Bitva na severu

Další z úspěšných výprav trojice Dajen, Galthy a Jena. Tento měl ovšem pro Jenu dramatický začátek. Irvin Kiraso, správce rušného rackovského přístavu, vážený měšťan a Jenin otec se nějak dověděl, čím se Jena a zabývá a co dělá na svých častých cestách. Neobešlo se to bez slz, strachu a zraněných citů, ale Irvin se ukázal jako rozumný muž a chápavý a milující otec a nejen, že Jenu nevyhodil nebo nezamkl, naopak jí slíbil podporu, pokud svůj zájem o alchymii myslí vážně. Ale žádná ztřeštěná dobrodružství a pochybní kamarádi. A v tu dobu přišel dopis od Šípa, tedy Snorrowa, z dalekého severu, že má potíže a žádá o pomoc. Do Rackova dorazili Dajen s Galthoniel, ostatní se omluvili nebo nebyli k nalezení. A Jena postavila otce před hotovou věc. Nelze dělat kompromisy. To jsou její přátelé a ona jim musí pomoci, jak jen to půjde. A Irvin to pochopil. Ale rád nebyl a bude asi dlouho trvat, než se situace ustálí.
Takže Jena s Galthy a Dajenem se urychleně vydali na sever. Lodí. S kapitánem s pověstí nenapravitelného sukničkáře, kterému však Irvin Kiraso zatnul tipec, možná k malému zklamání přítomných dívek. Cesta se vyvíjela zdárně, jen jeden den pluli pomaloučku a opatrně kvůli podivné žravé houbě objevující se na velkých plochách na hladině. S malou zastávkou v Sarelir Ton Kirinu, kde využili svých privilegií najíst se v této zemi kdekoliv zadarmo a poctili svou přítomností restauraci Barakuda, dopluli až do Sirin Tonu. Byl už říjen a to je na severu dost chladný měsíc. Nakoupili si teplé zimní oblečení a vystojení jako medvídci vyjeli na západ. Jejich koně byli rádi, že už jsou na pevné zemi a uháněli radost pohledět. Tentokrát to vzali přes eflí království Eukalyptová země, protože Jena měla ještě v živé paměti jejich setkání se lvicí na místních pláních. Až na jedovaté trifidí rostliny je nic neobtěžovalo a na noc už byli ve Firicia sen. Elfí město bylo nádherné, zvlášť pro jižany, kteří nic takového ještě neviděli. Budovy z bílooranžového kamene, spousta zeleně a ohromný park uprostřed z barevných eukalyptů, které v zimě neopadávají. Zůstali v restauraci Překvapení, která je překvapovala úplně vším. Skoro neradi jeli další den dál.
Když se příští noc chystali k přespání ve volné přírodě, zdála se jim minulá noc jako sen. Pak ale při sbírání dřeva našla Galthy podivné houbičky a začala zábava. Houbičky prskaly peníze, přesunovaly Jenu tu do křoví, tu na strom, sřílely po Dajenovi blesky, uzdravovaly, až byly všechny pryč. A Galthy z toho byla tak vysmátá, že v noci nemohla usnout.
Postupně se dostali na hranice s Thanorovým vévodstvím, zemí severských barbarů. I s nimi měli nedávno nepříjemné zážitky, a proto zahnuli těsně před hranicí přímo na západ a doufali, že i bez cesty se udrží uvnitř Země volavek. Jenomže byli spatřeni a barbaři za nimi vyslali hlídku. Napřed jim zkoušeli ujet, a když zjistili, že to nepomáhá, počkali. Barbaři jim nechtěli ublížit, a tak se nějak vykecali a dostali jen doprovod na cestu k šedému kameni, aby je náhodou nenapadlo zamířit na jih do Thanorova vévodství. To by je nenapadlo ani ve snu, takže si situaci pěkně vychutnali. Všichni tři najednou předvedli, že mají v zásobě spoustu vtipů o barbarech. Jejich průvodce je radši neslyšel, a když je u šedého kamene opustil a čekal nehnutě, až mu zmizí z dohledu, vznikl legendární vtip o barbarovi, který si sedl na šutr a už nevstal. Moc vtipné to vlastně nebylo, ale co už.
Na civilizaci narazili brzy, přespali u lomu v nechutné noclehárně plné utahaných a zpocených chlapů. Ale aspoň tam bylo teplo. Za pár dnů se dostali až do Šípových lesů. Opět je tam čekali obrovští mravenci, pořád stejně hloupí, přičemž jeden si dovolil Dajena kousnout. A pak je čekal Šíp. Bývalá Tarbiina pevnost byla lehce přebudovaná, ale nepůsobila blahobytným dojmem. Naopak, ukázalo se, že Šíp má značné finanční potíže, že mu odchází posádka a co hůř, nějaké fámy a strach vyhání z vesnic i místní obyvatele. A osadníci, to jsou peníze, že ano. A ještě jedna malá nepříjemnost. Šíp byl ochrnutý. Nemohl se hnout z postele, protože ho nedávno kousnul mravenec. Dajen znatelně zbledl a protáhl si nenápadně prsty. Takže je Šíp poprosil, jestli by se nepodívali po kraji a nezjistili, proč lidé odcházejí a eventuelně tomu zabránili. Koneckonců proto sem přijeli, a tak se rychle vydali na cestu.
Navštívili několik vesnic. To, co se dověděli, většinou nedávalo smysl. Někde zmizel v noci muž, prý ho odtáhla chapadlovitá nestvůra. Jeho stopy vedly k močálu, ale bližší prozkoumámí přineslo Galthoniel pouze seznámení se s Trudiho žábou, a tak rychle vyklidili pozice. V jiné vesnici zmizeli muži a několik dětí. Časové údaje se scházely a rozcházely. Jinde našli stopy zápasu u říčky a otisky kopyt s podivnými podkovami. Na dalším místě se zúčastnili honu na údajného vlkodlaka, který to měl mít na svědomí, ale našli jen útržek sříbrného pláště a nějaké povídání o létajícím stříbrném meči. Postupně si dali něco dohromady, a když jim stařík v jedné z vesnic pověděl, co se tam dělo před pár lety, šli skoro najisto.
Zamířili do hlubokých lesů na sever od vesnic. Při cestě se strhla silná vichřice, která na Dajena a Jenu i s Uhlíkem shodila košatý dub. Větve pád ztlumily, ale uvěznily Uhlíka pod sebou. Ani spojené síly celé trojice ho nemohly vyprostit, ačkoliv ony ty spojené síly zas tak za moc nestály. Pak Jena dostala spásný nápad a lektvarem zmenšování zmenšila Uhlíka na velikost králíka a odnesla s sebou.
V zastrčeném údolí nalezli skrýš a stopy. A uvnitř alchymistickou laboratoř, jejíž majitel ve stříbrném plášti jejich návštěvu nepřežil. Neměl dělat pokusy s lidmi. S pocitem dobře vykonané práce vyrazili za Šípem. V jedné vesnici je ale zastavil posel spěchající pro pomoc. V nejvzdálenější vesnici zmizelo v noci několik dětí. A záhada pokračovala. Poslali tedy zprávu po poslovi a vydali se tam.
Po prohledání místa našla Galthy stopu a dali se po ní do zalesněných kopců. Jeli velmi dlouho, než stopy skončily v jeskyni. Byli dost vystrašení, ale co se dalo dělat. Srdnatě vstoupili.
Uvnitř se rafinovaně zbavili stráží, když je nalákali do konírny a sprostě postříleli, tak tak, že je nesežrala jakási Máňa - bůhvíco, ale nebezpečné, potom se utkali s Cerberem a obdivovali samochodící boty, až pronikli do nejtajnějších prostor. A tam chytili mužíka. Alchymistu. A nechtěl jim nic říct. Pochopili jen, že se jedná o nějakou sektu, která se chystá provést důležitý obřad a k tomu potřebuje mrtvé muže a chvíli živé děti. Sympaťáci. Družina projevila obdobný humánní postoj a milého vzpurného alchymistu zabila. Dajen ho nacpal ho skříně a glosoval to nějak jako že už ví, jak vznikají kostlivci ve skříni...a stihnul si ještě secvaknout palce do důmyslného mučícího nástroje. A pak vyrazili překazit obřad. To se podařilo, když Jenina rachejtle srazila ze stropu místnosti ohromný krystal přímo na kněží a ostatní duchapřítomně zastřelili Daemonica, velekněze. Se zbylými mnichy nebyl problém, větší byl s těmi třiceti chlapy, co se zjevili za nimi v chodbě. Načež Dajen zešílel a přesvědčoval děvčata, aby tam zůstali, že to zvládnou. Navzdory pastím a skvělé taktice to nezvládli a jen tak tak utekli. Až jim venku odtrnulo, vrátili se zpět, a protože chlapi už odešli a kněze odtáhli, mohli v klidu sebrat všech dvanáct dětí, které byly naštěstí ještě naživu a utéct podruhé. Galthy se stihla zamilovat do kamenného rytíře, který stál u východu a nic nedělal. Naštěstí usoudila, že by to s ním měla v životě občas trochu těžké, tak radši utekla se zbytkem. A to byl skoro šťastný konec. Děti byly vráceny rodičům, Šíp slíbil to místo zničit, až si odtamtud odnese všechny peníze, a vypadalo to, že budou moct jet domů.
vky. Ten večer do Tarbiiny pevnosti přibyl uštvaný Narrimbor a žádal, jak jinak, o pomoc. A když už byli v tom, tak mu ji rozhodně neodmítli. Slíbili Šípovi, že se ještě staví, aby se podívali, jak se uzdravuje a vyrazili s čarodějem. Narri jim toho moc nevysvětlil, jen je poslal pro dopravní prostředek. A tím byli Dráčci. Skoro doopravdoví malí draci, za které odpovídal Arex, syn Trudiho kamaráda Apexe. Draka, podotýkám. No let to byl úžasný. Nezapomenutelný.

Dorazili do východního cípu Flineru, Narrimborova bývalého domova. Ukázalo se, že elfové mají problémy se skřety a jinými nájezdníky a téměř bojují o život. A Narrimbor nesměl zůstat stranou. Ačkoliv nevítaný, stále byl po právu jednou z nejdůležitějších osob. A po atentátu na vedení zbylo mezi elfy málo schopných velitelů. Narri převzal odpovědnost za levé křídlo a nás seznámil s tím, že od nás čeká velení jednotlivých brigád. A do prkýnka. Hmmm. Naše oddíly byly složené výlučně z žoldáků, které elfové na poslední chvíli sehnali, a z pár oddílů elfích lučištnic, mezi nimiž byla, jak jsme se později dověděli, i Narriho sestra Nalivien. Nikdo jiný pod otcovrahem nechtěl bojovat. , Galthy a Dajen. Novopečení generálové. Šok a strach. A bitva začala. Proti nám se hrnuly skřetí oddíly. Útočili odporní jezdci na vrrcích, obrnění skuruti se sráželi s barbarskou jízdou, jejich obři a nosorožci nesli zkázu, kde se objevili. Galthy se přidala k jednotce trpaslíků, Dajen velel ze zad krolla a Jena skoro splývala s davem mezi elfími lučištnicemi. Jenino pravé křídlo brzy prorazili, zmasakrovali jízdu na ostrůvku a skřeti stále víc doráželi na lučištnice skryté na zalesněném pahorku. To Dajenovy jednotky udržely střed a obklíčily skřeťáky na rovině pod kopcem, odkud pršely šípy střelců. Galthy vedla své vojáky lenou stranou, kde se brzy smíchali s Dajenovými oddíly a zastavili nápor protivníka. Situace se vyrovnala. Dajenovy oddíly byly skvělé a nepřítele na středu rozdrtily. Zato Jeniny lučištnice byly napadeny jak skřetí jízdou tak obrovskými a silnými obry a většina jich padla. I Jena byla v boji zraněna, ale přežila a po Dajenově pomoci uzavřeli skřetům průchod, odřízli je a zničili. Vítězství se začalo přiklánět na naši stranu, když tu se na východě v týlu nepřátelské armády zjevil ohromný kostěný drak. Na zbytky našich bojovníků padl strach, ale zformovali se k zoufalému odporu. Nebylo však třeba. Drak pouze vyzvedl velitele skřetí armády a odletěl pryč. Tedy vítězství. A na ostatních křídlech podobně. Přežili a zvítezili! Byli zmatení, šťastní a strašně unavení. A litovali svých ztrát.
Elfové byli vděční, odměnili se jim cennými dary, ale vřelost ve vztahu k nim žádná nebyla. Ani vyhraná bitva nepřinesla Narrimborovi odpuštění a pochopení svých příbuzných, a tak ani pro jeho přátele tu nebylo dlouho místo. Brzy nás tak dráčci nesli zpět k ohromné řece Anisen. Tam nás zanechali blízko místa, kde zůstali naši koně. Arex si nás docela oblíbil a slíbil, že se někdy ukáže. Tak nevím, drží draci slovo? Myslím, že aspoň Arex určitě ano. A bylo po bitvě a Šíp už začínal chodit. A až na zlomené palce, které mu způsobil důmyslný mučící nástroj nalezený v Daemonicově sídle, byl dobré mysli. A tím vlastně tento příběh skončil.

PJ Jiřík