Barakuda
Bouře, vítr, vlnobití
černé plachty nezastaví.
V moři není nikdy nuda,
ať je tady Barakuda!
Bylo krásné dubnové ráno. Z moře právě vycházelo jasné slunce. Prastará krakatice se vynořila na hladinu, aby se trochu prohřála v teplejší vodě a také aby se podívala, co ji to celou noc rušilo ze spaní. Kousek od ní se na hladině pohupovala loď s tmavými plachtami. Krakatice splynula s hladinou, takže ji nikdo nezpozoroval. Několik lidí právě dokončovalo usazení hlavního stěžně a zvuky kladiv a dřevěných klínů pomalu utichaly. Za další chvíli byla na stěžeň upevněna ráhna a natáhnuty šedé plachty. Zdálo se, že loď je připravena k vyplutí. Přesto se ani nehnula.
Byla trpělivá. Nikam nespěchala. A tak po chvíli uslyšela další zvuk. Něco jako bručení. Něco jako zpěv. Na lodi se začali řadit snad všichni členové posádky. Nezpívali, jen broukali monotónní smutnou melodii. Na bok lodi přinesli námořníci tři prkna a na ně opatrně složili tři těla. Ač byla krakatice již letitá, zrak měla velice dobrý. Vlastně ve vzduchu viděla výrazně lépe než ve vodě. A tak si všimla i těch nejmenších detailů. Na palubě lodi stály tři skupiny námořníků. Největší skupina stála uprostřed lodi s hlavami hrdě vztyčenými. Vedle nich stál osamoceně muž oděný v černých šatech, s kloboukem, na kterém ranní bríza rozfoukávala několik černých per. Ještě kousek dál pak stála osamocená skupina tří postav s hlavami sklopenými k prknům paluby.
Muž v černém pokynul a dva námořníci se chopili prvního z prken. Zvedli ho a první tělo s měkkým šplouchnutím zmizelo pod hladinou. Krakatice si jen povšimla, že to byl vousatý muž a měl jen jedno oko. A místo pravé ruky hák. Když krakatice jedním okem mrkla pod vodu, uviděla, že tělo nedopadlo na dno. Dříve než urazilo polovinu vzdálenosti, zachytily jej čelisti velkého bílého žraloka. A pak ještě jedny. A ještě jedny. Trojice žraloků byla asi opravdu hladová. Jen několik drobných rybek mělo šanci si přilepšit k dnešní snídani. To už ale žraloci kroužili ve velkých obloucích čekající na druhý chod. A tak se radši krakatice opět věnovala dění na palubě.
Muž v černém, asi to bude kapitán, právě přistoupil k druhému tělu. Nadzvedl mu hlavu a z krku sundal náhrdelník. Kožený řemínek, na kterém byl zavěšen talisman ve tvaru hrotu šípu. Muž pokynul rukou a ze skupiny námořníků vystoupil mladíček. Pohyboval se tak trochu jako fretka. Vlastně i jeho obličej fretku tak trochu připomínal. Rty měl ale pevně sevřené a z očí mu sršelo odhodlání. Když převzal amulet, jen hrdě pokynul hlavou. Muž v černém mu kývnutí oplatil. Poté znova dva námořníci zvedli prkno a i druhé tělo se poroučelo do vln. Toto tělo bylo zachyceno ve svém pomalém klesání ještě rychleji než to první. Ani ono nedorazilo ke dnu.
Poslední tělo na prkně bylo jiné. Bylo celé ovinuté pruhy bílé látky. Podle oblých tvarů se jednalo o ženu. Kapitán rychlým gestem odehnal oba námořníky, kteří se chystali poslat do vln i poslední tělo. Přistoupil blíž a políbil jej na místa, kde se pod látkou nacházela její ústa. Poté sám zvedl prkno, a i třetí tělo pohltilo moře. Dvě velké slzy, které se objevily v kapitánových očích, si setřel rychleji, než si toho někdo z posádky všimnul. Mladá žena, která stála v trojici mezi dvěma urostlými muži, nejdříve vykročila směrem ke kajutě, nakonec ale zůstala s přáteli a jen sevřela obličej do dlaní. Oba muži jí konejšivě položili ruce kolem ramen. To už k nim směřoval kapitán. Nějakou dobu spolu mluvili, následně jim předal náhrdelník ve tvaru bílé mořské mušle. Stoupl si za kormidlo a přivolal k sobě jednoho z mužů. Ten vypadal, že je hodně překvapen, ale postavil se vedle kapitána a upřel zrak stejně jako on kupředu. Jeho blůza byla na zádech notně zkrvavená. Pak kapitán vydal několik rychlých rozkazů a do posádky, jak když střelí. Plachty byly vmžiku napnuty, kotva vytažena. Jen počasí se nějak začalo kazit. Objevily se cáry mlhy, které houstly, až vytvořily naprosto neprůhlednou stěnu. Pár minut na to do ní vjela tajemná loď a zmizela v ní jako duch.
Nic z toho už ale krakatice neviděla. Ta se ponořila pod hladinu, neboť se začalo něco dít. Jakoby ji po dopadu posledního těla do vody začalo šimrat mezi chapadly. Jakoby ji něco svědilo za obrovskými talíři očí. Když se podívala pořádně, tělo stále klesalo ke dnu. Žraloci jen kroužili kolem těla, ale žádný z nich se ho ani nedotkl. Jako stráž se ho drželi, dokud tělo nedopadlo na korálový útes. Pak zmizeli stejně rychle, jako se tu před tím objevili. Krakatice připlula blíž. Mohla tak pozorovat, jak kolem těla okamžitě začaly růst korály. Rudé korály, které normálně rostou několik desetiletí, rostly nyní neuvěřitelnou rychlostí. Za několik hodin bylo celé tělo uzavřeno v rudém sarkofágu. Krakatice už věděla, co musí udělat. Musela čekat. Byla trpělivá. Nikam nespěchala. Ve chvíli, kdy poslední paprsek dne pohladil hladinu moře, se sarkofág jakoby na chvíli rozevřel a z něj vyplul nádherný ohnivě rudý perutýn. Krakatice ho opatrně sevřela do svých dvou dlouhých a na konci zploštělých chapadel a poté se mocnými tempy ostatních chapadel vydala na cestu. Na dlouhou cestu. Instinktivně věděla, kam má plout. Věděla, že musí princeznu vrátit domů.
