodem nedalo opustit, ani nebylo vidět za hradby. Takže si museli pomoct tu. Dariela jim doporučila zkusit experiment zopakovat, ale naopak. Nic jim samozřejmě nezaručila. Ono přečíst pozpátku magickou formuli není žádná sranda a ukápnout přitom vlastní krev, to je skutečně úkol pro naivky nebo sebevrahy. Nebo zoufalce. Takže družina se do toho s chutí dala. Stačilo jen vyjít pár schodů a ve věžní místnosti zapíchnout jednu nepříjemnou hrůzu, říznout se do palce a odříkat obráceně OTYTETUTATYTYBITANTATYRANENTULISTY. Poté začal vířit vzduch, do místnosti se slétali duchové a mizeli v maličkém oltáříčku, vypadalo to dobře, jenomže nakonec 3 duchové odmítli zmizet a tak jim museli naši hrdinové pomoct. Pravda málem přitom přišli o život, protože takový Balrog nebo vzdušný vír dokáží být docela nepříjemní. Když však družinu nezabili, neměl je už tento sen čím překvapit, a tak se probudili.
Následoval den, kdy Dajen s Arou přibyli do Bjonku. Záhy zjistili, že pan radní Ampula zde požívá velké úcty, ale zrovna není přítomen. To Dajenovi naprosto stačilo k tomu, aby se dokonale zamaskoval, konečně, hobiti jsou všichni stejní, a vydával se za Ampulu. Doma mu to samozřejmě neprošlo, a tak museli Ampulovu prostorově výraznou kuchařku, která je napadla hovězí kýtou, zavřít dole do sklepa. Dajen pro jistotu zamčel zlodějským klíčem, protože tato dáma byla horší než dosavadní noční můry. Ovšem noc už se opět blížila a oni nebyli o nic blíž k nalezení viníka. Uléhali v Ampulově ložnici se strachem.
V tak krásné zemi snad ještě nikdo z nich nebyl. Vodopády, potůčky, kvítí, voňavá tráva, mírné sluníčko, krásná dívka jako průvodkyně. Marně se rozhlíželi po něčem, co by se je snažilo sežrat. V pořádku došli na břeh tmavomodrého jezera, kde byli představeni místní Paní. Ta je uvítala a nechala, aby si dělali, co chtějí. Kolem pár spokojených lidí, co žili v chýškách z větví a listů a jinak klid. Vlastně nuda. Ale příjemná. A uklidňující. Člověk měl pocit, že by tu mohl zůstat napořád, že mu nic nechybí a vlastně je to tu moc fajn. Jan Dajen se nudil. A pořád víc, až začal dělat pořádky. Vlastně nepořádky. Hluk a rozbroje. Například prohlásil, že jedna chatka se mu líbí a bude v ní bydlet, přičemž jaksi zapomněl na stávajícího majitele, který, vytržen ze slastné idyly, šel si stěžovat k Paní. Ta Dajena napomenula a jinak nic. Tak Dajen začal zlobit víc a víc, až zlobil tak, že se Paní vážně naštvala a konečně je ze své země vyhodila. A jediná cesta pryč vedla tunelem skrz okolostojící hory.
A už se dočkali zákeřných věciček, co je chtějí sežrat. Vlastně ani ne, až na konci je uvítal gentleman s tím, že je nepustí, pokud nad ním nevyhrají v kostkách. Seděl před teleportem, tak radši poslechli. Bůhví, kdo to je. Z očí mu hledělo deset čertů. Hrál s Arou, která v životě nebyla tak vytřepaná. O trošku víc pak byla ještě za malou chvilku. Ať už švindloval nebo ne, Ara prohrála. A gentleman se začal měnit v potvoru, aby je jako sežral, když prohráli. Chvilku nevěřili svým očím, ale pak je napadlo, že lepší bude nevěřit svým očím na druhé straně teleportu. Jen Ara viděla proměnu až do konce a z šoku ji probrala až bolest z plamenů, které proti ní ten drak vychrlil. Proběhla teleportem a zhroutila se celá popálená.
A ze snu se neprobudila. Dlouho ji křísili z nejhlubšího bezvědomí, naštěstí Greendelovy léčitelské schopnosti jsou léty vybroušené. Když se probrala k vědomí, ještě dlouho se třásla.
Show pokračovala. Celý tým se sešel v Ampulově domě. Koně ustájili v jídelně. Zajistili Keiru, která se konečně vrátila, rozstudili Ampulovo jméno po městě a pokračovali v pátrání uvnitř domu. Ampula jim upláchl jen o pár hodin, ale stopa, jak už to bývá, chládla. Navíc Dajen předvedl ukázkovou setrvačnost minulého snu a začal se v převleku za Ampulu považovat za svrchovaného majitele domu. Přátelům nakazoval, kam kdy můžou jít, klíče od místností nosil při sobě a významě jimi chrastil. Byl strašně protivný, tak je jediné štěstí, že konečně našli tu tajnou chodbu vedoucí za město. U výlezu z chodby vyzpovídali poustevníčka, který co nevěděl, neřekl, takže stopa byla nalezena. Vedla do lesohvozdíku severně od Bjonku. A padla další noc.
Tentokrát sen strávili na pustém ostrově zapomenutém v čase. Opět je něco chtělo sežrat, tentokrát utekli, protože to něco mělo 5 sáhů na vášku a zuby jak sloní kly. T-rex. Dalším obyvatelem tohoto ostrůvku byli ptakoještěři a jeden kostlivý převozník přes oceán. Chtěl je trošku podvést, nachytat na hádanky, ale inteligenční potenciál týmu ho lehce převálcoval. Naštěstí nechrlil oheň. No, a tak se ráno zase probudili. Konec honby se blížil. Celý den strávili putováním v lese a přišla poslední noc.
Zima. Mráz. Sněhový poprašek. Krev. Krev na sněhu vytváří neuvěřitelné efekty. Hrubý křik. Muži. Hodně mužů křičících a hrozících v cizí řeči. I když výhružnému hulákání "Kdo jste a co tu chcete a jestli nám uspokojivě neodpovíte nejpozděj hned, tak vás zabijeme!" rozumí každý trošku zcestovalý dobrodruh, ať už je v jakémkoliv jazyce. Takže Greendel s Dajenem se blýskli svými jazykovými znalostmi, kdy mág Timius jen tiše záviděl, protože čas, který mohl strávit studiem jazyků, strávil cvičením svého dárečka. Naši lingvisti jim vysvětlili, že jsou mírumilovní středně bohatí pocestní. To ovšem jejich přítomnost na bitevním poli večer před bitvou uspokojivě neobhájilo, a tedy byli deportováni do tábora. Protože byli ale cizím a neočekávaným prvkem, rozhodlo se vedení využít jejich strategických schopností a dalo jim posoudit situaci. Po dvou hodinách debaty, každý musel uznat, že strategické schopnosti naší družiny jsou na úrovni průměrně vyspělého šimpanze. Nejgeniálnější plán vůbec byl obklopit nepřátelské vojsko zeleným hlenem a chechtat se jim, jak je požírá. Toť pro představu. Nakonec cosi vymysleli a výsledkem byla zítřejší bitva, kde hlavně Ara úspěšně napodobovala řev T-rexe - některé zkušenosti jsou k nezaplacení! Děsila tím cizí armádu. Největší zážitek měl stejně Trudi, který se vprostřed bojiště setkal face to face se svým otcem Filipem Lorentem. Naštěstí pro oba nebyl jejich souboj doveden až do konce a oni se probudili pod svítajícím nebem pod střechou hvozdu. Jen Ara měla trochu vyřvané hlasivky.
Ten den odpoledne se přiblížili k Ampulovu posledním útočišti. Pět rudých blesků na přivítanou jimi sice trošku zatřepalo, ale horší byl ten gnóm. Po třech neúspěšných pokusech zkamenět Greendela, to vzdal a uvolnil cestu k Ampulovi. Ten pochopil, že prohrál a byl chycen, tak se vzdal. Družině to docela vyrazilo dech, protože pořádný lotr se vždy pere až do konce očekávaje ještě horší konec, kdyby jim padl do rukou živý. Jenže Ampula byl skoro bezelstný hobit, bohužel skvělý a trochu nezodpovědný alchymista, který je bral jako dobrovolníky pro testování jeho nejnovějšího artefaktu - snového cvikru. Na koho se tím cvikrem podíváte a vyslovíte jeho jméno, toho máte ve své moci a můžete na něho sesílat libovolné sny. Živé. A pan Ampula pomocí něho a své křišťálové koule testoval, jestli funguje, jak má.
No, nakonec jeho hobití šarm překonal i naštvanost dobrodruhů, kteří si stejně v duchu připomínali, že mu vlezli s koňmi do jídelny a udělali ostudu po celém Bjonku, takže co vlastně chtít víc. Z Ampuly si udělali dlužníka, přinutili ho vyrobit jim kvalitní kouzelné vybavení a osvěženi několika příjemně bezesnými nocemi, v poklidu se navrátili domů.
Jen Keira je na ně ještě dobře nakrklá. O paní kuchařce se radši ani zmiňovat nebudeme. Dajen měl od té kýty modřinu ještě několik dní.
PJ Zuzka