Shallya se třásla. Nedokázala kontrolovat své tělo, neovládala jej. Pouze oči upřené na zapadající slunce byly v klidu, i když se leskly slzami. Její rty se pohybovaly. "Ó velká Elis, Milosrdná, Zlatovlasá, Ochránkyně lidí, drž nade mnou svou ruku, neodvracej ode mne svou tvář. Pomoz své nejmenší služebnici, nenechávej mne mezi těmi strašnými příšerami samotnou. Dej mi sílu božská Elis, zachraň mne..." Nohy ani ruce necítila, bolest už dávno přerostla v otupění. Když ale sluneční kotouč netečně zapadl za koruny stromů a v chýši nastala úplná tma, Shallya začala znovu ostře vnímat. Slyšela zvuky. Cítila zem pod sebou, chlad ve večerním vzduchu okolo i hořkou pachuť vlastní krve v ústech. V plné šířce si uvědomila svoji situaci i to, co ji nejspíš tuto noc čeká. Strach, jaký si nikdy nedovedla představit, se zmocnil celého jejího těla. Ležela úplně ochromená, zrychlený tlukot srdce jí tepal v hlavě. "Elis, ty jsi na mne zapomněla!" zašeptala kněžka směrem k neviditelnému Slunci. A pak už jen ležela a čekala. Shallya se propadla do tmy. Uslyšela jemný a vzdálený zvuk harfy. Jak se přibližoval, přinášel s sebou sen.

Sourozenci stáli vedle sebe na terase a hleděli dolů na líbeznou a pokojnou zem. Thandra držel v rukou zlatý pohár naplněný zářivým vínem. Jeho sestry Melinor a Elis se do něj zavěsily a všichni dlouho mlčeli. "Chtěla bych se napít, bratře," promluvila starší ze sester Elis. "¨Víno je pro jednoho příliš silné, má milá," odpověděl Thandra, "je v něm ukrytá vláda nad celým světem, jak jsme jej stvořili. Rozdělíme se." "Dobrá, já začnu," kývla hlavou Elis. Vzala si od Thandry pohár, přiložila ho k ústům a celý jej jediným douškem vypila. Její vlasy zezlátly a Elis vyhodila pohár vzhůru, kde zůstal stát na obloze a zářil nad světem. "Nyní jsem Ochránkyní země a všech živých tvorů na ní!" zvolala Elis. /p>

"To nebylo moudré, sestro!" odpověděl Thandra, vytasil svůj meč a srazil pohár z oblohy, až zmizel za obzorem. Svět se ponořil do tmy, jakou nikdy předtím neznal. "Nemůžeš vládnout všem živým sama, zlatovlasá Elis. Nebude jen tvé světlo a tví živí. Vedle nich bude stát temnota a mrtví." "Ne," pokynula Elis rukou a za nimi ze tmy vylétl drak a nesl pohár v tlamě. Mířil s ním zpět na nejvyšší místo na nebi. Thandra tedy vzal svůj meč a mrštil jej po drakovi. Meč se zabodl v drakově hrudi, ten zakolísal a zbraň vytrhl. Jenže meč sám začal sekat a zraňoval draka, jehož stříbrná krev jako déšť padala k zemi. A bojovali spolu drak Elis a Thandrův meč. Jak drak vydechoval, vznikala oblaka rozsekávaná blesky meče. Burácející ryk souboje se nesl dodaleka. Pak drak upustil pohár a ten opět klesl za obzor. Nastala znovu tma naplněná ohlušujícím řevem draka.

A tehdy začala dosud nezúčastněná Melinor hrát na svou harfu. Píseň zprvu tichá se pomalu rozezněla po celém světě, uklidňovala a kolébala všechny, kdo ji slyšeli. Meč přestal ve svém boji a spadl Thandrovi k nohám. Drak slétl k horizontu a znovu vynesl pohár vzhůru.

Thandra meč zvedl a zastrčil jej do pochvy. "Tedy jsme zvolili. Ty, Zlatovlasá Elis, ochraňuj světlý den a jeho živé tvory, ale celému světu vládnout nebudeš. Vznikla tmavá noc a ti, kteří jsou s ní spojeni, budou mými následovníky. Protože jsme ale rozpoutali věčný boj, nebudeme už nikdy bratr a sestra. Ti, kteří milují tebe, budou nenávidět mne a naopak. A ty sestřičko Melinor, dokázala jsi pozastavit náš souboj, pomohla jsi své sestře, buď tedy spojena s ní. Ale nezískala jsi nikoho, komu bys mohla vládnout, jen svou snovou harfou můžeš v noci promlouvat do duší všech, kteří budou naslouchat." A Melinor sjela po tváři slza: "Nechtěla jsem, abychom se rozdělili, Thandro. Ale vím, že se vždy najdou takoví, kteří budou zoufalí a budou se bát i tvé Tmy, bratře, i tvého Světla, sestro. Pak se můžou obrátit ke mně. Ale je mi smutno, když tě vidím odcházet, bratře." Zlatý kulatý pohár klesl a znovu zmizel za obzorem. Thandra setřel Melinor slzu z líce a odhodil ji k černé obloze. Na temném nebi vyskákaly stříbrné hvězdy a Měsíc. "Nemusíš mne opustit úplně, Melinor. Hlídej noc kvůli těm, kteří se mne budou bát," políbil Thandra černovlasou Melinor na čelo, pokynul Elis a odešel do tmy.

Elis si povzdechla: "Kvůli mé slepé lásce k živým tvorům vzniklo zlo a náš souboj s Thandrou nikdy neskončí. I ve tvých snech budou těžko hledat útěchu. Jsou neskutečné a mohou se změnit v noční můru kvůli tvé lásce k Thandrovi. Pojď, válka, která skončí až s koncem světa, začala a my musíme být silné." A sestry sestoupily s terasy a vešly do světa.

Shallya se probudila. Byla nepřirozeně klidná a smířená. Když pro ni přišli, nebránila se, jen rty se jí pohybovaly, ačkoliv hlasitý zvuk z nich nevyšel. Rytmické zvuky bubnů asi ani neslyšela. Nechala se bez odporu odvést na otevřené prostranství ozářené několika ohni, nad nímž se na pahorku v měsíčním světle koupal obětní kámen. Skřetí šaman, který tam na ni čekal, držel v rukou meč. Meč, který poznala.