Draco Brian
Zasvištění šípu. Pronikavý výkřik klesající do tichého stenu. Marnen sebou škubl. Proboha, co se stalo? Upustil past, kterou zrovna líčil a rozběhl se lesem vzhůru. Na mýtině stál srub jako jindy, vítr svištěl v korunách stromů, ptáci ale ztichli. Jediným dalším zvukem byl křik dítěte. Marnen se divoce rozhlížel kolem sebe, až konečně spatřil na levém okraji mýtiny tělo. "Torrin, u Elis, Torrin!" Ve chvilce klečel vedle ní. Srdce mu téměř vyskakovalo z hrudi, když obracel její tělo, zkoumal tep a marně hledal sebemenší známky života. Šíp byl dokonale přesný. Když to pochopil, jemně ji položil na zem a aniž by věnoval pozornost plačícímu nemluvněti, vyskočil na nohy a zamířil k protějšímu okraji lesa. "Ještě nemůže být moc daleko," mumlal si a odhadoval, odkud asi mohl vrah vystřelit. Netrvalo dlouho a našel čerstvé otisky nohou, které brzy zmizely vystřídány koňskými kopyty. "Thandron na tebe! Zmetku! Mně neutečeš, Sitane!" Už se chtěl rozběhnout po stopách, když náhle zaváhal. Za ním se ozýval stále pronikavější pláč. Zaklel znovu, ale otočil se a vrátil se zpět k Torrin a dítěti. "U Elis, Torrin, jak ti to mohl udělat? Jak? Neboj, najdu si ho, ale teď nemůžu, nemůžu tě tu nechat. Torrin! Torrin..." Energie z něj vyprchala. Dlouho jen tak seděl, šeptal si pro sebe a hladil její ruku. Znovu ho probral pláč. Opatrně vytáhl šíp z rány, přidal jej do vlastního toulce, zvedl se a odešel do srubu. Po chvíli se vrátil, nesl s sebou pár kousků prádla, kterými zakryl ránu. Zatlačil dívce oči, vzal ji do náručí i s dítětem a pomalou opatrnou chůzí scházel dolů do údolí. Vítr zesílil. Té noci řádila nevídaná bouřka.
* * *
Každý věděl, že Marnen miluje Torrin. Dlouho a hluboce. Nikomu se nesvěřoval, ale nedalo se to přehlédnout. Samozřejmě to věděla. Ale v jejích očích byl zastíněn charismatickým elfem z lesa. Nikdo mu neřekl jinak než Sitan, Cizinec, protože jeho jméno nikdo neznal. Občas se objevil u vesnice. Moc nemluvil, ale lidé věděli, že nahoře v lesích má srub, ve kterém bydlí. Co dělá, netušili, soudili, že nic jako většina elfů. Torrin velice zaujal a začala se toulat po lesích. Asi upoutala jeho pozornost a potkávali se. Jednou, dvakrát a stále častěji. A jednou Torrin odešla a už se nevrátila. Její přítelkyně vyřídila rodičům, že odešla za Sitanem do lesa a chce s ním zůstat. Marnen se o ni velice bál a jak jen mohl, chodíval nahoru ke srubu, aby ji mohl vidět. Sitan si ale jeho návštěvy nepřál, a tak ji nevídal moc často. Vzkazovala rodičům, že je šťastná, že elfa miluje a on ji a že se nehodlá vrátit. S Marnenem ale mluvívala ráda. A byl asi také jediný, kdo věděl, že čeká dítě.
Po narození syna, jemuž dala jméno Draco, ji už neviděl. Často chodil ke srubu, ale Torrin se mu neukázala, i když věděl, že tam je. Stával se stále uzavřenějším a chladnějším. Vesničané tvrdili, že je jako kámen a přestávali si ho všímat. Přece se nebudou vnucovat. Na Torrin už začali zapomínat a její rodiče se zatvrdili a popírali, že kdy měli nejmladší dceru.
Uběhlo pár měsíců a když se Marnen ze zvyku zatoulal kousek od mýtiny, sama mu vyběhla vtříc. "Marnene, Marnene, chci se vrátit. Chci se vrátit domů. I s Dracem. Pomoz mi, prosím." šeptala a měla pláčem zarudlé oči. "Pojď, já tě ochráním, pojď hned," nabídl ihned Marnen. "Ne, to nemůžu. Nemůžu ho opustit jen tak. Ale brzy přijdu, věřím, že mě nechá. Přijdu. Přemluvíš rodiče, aby mě přijali zpět? Pomůžeš mi? Prosím." "Nepros, Torrin, nikdy tě neopustím, ale odejdi zrovna. Nečekej na něj." "Ne, Marnene, on mě pustí. Čekej mě brzy, sbohem." "U Elis, Torrin, počkej!" Ale Torrin už běžela zpět ke srubu. Napůl šťastný, napůl v pochybách Marnen odešel a od toho dne každou hodinu vyhlížel její návrat. Po pěti dnech našel její tělo a stopy kopyt.
Rodiče Torrin oplakali a nechali pohřít na tamějším hřbitově. Dítě si ale odmítli nechat. "S potomkem toho vraha nechceme mít nic společného. Je to stejně zlá krev." Marnen tedy vzal malého Draca k sobě a dal mu druhé jméno podle své rodiny. Brian.
Samozřejmě se ihned po pohřbu vydal Sitana hledat. Draca zatim předal do opatrování Torrinině přítelkyni. Elfa ale nenašel. Jeho jméno ani původ neznal, nevěděl o něm nic, neměl žádné vodítko. I kdyby se vydal na pronásledování hned, bouře zahladila většinu stop a i tak by bylo najít elfa v lese velmi obtížné. A Sitan se v lese vyznal jako málokdo. Marnen tedy aspoň opatroval smrtící šíp a učil malého Draca svým znalostem a dovednostem a také nenávisti k elfům, k té proradné a vražedné rase.
* * *
Draco byl učenlivý. Mimořádně inteligentní chlapec v sobě spojil přednosti obou ras. Vnitřní kouzlo, pružnost a chytrost měl po otci, vytrvalost, píli a tělesnou odolnost zdědil po rodině své matky. Naučil se mnohé z Marnenovy lesní moudrosti a zacházení se zbraněmi. Pěstounova nenávist k vrahovi své matky a celému jeho rodu v něm hluboce zakořenila a jak rostly jeho dovednosti a schopnosti, stále častěji uvažoval o velkolepé pomstě.
Seznámil se se skupinou mladých lidí svého věku, se kterými pak vyrážel na dobrodružné výpravy. Tehdy mu učarovaly hlavně dvě věci. Jednou byla profese jeho přítele Atanara Flavia, alchymie, a druhou jejich společnice Hannah. Oběma se začal věnovat s cílevědomostí jemu vlastní.
V alchymii dosáhl docela vysokého stupně umění, šla mu úplně přirozeně. Fascinovala ho možnost kombinací, hledání nových látek s novými účinky. Stával se vědcem, učencem. Přečetl mnoho knih, získal spoustu utajených informací.
I Hannah se mu podařilo okouzlit. Milovala ho a krátký čas byli spolu. Jí se však po nějaké době přestalo líbit jeho stálé bádání a zaujatost vlastním osudem. Nedokázal se jí plně věnovat. A proto od něj nakonec odešla k zasmušilému Atanarovi. Co jí tento chladný a tvrdý muž mohl dát, čím ji tak zaujal, nelze odhadnout. Vzala si ho však za manžela a zůstala s ním v Ton Rageru. Vztahy mezi oběma muži tím ochladly na bod mrazu a oba byli rádi, když už se nikdy nemuseli potkat.
Jediným Dracovým přítelem zůstal Marnen, který ho až do své smrti neopustil a stále ho podporoval. Když mu Draco sdělil svůj geniální plán pomsty, děkoval Elis, že se konečně dočkal a jeho slib Torrin se nyní splní a to i s pořádnými úroky. Draco sehnal na pomoc obratného zloděje, jehož poslal do sklepení kláštera v Karis Larinsinu, odkud díky kouzelnému prstenu odnesl prastarou lahvičku a zmizel beze stop. Pak pozval na své sídlo Faranthase Tinbandila, zkušeného hobitího theurga, s jehož pomocí vytvořil omamující látku, kterou Faranthasovy silfy a undiny pomohly rozprášit po obrovském území jihovýchodní a střední Linelforen.
A nastal konec světa. Pro elfy. Ostatní národy je znenadání začaly tvrdě napadat, útoky se rozhořely po celé zemi. Elfí národ náhle ztratil půdu pod nohama. Jejich domy hořely, byli vyháněni, obviňováni z nejhorších zločinů, zabíjeni. Nejistota a chaos ovládl zemi. Draco cítil absolutní zadostiučinění.
* * *
"Marnene, pojď se podívat. Znáš je?" Draco nahlížel do křišťálové koule a gestem zval Marnena ke stolku. Ten vstal, zadíval se do kamene a zavrtěl hlavou. "Nikdy jsem je neviděl. Ale mají ti elfové štěstí, Ton Rageru se bouře vyhnuly." "Škoda," nakrčil nos Draco, "Flaviovi a hlavně Atanar by dokázali být velmi rafinovaní, co se týče odstraňování elfích komunit v Ton Rageru. Místo toho je teď hostí a domlouvají se na mě. Moc se jim nedivím. Gerard a Atanar mají jako obvykle skvělý odhad a nebylo pro ně těžké mě odhalit. Jen ať si je poštvou, nebudu s nimi mít žádné problémy. Ale radši si je prověřím."
Druhý den ráno vešel k Marnenovi ještě před snídaní. "Víš jak jsme se včera dívali na ty dvě elfky a dva elfy u Flaviových? Ten čaroděj má úžasnou minulost. Jeho lid ho vyhnal kvůli vraždě! Jak nepřekvapující! To je přesně to, co potřebuju. Tato dávka byla slabá, jen s dočasnými účinky. Kdybych mohl použít tady toho čaroděje, příští už by mohla být trvalá. Krev elfa nenávidějícího elfy. To je přesně ono. Já ho musím dostat živého!"
"Já ti ho přivedu, Draco, to nebude problém," ihned se nabídl Marnen. "Nemusíš se namáhat, on přijde sám. A ty jeho společníky bychom neměli podcenit. Ten druhý elf je dost zkušený." "Rád si vyjedu. Vezmu pár chlapů a dovezeme ho, neměj strach." "No, jak myslíš, ale pamatuj, že ti dva jsou vážně docela nebezpeční." "To zvládnem, na kouzelníky máme své metody," usmál se Marnen a odešli ke snídani.
Když odjel, díval se Draco do své koule častěji, než by měl. Nedělala mu dobře a hodně ho oslabovala. Chtěl ale vědět, jak se Marnenovi povede. A tak také viděl jeho smrt. Byl už jen malý kousek od záchranného portálu, ale kůň pod ním v poslední chvíli padl a Marnenovo umírající tělo pod sebou přikrylo čaroděje, který se ještě ani neprobral z kouzelnického transu. Draco zaúpěl a zatočila se mu hlava. Náhle přišel o svého jediného přítele a důvěrníka. O člověka, který ho zachránil a nasměřoval jeho život. O muže, jemuž vděčil za všechno a jehož miloval jako svého otce. Tato událost jej tak zdrtila, že jen ztěží byl schopen dál řídit své záležitosti a sledovat blížící se družinu elfů. Do koule už neměl sílu hledět, a tak proti nim vyslal většinu mužů ze svého domu, aby je zabili a čaroděje přivedli s sebou. Netušil, že zklamali a elfové se nehlučně dostali dovnitř. Když jej překvapili nepřipraveného v pracovně, nedokázal vzdorovat jejich náhlému útoku a byl zajat. Vyptávali se ho, ale pro příslušníky Sitanovy rasy a Marnenovy vrahy měl jen jediná slova.
Když pochopil, že jeho postavení je beznadějné, učinil poslední rozhodnutí svého života a doufal, že při výbuchu své věže vezme ty vrahy s sebou. Napjal se, jak ležel v poutech, vykopl nohy a srazil na zem láhev vysoce výbušné tekutiny. "Pozdravujte Thandru, elfové! Kéž zmizíte všichni a navždycky! Pomoz mi, Marnene, počkej na mě..."