Král Sarkan, toho jména druhý, usínal se spokojeným úsměvem. Všechno se mu dnes podařilo. Vůbec se mu v poslední době všechno daří. Koneckonců, kdo není líný a své štěstí trochu popožene, na toho se usměje. Šikovně se zbavil svého otce, po té bouřce se jeho tělo už nenašlo, takže na uprázdněný trůn Země zeleného listu musel zasednout jeho zdrcený syn. Věrní Sarkana I. rychle pochopili, že moc a sláva jejich mecenáše je už jen vzpomínkou vtesanou v kamenné soše při příjezdové cestě ke královskému hradu a okamžitě vyklidili pole. Dobře tak, pomyslel si král, nemusím si špinit ruce.

Vedle něj zamumlala něco ze spaní jeho manželka Floretta. Docela se k nim dvěma hodilo přísloví vrána k vráně sedá...vypadalo to, že se při té dnešní audienci dost baví. Floretta sdílela jeho nadšení pro možnosti Elementární hole, líbilo se jí, když Mirtan popisoval, co všechno se s její pomocí dá provést. Možná byla ještě ctižádostivější než on sám. Hm. A Elementrární hůl bude brzo jeho. Tak jasně vyslovené žádost přece nemůže ta banda odolat. Přehrával si ještě jednou celou audienci. Navzdory Mirtanovým výstrahám se je podařilo zajmout bez větších problémů. Většinou vlezli do pasti jako podsvinčata na porážku...ta drzá rackovská pyroforka, i ta elfská amazonka – vypadala, že je jí po cestě ještě docela špatně. Nafoukaný zlodějíček z Rackova se dokonce pokoušel smlouvat, jakoby bylo o čem. Nevypadali jako všehoschopní dobrodruzi. Při pohledu na demonstraci břitové kuličky na melounu byli bílí jak mramorové sloupy v sále...ta holka vypadala, že se rozbrečí. Ještěže jsem jim přidal toho barbarského hlupáka. I když není jisté, jestli to vůbec bude posila. Jestli se Mirtan pletl a doporučil mi břídily, tak se má na co těšit. Břitové kuličky jsou velice drahá záležitost. Jestli to byla z jeho strany nějaká osobní věc, pomsta...pan čaroděj má tendence být dost mstivý...a důmyslný. No, prozatím budeme důvěřovat jeho profesionálnímu přístupu. Možná už za pár týdnů budu mít kompletní hůl v rukou. Možná, no zatím se všechno vyvíjí uspokojivě. Král Sarkan spal té noci velmi dobře.

Ne tak Dajen Dlouhoprstý, hrabě Longfinger, slečny Galthoniel a Jena Kiraso ani chrabrý Banny Bhar z rodu Banzayů. Pravda je, že tomu jedinému se nezdálo o melounech, ale o jeho ztraceném koni. Pardon, Galthoniel vlastně snila o náruči bledého upíra z flamiské knihovny. A kupodivu se tento sen odehrál bez sání krve, ran na krku a osikových kůlů. Naivní mládí.

Ráno 2. srpna 2904 skupina čtyř dobrodruhů vyrazila za nedobrovolným posláním. Cílem bylo najít 5 kamenů živlů do Elementární hole, nezemřít přitom ani cestou ani prostřednictvím břitových kuliček v jejich žaludcích a na konci cesty Sarkana přechytračit a velkolepě se mu pomstít za jejich současné nezáviděníhodné postavení. Jediné stopy byly zmínky o pyroforovi Gwerethairedovi a věštci Ynisovi. Pyrofora vybrali jako prvního.

Cestou se je pokusili sežrat vlci, následně se mršiny vlků pokusil sežrat medvěd. Škoda, že to neskončilo medvědími tlapami na ohni dobrodruhů, kruh by se uzavřel. Na takovou poezii ale zřejmě neměli myšlenky, a tak až v klidu dorožnili, následovali hysterickou Jenu do zájezdního hostince, kde ji kupodivu našli neznásilněnou...

Zato Ton Rager jim to málem vynahradil. Taková mířená rachejtle přímo do šosu a ohnivá hlína do postele není moc příjemným probuzením. Konečně mohli dát Dajen s Galthy volnost svým divokým povahám a po neohroženém skoku z okna zajmout živého! pachatele. Po výslechu vyšlo najevo, že to panu Sirianovi a jím slíbené odměně za jejich hlavy vděčí za tuto pozornost, a tak v záchvatu šlechetnosti poslali nešťastného a neúspěšného vraha domů a jeho hříchy briskně připsali na účet páně Valdorfův.

Gwerethaired. Legenda. Žijící geniální vynálezce v požehnaném věku. To svědčí o velké moudrosti a ještě větším štěstí. Když dobrodruzi spustili všechny pasti v jeho polorozpadlém sídle a Banny se přesvědčil, že šipky létají vždycky zezadu, pokud tam jde ten nejméně obratný člen družiny ( a taky poté, co si ověřili, že přítel nepřítel, letí-li na mě šipka, vyhnu se a už mně nezajímá, že trefí toho přede mnou ), našli Gwerethaireda v dobrém rozmaru jen krůček od objevu výroby zlata. Nezvyklý na časté návštěvy si s nimi přátelsky popovídal, udivil je drobnými kouzly, ale hlavně zklamal, co se týče možnosti zbavit se břitových kuliček. 10% se zdálo málo i jinak ....Galthoniel. Odjížděli od něj s dary, s malou nadějí a černými myšlenkami ohledně pana Mirtana.

Po zábavné epizodě v Ton Enyl Risanu, kde jim pan Aťprodělámkalhoty prodal skvělé voděodolné sirky, samozabíjecí skoby – které se později ukázaly jako velmi platné – a potom, co Bannyho sežralo a málem z něj duši vymačkalo podezřelé skládací lehátko, pokračovali podél hranice na západ, k věštci Ynisovi. O tom ovšem nikdo neslyšel, což dobrodruhy ale nemohlo odradit. Proto si je taky Sarkan vybral. Jsou prostě dobří. Dokonce i dobří exorcisti. Vždyť o Ynisovi si cvrlikají i ptáci na plotě. Pardon ledňáčci u vody. A to se radši neptejte hýlů, ti všude byli, všechno viděli, ale nic neví.

Každý si našel něco. Dajen si cestou hrál se zubatými kameny, Galthy začala hovořit se vším, co mělo pusu – a taky zuby, Jena zůstávala nakrknutá na Sarkana, Valdorfa, Mirtana, Dajena a nejvíc asi na celý svět a Banny? Kdoví na co myslel Banny. Možná meditoval nad tím, proč se dostal do téhle šlamastiky. Proč zrovna on. Jó, Banny, svět je nespravedlivý. A král Sarkan II. je ještě krapet nespravedlivější.

Rady ledňáčků je dovedly až k chrámu s teleportem. Smysl keřového bludiště jim sice unikl, ale rozměry druhého teleportu nikoli. Na sáh čtvereční se kůň nevleze. Ledaže...a tak už podruhé slavil úspěch Jenin manévr od nynějška zvaný Kapesní koník. Koníci. Tři.

Za druhým teleportem se zjevili na nádherné terase s výhledem do kraje. Kdoví, kde vlastně ten dům stál. Věštec Ynis asi o náhodné kolemjdoucí nestál, a proto se zařídil tak, aby se k němu dostali jen ti skutečně povolaní. Přivítala je dáma...no řekněme silně eroticky vyzývavá...naštěstí její zájem nepatřil ani tak mužnému barbarovi ( toho mělo jeho štěstí potkat někde jinde ) jako ustrašeným koníčkům. Díky tomu sice nepřišli o barbara, ale museli Ynise navštívit trochu nedůstojně s koňmi v náručí. Ovšem Ynis je skutečný věštec. Má s tím sice cosi do činění i ta zmíněná dáma, ale prostředky ponechme stranou, Ynis je opravdu Pan Věštec. A Vykladač. Jako od správného věštce odtamtud vyšli zmatení, s nechápavými obličeji a kartami v rukou...ale ve skutečnosti s velmi cennými radami.

Takže jako první přišla řada na mě. Prý je mi souzena Pyramida větrů a prý se proletím, juchů. Rychle jsme se zorientovali a vyrazili na východ. Nadhodila jsem něco o létavcích a Jena se toho hned chytila, že prý Cournyovi v Silvia tonu nějaké mají a snad by nám je půjčili. Nedivím se, že si tak věří. Mladý Courtny by je pro ni šel určitě shánět i do pekla, jen aby se zavděčil. Hm. Jena je pořád nakvašená. Hádá se s Dajenem a ten s ní už nechce jet na koni, takže Lord Ian všechno odedře. Chm, Jenina klisna se jmenuje Kleopatra. Jena je někdy vážně padlá na hlavu. A pořád se bojí. Vlků, medvědů, břitových kuliček i mrtvé babky na kraji hvozdu. Lidi se celkově pořád bojí a neumí si užít volnost. Vítr ve vlasech. Boj. Ano...

V Silvia tonu jsme létavce dostali opravdu bez problémů, Dan se mohl úslužností rozkrájet, tak jsme je slušně nechali s Jenou o samotě a šli si to ke Džbánku pořádně užít. Fakt je, že si ten večer moc nepamatuju, jenom vím, že jsme se s Dajenem pořád něčemu smáli. Jena se vrátila ještě před půlnocí. To jako z toho nic nebylo? Bude z ní stará panna. Dajen má pravdu. Ráno jsme vyletěli. U Elis, to byl zážitek nad zážitky. Slunce vstávalo nad mořem a my jsme zakroužili nad přístavem a vystřelili na západ. Zbožňuju Merlina, zbožňuju hipogryfy.

Cesta na západ byla jedna z nejšťastnějších chvil v mém životě. Nejdřív hipogryf, pak ty hrušky, jablka a švestky. To bylo fantastické. Dajen vypadal jak slon, Banny jak kokršpaněl a Jena jak oba dohromady. Paráda, škoda, že jsme do ní nenacpali ještě tu švestku. Co se mně týče, královsky jsem se bavila a myslím, že mi modrá barva docela sluší. Náladu sice kapku kazilo Jenino nadávání a Dajenovo remcání, že je mu pořád zima, ale jinak jsme si to fakt skvěle užívali. Ještě upír a jsem v sedmém nebi. ( A to doslovně a možná ne nebi, ale pekle. )

Ton Gel se mi docela líbil. Škoda, že Wyrd musel zůstat venku s Merlinem a ostatními, měli tam super pivo. Jena zababušená jako malomocná seděla uražená na pokoji, tak jsme museli my s Bannym shánět pomoc. Ten čaroděj byl pěkný náfuka a taky vydřiduch a myslím, že ten koberec zašpiněný rozbitými flakónky, že to měl za to. Asi myslel jen na tu svou načinčanou paničku a nenapadlo ho, že tak zkušená parta jako my bude vlastnit pár neviditelných toren. Pche, mistr.

Pak jsme letěli do hor. Hory taky miluju. Když mě teda zrovna nebudí v noci lavina. Taktak jsme to přežili. Díky Dajenovi. I když další postup stejně nebyl růžový. Wyrd se málem zabil, když se zkusil dostat do té bouře kolem Mochomůrky. Merlinovi se tam taky vůbec nechtělo. Mně taky ne. Jena remcala, že nesnáší hory, Dajen, že je mu zima, Banny hrdinsky mlčel: Začínám o něm mít vysoké mínění. Mlčenlivý, hezký, silný, přitom skvělý kumpán...možná umí i vařit...no zpátky k houbám, tedy mushroomu. Museli jsme pěšky. V noci jsme div nezmrzli, už jsme jako Dajen. Pak nás Banny všechny skoro zabil, když mu ujela noha a nás vzal i s lanem s sebou. Chlap do nepohody. A pak ta šílená stěna. Vlastně to bylo úžasné.

Viditelnost na pár metrů, hladká skála, ze které sklouzává i Mistr Dajen, kvílení větru, krátké lano. Adrenalin jak hrom, nádhera. Skoro mě zklamala ta knihovna nahoře. Melancholický a ucajdaný příběh žebráka a jeho unesené lásky se ale naštěstí rychle změnil v drsnou akci. Diablo se svými kámoši Jasoněm a Drsoněm, obětovaná dívka na oltáři. Skvělý boj, měla jsem vážně namále, po dlouhé době jsem si uvědomila, že by se vážně mohlo něco zvrtnout...ne, na takové věci radši nemyslím. Fakt ale je, že naštvaný Diablo, kterého moje šípy vážně zraňovaly, šel svým odporným bičem hlavně po mně. Dost to bolelo. Pak už jsem jen viděla, jak se Banny a Dajen vypořádali s Jasoněm a Drsoněm, Jena se proměnila ve mně – musím říct, že mi to zalichotilo, a bylo po Diablovi. A taky toho bylo hodně co léčit. Super akce. Přestávám se na Sarkana zlobit, že nás do toho navezl, ale radši to nebudu říkat nahlas, Jena by mně mohla shodit ze skály. Jo, pak jsme se propadli do Pekla, vysvobodili s rafinovaností nám vlastní Dweoméra, knihovníka, a ten nám poradil, jak do chrámu větrů. Přes příběh v knize. Vážně jsme si napsali, jak to dopadne, a ono to už tak muselo dopadnout. Paráda. Ještěže tam Dajen dodal, že vyjdeme čistí a najedení. Strážkyně mojí pyramidy byla malý větrný vír, který nám unikal po šachovnici. Až s pomocí knihovníka a žebráka s jeho dívkou jsme ji zahnali do kouta a ona mi po absurdním Jeniném argumentu, že co je psáno, to je dáno, kysele předala Pyramidu větrů. No fakt se mi to líbilo. Všechna čest.

Tak. Jsme najedení, čistí, zdraví, máme první kámen a čeká nás další. Ten můj. Fakt je, že ta moje strážkyně mě dost děsí. I když mám mluvit jen s nějakým pobočníkem, jsem z toho stejně nervózní. A navíc je mi šílená zima. Oni to fakt nechápou. Nedovedou si to představit. Já se té potvory skvrnité ale zbavím, jen co budem dole. Ani mně nenapadne prosit Jenu o ten lektvar, bůhví, co by mi namíchala, ženská jedna mstivá. Cesta dolů byla lepší než ta nahoru. Levitace je mnohem rychlejší. Lituju, že tu s náma není Narri. Tak a dole v sedle jsem se rozhodl. Nechal jsem se zaživa pohřbít, zavalen ve sněhovém hrobě, myslel jsem na poslední věci hobita, bylo mně tak blbě, že jsem neměl ani tužku na poslední závěť. Ať ta můra pelešivá zdechne, skvrna jakási, ať přeleze na někoho jiného, co já jsem poctivec komu udělal...přežil jsem to.

Teplo. Bohové, děkuju za teplo. Stejně nejste, nebo na nás kašlete, ale i tak dík za ten pocit tepla. A pak ho bylo jen a jen víc. Ba bych řekl, že nám bylo horko. Jednak s teplem z pouště a jednak díky těm zákeřným domorodcům na létacích potvorách. Zezadu nás napadli! Jak odporné! Souboj to byl ale ohromný. Nevím, co přesně proti nám měli, jestli nás chtěli jen oloupit nebo v tom bylo něco víc, v každém případě za to draze zaplatili. Byla to skvělá zkušenost. Pro mně sice skoro rutina, jenom místo mého oblíbeného košťátka jsem musel kočírovat Bětušku, orla stříbrného, ale skvěle jsme si rozuměli. S Wyrdem a jeho Terkou jsme vytvořili dokonalou údernou dvojku, že ty jejich zubaté ocasaté ludry neměly vůbec šanci. I když...dlouho nezapomenu na to leknutí, když Wyrd najednou zahulákal a prudce změnil směr a já uviděl, že letí k Merlinovi, který kroužil asi 80 sáhů od nás...ale bez jezdce. Po Galthoniel se slehla země. I vzduch. Dovolil jsem si jeden pohled dolů, ale nikde jsem ji neviděl, chudák holka. A pak to pokračovalo...šumění perutí, hukot větru, ostré výkřiky našich orlů, zvířecí řev těch jejich hadovitých jedovatých příšer, svištění šípů a šipek, nářek zasažených lidí i létavců.

A pak vypadl Banny. Ten Křovák ho prostě vyhodil ze sedla. Ještěže měl Banny u sebe flakónek s mlhovinou, zahlédl jsem ho, jak se pomalu snáší a nervózně jsem nahmatal vlastní prsten. Byl jsem rozhodnutý, že kdybych padal, použiju ho.

Vážně je dobré být připraven na všechny varianty. Bravurní otočka, šipka plazovi přímo do tlamy, jenže pak se to pokazilo. Myslím, že sebou Bětka musela nějak škubnout, protože jinak si nedovedu vysvětlit, že jsem taky spadl. Nikdy bych nevěřil, že se ta země přibližuje tak rychle. Sice už jsem kdysi padal, ale to jsem byl napůl v bezvědomí, tak mi to tak nepřišlo. Původně jsem chtěl prsten rafinovaně použít až těsně nad zemí a dostat se tak nejblíž k opěšalým Křovákům, ale byl jsem rád, že se mi vůbec podařilo formulovat jednoznačný pokyn pro démona, ať mně dostane prostě na zem. Živého. No, vážně super zážitek. A pak jsem jen odstřeloval ty ubožáčky na zemi. Jo a jednoho jsem zkopal. To má za to, hadrník. Pak spadla i Jena, asi abysme si nezáviděli. Jenže to už byla bitva vyhraná. Křováci prchali a my si lízali rány. Ti všiváci do nás stříleli šípy se skleněnými hroty, co se v ráně rozbily a otrávily nám krev. Ty rány se pak vůbec nehojily. No a tak jsme přišli o naše ptáčky, protože Wyrd je musel poraněné odvést domů. Galthy, která to tedy taky přežila – povídala něco o mouchách, moc jsem to nepochopil,a brečela, že chce hipogryfa. Mně bylo Bětky taky líto, už jsme si na sebe zvykli. Co se dá dělat. Vylili jsme si zlost na domorodci, který náš výslech nepřežil. Hlupák jeden. Co já teď s tím prstenem? Budu muset experimentovat, ale to já zase rád...

Nemám rád poušť. Kdo taky má? Po našem 5-ti denním pochodu se Banny stal alergickým na lykantropy, poté co ho kousla Kočička hyena. Já jsem z toho taky neměl dobrý pocit, hyeny prý útočí jen na ty, co jsou menší než ony. Což považuju za rasovou diskriminaci. Stejně nakonec pokousaly hlavně Bannyho. Chi chi. Jo, ten prsten se se mnou pořád nechce bavit. Uvažuju, jestli Jena nemá pravdu, když říká, že není magický. To by ale ona řekla i o kupě dračích vajec, tak nevím, ještě to budu zkoušet.

Aleluja hosana, konečně město. Hm. A s ním se přiblížila i ta moje strážkyně. Pěkně postupně. Nejdřív si dáme pivo a pěkně se vyspíme a až pak se půjdem nechat zabít. Tak. Druhý den se přiblížil velice rychle a opuštěné město plné nemrtvých se stalo realitou. Bývalý Virerinerin, vévodské sídlo, stojí nad starším městem, kde prý přebývají mrtví a nemrtví. Fuj. Škoda, že se nejdená o pouhou lidovou představivost. Těch nemrtvých tam bylo hodně. Z opuštěného města na ženské padal strach. Ty husy byly tak vystresované, že se odmítly schovat do gánku a musely tak na nás upozornit ty kostlivce. Ach jo. Sice se jich zbavily, no ale já jsem měl stejně pravdu.

Pak Jena vytáhla ty svoje svitky a začal slavnostní průvod. Nemrtvým se nedalo dost dobře vyhnout, ale přes bariéru neprošli, takže jsme k paláci přišli s pěkným ocáskem tvořeným spektrou, několika kostlivci s nepříjemnými kopími a párkem smradlavých mumií a zombií. Poděkovali jsme jim za doprovod a nechali je stát přede dveřmi. Do podzemí se muselo kolem dvou lvů. Ze zkušenosti už vím, že žádná správná cesta není a vždy budeš pokousán. Hlavně já a trochu i Banny. Na ženské asi neútočí. Zase diskriminace.

A dole už se to ukázalo. Přízračné temné město, na vršíčku hřbitov a vlajka se symbolem lebky. Dokázal bych si vzpomenout i na příjemnější místa. A pak najednou ta lebka vybledla a to byl zřejmě signál. Přiznávám, že jsem se bál. Ale ostatní taky. Jen Galthy se tvářila nezúčastněně. Elfové jsou někdy zvláštní. Tiché tmavé ulice. Výhružné. Zlověstné. Tam někde čeká můj osud. Fuj, nikomu to nepřeju. Vlastně jo, některým pánům ano, ale...to je fuk. Hřbitov. Pár světýlek ještě umocňovalo tmu a najednou postava. Radši jsem nechtěl vědět, co znamená ta věc, co drží v ruce. Její stín se mihotal a plášť vlál, i když bylo bezvětří. Přišli jsme blíž a ono nás to oslovilo. Ten hlas zamrazil v kostech. Ani nevím, jak jsem svým jménem poprosil o Kámen stínů. On se otočil. Na tu tvář nikdy nezapomenu. Ale jsem si jistý, že ji jěště někdy znovu uvidím...Podal mi malý šedý pravidelný kámen. Nesmím ho prý ztratit ani nikdy nikomu dát. Je to můj život i moje smrt. Pořádně si nepamatuju, jak jsme se odtamtud vypoklonkovali, při útěku městem jsem vnímal jen příšerné skřípavé zvuky a musel jsem myslet na strážkyni a taky na ten malý šedý kámen...

Na to město nemám nejlepší vzpomínky. Samý nemrtvý. Ale dál než na délku meče. Měl jsem si koupit ten dlouhý, to bych na ně třeba dosáhl. Naštěstí dva nějak prošli Jeninou bariérou, tak jsem si mohl trošku zabojovat. I tak jsem byl docela otrávený, když mi nedovolili pustit se do boje s tím tuctem kostlivců a spektrou. Prý zůstaneme pěkně v bariéře a budeme na ně střílet. Pěkně zbabělé.

Teď přišla řada na moje proroctví a můj kámen. Vysvětlili mi, že pro něj musíme až ke krollům, proti čemuž jsem nic nenamítal, protože krolly mám docela rád. Problém byl, že musíme daleko na sever pořád přes poušť. A pěšky se nikomu nechtělo. Tak jsem si koupili lamy. Mně to jako dobrý nápad nepřipadalo, protože jsem si musel koupit dvě, Crabba a Goyla, a jet na sedle mezi nima. Připadal jsem si opravdu nedůstojně. Moje pocity sdílela jen Galthoniel, která svou lamu nenáviděla od prvního pohledu. Říkala jí Sweety Sue a nejradři by ji prodala na salám nebo nechala mrchožroutům. Dajen a Jena se zdáli naopak spokojení. Pojmenovali si je Ferda a Toník a vypadalo to, že lamofilie je zatím první věc, na které se spolu plně shodli.

Cestou jsem se pořád ohlížel, jestli nás nesledují hyeny. Jsem z nich nervózní. Taky jsem přemýšlel, kam jsem se to vlastně dostal. Taková nesourodá trojice. Jena je divná. Pořád se jí něco nelíbí a s někým se hádá. Dajen je chlednokrevný hobit s vražednými sklony a Galthoniel nejzvláštnější elfka, kterou jsem kdy viděl. Taková drsná. Až krutá. Ale přitom někdy tak roztomilá a povídavá. Třeba umí i vařit...hm...nevsázel bych na to. Ale i když se ti tři hlavně hádají, jak přijde do tuhého, postavil by se jeden do rány, která míří na druhého. Pokud teda nejde o šipkové pasti. Fakt zajímavé.

Cesta k hvozdu uběhla v klidu. Hyeny se už neodvážily, z čehož jsem usoudil, že Kočička je definitivně mrtvá. To je dobře, jen nevím, proč jsou všichni nervózní z nastávajícího úplňku. Taky mně trochu štvalo, že musím být každý den na hlídce, protože Jena s Dajenem si stěžovali, že jim pořád krvácí rány, a tak Galthohiel pořád léčila. To je zázrak, to hraničářské léčení. Fakt. Ale já se nedivím, že jim ty rány pořád krvácejí. Dva dny si hrají s prstenem, bodají se a mají dětinskou radost z toho, že jim teče krev. Taky byli naštavní, že se jim to samo nehojí. Nevím, co čekali.

Pak jsem si konečně zabojval. Skolili jsme medvěda jeskynního a dostali za to velké pohoštění od takových zvláštních lidiček s legračními biči. A já jsem dostal kus zbroje, která je sice strašně kouozelná, ale podle mně strašně na nic. Zato Jena, ta má dar. Houni, se kterou si můžeš lamu proměnit ve štíra nerbo v kostlivce nesoucí nosítka. Jeně se to ale moc nelíbilo. Lamofilka. To Galthy by se dala vozit i kostlivci, jen když to nejsou lamy.

U hvozdu nás zastavili elfové. Moc se s náma nebavili, Galthy tvrdila, že nemohli mluvit smíchy, to kvůli těm lamám. Nikdo se s náma moc nebavil, až jsme dorazili do velkého elfího města. Nikdy jsem tu nebyl, ale musím říct, že to byla nádhera. Okolo hory, vysokánské štíty, ve městě spousta zeleně a krásných domů...paráda. Moji přátelé tam měli nějakou váženou známost, protože jsme byli ubytovaní v nádherném domě na úplném okraji s nádhernou terasou a nádherným výhledem. Miluju terasy s výhledem. Kdybych se nestyděl před tou vznešenou elfí paní, tak bych si zakouřil. Galthy taky kouří. Pořád nacházím víc věcí, ve kterých si rozumíme. Kromě vraždění. Já zabíjím, ona někdy vraždí. Ale tak, každý jsme nějaký.

U elfů jsme dloho nebyli, museli jsme přece pro můj kámen ke krollům. Vzali jsme to hvozdem, bylo to úplně v klidu, jen Jena se zase bůhvíčeho bála. A nakonec jsme dojeli až ke krollí zemi. S politováním vám musím oznámit, že jsem neviděl ani jednoho krolla. Zato jsem viděl létající lebku, která mi sežrala moji obrovskou skobu. Nejdřív jsem jí chtěl dát kladivo, ale pak jsem si to rozmyslel. Skoba jí chutnala, tak nás pustila dál do té jeskyně.

Ta moje strážkyně byla dost divná. Nejdřív jsme měli hrát jakési šachy. Já tomu teda vůbec nerozumím, jen jsem tlačil těžké figury z místa na místo, jak mi ukazoval Dajen a ony pak vybuchovaly a bylo to pěkně nepříjemné, dostal jsem pořádné rány střepinami, některé hezky hluboko. Pak mi Dajen oznámil, že už těmi posledními figurami nemám tahat, že jsme prohráli. Hm. Hezké. Tak už tam nebylo co dělat, tak jsme šli dál a v dalším sále se pohádali nad takovými kuličkami. Pořád to jaksi nedávalo smysl, každý měl svoji teorii, někdo pak tvrdil, že to celé bylo jaksi pokažené. Prý jsme ale vyhráli. Hm. A mezitím nás pálili malí ohníčci. Nádherné místo. V dalším sále už na nás někdo mluvil. Skvělý ohnivý džin. A hrál s náma kostky. To mně fakt bavilo, ale stejně jsme prohráli. Tak nás chtěl džin zabít. Utekl ale před mým mečem a naštvaným pohledem, protože jsem toho právě začínal mít dost. Ta moje strážkyně je vážně nějaká trefená. No a v posledním sále už seděla ona dáma osobně. Moc milá nebyla a řekla, že jestli ten kamínek chceme, tak si ho máme vytáhnout z lávového jezírka. Asi si nevšimla, že láva pálí. Nakonec jsem tam strčil ruku a ještě dostal vynadané, že jich tahám moc. Ty kamínky byly takové o ničem. Anorfní neboli beztvaré, jak tam pořád kdosi šeptal. Řekl jsem si, že to sice není nic moc, ale stejně jsem chtěl být slušný, tak jsem hezky poděkoval a šli jsme. Normálně. Jenže ta ženská za náma povídá. “Ale jednou jste mě porazili...Draku!” A ta potvora ohnivá, co jí seděla jako domácí mazlíček za trůnem, na nás vychrlila oheň. Naprosto neslušně jsme zdrhali, co nám nohy stačily. Kdybysme prý nevypili ten ochranný lektvar, tak bysme asi umřeli. Tak to bych té ženské teda nedaroval!

Sláva. Třetí hřebík do rakve je náš. Na jednu stranu mám radost, že jsme splnili další úkol a získali ten kámen, a na druhou stranu si uvědomuju, že jsme jen blíž potupnému konci. Narozdíl od mých optimistických nebo lehkomyslných společníků už mám určité zkušenosti s mocnějšími protivníky a dovedu si představit, že se nám prostě nepodaří Sarkana přelstít, a tudíž mu naservírujeme pět kamenů, aby si on bez námahy a rizika mohl podmanit svět. Snad přeháním. Vykašlu se na to. Stejně nemáme jinou možnost, než pokračovat. A koneckonců, ten Dajenův kámen prostě Sarkanovi dát nemůžeme, nebo aspoň Dajen to nepřipouští jako alternativu, takže ono se to nakonec nějak vyřeší. A navíc jsem fakt zvědavá, jaká bude ta moje strážkyně. Zatím nic moc nevíme.

Cesta k moři byla nudná až na jedno nechutné setkání. Z Hospody u Jožina lidožrouta zbyly jen vypálené základy, ale stejně musím obdivovat silné žaludky mých společníků. Nebudu na to radši víc vzpomínat, už se mi chce zase zvracet...Ale pak konečně přišlo Moře. Mohutné, nekonečné, v neustálém majestátním pohybu, šedé a chladné, ale dokonale osvěžující po těch týdnech pouští, hor, hvozdů a pustin. Moje Moře a lodě v přístavu! Některé jezdí až do Rackova. Juchů, já už se tak těším, až budu na lodi.

Cestu jsme domluvili snadno. Pak přišel mnohem větší problém. Co s lamama. Galthy v tom měla jasno. Konečně se může Sweety Sue pomstít za obrovské ponížení, které jí to ubohé stvoření přinášelo nesouce ji na svém hřbetě. Dajen to vzal prakticky a spolu s Galthy poslal svého Ferdu do salámu. Stejně by ho prý něco tak jak tak sežralo, tak ať z toho Dajen aspoň něco má. A ještě smlouval. Naopak Banny nečekaně prokázal svou neokoralou a milosrdnou duši a rozjel se vypustit svého Crabba a Goyla na svobodu. Totéž jsem udělala i já, Toníka mi bylo fakt líto a budu na něho dlouho vzpomínat. A pak nastaly Škatule škatule.

Šla jsem do města a našla Dajena, který potřeboval pomoct odnést těžkou bednu s protikurdějovým obsahem. Tak jsme šli pro bednu a pak sehnat místo v hospodě. V hospodě měli plno, tak jsme šli do noclehárny. Tam bylo prázdno ale zase se nám tam nelíbilo. Cestou jsme se vyptávali na Bannyho a Galthy. Nikdo je neviděl. Tak jsme šli zase do hospody, kde nám řekli, že Banny tu byl, vlezl do cizího pokoje a zase odešel. Galthy nikdo neviděl. Tak jsme je šli hledat a kdesi nám řekli, že je viděli v přístavu. Tam jsme je nenašli, tak jsme šli do noclehárny. Tam nám nechtěli zamluvit postele, tak jsme šli spát ven. Banny nás mezitím hledal a pak se dověděl, že půjedeme spát ven, tak vzal Galthy, která se mezitím jaksi našla, a šli do přístavu, kde si zalezli do křoví a tam...no kouřili. Prý kouřili a povídali si celou noc.

Ráno jsme se šťastně shledali na Bloody Mary i s bedýnkou vitamínů a mohlo se jet.

Ta cesta byla nádherná. Oáza klidu a pohody na naší výpravě. Moře všude kolem, křik ptáků a nadávky námořníků. Jo, bylo to fakt fajn.

Při těch pár zastávkách, co jsme měli, si Galthy s Bannym stihli koupit kvanta tabáku a celou cestu si užívali svou novou vzájemnou posedlost. Občas mi připadalo, že plujeme na parníku. Příjemná zastávka se konala v Sareliru, kterou jsme jako obvykle strávili v restauraci Barakuda. Skvělý podnik. A pak už jsme dopluli do Silvia tonu. Po zdvořilostní návštěvě u Courtnyů jsme to vzali co nejrychlej směr Zlatý ostrov a pak na jih k Wyrmu. Byl to jen tip, že těžba zlata snad symbolizuje lidskou hamižnost, ale vyšel. Na pobřeží Wyrmu jsme našli mrtvé ryby – další stopa, a všimli si nějakých stínů pod vodou. Dostat se k nim na průzkum nepředstavovalo žádný problém. Vyšli jsme si s Dajenem na hladinu rybařit, ale ryby otrávené kyanidem se nám na návnadu nehnaly. Až pak zabrala, ale pořádná. Chobotnice. Co jsme komu udělali! Naštěstí souboj přilákal kámoše žraloky a mohla jsem se konečně proměnit. Být žralokem není zaměstnání pro povaleče. Furt se musíte hýbat a je vážně problém nabrat jiný kurz než ten, který vám určuje vůně krve. A taky blbě vidíte. Zevrubný průzkum dna ukázal opuštěná obydlí a stopy vedoucí na jih. Dlouho a přímo na jih. Skvělé, aspoň bude teplej. Teď v listopadu už to moře není na koupání zrovna ideální.

Na bárce, co jsem koupili od zkrachovalého rybáře, jsme dopluli až k vysokému útesu a pod ním našli k našemu velkému údivu už podruhé město Kiatanů. Máme na sebe podivné štěstí. Ale byli milí a jejich kněžka nám bez větších problému darovala Perlu moří. Pod podmínkou, že ji nezneužijeme. Jo, tak to bychom vážně rádi. Ani neví jak. Bylo by krásné zabránit jejímu zneužití znovunastolením Sarkana I., doživotním žalářem jeho nezdárného syna a popravou podlého synova našeptávače Mirtana...

Dosti snění. Poslední fáze výpravy nastala. Bylo třeba najít Kámen Země. Podle věštcovy rady spojili karty a poslední strážkyně ukázala na jižní pobřeží. Předběžně to vypadalo někde na okolí Ton Sivilu. Bylo třeba jednat. Plán byl jasný. Než získají poslední kámen, je třeba zajistit, že hůl nebude fungovat. A to pomocí falešného kamene. Volba padla přirozeně na Kánem Stínů, Dajen jinak nedal. Druhá volba a to osoby, která vybrousí padělek, padla přirozeně na Narrimbora. Kupodivu se neflákal někde v dálných krajích, ale ležel v posteli s otravou a velkým nedostatkem krve. Prý si na něho počkali nějací čtyři trpaslíci. Narri asi začíná stárnout. Čtyři trpaslíci s halapatnama. Hm. Naštěstí ho ale marodění už rozčilovalo, a tak nám pomohl s největší radostí. Vybrousil tak dokonalou kopii, že i Mistr Mirtan se vším tím jeho nadutým uměním se může jít vycpat, tohle nemá šanci poznat. Pro jistotu ještě padla třetí volba, a to na Ampulu, který jim do kamene zaklel démona, aby byla kopie úplně dokonalá. A mohlo se pro poslední hřebík do rakve, jak to stále komentovala Jena.

Karty vážně ukazovaly na Ton Sivil. Město s ještě lepší pověstí než Ton Malin a Ton Regis. A aby byl tentokrát vážně bezkonkurenční, vypěstovali si tam mor. Takže skupinu pustili dovnitř, ale ven už ne. Nevadí, stejně ven nechtěli. Karta mířila přímo k zarostlému kopci v Jádru města. Procházeli vnitřními hradbami, všude kouře z ohňů, plačící lidé, zpěvavé modlitby kněží a atmosféra bolesti a utrpení. Ynis byl přesný. A to ještě nevěděli, co je čeká.

Kopec z keřů byl opravdu jejich cíl, za ním prý žije Patronka města, která se takto skryla před morem. Ovšem přes keře se jaksi nedalo dostat. Prostě nedalo. Ani nejsilnějšími destrukčními prostředky, kterými vládli, by to zřejmě nedokázali a navíc odhadovali, že by Strážkyně asi nebyla ráda, kdyby k ní vtrhli na chvostu rachejtlí. Tak se rozhodli pro jednodušší variantu a tou bylo zbavit město moru a doufat, že se dáma ukáže.

Jejich naděje, že by se snad mohli něco dovědět od lidí ze Zlatého draka, rychle pohasla, když zjistili, že teď mají navrch v přístavní čtvrti Červení námořníci. A ti prý taky mají lék na mor a budou ho večer dražit. Vstup jen pro zvané. Dajen s Jenou zařídili, že všichni byli zvaní a do natřískané hospody se bez problémů dostali. Brzy z tama zase vypadli a následovali jakési Červené až k jejich rodnému kanálu. Tam udělali první chybu. Rozdělili se, Banny s Galthy zůstali nahoře a Dajen s Jenou se vplížili dolů. Chůze po splašcích v naprosté tmě, kdy na vás létají šípy neznámo odkud, je docela vzrušující. Když zrovna nezakopnete o lučištníka. I tak se jim podařilo dostat se dál a připlížili se na bojiště. Pár Zlatých se bránilo proti přesile Červených. A tady udělali druhou a největší chybu. Zapojili se do boje. A ne z úplně výhodných pozic. Jena vydržela dvě kola a přežila jen zázrakem zvaným lektvar mlhoviny. Dajen zvládl o kolo víc a musel použít svůj prsten hyperprostoru. Prostě utíkali, aby zachránili holou kůži. Bylo až tragikomické, jak se Dajen snažil dostat z kanálu, silně zraněný, pod střelbou Červených. Než Banny rozmotal a hodil mu lano, bylo to vážně o chlup. Jena to zvládla sama s použitím dalších třech lektvarů, načež tvrdila, že jí z nich začíná být pomalu špatně od žaludku. Nezávislé hodnocení této akce je, že Jena, Dajen nebo Galthy s nejvyšší pravděpodobností někdy v budoucnosti umřou právě v podzemí Ton Sivilu. Už podruhé byli smrti velice blízko právě v těchto místech.

Akce ale nebyla úplně neúspěšná. Když následně z kanálu vylezi tři přeživší Červení, družina je bez milosti zmasakrovala a sebrala jim lék...tedy, jak zjistili, jen třetinu léku...malého bezkřídlého ptáčka. Kde se nacházely další dvě třetiny, tedy brouk mozkožrout a víla, to bylo ve hvězdách.

Naštěstí byl starosta Ton Sivilu velice potěšen jejich angažovaností a úspěchy, že jim dal volnou ruku pro jednání, jakož i pro pohyb městem. Dajen briskně usoudil, že zbylé dva zmizelé je třeba hledat ve zbylých částech města a namířili si to jako obvykle na to nejnebezpečnější místo v okolí, ke vzbouřené věznici. Šlo to lehce. Brouk mozkožrout se usídlil v hlavě velitele věznice. Proto byla vzbouřená. Tak ho z tama prostě a jednoduše dostali. Skoro čistá práce, na třetí pokus už to vyšlo. No a vílu se rozhodli hledat v šlechtické čtvrti. Pomoci jim měl místní čaroděj, obývající jeden z honosných domů. Moc jim nepomohl, neboť byl mrtev, zahuben svou láskou k nevypočitatelné víle. Ta se nudila, nevinnost sama, v kleci, odkud ji nebožtík čaroděj odmítl pustit. A pak to přišlo. Banny právě objevil svou životní lásku! Mužská část barbarovy mysli neviděla nic jiného než zlaté vlasy, něžný hlásek, hluboké modré oči a okouzlující postavu. Ta praktická barbarská mu sice napovídala: Myslíš, že víla umí vařit? - No a co? Galthy taky asi neumí vařit...Myslíš, že by se jí líbilo bydlet s tebou ve srubu a čekat, než se vrátíš z tažení? Myslíš, že umí vychovávat děti a starat se o koně? Aspoň rozdělat oheň? A tak milý Banny rozpolcen jen civěl na krásnou vílu, zatímco jí nezasažená část družinky jednala a vyjednávala.

Dopadlo to dobře, víla jim dala kadeř vlasů a pak ji pustili na svobodu myjíce si ruce nad následky. Sebrali Bannyho a s velkým úsilím ho odvedli zpět do Jádra. Jo, vlastně abychom nezapomněli. Byl nejvyšší čas na získání léku, protože i u družiny se už včera objevil mor. Zatím to skrývali a roznášeli nákazu zodpovědně dál, jen aby mohli jednat. A tak starostovi předali poslední část léku, zamluvili si první porci a modlili se k Melinor, ať to do rána přežijí. Přežili a uzdravili se. Patronka taky ráčila vystrčit svůj nosík zpoza keřové bariéry, a tak jimohli požádat o Kámen Země. Žádná příjemná domluva s ní nebyla, ale jim už to bylo jedno. Hlavně že jim ho nakonec dala. Tak. Hřebíky máme, stačí už rakev jen zatlouct. Ještěže jeden z nich je falešný...

Aby měli tuto hnusnou záležitost co nejdřív za sebou, vyjeli neprodleně do Ton Flamisu. Cestou hádali, jestli na jejich úskok může někdo přijít, jestli Sarkan splní slib a zbaví je břitových kuliček, jestli jim také prozradí něco na Valdorfa. A jestli se na Vánoce dostanou domů. Všichni byli v očekávání. Audience byla stejně nechutná jako ta první. Nadutý král se ženou zase seděli jakoby jim už patřil celý svět, Mirtan a stutečně to byl Mirtan! se posměšně usmíval, jakoby chtěl říct, já jsem věděl, že nám dobře posloužíte, když se o to správně požádá a střelci a další ochranka stála tentokrát radši ještě blíž. Dajen s Jenou sehráli krátké divadlo, kterak jsou si vědomi, že činí něco velmi nezodpovědného, když dávají takový potenciál takovým bastardům, jací sedí před nimi, ale nikdo si toho moc nevšímal, a tak kameny odevzdali. Pak málem dostali infarkt, když si Mirtan přičaroval Elementární hůl a začal do ní kameny vkládat. Naštěstí už ji dál nechtěl nebo nemohl aktivovat, tak zůstalo jen u zastrčení. Falešný kámen se nevyzradil. Pak Sarkan nečekaně splnil svůj slib ohledně kuliček a Mirtan jim sdělil tajné informace o mezerách v ochraně Siriana Valdorfa. Mám jen slabý pocit, že když ho půjde družina zamordovat, tak budou jen dál sloužit záměrům Sarkana a jeho poskoků. Hm. A tak to celé skončilo, bez velkých slavobrán a děkovných řečí.

Mirtan ten večer nemohl usnout. Služku dnes vyhodil, neměl na ni náladu. Chtěl si v posteli srovnat myšlenky. V klidu a sám. Stále měl před očima ty čtyři ubohé hlupáky, co mu tak dobře posloužili. Kdysi se jim chtěl pomstít za ponížení, které mu způsobili. Teď měl pocit, že ho chuť k pomstě už opustila, protože jsou hluboko pod jeho úrovní. O to víc se mu zalíbilo si s nim jen tak pohrávat. Budou dál vděčnými objekty jeho pokusů a plánů. Ale teď má jiné starosti. Elementární hůl. Fantastické možnosti, které nabízí...v hlavě se mu objevovaly nejrůznější vize jeho dokonalé budoucnosti. Ale ještě než po dlouhé době konečně usnul, usmál se pro sebe a zašeptal: “Dobrou noc, Siriane, užij si sladké sny, protože brzo dostaneš nečekano a pochybuji, že příjemnou, návštěvu.”