Stříbrný pohár Melinor
I.
Tenkrát v Rifin Tonu,
aneb jak to všechno začalo…
Byl stejný den, jak jiné jsou
v Rifin Tonu, nad řekou,
a převozníka dceru, Inku
procházejíc se po rynku,
zhlédl hrabě okem svým
vznešeným, však zhýralým.
Tak začal den, jenž hrůzně věstí
opravdové dobrodružství.
Neb modré krvi zachtělo se
neodolat dívky kráse,
se sluhou svým Inku vzali,
na koně ji vyhodili.
Křičela a nadávala,
pěstmi muže častovala,
nikdo z davu o to nestál,
by se milé Inky zastal.
Prošla ale němým davem
dívka v šatu fialovém…
Začala ji obraňovat,
k Melinor se odkazovat.
Muži však se nezalekli,
místo, aby jednu vlekli,
rozhodli se odvést spolem
kněžku v šatu fialovém.
Kde by bylo dívkám konce,
nebýt vzpurného mládence,
jenž se zastal jako slovem,
tak i pěstmi, vlastním tělem.
Stalo se, co má se státi,
však museli se v útěk dáti.
Teď v Rifin Tonu uličkami
tryská šlechtic za dívkami.
Dostihnuv je s koně skočil,
dívky obě aby chytil.
Byl tam v mžiku též přítomen
horal, ten, jenž bránil tělem.
Někde však skryt v stínu temném
hobit Tassil : prak a kámen.
Kámen letí, kůň se vzepjal,
nedaleko pes zaštěkal.
To už hrabě modře viděl,
kůň jej kopal, pes jej držel.
Rozhodly až městské hlídky:
"půjdou s námi obě dívky."
Horal sotva tomu věří,
to už jej však hlídka drží:
"k nim i tady toho muže!"
Hobit svědčí v prospěch stráže…
Do šatlavy uvrženi
bez jídla a vybavení
byli tito, soudu prosti,
za hraběcí zhýralosti…
Láteření zanechali,
by se k dobru seznámili.
Ta vysoká, ta blondýnka
je Tamariho dcera Inka,
tráví život na přívoze,
těší se mírné povaze.
a pes, co hraběte držel…
Její Fargo, věrný přítel.
Dívka v šatu fialovém
rozmlouvá zas často s bohem,
Eilin- kněžské nosí jméno,
obrací se na Melinor.
zpěvem svým i barda předčí,
perla mezi vypravěči.
Statný horal nese těžce
ztrátu svého luku, toulce,
jmenuje se Robin, z lesa,
statečný, až srdce plesá.
Bohy nezná, však jej láká
síla "Taťky Příroďáka".
Tu se mezi mříží v okně
sesunula lokna k lokně,
vysmátý tam hobit leží,
ten, jenž svědčil v prospěch stráží…
To je Tass a s omluvou sem
trochu jídla, pití nese.
Padla tma a vyšly hvězdy,
jen dva nevinní vězni
a venku hobit bez svědomí
poslouchají vyprávění
o válkách a Linelfloren,
Eilin nadchne každým slovem.
Ráno vězně k soudu vedou,
v rukou třes a s tváří bledou
zasedají na lavici,
marný souboj se šlechtici.
Důkazy jsou sice známy,
ortel však zní: "Holí rány!"
Vyčkávají na ztrestání
v šatlavě jen se snídaní,
naděje však neumírá,
nechybí čest ani víra,
vždy se může něco státi,
než nás půjdou potrestati.
Už se však ta chvíle blíží,
čekají teď na pranýři.
Kde je teď ta milost bohů?
Kat už málem sahá pro hůl…
"Pustit vězně!" slyším právě,
"vyplatil je tu ten hrabě…"
Vězni nevěří svým uším,
ještě strachem srdce buší,
raději chvíli neváhají,
od pranýře pospíchají
ku hraběti na pozvání
pro pravdu a vysvětlení.
Nejsa vězněm, též se přidal,
hobit Tass, prý by je hlídal.
Do panského domu vešli,
proti šlechtě chudí, sešlí,
ujal se jich sluha jeden,
odvádí je za hrabětem.
U komnaty stát zůstali,
uvedení vyčkávali.
Vešli v ni, tu zbystřil zrak
pán hrabě De Montignac,
přivítal je slovem milým,
strpení však ještě chvíli.
Od stolu vstal a jim praví
jemným hlasem, naléhavým.
"Jistě jste teď udiveni,
proč jste byli zachráněni.
Od trestu jsem vykoupil vás,
proto čekám teď váš souhlas.
Vydáte se do lesů, hor
nalézt starý chrám Melinor.
Zde je pohár vzácný tuze,
šťastně máte s sebou kněze.
Tedy: chrámu naleznete,
pohár sem mi přinesete.
Co vám ale v cestě hrozí,
snad však na vás nenarazí
družina, jíž druhý hrabě
vyslal pro ten pohár v chrámě.
Proto jsem vás také vybral,
bych nad hrabětem vyhrál…"
Hrdinové mlčky stáli,
nakonec však souhlas dali.
Zlaťáky pak obdařeni
s navrácenými zbraněmi
Vyčkali příštího rána,
cesta teď je pevně dána…
II.
Splnit poslání
Ráno vstali plni síly,
jídla zásob nakoupili.
Co však ještě mají vzít,
v cestu temnou musí jít,
městem chvíli budou bloudit,
přemýšlíce, co tak koupit.
Eilin rychle k chrámu vyšla,
svěcenou hned vodu nesla,
by padlý chrám Melinor
rozezněl zas boží chór,
Robin ještě šípů toulec,
budou vhod, až přijde na věc.
Inka s Tassem vybaveni,
vyčkávají na setkání.
Vydali se ku přívozu,
nedoufali v zdravý rozum.
rozloučeni s rodinami,
pes Fargo jde také s nimi.
Už za řekou jsou převezeni,
mávají na rozloučení,
v sever-západ pevným krokem
příroda teď jejich sokem,
do lesů se vydávají,
pod nebem jen přespávají.
Jednoho dne v tmavém lese
neštěstí se na ně snese,
když ozvalo se táhlé vytí,
nepomohl útěk, skrytí,
tak se náhle přiblížili
vlci černí, rozběsnilí.
Tass vyskočil na strom hravě,
Eilin ještě nohou v trávě,
Inka Eilin následuje,
Tass už prak svůj napřahuje.
Jen Robin a Fargo, pes
obraňují vlastní čest.
Robin hlásí neútočit,
chtěl by ještě něco zkusit.
Vlci prý jsou kamarádi,
jen se asi trápí hlady.
Vzal ze zásob kusy masa,
vlk se vrhá a jej spásá.
Dlouho to však netrvalo,
masa bylo míň než málo,
teď už byli na pořadí
horal, pes a stromořadí…
Schýlilo se do útoku,
boj o život proti vlku.
Tass kameny z praku vrhá,
Fargo kouzly, zuby trhá,
Robin statečně meč třímá,
Eilin k bohu prosby hřímá,
Inka z stromu seskočila,
kouzly, holí, útočila.
Jeden z vlků k zemi padl,
avšak zbytek silou vládl,
Inka velmi poraněná
na strom vylézt sílu nemá,
Eilin chytá ruku Inky…
…k zemi letí obě dívky.
Vlci k nim se taky vrhli,
by je na zem obě strhli,
Eilin šťastně na strom sedla,
avšak Inka na zem padla.
Vlků mnoho ještě zbylo,
nešťastně vše vypadalo.
Silným bojem, pevnou vůlí
družina ta monstra půlí,
snad to díky bohům bylo,
vše se v dobré obrátilo,
nebo silou v dobrých mužích,
vlci leží v krvi loužích.
Přeživší a vyčerpaní
utírají potu z dlaní,
znaveně oddechujíce,
pomáhají ze mdlob Ince.
Probrala se ona v chvíli,
moc ran má a málo síly.
Tak vyšli všichni cestou dál,
do vesnice, kde dům stál,
v domečku tom milá paní
nabídla jim v seně spaní,
ráno chléb a hrnek mléka,
lepší, než by člověk čekal.
Dva dny ve vsi zdrželi se,
až pak v plné síle, kráse
mohli se do dáli vydat,
do hvozdu svatyni hledat.
Cesta se rychle vine vpřed,
je zase krásný tento svět.
Robin zmíní moudra lesa,
Inka do kamene tesá,
Eilin vypráví po nocích
o Melinor, o příbězích,
Tass se po pokladech dívá,
žádných bohů neuznává.
V cizí zemi za hranicí,
blízko mají najít svůj cíl,
tak jednoho dne k hvozdu přišli,
s obavou, pod stromy vešli.
Hraničář je vedl jistě,
po uzounké lesní cestě.
Les se snad zdál býti klidným,
obdařen as srdcem chladným.
Za dobu, jíž v lese byli,
temnu, strachu přivykali.
V nečekanou strašnou chvíli
z temnoty zaútočili…
…dva pavouci ve větvích visí,
nohy dlouhé, těla krysí,
nečekaně spadly sítě,
bezbranní jsou jako dítě
dobrodruzi v pavučině,
ráno bude z nich snídaně…
Eilin, Inka a pes Fargo
unikli před pavučinou,
osvobozovat se jali,
sítě dýkou rozbodali,
uvolnili mužům ruce,
Robin bere šípy z toulce.
Souboj trval jen dvě chvíle,
pavouci, ač malé cíle
od Tasse pár ran kamenem,
Robin skvěle vládnul lukem,
navíc dýky, hůl a zuby,
pavouky lehce zahubí.
Vyvázli jen se škrábanci,
teď jak čtyři otrhanci
pokračují hvozdem dál,
přes potok i přes úval,
s hraničářem ve vedení
vyčkávají na znamení.
Na palouk přišli skrytý v stínu,
nemajíce dalších plánů,
jak chrám nalézt v hvozdu temném,
Eilin zkouší mluvit s bohem…
Snad bylo Melinor vůlí,
nebo třeba štěstí, bůh ví…
Vešli na palouk dva muži,
světlý šat, zelenou kůži,
hrdost v očích, v tváři krásu…
elfové! nelze zabránit úžasu.
Hlasem klidným promluvili,
nebyl zde strach, snad jen chvíli.
Hrdinové stále žasnou,
nad tváří i řečí krásnou,
nerozumí však ničeho,
z krásného jazyka elfího.
Kněžka tedy přistoupila,
svůj amulet uchopila.
Ten znamená Melinor vládu,
elfové nevidí zradu,
Eilin v zemi nakreslila
chrám a pak jej rozbořila.
Elfové se vyděsili,
ukázat směr odmítali.
Že se strašné věci stanou
těm, kdož v půdě chrámu stanou,
Nedbali však varování
dobrodruzi odhodlaní,
ještě jednou se zeptali,
elfové směr ukázali…
Tak rozešli se v míru, v přání
dobrodruzi odhodlaní
a elfové z hloubi lesa,
kterým vítr vlasy česá…
Byl čas dát se tímto směrem,
cestou k chrámu, za pohárem.
Přišli toho dne zvečera
znaveni na louku, která
blízkost chrámu předurčuje,
jdou spát, ráno moudřejší je.
Hlídku dlouho Robin držel,
neznámé však zvuky slyšel.
Vzbudil Eilin ku pomoci,
co že soudí o těch zvucích…
Eilin slyší božský tón
harf od kněžek Melinor.
Robin snad se začal bát,
Eilin však jde klidná spát…
Ráno krásné všechny vítá,
ve vzduchu je blízkost skrytá,
jak se rychle připravili
na cestu a vyrazili,
uzřeli hned za hřebenem,
trosky, jež bývaly chrámem.
III.
Chrám Melinor
Stojíce vstříc padlé kráse,
nechť stane se, co státi má se,
vykročili do svatyně
s požehnáním od bohyně,
chladná skála obklopila,
tma vše kolem pohltila…
Vede chodba rovná, přímá,
každý v rukou zbraň svou třímá,
velice se nevzdálili,
když vtom dveře uviděli.
Bytelné a s okováním,
kde klíč je asi schovaný?
Vydali se chodbou pravou,
pevným krokem, s jasnou hlavou,
vyčkávájí nebezpečí,
snad teď je nic nezaskočí,
zastavili se u dveří,
Tass už téměř kliku drží.
Rozhodli se v krátké chvíli,
aby dveře otevřeli,
klika cvakla, otevírá,
copak asi zde se skrývá?
Dostali se do místnosti
neveliké velikosti.
V té místnosti stolek malý,
na něm kotlík zastaralý,
klíč od dveří v něm ukrývá
voda modrá a zářívá.
Jako past to nevypadá,
někde je však cítit zrada.
Vzali tedy na zkušenou
háček s šňůrou navlečenou
by klíč z vody té vyndali,
ruce si neumazali,
modrý roztok zapěnil,
provázek se rozpustil…
Musí tedy vymysliti,
jak ten klíč z té vody vzíti,
neuspělo přelévání,
lovit rukou nebo zbraní,
ujalo se navrhnutí
na kotlíku převrhnutí.
Jak shodli se, tak udělali,
Inka s Fargem pospíchali
z místosti pryč, k zemi líci,
vsázejíce v intuici.
Na podlaze voda leží,
modrá pára z ní se paří.
Vyběhli Tass, Robin, Eilin,
zachraňujíce svých dutin,
z místnosti do chodby běží,
dýchat můžou jenom ztěží,
stálo to sic hodně síly,
za krátko se zotavili.
Vrátila se do místnosti,
s kouskem zdravé bázlivosti
Eilin, by se jala hledat
klíč a by jej mohla předat
hrdinně všem zúčastněným,
vydají se k dvěřím starým.
Nepřekvapilo zklamání,
že klíč nestačil k odmykání.
Vyšli tedy směrem levým
co najdou, to nikdo neví,
za zákrutem vlevo, vpravo,
vidí dveře, kov a dřevo.
Vejdou téměř bez klepání,
co se zkrývá za kováním?
Strachem, bázní, srdce buší,
nikdo neví, všichni tuší…
Octli se v místnosti velké,
uprostřed jen s katafalkem.
Co však skrývá pod plentami
katafalk tak ukrývaný,
pomyslet, už to se bojí
dobrodruzi, téměř zbrojí,
Tass vzal jednu plentu směle,
zrak utkvěl na mrtvém těle…
Co se stalo během chvíle,
tělo mrtvé, napůl shnilé
pohlo rukou, zrakem bloudí,
kdo že jej ze spánku budí,
z lože svého tělo vstalo,
mělkým krokem k dveřím vlálo.
Dobrodruhům smrt dlí v očích,
kdo as první v útok vkročí?
Tass už už že kámen vrhá,
Inka kouzlí, Fargo trhá,
Robin pálí šíp za šípem,
Eilin zaklíná se bohem…
Těžká byla tato chvíle,
nemrtvé to tělo, shnilé
vede boj, smrt s neživotem,
čela zalitá jsou potem,
Poslední pak rána padá,
pleskla o zem shnilá záda.
Nemrtvý už v klidu leží,
teď snad vstane jenom ztěží,
Eilin ještě duši pro klid
začala jej světit, kropit
vodou z chrámu Melinor,
omlouvá teď velký mord.
Jak dopadla svatá vláha
požehnaná jménem boha
na tělo, jež mrtvé zdá se,
jeho duch se ubral k spáse,
zasyčením opustil
tělo duch, klid nastolil.
Ostatní, jak kolem stáli,
úžasem snad nedýchali,
na kamenném chladném loži
spí dva další stejní muži,
jeden z nich snad ten klíč skrývá,
probudit je také zbývá.
Počali hned odkrývati
tělo mrtvé, jež chce spáti,
z počátku se nic nedělo,
v chvíli ale mrtvé tělo
probouzí se, čile vstává,
družina se v útok dává.
Eilin vodu svatou hledá,
zatímco se tělo zvedá,
už krůpěje dopadají,
všichni jenom dechu tají,
v tajuplné krátké chvíli
k stropu stoupá oblak bílý…
Jaké však je překvapení,
u těla, že klíček není,
ještě jedno mrtvé tělo
vypadá, že spát by chtělo,
na podstavci plachta skrývá
posledního, co tu zbývá.
Když odkryli plachtu bílou
pozorujíce tvář shnilou
uzřeli též pod tou tváří
malý klíč, jenž zlatem září,
jak by jej však k sobě vzali,
by mrtvého nevzbudili?
Tass, ten rozhodl se v mžiku
nedbaje Eilina křiku,
k mrtvému se vrhl zpříma,
už v rukou svých klíček třímá...