Jak to bylo s Galdirem



Pochodbě kráčel mladý elf. Prostovlasý, v hnědém plášti a holí. Vypadal dost rozrušeně a zmateně. Zkoumavě pohlédl na několik portrétů zdejších pánů, ale zřejmě ho na nich nic nezaujalo a pokračoval dál. V hradě se zjevně vůbec nevyznal. Dychtivě přiskočil k jedinému oknu vprosřed chodby. Ve tváři se mu mihlo zděšení, z nádvoří sem totiž doléhal zvuk boje. Zavrtěl hlavou a rozběhl se na druhý konec chodby. Přede dveřmi se opatrně zarazil. Celý ztuhl a naslouchal. Po chvíli mu na tváři zahrál pobavený úsměv a bez zájmu se obrátil k protějším dveřím. Tam několik minut stál a asi se snažil dát dohromady, co vlastně slyší, potom tiše poodstoupil a upřeně se zadíval na poslední dveře. Pak se rozhodl a velmi opatrně je pootevřel. Objevily se schody. V elfových hnědých očích postupně nervozitu vystřídala zvědavost a začal potichu vystupovat nahoru. Náhle strnul a rozběhl se zpět a za otáčkou se přitiskl ke stěně. Snad doufal, že ten, jehož kroky zaslechl, vejde do chodby a jeho si nevšimne. Bohužel se mýlil. Setkání bylo neodvratné. Shora kráčel sluha s podnosem v ruce a mířil zřejmě dolů, do kuchyně. Mladík mu tedy zastoupil cestu a chtěl něco říct. Ale sluha jakoby jej neviděl, šel stále dál. Elf mu položil ruku na rameno a melodickým hlasem řekl: "Příteli, prosím, stůjte."
Sluha se k němu pomalu otočil a elf polekaně uškubl ruku s jeho ramene. Vztáhl ji nevěřícně k jeho zeleným, nepřítomným očím, ale když ten se lhostejně obrátil zpět, nechal ho být a rozběhl se po schodech zase vzhůru. Opět se mu vrátil nejistý výraz strachu, a když doběhl až ke dveřím nahoře, musel si nějakým vnitřním cvičením vrátit rozvahu a tiše poslouchal.
Kdyby byl uvnitř, uviděl by pána hradu, jehož podoba s ním byla až zarážející, jak něco píše u stolu. Na schodech však zaslechl jen jeho brk. Asi chtěl ukončit své bloudění neznámým hradem, a tak naléhavě zaklepal. Nikdo mu však neotevřel, zazněl pouze spěšně zavíraný šuplík a chvatné slábnoucí kroky.
Elf zaklepal ještě jednou, tentokrát důrazněji. Když se nic neozývalo, opřel se o kliku. Zamčený zámek pro něj asi nebyla překážka, bylo jasně vidět, že se rozhodl dostat se dovnitř jakkoli, a tak vyndal z vaku kousek drátku a po několikaminutovém úsilí se zámek otevřel.
Šikovný zloděj se rychle rozhlédl po pokoji. První, co ho zajímalo, byla okna. Rozběhl se k jednomu a smutně odvrátil hlavu. Zase boj. Možná doufal, že se obránci udrží, než on dostane příležitost někomu konečně vysvětlit svou záhadnou přítomnost. Z druhého okna stáhl závěs a zarazil se. Místo skla byla na zdi v rámu jen světlá plocha zdi. Přejel po ní rukou a povzdechl si. Další nepochopitelná věc. Pak zaměřil svůj zájem na stůl. Několik pergamenůjen smetl rukou a hledal ten šuplík, který zaslechl zabouchnout. Zkrabatil čelo a štíhlými prsty zkoumavě přejížděl desku stolu. Pak potichu radostně vykřikl. Lehce zatlačil a vyjela tajná zásuvka. Hrábl do ní a vyndal rozepsaný dopis. Přelétl ho očima a již ho chtěl zklamaně vrátit na místo, když najednou zamrkal. Nevěřícně si znovu prohlédl datum a nervózně se zasmál.
Smích mu však ztuhl na rtech. U stropu se totiž začal velmi rychle vytvářet obláček mlhy, který se zformoval do podoby vysokého krásného kouzelníka stejné rasy, ale v modrém plášti. Mladík stačil jen zabouchnout dopis zpět do šuplíku a příchozí promuvil: "Tak jsem tady, Galdire, přesně podle úmluvy." Elf zalapal po dechu. Zůstal ohromeně zírat na blížícího se čaroděje a ve tváři měl naprostý zmatek. Čaroděj ale nečekal a přešel do útoku.
"Braň se!" zvolal. Mladý elf prudce potřásl hlavou a vykřikl:
"Nechte mne, pane, já vás neznám," a odmítl se bránit. Až když mu kolem hlavy proletěl blesk a další jej zasáhl do boku, pronesl hlasem rozechvělým bolestí nějakou formuli. Muž se zasmál:
"Ale Galdire, přece se nebudeš takhle schovávat. Bojuj, jak jsme se dohodli. Jám jsem svou část dodržel."
"Nic jsem vám neudělal, s někým si mě pletete. Nejmenuji se Galdir, mé jméno je Isitar." Když uviděl soupeřův výsměšný pohled, sevřel v rukou svou okovanou hůl a vyrazil do útoku. Překvapený kouzelní zavrávoral a ...zmizel. Isitar, jak se sám představil, proťal jen vzduch a zadýchaně se rozhlédl. Neměl ale čas na přemýšlení, protože obláček mlhy se objevil podruhé a před ním stál druhý elf. Byl tomu prvnímu celkem podobný, krásná tvář měla však jemnějsí rysy a jeho plášť byl o poznání tmavší. Ihned přešel do výpadu, tentokrát mečem. Isitar odrazil jeho ránu a zasadil mu tvrdý úder koncem hole. Muž couvl:
"Tedy, Galdire, nějak jsi se zlepšil s holí. Ale v kouzlech jsi býval schopnější."
"Nechci s vámi bojovat, nikdy jsem..." mladý kouzelník se zadrhl, když ho zasáhl protivníkův meč. Zrušil před sebou štít, soustředil se na kouzlo a již vykřikl magická slova. Z očí mu, stejně jako předtím jeho protivníkovi vyšlehlo modré světlo a blesk proletěl místností. Odrazil se ale od čarodějova štítu a ten mezitím pronesl další zaklínadlo.
Isitar stál vprosřed místnosti s hladkými stěnami. Nebylo v ní vůbec nic, jen ze stropu pronikalo světlo. Než ji měl čas prozkoumat, zformoval se nad jeho hlavou nový obláček mlhy. Muž měl téměř černý plášť a ještě krásnější tvář. Isitar zvolal:
"Kdo jste zase vy, a proč mě sem teleportoval?" Tentokrát se čaroděj zarazil:
"Ty už si nepamatuješ Proměnu? Udivuješ mne, Galdire."
"Nevím, co po mně chcete, už jsem vám řekl, že žádného Galdira neznám a chci vědět, kde to vlastně, k čertu, jsem."
"Copak jsi zapomněl? Vždyť jsme tady spolu trénovávali. Galdire, nebuď zbabělec, já tě přece musím poznat. Braň se, tentokrát doopravdy!" Mladý kouzelník už nestačil pozvednout svou hůl. Blesk ho zasáhl do ramene a on, těžce raněn, padl k zemi.
Když otevřel oči, spatřil nad sebou tvář muže, který ho starostlivě pozoroval. Pohled na něj ho však tak rozrušil , že opět omdlel. Jeho reakci se ale nelze divit, protože ten muž mu byl k nezozeznání podoben. Jen o něco starší, tak 25 let. Zřejmě byl jejich podobou také zmaten, ale nedával to najevo. Nalil pohár vína a trpělivě čekal, až se Isitar znovu probere. Za chvíli mladý elf zasténal a přišel k sobě. "Vy, vy jste Galdir?" Zřetelně bylo vidět, že se rozvzpomíná, co se dělo předtím. "Kde vlastně jsem?"