Anthareia

Kde se vzal, tu se vzal, jednou nás vyhledal v Rackově neznámý elf. Představil se jako Idhar z Věží magie, že by pro nás měl zajímavou práci. Sešli jsme se v hospodě U dračího kamene, které už ze zvyku říkáme spíš U Hana nebo U Šutra podle jeího majitele. Idhar se nám svěřil, že mágové už nějakou dobu pátrají po jakékoliv zmínce o tajemném drakovi jménem ..... Jeho jméno se objevilo v několika legendách a kronikách, působí to velmi neurčitým dojmem. Neví se, jestli se jedná o konkrétního bílého draka, více draků nebo bytostí nebo pouze o symbol. Ale z nějakého důvodu to mágové považují za důležité, a proto vyzývají určité skopinky lidí, aby se o něm pokusily něco dovědět. Znělo to zajímavě, a tak jsme souhlasili. Idhar si s námi smluvil schůzku za tři týdny a zmizel.
Rozběhli jsme pátrání. Dajen slídil mezi zlodějskými organizacemi, Jena navštěvovala bylinkáře, Galthy brouzdala po přístavu a Narrimbor šel hledat rozumy do knihovny. A byl úspěšný. Na několikátý pokus ho nasměrovali k ostrovu Atanaroh, kde by podle pověstí měla být tajná a rozsáhlá knihovna zaměřená právě na draky. A tak jsme najmuli loď nazvanou Ostrov - jak rafinované. Kapitán Mo o tomto ostrově nikdy neslyšel, ale přitom neměl ležet dál než tři dny plavby na východ od Dare-tonu. Atanaroh tam skutečně byl, ale ukrytý závojem mlh, který ale Dajen prohlédl na svém růžovém koštěti a navigoval nás až k pobřeží.
Ostrov to byl zvláštní. Jakoby do moře někdo zarazil ohromný kamenný sloup. Mnoho desítek sáhů vysoká skála měla u paty jen pár sáhů široký pruh písečné pláže. Dajen vylétl nahoru a tvrdil, že vrcholek je pokrytý lesem. A tak jsme se s kapitánem dohodli, že na nás pár dnů počká a vyrazili nahoru. S kouzelníkem a létajícím koštětem to pro nás nebyl žádný problém.
Les byl převážně bukový se štěrkovitým podložím. Kromě pár ptáků tam nic nežilo. Prostě to bylo celé divné. A pak jsme našli kamennou sochu draka. Strávili jsme u ní snad den marnými pokusy najít pomocí ní vstup do knihovny. Kouzla, domluvy, prohledávání, nic nepomáhalo. Ani to, že jí Dajen s Narrim v náhlém záchvatu inspirace zapálili ocas. Až za dlouho někdo pochopil, že nám její pohled jen ukazuje směr a na protějším úbočí skály nalezli tajný vchod.
Nevítala nás však knihovna, ale dvě nepříjemné gorgony a za nimi podivná místnost s nápisem nad protějšími dveřmi. A Narri ten nápis přečetl....

Sedíme v trávě. Je odpoledne, docela teplo, všude okolo tráva a na obzoru nějaké město. Bez zbytečných komentářů jsme vstali, zjistili, že nám nic nechybí a vydali se k městu. Takové věci se nám přece stávají každý druhý den. Město se jmenovalo Belin. Mělo okolo hradby, ale působilo omšele, odtažitě a evidentně mělo své nejlepší časy za sebou. Toho odpoledne člověk v ulicích nenarazil na živáčka, protože všichni byli shromážděni na náměstí, kde skandovali: "Upalte ji! Zabijte čarodějnici! Ať se za své pykle smaží na hranici!" A na hranici stála mladá dívka, tak šestnáct let s vyděšeným výrazem ve tváři. A to bylo na Narriho moc. Vzpomínka na vlastní tragickou minulost a současně reflex zachránce dámy v nesnázích ho přiměly teleportovat se na hranici a v okamžiku i s dívkou zmizet. A zbytek družiny se dal na útěk. Narri nemohl být daleko, Dajen nás navigoval, prchali jsme na západ od města a brzy jsme spatřili les, ve kterém jsme se pronásledovatelům na poslední chvíli ztratili. Zachráněná dívka, která se představila jako Arja, nás ujišťovala, že do lesa lidé nevkročí neb se velmi bojí. Ujistila nás, že čarodějnice rozhodně není a pozvala nás ke své babičce, moudré kořenářce, žijící hlouběji v lese.
Tam po několika hodinách přibyl také Arjin otec Dáekin a společnost byla kompletní. Od Dáekina jsme se odvěděli, kde se nacházíme. Tato země se jmenuje Anthareia, leží na severní Linelfloren blízko severnímu moři. Hlavním městem je Belin, kterému vládne správce Alkain. Krále nemají. Dáekin je Alkainovým rádcem a hvězdářem. Velmi vzdělaný muž, který cítí, že se děje něco podivného. Lidé zde mají strach z lesů, neoprávněný podle babičky a Arji. Na nebi nedávno zmizelo souhvězdí královny Makáii, Alkain se chová podezřele a navštěvuje ho občas podivný chlapík. Pole nerodí a lidé hladoví. Neví se proč, a tak vinu svalují na kohokoliv, teď například na Arju. Jen proto, že občas chodí do lesa. Ale nevěděl, proč jsme se tu ocitli my a o žádné knihovně na Atanarohu nikdy neslyšel a o drakovi.....také ne. Takže nám nezbylo nic jiného, než se zajímat o zdejší záhady a doufat, že z toho vyplyne něco pro nás.
Rozhodli jsme se začít s tajemným Alkainovým kamarádem. Dáekin nám oznámil, že je právě v Belinu a večer opustí město jako vždy malou brankou. Tak jsme si na něho počkali a sledovali ho. Mířil do jižní části lesa Aelonu. A tam v nějaké chatě strávil celou noc ošetřováním jakési bláznivé stařeny. Nad ránem jsme si na něho počkali a zapírání ani hraní divadla mu nepomohlo. Dajen vypadá mírumilovně, ale je drsnější, než by člověk čekal. A tak nám chlapec vyklopil, že je jen hrnčíř či kovář či co a že se z Alkainova nařízení stará o jeho bláznivou sestru Makytu, o které se myslí, že je mrtvá. Makyta jen blábolila něco o liškách lesem hop a skok, stromech, pasekách a jiných nesmyslech. geniální intelekt naší družiny však usoudil, že tato Makyta by mohla mít něco společného se zmizelou Makáiou a radši jsme ji vzali s sebou. Chlapce jsme tam nechali a lesem se harcovali na sever k babiččině chaloupce. Babička byla trochu nevrlá, když jsme jí povykující Makytu přivedli. Neměla vůbec chuť založit si u domku starobinec a dalo nám práci domluvit pro Makytu aspoň venkovní přístřešek. Pak jí ale babička namíchala nějaké bylinky a Makyta se uklidnila. Aspoň na čas.
Byl tu jiný problém. Ten chlapec, kterého jsme sledovali, evidentně nebyl ten, kterého jsme sledovat chtěli. Klame nás Dáekin? Moc jsme mu nevěřili, takže jsme se rozhodli popovídat si z očí do očí přímo s Alkainem.
Operaci "Alkain" by nám mohla závidět mnohá profesionální zásahová jednotka. Plížení v ulicích Belinu, kde na nás už visel zatykač, vniknutí do domu, kde jsme byli očekávání, ale uvítání se nevyvinulo přesně podle jejich představ. Stačila trocha Jenina slzného plynu, pár Narrimborových kopanců, zapálené schody...Dajen si při této akci vysloužil pověst nebezpečného násilníka a rváče, když bez problémů složil holýma rukama několik ozbrojených chlapů. Utekli jsme portálem s Alkainem v poutech.
A zase jsme se moc nedověděli. Alkaina navštěvuje elfí mág Ak-hór a radí mu, jak se vypořádat se zoufalou situací, ve které se země nachází. Naposled mu poradil pronásledovat čarodějnice. Makytu Alkain odstranil proto, že se za ni styděl. Nejzajímavější ovšem bylo, že Alkain vládne asi .... let a moc si nepamatuje, co bylo předtím. Stejně jako ten chlapec, co se staral o Makytu, stejně jako Dáekin a babička. Něco se tehdy stalo, ale co? S Alkainem jsme se dohodli, že dobrovolně stáhne zatykač a my ho za to nezabijeme, naopak, dáme mu Makytu, kterou měl kupodivu velmi rád. A sami vyrazíme za Ak-hórem.
Cesta trvala několik dní, Galthy měla příležitost ukázat, že umí chytat ryby a navečer jsme se dostali do hor na dohled od Ak-hórova hradu. Náhodou se tam ten večer zrovna konala nějaká oslava, myslím že narozeniny pána domu a sjížděli se tam hosté. Ponejvíc šlechta ze sousední země. Nás tam ale nepustili, i když jsme se rafinovaně vydávali za potulné hudebníky. Nabídli nám jen trochu jídla a vyhnali se vyspat do hor. Když jsme ale kousli do buchty, vypadlo z tama přání dobré chuti Narrimborovi, Dajenovi, Jeně a Galthoniel od pána domu. Ta drzost! Vyrazili jsme zpět a tam už nás pustili, asi změna rozkazů. Že lezeme do jámy lvové, to jsme dobře věděli, ale co jiného se dalo dělat.
Náš plán byl dostat Ak-hóra kousek stranou a podat mu pravdomluv. Pak už by nám řekl, co budeme chtít. Teď jsme ale byli stále potulní muzikanti a jako takoví jsme museli hrát, zpívat, tančit a bavit publikum. Narri hrál na loutnu, podotýkám dost dobře, Dajen udivoval eskamontérskými triky, Jena se snažila tančit a kupodivu právě ta nejpůvabnější z nás, aspoň to o sobě tvrdí, se odmítla angažovat a snažila se být co nejméně nápadná. Ovšem s její vyhlášenou krásou to ani nebylo možné, neboť si jí ihned všiml jeden vlezlý trpaslík a hučel do ní skoro celý večer. Jena roztřeseně požádala o tanec Ak-hóra, mladě vypadajícího tmavovlasého elfa, který uvolněně konverzoval a nedal Jeně příležitost vytáhnout z něj sebemenší informaci. Většinu času strávil opěvováním jistého barda, který podle něj skládá dokonalé balady o lišákovi, druidech a chodícím lese. Narri byl mezitím okupován tlustou šlechtičnou, která se rozhodla, že dnešní večer bude svému manželovi nevěrná. Narri její nadšení nesdílel a radši pátral po tajných východech a jiných neromantických záležitostech. Kolem půlnoci dost hostů odpadlo a naskytla se příležitost podat Ak-hórovi pravdomluv. Jenom jsme potřebovali od něj odlákat toho Galthyiného traslíka, který se ho držel jako klíště. Přes zuřivý odpor naší lučištnice jsme je spolu vyslali ven na procházku a mohli se nerušeně pokusit přiotrávit pána domu pravdomluvným vínem. Podařilo se! Ale na úplně. Ten chlap nebyl Ak-hór! Byl to jeho kamarád a skutečný mág se venku v trpasličí podobě procházel s bezbrannmou Galthoniel! A tento nám nic důležitého neřekl. Okamžitě jsme se teleportovali do zahrady a tam už nás Ak-hór čekal. Galthy byla v pořádku, ale pravděpodobně se od ní dozvěděl všechno o nás a našich plánech. Ale nezabil nás na místě, dal se s námi do řeči. Ani jemu nebylo úplně jasné, co tam děláme, ale naznačil, že zná řešení zdejší situace. Pro něj je však nevýhodné a radši bude Alkainovi radit nesmysly do té doby, než odtamtud lidé dobrovolně odejdou. Má však rád vzrušení a nejistotu, navíc jsme se zde objevili jako nový nepředvídaný element, a tak nám dal šanci. Naznačil, že důležitou informaci můžeme získat pouze od barda, který zpívá baladu o Lišákovi a ten je zřejmě nyní v Tisu - hlavní městě sousední země. Nemohli jsme uvěřit tomu, že nám dává férovou šanci. Dajen a Narri se s ním snažili diplomaticky konverzovat, ale jejich rafinované kličky měly víc děr než cedník. Bylo těžké přesvědčit je, že jakýkoliv pokus o napadení Ak-hóra musí skončit naší rychlou smrtí, chvíli to vypadalo, že se nedohodnem, nervy pracovaly, ale nakonec jsme se uklidnili, zhodnotili jsme, že pokud nás Ak-hór podrazí, což jsme považovali za vysoce pravděpodobné, umřeme aspoň později než hned, a tak jsme vyrazili z hradu, až se nám za patama prášilo. (*Narri to četl a prohlásil, že ústup byl pouze ztráta výhodné pozice a že nikdy neměli dát na babské strachy. Určitě byl bez magů. *)
Ak-hór se kupodivu o nic nepokusil a do Tisu jsme dojeli bez problémů. Barda jsme tam ale nenašli, prý odešel nedávno někam k Belinu. Tak cesta zpět a v Belinu v hospodě U Luthainova ucha nám řekli, že odtamtud odešel před necelým dnem neznámo kam a že želí Arjiny smrti, neboť lidé měli zato, že umřela po útěku v lese.
Nemohli jsme to teď vzdát, a proto jsme se pustili do hledání stopy. A skutečně, jedna stopa vedla směrem k Aelonu a po ní jsme se vydali. Sledovali jsme ji dlouho, přes celý les až k řece, na jejímž břehu jsme objevili barda Assa. Melancholický mladý muž, pravý opak trubadúra Marigolda se dal přemluvit ke spolupráci a ž poté, co mu Narri odpřísáhl, že těmato svýma rukama Arju zachránil a že je v bezpečí. Asso se rozradostnil a zazpíval nám svou píseň. Ta nám jen potvrdila to, co jsme se už z náznaků sami domýšleli.
Anthareia byla před .... lety šťastná, vzdělaná a úrodná země. Místní kulturu zařizivali druidi z ohromného lesa, který pokrýval většinu území. Pak se ale syn krále později nazývaný Lišák rozlítil, že jej druidi nechtějí přijmout mezi sebe, protože není dost nadaný a rozhodl se moc nad hvozdem získat násilím. Vypravil ze sousední země silné vojsko a vytáhl na hvozd. Už o něm nikdo neslyšel. Druidi byli ale roztrpčeni a vzájemná nedůvěra nakonec způsobila, že se sebrali a i s lesem odešli na sever do kopců. Lidé si teď z té doby skoro nic nepamatují a lesy v nich vzbuzují strach. Lišákův duch však stále bloudí ve skalách.
Bylo to krásné a smutné. A pak se nám za zády vynořila Arja, která nás sledovala a všechno vyslechla. Bylo zřejmé, že půjdeme vyhledat druidy a ona chtěla s námi. Prý není malé dítě a umí bojovat holí. Tak ji Dajen holýma rukama přesvědčil, že neumí. Nebylo to úplně fér, ale nechtěli jsme ji mít později na svědomí. Tak jsme jí slíbili, že když ji pustí Dáekin, může s námi. A světe, zboř se, on ji pustil. Babička to radši nekomentovala, protože se s náma (a hlavně Narrim) od jisté doby nebavila. Arja se nadšeně sbalila a mohli jsme jít.
Cesta nebyla nic příjemného. Smradlavé močály, noční světýlka, hnusní plazi, co si z nás chtěli udělat večeři podobné příjemnosti. Vnikli jsme až do hvozdu a pořád nic. Člověk by si myslel, že to třeba druidům dojde, že s nimi chceme mluvit a dostaví se, ale oni ne. Místo toho na nás seslali jakési protivné kouzlo, následkem čehož Jena v panice ze stromů a trošky mlhy ječela a prchala, i když neměla kam a zbytek družiny pak aspoň hodinu obětavě hledal její rozházené svršky a truhly. A pak se druidi konečně objevili a bez dlouhých řečí nás odvedli k Luthainovi, hlavnímu z nich.
Ten si vyslechl naše prosby, aby se vrátili, zamyslel se a prohlásil, že on by rád svou tehdejší kletbu zrušil, vrátil Lišákovi klid a odvedl stromy zpět, ale že to nejde. Teda jenom pokud se nenajde někdo, kdo se dobrovolně vydá lesu a vstoupí do dutého kmene na obřadní louce. No kdo by se asi tak mohl přihlásit. Ta bláznivá holka Arja. A už si to šinula ke kmeni. Snažili jsme se jí to zakázat. Pak rozmluvit. Pak jsme se pohádali mezi sebou. A pak jsme to vzdali a Arja aspoň chráněná talismanem od Narriho a sliby krvavé pomsty od Jeny vešla do kmene. A zatočil se svět.
Až jsme se probrali k vědomí, Arja stála v bílém druidském hávu mezi ostatními a Luthain slíbil dát vše do pořádku. Nás pak odvedl na pahorek, odkud bylo vidět do nížin na druhé straně kopců a ukázal nám jezero divného tvaru. A dal nám vybrat z několika kamínků, ať si každý vezmeme, ktarý chceme. Všichni volili rozumně, jen Jena, které ten les asi trošku lezl na mozek si vybrala jiný než správný. Rozpaky ctihodného Luthaina rozptýlil Narri, který prohlásil svého neviditelného ďáblíka Fexe za právoplatného!!! člena naší družiny s nárokem na vybrání kamene a situace byla zachráněna. Kameny daly stejně jako jezero před námi tvar klíče a ten nám otevřel dveře do knihovny...
Jsme zpět na Ataharohu. Složení kamenů nás teleportovalo před otevřené dveře knihovny, kde jsme nakonec našli spoustu materiálů o dracích a o bílém .... také. Mohl to být šťastný konec, ale nebyl, protože kapitána Mo omrzelo čekání a odjel, přičemž nám zanechal malou bedýnku sucharů. A my jsme museli být za tři dny v hospodě U Hana. Bez jídla a bez pití a bez dopravních prostředků nám bylo ouvej. Vymysleli jsme několik dokonalých plánů od postavení voru, když jsme neměli čím nasekat dřevo, po pěší cestu s vodoměrkou a Galthoniel za krkem. Nakonec zvítězila varianta, kdy Dajen odletěl do Dare-tonu, vyslal pro nás loď a nechal vzkaz pro Idhara, ať dva dny počká. A kupodivu se tak i stalo. Vrátili jsme se domů a mágové mají zas nějakou dobu nad čím bádat.

PJ Pavla