Svátky jarní rovnodennosti v Mistu! Je to velká sláva, přijíždějí lidé z dalekého okolí. Zástupci svobodných měst, kteří se pak účastní všech možných soutěží a zábav rozesetých po celém městě. Letos přijela opravdu spousta lidí, bylo to až omamné. Všichni cítili, že zima skončila a těšili se na radostné jaro. Vzduch, i když ještě pořád hodně studený, voněl starým sněhem a novými vlahými vůněmi, které přinášel vítr z jihu kolem Velké řeky.
Západní vítr přinesl do Mistu zas po dlouhé době Orniho, takže jsme rovnodennost vítali ve čtyřech - Orni, Daniel, Miška a já. Měla jsem bohužel hodně práce, vyplývající z mojí nové pozice v Křídle fénixe, ale šlo to nad očekávání dobře a mohla jsem si dovolit strávit celý večer ve společnosti přátel. Daniel měl totiž osmnácté narozeniny. Narodil se přímo na den jarní rovnodennosti - krásné datum. Na moje narozeniny zima přichází, při těch jeho už zase mizí. Oslavovali jsme u mě na bytě a bylo to moc fajn.
Byla jsem ráda, že jsme zase chvíli spolu a tehdy, zrovna jako na zavolanou, nás Dan požádal, abychom ho doprovodili na obchodní cestě do Juranova. Jeho otec onemocněl, tak to Dan musel vzít za něho. Jakoby mi četl myšleky. Pár dní cestování s přáteli bylo přesně to, co jsem potřebovala.
Kdybych tehdy začala psát deník naší cesty (jakože to nepřipadá v úvahu, protože moc psát neumím), vypadal by asi nějak takto:
24.3.11
Vyrazili jsme na cestu. Jedeme naším vozem a vezeme jen pár štůčků červeného sametu. Je nádherný. Takový bych si hned koupila. Ach jo, závidím těm, co ho budou nosit. Jinak je klid, ale já jsem radši ve střehu, protože mě varovali, že okolo Mistu se potloukají dvě loupežnické bandy. Rozhodně nemám chuť na ně narazit.
25.3.11
Navečer jsme se utábořili kousek od cesty v lese a já s Danem jsme šli nasbírat dřevo na oheň. Najednou jsem zahlédla kousek nad Danem pohyb. Vykřikla jsem, abych ho varovala, ale právě v tu chvíli se na něj ze stromu vrhla jakási šelma. Vypadalo to jako hodně velká kočka. Dan vyjekl, náraz ho svalil na zem a ta potvora mu šla po krku. Křičela jsem o pomoc a ať mi donesou kuš! Miška nebo Orni to přece museli slyšet, náš vůz nebyl tak daleko.
Rozběhla jsem se Danovi pomoct, ale sotva jsem udělala pár kroků, přistály přede mnou a za mnou další dvě šelmy. Daniel se zmítal v klubku s tou potvorou a já jsem nemohla dělat nic jiného, než se bránit těm dalším dvěma. Naštěstí si nedovedly moc pomoct s mým pláštěm, takže víc šrámů než na mě nechaly v něm.
Ještě jsem pořád křičela, pak jsem koutkem oka zahlédla šíp. Prosvištěl kolem mě a zasáhl kočku, co se sápala po Danovi. Orni. Díky Melitelé. Jedna z mých koček po několika bodnutích odpadla, ale ta druhá pořád dorážela. Najednou se ozvalo bolestné zasténání, které přešlo v chrčení a rychle umlklo. Dan! Ohlédla jsem se a Dan ležel bezvládně pod bestií, která se mu chystala prokousnout hrdlo. Hodila jsem po ní svoji dýku. Minula jsem. U Melitelé, proč nepřiletí další šíp! S prázdnýma rukama jsem se rozhlédla a přitom skoro bezmyšlenkovitě uhýbala před drápy té mé zbylé potvory. Uviděla jsem Orniho, který právě vypustil z tětivy šíp a Mišku. Byla pár kroků ode mě a nesla mou kuši. Ještěže. Orniho přesný šíp si konečně našel cíl a odhodil tu bestii z Daniela. Zůstala ležet. S Miškou jsme zabili tu zbývající a utíkaly k Danovi. Velká Melitelé, stůj při nás...
Daniel ležel na zádech, zkrvavělý v obličeji, ošklivě rozdrásaný. Ale žil! Drápy naštěstí neprosekly žádnou důležitou tepnu, ale i tak ztratil hodně krve a tep měl skoro mizivý. Ale to už si k němu klekl i Orni. Hned věděl, co má udělat. Moc obdivuju jeho ošetřovatelské umění. Rychle vyčistil a obvázal ty nejhorší rány. Bohužel jedna tlapa té potvory - Orni říkal, že jsou to lesní divoké kočky, které byly po zimě pořádně hladové - hluboko rozškrábala kůži na čele a zastavila jen kousek na očima. Daniel bude už napořád nosit na čele tři jizvy. Ty rány jsem sešívala já a moc jsem se snažila, aby byly úhledné. Trochu se mi chvěly ruce, ale výsledek byl nakonec docela slušný. Naštěstí Dan není žádná slečinka a až se ty rány úplně zhojí, tak s těmi jizvami bude vypadat hezky mužně. Doufám, že to tak bude brát i on.
Hlídali jsme celou noc a pak jsme Danovi udělali na voze provizorní lůžko z přikrývek. Vzpamatovával se docela dobře, takže nakonec vklidu zvládl celodenní cestu do první vesnice z Kopečků - Tonu Pod horou.
27.3.11
V Kopečcích jsme se naštěstí moc nezdrželi. Pod horou je ještě typicky lidská hospůdka U Špekatého prasátka. Hráli tam muzikanti a nebýt pohledu na Dana, jehož červené jizvy v bledém obličeji mi pořád přitahovaly oči, užila bych si to úplně. I když Dan se zdál docela dobře naložený a odhodlaný pokračovat a dojet do Juranova, jak bylo domluveno.
Cesta na východ je mizerná. Po zimě jsou v ní hluboké výmoly naplněné kalnou vodou, je rozbitá a zrádná. Ačkoliv Orni řídí vcelku dobře, najednou jsme se ocitli v jednom takovém výmolu, který byl ještě hlubší, než se zdálo, a to už bylo na naše pravé kolo moc. Zlomila se západka a kolo se poroučelo k zemi. Naštěstí zůstalo celé, takže stačilo jen nasadit kolo zpátky a zastrčit náhradní západku.
Moc jednoduché to ale nebylo, protože vůz je pořádně těžký. Právě jsme se chystali ho nadzvednout, když jsme uslyšeli blížící se pocestné. Na cestě směrem proti nám se objevila skupina lidí. Vlastně takové malé procesí, jak jsme záhy pochopili. Vedl ho zvláštní muž - vysoký v černé kápi, z jeho obličeje jsme nezahlédli skoro nic. Ostatní lidé byli spíš zaražení a vůbec se tvářili nevýrazně nebo pochmurně. Šel mi z nich mráz po zádech a doufala jsem, že kolem nás jen co nejrychlej přejdou. Zastavili přímo u nás. Vůdce se narovnal a promluvil: "Pohledtě na tyto pocestné. Rozbil se jim vůz. Ať se přidají k nám a jdou s námi vzývat a chválit našeho boha, nejmocnějšího, největšího, nejobávanějšího Thandru!"
Ten chlap byl kněz zlořečeného Thandry! Boha skřetů a oblud, boha, kterému sloužil Siaran, a rozpoutal tak velké války, toho boha nestvůr a zla! Nevěděla jsem, že se k němu přidávají i lidé. Chtěla jsem se pomodlit k Melitelé, ať nás ten kněz nechá být, ale najednou jsem si uvědomila, že už nějakou dobu poslouchám, co ten muž říká. Mluvil dlouho, o Thandrovi, o moci, síle, strachu, jeho hlas byl zvláštně podmanivý. Jen mu do toho pořád skákala Miška, ať už jedem, že ho tady nehodlá poslouchat až do večera. Dokonce nám i nasadili kolo, ale chtěli, abychom jeli s nimi. Ale my jsme přece měli jet s látkami do Juranova. Kněz se rozzlobil, když jsme se nechtěli přidat. Měla jsem strach. Orni pak švihl opratěmi a ujížděli jsme výmoly nevýmoly. Ještě nějakou dobu bylo slyšet knězovy hněvivé výkřiky.
Odechli jsme si, chvála Melitelé, že nás nezadrželi, jenže trvalo to jen pár okamžiků a Orni vedle mě hrozně zbledl, zakolísal a pustil opratě. Naštěstí jsem je ještě zachytla a zastavila koně, ale to už se Orni poroučel z kozlíku dolů, kde se na zemi zkroutil a začal dávit. Nechápali jsme, co se děje, Orni dávil něco velkého. Žábu. Ropuchu s jedovatou kůží. Skočila na Orniho a otřela se mu o nechráněnou kůži. Miška po ní rychle sekla šavlí a ropucha zmizela. Rozplynula se ve vzduchu. A Orni dávil dál a pořád další ropuchy. Skákaly všude. Na Orniho, na nás, a když jsme se jich dotkli zbraní, tak mizely. Bylo to strašně podivné. Ale nakonec to přestalo. Orni byl vyčerpaný a bylo mu zle z žabího jedu. I tak mu zbyla síla nadávat a svolávat hromy na hlavu toho černého kněze, který to podle něj způsobil. Radši jsme rychle nasedli a já jsem vzala opratě, abychom byli od toho divného procesí co nejdál.
28.3.11
Konečně Juranov. Dan odevzdal látku a inkasoval peníze. Ještě měl navštívil svou tetu Loffi, aby jí vyřídil pozdravy od své matky. Šli jsme s ním. Teta byla doma, ale hned bylo jasné, že není všechno v pořádku. V domě někdo zemřel. Bohužel to byl Danův strýček. Nechtěli jsme moc vyzvídat, ale nakonec se Dan dověděl, že jeho strýček zahynul ve službě - byl totiž gardista místní stráže - kdy vyšetřovali údajné strašení na místním hřbitově. Strýčkův parťák se vrátil šílený hrůzou a vyřikoval jen nesouvislé věty o smrti. Strýček se nevrátil vůbec a jeho tělo nenašli. Všichni byli ovšem přesvědčeni, že je mrtvý. Jeho žena to nesla statečně, nejvíc ji mrzelo, že v tomto městě, kde je patronem bůh soudce - Juran, nemůže provést patřičné obřady nad mrtvým. Teta Loffi totiž uctívá starou bohyni - Melinor, jednu z původní trojice.
Stále jsem pořádně nechápali, co se stalo, a věčný optimista Daniel odmítl uvěřit, že jeho strýc je mrtvý jen na základě svědectví pomateného. Vydali jsme se na ten strašidelný hřbitov.
Nevypadal nijak divně. V jednom rohu stál Juranův chrám, v protějším hrobníkův domek, márnice a zvonice. Jinak hroby s kamennými deskami, květiny a pár lidí vzpomínajících na své mrtvé.
Rozhodli jsme se víc vyzvědět od hrobníka. Jmenoval se Srpec a na pohled to byl muž mohutné postavy a pomalejšího myšlení. Mluvil jednoduše a neotesaně, ale mě mátl. Nedokázala jsem z jeho gest vyčíst vůbec nic. Zřejmě je tak jednoduchý, že nemá žádné hlubší myšlenky a pocity. Podivné. A ještě podivnější byly jeho řeči o tom, že na hřbitově vůbec nestraší, že on o ničem neví. Matně si prý uvědomuje, že tu hlídkovali nějací gardisté, ale jak dopadli ho nezajímalo.
Zvláštní. Jeden voják zmizí, druhý zešílí hrůzou a hrobník, který tu tráví každou noc, o ničem neví...Situaci nám neosvětlil ani Juranův kněz Čepec, který byl právě mimo chrám pomáhat při porodu. Naděje, že Danův strýc ještě žije, nás pohnula vyzkoušet na vlastní kůži, jak to s tímto hřbitovem je, a strávit tu noc. Svěřili jsme se tetě a za šera se vydali na hřbitov.
Byla už tma, když jsme prošli tepanou bránou. Hřbitov vypadal prázdný, vystupovaly jen nezřetelné siluety náhrobních kamenů a desek osvětlené občasnou mihotavou svíčkou. Juranův chrám byl tmavý a tichý. Pomalu jsme procházeli po hlavní cestičce. Všude byl klid a tak není divu, že jsme sebou leknutím škubli, když se hřbitovem rozlehl hlasitý zvuk zvonu. Podívali jsme se na sebe a uvolnili se. Zvonilo se večerní klekání. Ovšem zvon zněl podivně. Tón úderu měnil výšku, znělo to jakoby zvon kvílel. A znova, další úder a opět zakolísal a prodloužil se v táhlé zavytí. A další. Vyděšení jsme poslouchali ten podivný zvon a jen pomalu jsme si uvědomovali, že jsme přesně uprostřed hřbitova, u nohou nám intenzivně voní záhon květin a tma houstne.
Nepamatuju se, kdo vyjekl první, ale pak už jsme to uviděli i všichni ostatní. Zpoza náhrobků vypluly bělavé beztvaré postavy a shlukly se za jeden úder srdce okolo nás. V hlavě mi tepalo a jeden přízrak se ke mně naklonil. Chtěla jsem se vyhnout jeho dotyku, ale byl neuvěřitelně rychlý. Zmrazila mě bolest. Asi jsem vystřelila z kuše. Něco zaječelo. Někdo vedle mě zasténal. Před očima se mi mihl další bělavý přízrak a bolest se zvětšila. Zvon kvílel a okolo byla jen tma a bílí démoni. Běžela jsem tam, kde jsem tušila bránu, před očima mi vířil tanec přízraků a pak ještě větší bolest a zima a zima...a zima...
Okolo mě je spousta světla. Modrobílého světla, bolí z něj oči. Nějaký hluk, cosi do mě uhodilo. Zamrkám, cítím hlavu, tělo, tvrdou zem pod sebou. Ležím na zemi a teď se ke mně sklonil nějaký muž a zacloumal se mnou. "Vstávejte, ožralové! Uvolněte to tady, brzo začnou lidé chodit na hřbitov! Tak mladí a už opilí! Vstávejte!"
Nechápavě jsem se posadila a vidím, že jsem před hřbitovní branou i s Ornim, Miškou a Danem. Všichni se tváříme trochu zmateně a pomrkáváme. Zdá se, že nejsme mrtví. Co to proboha bylo?
Když jsme se dali dohromady, vrátili jsme se doprostřed hřbitova, kde se to všechno včera odehrálo. Nic divného tam nebylo, jen já jsem kousek dál našla zaraženou svou šipku. Takže se nám to nezdálo! A Orni si prohlédl cestičku, kde jsme stáli, a řekl nám, že nás po ní zřejmě někdo jednoho po druhém vytáhl před hřbitovní bránu. Strach byl pryč, nastoupilo odhodlání přijít té záhadě na kloub. Zkusili jsme se zaklepat na hrobníkův dům, ale nikdo nám neotvíral. Tak jsme se rozhodli prozkoumat tu tajemnou zvonici. Jaký zvon může vydávat takový zvuk?
Byla zamčená, ale ta obyčejná západka mi trvala jen pár chvil. Nahoře jsme našli dva zvony a jedno srdce navíc, které leželo v rohu. Pak jsme se na zvony podívali líp a ...tohle není možné! Jeden z těch zvonů měl místo srdce kouli. A ta koule visela ve zduchu. Jen tak. Sama od sebe. Tak to musím vidět zblízka! Dan se hned nabídl, že mě podrží. Vylezla jsem mu na ramena, jenže se mi nepochopitelně zatočila hlava a Dan zakolísal. Neudržela jsem rovnováhu a tvrdě spadla na dřevěnou podlahu. Co se to se mnou proboha děje? Ta pitomá koule! Jak se k ní dostat? Pak se Orni nabídl, že by to chtěl zkusit taky. Podrželi jsme ho teda s Danem, i když to bylo docela legrační, protože Danielovi sahám sotva k ramenům. Orni se na nás postavil a dosáhl rukou na kouli. Opravdu držela ve vzduchu sama. Pak se vyšvihl, chytil se jí oběma rukama ... a koule se utrhla a Orni se nám řítil přímo na hlavy. A už jsme se váleli na jedné hromadě. Kupodivu se nám nic nestalo.
Ta koule nevypadala na první pohled nijak zvláštně, ale Dan po ní dychtivě sáhl a řekl nám, že ji musí prozkoumat, ať ho teď nerušíme a hlavně se na tu kouli nedíváme. Napjatě jsme pozorovali jeho záda. Trvalo to chvilku, pak se k nám otočil a oznámil nám, že v té kouli je démon. Démon! On si z nás v takovou chvíli dělá legraci! Ta koule měla 20 cm průměr a byla celá železná. Jak by v ní mohl být nějaký démon, ať vypadá, jak chce. Dan se zatvářil uraženě, když jsem se mu vysmála, ale pokračoval, jako by se nic nedělo. Prý se z ní ještě dověděl, že hrobník spí a má něco s nějakou ženou, která má něco s démonem nebo cosi takového. Vůbec jsem to nechápala. Prohlíželi jsme si tu podivnou kouli. Byly na ní vyryté zvláštní symboly. Jeden z nich byl tulipán. Pak kdosi poznamenal, že to vypadá jako ty květiny tam na záhonu uprostřed hřbitova. A najednou to začalo dávat smysl.
Podivně zvonící zvon, jeho magické srdce, ostře vonící květiny a pak přízraky, které ve skutečnosti neubližují. Zvon způsobí, že květiny začnou vonět a kdokoliv v jejich dosahu najednou uvidí přízraky a omdlí. Vypadalo to neskutečně, ale odpovídalo by to. Kdo je ten podivný hrobník? Proč nesmí v noci nikdo na hřbitov? Co Juranův kněz?
Za hrobníkem jsme nešli, chtěli jsme se nejdřív vyptat kněze. Chrám byl zamčený, nikdo nám neotvíral, ale já bych přísahala, že jsem viděla, jak se uvnitř za barevnými okny něco hnulo. Bezradně jsme chvíli postávali a pak jsem si dodala odvahy a dveře chrámu otavřela paklíčem. Doufám, že si toho Juran nevšiml. V chrámu nikdo nebyl. Ale pak jsem zaslechla slabé zašelestění. Musel tam někdo být! Prohledali jsme každý kousek, až se přímo za oltářem pod kobercem objevil poklop.
Chodbička pod ním byla tak úzká, že jsem jí ani neprotáhla kuš. Tak jsem ji musela chtě nechtě nechat venku a vlezli jsme s Miškou dovbnitř. Byla jsem ráda, že Miška leze přede mnou, bez kuše se cítím strašně zranitelná. Plazily jsme se po kolenou jen se světýlkem z mé příruční lampičky. Naštěstí to bylo jen pár metrů a chodbička končila v místnůstce. Miška se tam nasoukala jako první a najednou se zastavila. Pak jsem uslyšela hlásek. Vysoký a trochu pisklavý. Přes Mišku jsem neviděla, dokud mi neuvolnila trochu místa. Natáhla jsem krk a už jsem to uviděla taky. Skřítka! Vážně, maličkého skřítka, vyděšeného asi víc než my, v oranžovém hábitu. Zírala jsem s otevřenou pusou, než jsem to pořádně pochopila. Ten malý skřítek - jmenoval se Tim - byl Juranův kněz a žil tady pod chrámem. Už 138 let! Říkal, že se stará o chrám, protože ten blbec Čepec je úplně neschopný a on musí všemu žehnat a dohlížet, aby bylo všechno, jak má být.
Přišlo mi to legrační. Minikněz, který se schovává - Čepec o něm samozřejmě neví - a považuje se za nezbytného pro chod chrámu. Nevypadal, že by nám chtěl ublížit. Vylezli jsme z chodbičky a představili mu mužskou půlku naší družiny. Tim byl na nás milý, ale ukázalo se, že o strašení tady nic neví a Čepec prý je blbec, který ničemu nerozumí. Takže jsme se moc nedozvěděli, až nakonec poznamenal, že poslední týden ho v noci ruší klepání a rachocení. Takže přece jen s tu v noci něco děje! Slíbili jsme Timovi, že o něm nikomu neřekneme a on nás na oplátku nechal na noc v chrámu. A pak to šlo ráz naráz.
Odvážili jsme se ještě jednou za hrobníkem. Zvláštní. Byly tři hodiny po poledni a my jsme ho probudili. Byl nevrlý, ale připustil, že nás ráno našel ležet uprostřed hřbitova a vytahal nás za bránu. Dan se ho ptal na tu ženskou, kterou viděl v té kouli, ale hrobník tvrdil, že ji nezná. Raději jsme ho neprovokovali a šli se připravit na noc. Pokud je naše teorie správná, poté, co Orni utrhl tu začarovanou kouli, nemůže nás zvon už znovu překvapit a měli bychom být před přízraky v bezpečí.
Navečer jsme se ukryli v chrámu. Nějakou dobu se nic nedělo a pak nás Tim upozornil, že to tlučení a rachocení už začalo. My jsme ale nic neslyšeli. Až jsem si lehla a dala ucho k podlaze, zaslechla jsem z dálky slabý hluk. Tim musí mít neuvěřitelně ostrý sluch! Orni s Danielem se odvážili a vyšli ven na hřbitov. Já jsem je od chrámu sledovala, kdyby se začalo dít něco podivného. Obešli hřbitov a vrátili se. Trochu rozklepaní vyprávěli, že ten hluk je v protějším rohu mnohem silnělší, ale že se tam nezdržovali, protože slyšeli hrobníka, jak jde nahoru do zvonice. Místo zvonu se ale ozvalo bouchání a cinkání. Zřejmě nasazoval to původní srdce zvonu.
A pak zvon začal zvonit. Naštěští úplně obyčejně a až dozvonil, byl klid a nic se nedělo. Proplížili jsme se mezitím do toho rohu. Klepání ze země se pravdu ozývalo úplně zřetelně. Nebyla tam ale žádná jáma. Pochopili jsme, že dolů se asi dostaneme nějakým hrobem. Chvíli jsme se odhodlávali a pak jsme odsunuli desku na hrobu, který byl nejblíž rohu hřbitova. A ten byl opravdu prázdný. Stál tam žebřík, po kterém se dalo slézt do chodby. Zevnitř se ozývalo kopání a rachocení hlíny.
Podívala jsem se do té černé díry a žaludek se mi stáhl. Ruce se potily, ale někdo to udělat musel. Půjdu první. Slézala jsem po žebříku do temnoty a každou chvíli jsem čekala, že se mi do zad zasekne ledový pařát. Najednou tam byla země. Přikrčila jsem se. Nic se nedělo, jen ty zvuky byly ještě zřetelnější. Stiskla jsem rty, nadechla se a rozsvítila příruční lampičku. Světlo ozářilo chodbu vyhloubenou v hlíně. Prázdnou. Trochu jsem se uvolnila, když se zhora ozvalo tlumené vyděšené nadechnutí. Čekala jsem a nevěděla, co se děje. Pak se rozezněl zvon. Po chvilce se na žebříku objevili Orni s Miškou a Danem. Dan se dokonce pobaveně usmíval. Rychle mi vysvětlili, že když jsem dole rozsvítila světlo, vyběhl ze svého domku hrobník. Báli se, že je napadne, jenže běžel do zvonice. Dan se smál, že hrobník je vlastně jen hlídací pes, který celou noc čeká, jestli se někdo neukáže a pak ho má čarodějným znoněním zastavit. Jenže teď jsme mu kouzelný zvon zničili a on běhá a zvoní naprázdno.
Smích nás ale brzo přešel. Chodba před námi čekala. Dan vzal lampičku, postavil se po bok Mišce, já s Ornim jsme se zařadili za ně a pomalu jsme vyšli vtříc těm tajemným pracovníkům. Byla jsem ráda, že jdu až v druhé linii, přesto jsem měla záda okamžitě studená potem a marně jsem otírala ruce do pláště. Chodba se záhy rozdvojila, zvuky šly zleva. Vydali jsme se za nimi. Po pár krocích se chodba rozšířila do výklenku, v němž ležely zbytky rakve. Prázdné. Po dalších pár krocích totéž a znovu. V dalším výklenku už museli být ti, co tuto chodbu vykopali.
Daniel se nadechl a postoupil dopředu. Světlo osvítilo kopající lidi. Byli to dva muži a jedna žena. Měli v rukou rýče a krumpáče a odhazovali hlínu z dalšího výkenku, na jehož stropě byla ještě zaklíněná rakev. Když na ně padlo světlo, obrátili se k nám. Muž s rýčem měl tvář úplně bezvýraznou, stejně tak žena vedle něj, jí ale z oka trčel dřík šipky z kuše. Nezdálo se, že by to nějak vnímala. Padl mi pohled na třetího z nich. Byl v uniformě a hlavu měl nepřirozeně nakřivo. Ani jsme nemusela slyšet zvuk, který ze sebe vydal Dan, abych pochopila, kdo to je, a že rozhodně není živý.
Měla jsem pocit, že jsem v nějaké noční můře. Ti kopáči byli všichni mrtví a s krumpáči v rukou se pohnuli proti nám. Nechápu Mišku, která mávla šavlí před sebou a vydala se jim vstříc. Vystřelila jsem. Jednou nebo dvakrát. O moc dýl to netrvalo a všichni tři leželi na zemi. Mrtví. Oni vlastně byli mrtví i před tím... Dan rozechvěle pohladil svého strýce, jemuž z hrudi trčela moje šipka, po tváři a zatlačil mu oči. Žaludek se konečně přihlásil o slovo. Málem mi proletěl krkem celý ven a já jsem mohla jen zvracet a zvracet a zvracet.
Trochu jsem se uklidnila. Nikdo další tady v té chodbě nebyl. Prošli jsem na její druhý konec, který ústil ven za hřbitovní zeď. Tam byl v křoví schovaný trakař a dva pytle. Vychutnávala jsem si chladný noční vzduch a a srdce mi zpomalovalo na normální tep. Už jsme zase byli schopni přemýšlet.
Ti chudáci dole zřejmě pro někoho vybírali hroby. Proč? Co se tam dalo tak zajímavého najít? Jediná možnost, jak to zjistit, nám připadalo otevřít tu rakev, kterou nestihli vykopat. Orni dlouho protestoval, ale Daniel byl odhodlamý. Pokud jsme zašli tak daleko, tak už musíme udělat poslední krok. Orni zatnul zuby a vrátili jsme se do posledního výklenku. Mrtvých na zemi jsme se snažili nevšímat a nakonec jsme rakev vyprostili. Rozpadla se o zem. Byly v ní kosti dávno pohřbeného. Nic jiného...
Dál už jsme jen udělali, co bylo nutné. Tělo Danova strýce jsme uložili do přichystaného pytle a na trakaři odvezli dolů do města tetě Loffi.
30.3.11
Musíme zjistit, kdo má tohle všechno na svědomí. Orni vyrazil hned ráno, aby zjistil, jestli ten trakař nezanechal nějaké stopy, který by nám pomohly. Danova teta je silná žena, se smrtí svého muže už byla smířená, takže jsme jí nakonec povyprávěli úplně všechno. I to, že chceme ještě pokračovat. Neprotestovala, jen nám slíbila, že do večera o všem poví starostovi, at už zjistíme, co chceme. Snídaně nám nechutnala a rychle jsme vyrazili za Ornim.
Stopa byla opravdu patrná, alespoň tedy pro Orniho oči, a my jsme rychle postupovali za město do lesa. Netrvalo dlouho a dovedla nás na paseku, kde stály dva sruby. Než jsme si je mohli opatrně prohlédnout, zastoupila nám cestu ona.
Ta ženská, kterou viděl Daniel v kouli. U Velké Melitelé, to byl strašný pohled. První, čeho jsem si všimla, byla hůl v její ruce. Byla zakončená lidskými stehenními kostmi. V druhé ruce držela štít vyskládaný zřejmě ze zubů nebo nějakých podobných drobných kousků. Měla brnění pokryté kostmi a na hlavě čapku, na které bylo zblízka vidět, že je spletená buď z žíní nebo lidských vlasů. Na žíně bych moc nesázela.
Byli jsme ve střehu. Promluvila na nás: "Aha. Takže vy jste včera překazili moji práci! Kdo si myslíte, že jste? Já vám to hezky osladím." Nepříjemně se zasmála, jenže to už k ní letěl šíp i šipka z mojí kuše.
Střílím po té příšerné ženě. Stojí a vůbec se nebrání. Ani si neuvědomuju, že jsem právě jako první vystřelila na člověka. Šipka jí narazila přímo do krku, jenže místo toho, aby se zabodla a odhodila ji dozadu, odskočila od ní, jakoby její krk byl z kamene. A Orniho šípy stejně tak. To není možné! Zkusím to znovu. Tentokrát se jí měla zabodnout do čela. Stojím příliš blízko na to, abych ji minula. Ani nemrkla a šipka se neškodně odrazila. Nechápu to. Pak se její oči ponořily do mých a ucítila jsem bolest pod víčky. Zamrkala jsem a všechno okolo zčervenalo.
Co se to děje? Oči mě pálí a vidím závojem rudé. Rudé krve. Melitelé! Promnula jsem si oči a na rukou mám krev. Matně vidím, že Daniel k té ženě vyslal zářivý blesk, jenže ten se nějak odrazil přímo zpět na Daniela. Taktak, že se mu vyhnul a příšerně zaklel. Nelogicky mně napadlo, jak je možné, že ten uhlazený kupecký synek zná takové nadávky, ale přitom jsem automaticky nasadila další šiku a zkusila tu ženskou znovu zasáhnout. Krev mi pomalu teče po tváři a kape z brady dolů, na krk, na hruď, na ruce, ale střílet pořád ještě mohu. Něco prasklo. Orni vedle mě vyjekl bolestí a překvapením. Upustil luk a s nechápavým výrazem ve tváři se chytil ze levou ruku, která mu visí v nepřirozeném úhlu. Miška už je dávno u té čarodějnice a snaží se ji rozseknout vejpůl. Její šavle jí ale neubližuje o nic víc, než moje šipky. Co je to proboha zač?
Pak si uvědomím, že něco takového dokázal i Xartos. Několikrát nám tím docela pomohl, zbraně nepřátel se od nás samy odrážely. Ale trvalo to sotva minutu. Takže té ženské nezbývá moc času, jen musíme vydržet. Znovu zkouším štěstí a střílím. Vedle mě Orni syká bolestí a rychle si bezvládnou ruku přivazuje k tělu. Dan měl zřejmě stejnou myšlenku jako já a křičí ať vydržíme, že tahle nezranitelnost už dlouho nepotrvá. Načež padá na kolena, svíjí se a řve bolestí. Bojím se, že na ten jeho křik už nikdy nezapomenu. Koho jsme si to proti sobě poštvali? Ona nás nechce zabít. Nebo možná chce, ale ještě předtím si s námi chce pohrát.
Hlava se mi točí ze ztráty krve. Miška která čarodějnici dosud neúnavně zasypávala neškodnými údery, zakolísala. Zmateně okolo sebe zatápala rukama a přešlápla. Pak ale znovu zaútočila. Nevím, co jí je, ale vypadá jako opilá. Dan pořád křičí. Kuš je na nic, nedokážu jí ublížit. Tasím dýku a běžím jí do zad. Nezdá se, že by si mě nějak všímala. Uvolním plášť z ramen a přehodím ho té ženské přes hlavu. Vtom vidím Mišce do tváře. Má zavřené oči a údery zasazuje jen po paměti. Plášť tu čarodějnici překvapil. Chtěla zase něco vykouzlit, ale už se jí to nepovedlo. Odbíhám si pro kuš, tady už nejsem k ničemu a to ochranné kouzlo musí každou chvilku skončit. Najednou Miška triumfálně vykřikla. Můj plášť leží na zemi a čarodějnice si s překvapeným výrazem přejede po tváři, kde jí vyběhl krvavý šrám. Miška zasáhla! Sláva!
Jenže čarodějnice zagestikulovala svou holí a najednou místo ženy stojí před Miškou medvěd. Ta se na něj bezhlavě vrhla, ale odkryla se příliš a medvědova tlapa ji málem omráčila. Dan sténá a volá, ať vylezeme na nějaký strom a tam počkáme, až ochranné kouzlo skončí. Výborný nápad. Běžím jak v tranzu, krvavé slzy mi pomalu zasychají na tváři, cítím krev v ústech, na rukou, všude. Než si uvědomím, že Orni s jednou rukou poleze na strom težce, už jsem usazená na větvi a sleduju Mišku, která nehodlá ustoupit ani o krok. Vždyť ji zabije! Miščiny pohyby se zpomalují, oddechuje a její šavle nemá sílu prorazit medvědí srst nebo ochranné kouzlo. Zdaleka netrvá jen minutu jak to Xartosovo. Nemáme šanci. Křičím, ať utečeme. Běžíme pryč. Lesem, loukou, dolů k Juranovu. Miška je s námi taky, ale sotva se drží na nohou. Medvěd nás nepronásleduje.
31.3.11
Krvácení přestalo až večer. Nikdy jsem si nedokázala představit, že ze mě může vytéct tolik krve a já budu při vědomí. Všechno oblečení mám zakrvácené, nemám chuť k jídlu.
Orni má zlomenou ruku. Udělal si dlahu a má mizernou náladu. Miška vypadá spokojená sama se sebou a svých zranění si vůbec nevšímá. Daniel moc nemluví. Už od včerejška prší, takže zůstáváme u tety Loffi, ale všichni bysme nejradši byli daleko pryč. Už nechci Juranov ani vidět.
2.4.11
Včera jsme odjeli, i když ještě pořád trochu prší. Loffi nás moc nezdržovala, i tak jsme jí život převrátili vzhůru nohama. Přitom my jsme vlastně za nic nemohli. Cesta ubíhá pomalu, ale těšíme se do Mistu, tam bude klid a pohoda.
Dojeli jsme k brodu. Před námi stojí už několik vozů a jeden kupec nás ochotně informuje, že tady čeká už od včerejška a voda pořád stoupá. Pohled na řeku nás utvrdil v tom, že jiná možnost, než čekat, tu není. Proud byl prudký, kalný, plavaly v něm větve a listí. Tohle teď nikdo nepřebrodí. Ten samý kupec nám ještě poradil, že pokud opravdu spěcháme, tak dál na sever je prý starý most, po kterém se dá přejet. Vede tam pěšina a pak se snad dá jet dál zhruba naším směrem. Připadalo mi divné, proč tam tedy nikdo z těch, co stojí před námi, nejede, ale ostatní chtěli tu cestu vyzkoušet, tak jsme tedy jeli.
Opravdu jsme po třech hodinách uviděli most. Byl kamenný, prastarý a vedla přes něj dlážděná zarostlá cesta. Po obou stranách mostu stály sochy podivných zvířat. Tahle řeka teče ze začarovaného pralesa. Když jsem vedla koně na ten starý most mezi sochy, byla ve mě malá dušička. Nic se ale nestalo. Byli jsme na druhé straně a stará cesta vedla víceméně na západ, což nám vyhovovalo.
Navečer jsme dojeli do vesničky. Místní nám doporučili přespat u zdejšího fojta, který nás opravdu pozval dál a my jsme konečně zas měli na noc střechu nad hlavou.
3.4.11
Ráno jsme se chystali na odjezd, když vešel fojt a opatrně se nás zeptal, jestli bychom jim za odměnu nepomohli. Viděl naše zbraně, tak si řekl, že my bychom to mohli zvládnout. Prý jim tady nějaký velký vlk trhá dobytek. Kozy, ovce, dokonce i kravku. Sami se ho nedokážou zbavit, vidlemi a sekerami s ním moc nepořídí. Dokonce se nám vesničané složili na odměnu. Položil na stůl klobouk plný drobných mincí a drátků zlata a mědi. Ani jsme se moc nepotřebovali radit. Všichni jsme cítili pachuť porážky a zbytečnosti, kterou jsme si nesli z Juranova a možnost někomu pomoct a přebít to pocitem uspokojení se nám zamlouvala. Navíc s vlky už jsme bojovali několikrát a tento měl být jenom jeden. I kdyby byl problém, stromů je tady okolo víc než dost.
Hledáme vlka. Naposled roztrhal kozu před třemi dny. Orni vyslal Windy, ať krouží nad lesem. Zanedlouho se vrátila a přistála u Orniho. Zavřískla a Orni nám prozradil, že viděla v lese vlky. Jak jí dokáže rozumět, to je záhada, ale zavřískl také a Windy zase vyletěla vzhůru. Postupovali jsme lesem a vlci pořád nikde. Spoléhali jsme ale na Orniho, který vypadal ve svém živku. Dokonce i jakoby na chvíli zapoměl na svou zlomenou ruku, která se mu podle jeho slov zatím vůbec nehojila. Vyšli jsme na mýtinu, které dominoval skalnatý ostroh, v němž se otvírala škvíra jeskyně. Ticho, nic se nehýbalo. Pokud jsou vlci uvnitř, jak je vylákat ven? Už o nás určitě vědí, proč nevyběhnou? Máme je vylákat na nějakou krvavou návnadu? Ze vzduchu zaznělo Windiino zavříknutí. Orni se napjal a zašeptal, že vlci jsou na opačné straně skaliska. Stáhli jsme se pod stromy co nejblíž vchodu do jeskyně. Určitě se tu brzy objeví.
Ale tak brzy jsme je nečekali. Za mnou se něco mihlo a náhle mi zakryla výhled ohromná vlčí morda. Chtěla jsem uskočit, ale nestihla jsem to a stejně jsem pak narazila zády do stromu. Zakousl se mi do ramene. Bolelo to strašně. Sice jsem vystřelila, ale nejspíš do země. Pak odstoupil a vrhl se na mě znovu. Na nic jsme nečekala a vyhoupla se na nejnižší větev a rychle nahoru, pryč od těch strašných zubů a drápů.
Shora jsem měla hezký výhled. Vlk velký jako vzrostlé tele nechal můj strom být a neuvěřitelnou rychlostí se vrhl na Mišku. Ta zkusila uhnout, ale poškrábal ji. S podivným úsměvem ve tváři po něm sekla šavlí. Zasáhla, zůstala stát na místě a pustili se s tou obludou do sebe. Miška vypadala, že si to užívá. Vystřelila jsem po tom vlkovi znovu, tentokrát už to dostal. Najednou...snad špatně vidím...co to je? Krvavá rána, kterou vysekla Miška svojí šavlí, se zatáhla a moje šipka také vypadla a krev přestala téct. On...copak je také nezranitelný? Z šoku mě probral Daniel, který vykřikl kouzlo a před ním se rozprskla koule ohně. Uvědomila jsem si, že na něj dorážejí dva menší vlci. Jeden z nich právě zavyl, asi se mu oheň nelíbil. Když je ten velký nezranitelný, zkusím štěstí na těch menších potvorách. Jedna šipka za druhou a jeden zakolísal a spadl. Vtom velký vlk nechal Mišku Miškou a stále naprosto nezraněný se rozběhl ke svému druhovi a lehce se mu zakousl do zad. Mišky za sebou si vůbec nevšímal. On ho snad léčí, napadlo mě. To nemáme šanci. Rozhlédla jsem se. Orni seděl v koruně kousek ode mne a bezradně gestikuloval. Nemá to cenu. Daniel vrhl po tom druhém malém vlkovi ohnivou kouli a ten s kňučením utekl do jeskyně. Pryč!
Využili jsme chvilky, kdy byl ten velký zaměstnaný, a vzali nohy na ramena. Mišku musel táhnout Dan za sebou. Upalovala jsem, jak to nejtychlej šlo, a už jsem byla na kraji lesa. Zastavila jsem a uvědomila jsem si, že se mnou nikdo neběží. Za sebou jsem zaslechla povyk. Do perkele a Thandrovy bolavé nohy, to nemůžou běžet rychlej? Vracím se zpátky a vidím Orniho a Dana na stromě, jak povykují na Mišku, ať utíká. Ta se ale zastavila a počkala si na jako blesk blížícího se vlka. Chvilku se bránila, ale dlouho to nemohla vydržet. Couvala k smrku, co měl nízko větve, a z posledních sil se nakonec vytáhla nahoru. Ta nestvůra dole zlostně vrčela, ale když viděla, že se na nás nedostane, odběhla jako šmouha rychle zpět ke své jeskyni.
Slezli jsme a dali se do běhu. Ještě několikrát na nás vlk vyběhl, ale to už nás pokaždé Windy varovala zavřísknutím, takže jsme se mu vždy dostali z dosahu. Pěkně nás ta bestie prohnala. Copak se svět obrátil vzhůru nohama? Co znamená takový vlk, kterému se samy zacelují rány? Jsme blízko začarovaného pralesa, možná to bude ono. Možná je to zvíře z dávných časů, z báchorek a pověstí.
Sklesle jsme se loudali jedinou ulicí ve vesnici zpět k fojtovi. Myslela jsem, že se teď sbalíme, omluvíme že, že na vlka nestačíme, a budemem ujíždět domů do Mistu. Kupodivu ostatní měli opačný názor. U Mišky mi to divné nepřijde, ale Dan svéhlavě prohlásil, že v tom tu vesnici nenechá a Orni s ním plně souhlasil, ačkoliv byl se zlomenou rukou prakticky bezmocný. Vůbec vlastně nechápu, jak se mu pokaždé podařilo tak rychle vyšplhat na strom jen s jednou rukou. Možná mu pomáhá sám les.
Ještě jsme toho měli plnou hlavu, když jsme na cestě uviděli známou postavu. No jo, byl to náš mladý horal Banny, který se právě s někým dohadoval a vyptával se na cestu. Štěstí nám ho přivedlo do cesty. Jeho a jeho meč. Měl sice naspěch s vyřízením nějakého obchodu pro tu hnusnou konkurenci od Dvojčat, ale nedalo nám zas tak moc práce ho přesvědčit, že s náma na voze bude rychlejší a že se bez něj neobejdem. Bylo rozhodnuto, že s Bannyho pomocí vlka dostaneme. Jen přijít na to jak.
Pomohla nám myšlenka, že ten vlk je asi opravdu nějaké bájné zvíře. Nikdo jsme o ničem podobném neslyšeli, ale na fojtovu radu jsme vyhledali stařenu, která vlastnila velkou knihu plnou zajímavého povídání. Xartos by byl u vytržení. Nic o vlcích tam nebylo. Tak v tom chvilku listovala a pak našla stránku o vlkodlakovi. Prý je to měsíční stvoření, co se umí měnit z vlka na člověka a zpátky a skvěle se mu hojí rány. To by sedělo! Tenhle se sice neproměňoval, ale byla to naše jediná stopa. Taky v té knize bylo, že nesnáší stříbro. To jsme potřebovali vědět. V tu chvíli jsme si uvědomila, že i ten hobit Smamen, který nám před rokem pomohl, když nás chtěli zabít lesní lidé, je vlkodlak. Dokázal se změnit ve vlka a měl i jiné podivné schopnosti.Vzrušení jsme od stařenky vyběhli k fojtovi a spočítali všechny kousky stříbra, které máme. Bylo toho pár stříbrných a nějaké drátky od vesničanů. Kovář nám určitě pomůže postříbřit naše zbraně!
4.4.11
Mám postříbřené všechny šipky a Miška s Bannym čepele meče a šavle. Napjatě se vydáváme na lov. Ale tentokrát bude už kořistí vlkodlak a ne my. V chladném ránu se nám srážel dech u úst a rosa chladila přes boty. Ale věřili jsme si. Musíme to zvládnout. Potřetí se nenecháme porazit! Došli jsme až k vlčí jeskyni a pořád se nic neděje. Ticho. Nelíbí se nám to ani trochu, do jeskyně nechceme za nic na světě. Miška zapálila louč a vhodila ji do vchodu. Nic se neděje, buď tam nejsou, nebo nás tam čekají a nenechají se vylákat jen tak. Tak dobře. Co nám zbývá. My jim všechno to stříbro donesem až do pelechu.
První šla Miška s Bannym, pak Daniel, Orni s loučí a já. Chodba se větvila, zužovala, mohli jsme tak tak projít dva vedle sebe. Už jsme tam byli docela dlouho, když se ozvalo zavrčení. Před Miškou se rozsvítily vlčí oči a dva vlci zaútočili. Ve stejnou chvíli se totéž ozvalo za mnou. Mnohem hlubší, hlasitější a hrozivější. Abych věděla, co za mnou je, nemusela jsem se ani otáčet. Skočil. Ale ne po mě, ale po Ornim. Zakousl se mu do ruky a Orni upustil louč. Světlo pohaslo. Naštěstí ne úplně. Ale ta bestie věděla přesně, co dělá! Ale mě si v tu chvíli nevšímala a tak jsem jí do kožichu vpálila stříbrnou šipku.
Za mnou byl mezitím velký zmatek. Když bojovníci zjistili, že největší nebezpečí je na opačné straně, snažili se k němu dostat a Orni se zase snažil couvat z dosahu. Srazili se okolo Dana a vlci toho ihned využili. Naštěstí Orni ještě stihl zvednout louč, pak se před něj postavila Miška a uchránila ho dalších vlčích zubů. Jenže přede mnou najednou stál Banny a zacláněl mi ve střelbě. Tak jsem se otočila a vypálila do jednoho z těch malých, kteří zase obtěžovali Dana. Ten to tentokrát zvládal bravurně.
Celé to trvalo jen chvíli. Vlkodlak oprvadu stříbro nesnášel. Rány se mu nezacelovaly, a tak jsme ho nakonec udolali. Poslední sek šavlí a ta ohromná bestie se zhroutila na zem. A proměnila se. Přistihla jsem se, že zírám na mrtvého muže, mohutného, chlupatého s tmavými vlasy a divokými vousy. A nahého...Takže to byl vážně vlkodlak a uměl se i proměňovat. Trochu to se mnou otřáslo.
Vytáhli jsme ho ven a na smyku odvlekli do vesnice. I když jsme se báli, jestli nám vesničané uvěří, že tento chlap je ten vlk, co jim trhal stáda, chtěli jsme to tělo vzít s sebou. Vesnice byla tichá. Až příliš. Silnice prázdná, pole bez lidí. Neštěkali ani psi. Co se zase děje?
Zabušili jsme na fojtův dům. Napodruhé nám fojt otevřel a s vyděšeným výrazem na nás vysypal, že před hodinou roztrhal ten ohromný vlk dva lidi v jejich vlastním domě.
Cože? Před hodinou tenhle vlk ležel mrtvý před svou jeskyní a my jsme chystali smyk! To je celé špatně! Nechali jsme si ukázat dům, kde se to mělo stát. Nikdo neměl odvahu tam něco uklízet, takže jsme všechno našli tak, jak bylo.
Melitelé! Melitelé, jak se tohle může stát! Kdo si zaslouží takto umřít? To přece není možné! Na podlaze leží dvě těla. Před hodinou to byli lidé, teď... Krev, maso, kosti...a otevřené okno. Orni seskočil dolů pod okno a začal obhlížet zem. Pak se poklusem rozběhl od domu. Zřejmě našel stopu. Vyběhli jsme za ním. Dohnali jsme ho po několika desítkách metrů u posledních domů vesnice. Klečel a kýval hlavou. Pak vstal a ukázal nám tu stopu. Viděli jsme jasný otisk vlčí tlapy a po pár metrech se do hlíny už otisklo holé lidské chodilo.
Další vlkodlak! Ten náš to být nemohl, byl už rozhodně mrtvý. Že by družka? Orni ale zavrtěl hlavou. Stopa byla hodně velká, spíš mužská, podle něj. Daniela mezitím něco napadlo a vrátil se do domu. Následovali jsme ho a když jsme vešli, požádal mě s rozpačitým výrazem ve tváři, jestli bych mu nepomohla ohledat ta mrtvá těla. Kdybych prý našla kusy chlupů nebo něčeho podobého, mohl by z toho vyčíst, kdo je zabil. Podívala jsem se na něj. Zbláznil se? Jenže se tvářil úplně vážně. Sám už to prý zkusil, ale nic nenašel...
Už nikdy nechci nic podobného dělat. Nikdy. Nikdy! Melitelé! Kde jsi, dárkyně života? V tom, co bylo kdysi strašně dávnou ženskou rukou, jsem našla chomáč šedých chlupů. Pak už jsem jen zvracela a snažila se vůbec na nic nemyslet.
Daniel ty chlupy prozkoumal a podobně jako u té kouzelné koule nám popsal tvář toho zabijáka. Měl to být muž středních let, zarostlý. Dan rychle načrtl obrázek a vydali jsme se zpět k fojtovi. Ten muže poznal. Byl to dřevorubec, který bydlí v krajím domku vesnice. Copak je tohle vesnice plná vlkodlaků? Kolik jich tu ještě probůh je? A proč najednou zabíjejí lidi, když doteď se spokojili s dobytkem? Byli jsme chvíli bezradní. Copak můžeme jen tak přijít a zamordovat zdejšího dřevorubce? Ale je evidentně strašně nebezpečný. Tak co s tím? Nakonec jsme se dohodli, že mu na rovinu řekneme, co o něm víme, a třeba se s ním bude dát mluvit a on odejde. Nebo se na nás vrhne. Ale máme stříbrné zbraně a po tom hrozném masakru v domku bychom určitě neměli žádné zábrany.
Pomalu jsme fojtovi vysvětlili naše podezření. Příliš to nechápal, ale svolil, že za ním půjde s námi. Obezřetně jsme se přiblížili k dřevorubcovu domku. Byl venku a štípal dřevo. Překvapen, že nás vidí? Zdálo se, že ano. Obestoupili jsme ho a opatrně mu nadhodili naše obvinění. Źe si myslíme, že je vlkodlak, a jestli chce dokázat opak, tak ať se řízne do prstu a uvidíme, jestli se rána zacelí. Jen jsme doufali, že to takový vlkodlak neumí ovládat vůlí. Muž na nás chvíli nechápavě zíral, ale nakonec nastavil ruku a Miška ho lehce řízla.
Vytekla trocha krve a nic se nestalo. Rána zůstala otevřená. Znervózněli jsme, ale naše stopy byly úplně jasné. Musel to být on! Pořád nic. Dřevorubec vrtěl hlavou nad takovým nesmyslem, ale naštěstí se nijak nerozzlobil. A pak po pěti minutách se rána najednou začala sama zacelovat. Pomalu, ale rozhodně se to dělo. Vousáč s hrůzou ve tváři hleděl na vlastní ruku, jakoby nevěřil, co to vidí. Pak se podíval po nás, jako kdyby žádal vysvětlení nebo pomoc. Rána se zatáhla úplně. Pochopili jsme, že ten muž nic nevěděl. Na otázku, co dělal dnes dopoledne, nedokázal odpovědět. Jen že ho bolela hlava a asi si zašel do vesnice. Nepomatoval si to! Najednou jsme se cítili hrozně provinile. Ten muž žil do teď v klidu a pak přijdeme my a dokážeme mu, že je stvůra...to je absurdní, přece před pár hodinami brutálně roztrhal dva lidi...nevěděli jsme, co dělat. Sám ukončil náš zmatek a požádal fojta, aby ho k těm mrtvým dovedl. Když vstoupil do toho domku, zůstal jako opařený. Nějakou chvíli nehnutě zíral a pak rychlostí myšlenky vytáhl dýku a vrazil si ji do těla.
Melitelé. Jsi?
Odjíždíme z této prokleté vesnice. Byli jsme tu jen dva dny a nechali jsme za sebou čtyři mrtvé. A přece to zase nebyla naše chyba. Byla?
5.4.11
Jedeme celý den. Je mi zima. Ještěže musím řídit vůz, aspoň se soustředuju na nějakou činnost. I tak mi myšlenky utíkají pořád k tomu, co jsme za poslední dny viděli. Ostatní taky moc nemluví. Jen Orni vždycky po ránu nadává, že se ta zlomenina nelepší. Frustruje ho, že nemůže skoro nic dělat.
Navečer jsme dorazili do vesničky Včelov, kde nás ubytoval mladý včelař. Pohostil nás výbornou medovinou, Banny hned uzavřel předběžnou smlouvu o dodávání medoviny ke Dvojčatům a šli jsme spát. Konečně v příjemném prostředí.
Zdají se mi strašidelné sny. Celkově toho moc nenaspím. Jediné, k čemu se upínám, je Mist.
6.4.11
Anisen. Konečně. Všem se zvedá nálada.
7.4.11
Konečně doma! Dáme si lázeň a na zítra jsme pozvaní k Tarrentům domů na oběd. Je mi blaze a moc se těším na rodinnou pohodu u Danielových rodičů. Všichni jsme rádi, že už to máme všechno za sebou. Jen Daniel byl večer v lázni nějaký nemluvný a zaražený. Nevadí, zítra se všechno vysvětlí.