Je temný podvečer. Na nebi nesvítí jediná hvězda a v ulicích Rifin tonu je dusno k zalknutí. Vracím se ze šichty domů. Už se těším na pečenou husu, buchty a korbílek piva. Vtom mně můj šestý smysl říká, že nejsem v uličce sám. Dva svalnatci, kteří se objevili na křižovatce za mnou, se mně nelíbí ani za mák. Vklouznu do plýtkého zádveří a čekám. Nevidí mě, ale přibližují se. Nehodlám se prát se dvěma gorilama, a tak beru nohy na ramena. "To je on!" Hmmm, tak opravdu jdou po mě. Utíkám. Oni také. Přeskakuju prázdné sudy, podlézám opuštěný vůz. Tohle je Moje město, tak si mě zkuste chytit. Po pár minutách je utahám. Zaslechnu několik nadávek a sípání namožených plic. Smůla hoši, snad někdy příště. Teď se situace obrací. Já stopuju je. Mizí mi v zaplivaném pajzlu, do kterého bych měl strach vejít i ve dne. Kašlu na ně. Stejně mám pocit, že se spolu ještě potkáme. Škoda, že mám zase pravdu.
Ráno mě probouzí bušení na dveře. "Kvíťo, skoč otevřít!" Ticho. Další bušení na dveře. "No jo, šak už du!" Nakouknu skrytou štěrbinou ve dveří a pak je otevírám. "Čau Tassi!" "No nazdar, co mě budíte takhle brzo po ránu?" "Ráno? Je skoro poledne." "Aha, no tak já se obleču a idu." Daniela, Chrise a Inku jsem teda nečekal. S buchtou v ruce se na svět dívá mnohem veseleji, a tak vyrážíme v družném hovoru do nejbližší hospůdky. Do Veselého prasátka. Nakonec se ale rozhodnem přece jen udělat zacházku. Jdeme se okoupat do řeky. Teda oni se jdou okoupat do řeky. Přece se neutopím v tak mladém věku. Náladu si spravím aspoň tím, že ukradnu všem jejich věci a schovám se v křoví. Pohled na poloobnažené přátele poskakující po ostrém kamení je k popukání. Přemýšlím jak dlouho jim bude trvat než mě najdou. Chvíli. Mají totiž Farga a ten mě vyčenichal hned. Aspoň to byla veselá chvilka. Teda aspoň pro některé. Pak to ještě po cestě vemem přes chrám Melinor, ale Eilin někde paří mimo město. No tak nic. Inka se mně ale zdá nějaká zmalovaná. Na mou přímou otázku mně odpoví, že ji včera zmlátili dva nebo tři nabouchaní výrostci. Ještě že se pak objevil nějaký Hanek a pomohl jí. Červík v mé hlavě se probudil a začíná hryzat. "Víte, přátelé, mě taky chtěli včera zmlátit, ale já se nedal." Povykládám jim o včerejšku. Trochu to zdramatizuju, aby to nebylo tak suché. Že by se ve městě rozšířil nějaký nový gang tvrdých chlapců? Nebo jen náhoda? No nevím. Zatím si dám škopíček pivečka a uvidíme.
To pivo nestojí za nic. Navíc v něm cítím něco zkaženého. Jakoby do něj někdo … Odtrhnu Chrisovi i Danielovi poháry od úst. Třetí ruku už bohužel nemám, a tak pouze Inka si stihne dát pořádný hlt vína. Zatím se nic neděje. Objednáváme si druhou rundu, i když první máme takřka netknutou na stole. Servírka se třese jako osika. Druhá várka je v pořádku. Že by se můj hobití vycvičený jazýček mýlil? Asi ne. Ince začíná být nevolno a pomalu přestává vnímat. Platíme a odcházíme najít nějakého lékaře či babku bylinkářku. To však nejde do krámu pěti výrostkům, kteří vychází těsně po nás z hospody a lehce nás obkličují. "Já si říkal, že po nás v hospodě nějak pokukuješ," začíná konverzaci Dan. "Ty dva svalovce znám ze včerejška" prohodím. "A já ty zbylé tři." zašeptá Inka. Situace se tím pádem zdá poměrně jasná a poté, co Daniel s Chrisem odmítnou vydat mě a Inku do rukou rabiátů, se ozve klasické "Na ně!!!" Zkrátím to. Inka se jako v mrákotách zkouší kouzlit, ale moc se jí to nedaří. Fargo toho tolik nevypil, a tak si vede lépe. Ještěže ho ta Inka má. Já uskakuju před holohlavcem a posílám mu první šutr jako pozdrav. Uhnul. Svině! To Dan si vede lépe. Jeho údery likvidují dva protivníky. Ještěže je tam Chris, který nedbá na rány a Dana kryje vlastním tělem. Dan se mu za to odvděčí nádherným bleskem. Celou ulici ozáří modrý záblesk. Tělo třetího rabiáta se bez hlavy kácí k zemi. V tomtéž okamžiku Fargo sráží čtvrtého z nich a poslední se dává na útěk. Já za ním. Stejně tu bude za chvíli spousta lidí. A ono ano. Než bys řekl švec, či naložil Inku na záda, vyvalí se ven celá hospoda. A ani hlídka není daleko. Tak tam se nevracím. Doběhnu svého chlapíka a složím ho k zemi. "Jsem malej, ale šikovnej víš?" Zajistím přesun hocha do cechovního sklepa. Třeba budem od něj chtít něco vědět. Pak ale už ale chvátám k hospodě. Před hospodou nikdo. Snad jen nechutně velká kaluž krve. Doufám že to není nikdo z našich. "No jo! Odvedli je do vězení. A zítra prý už budou mít soud! Tady se s takovýma nikdo mazat nebude!" dí nějaký chytrolín. A tak jdu zase obcházet vězeňská okna. Tentokrát mám ale smůlu. Asi jsou dole v kobkách. No nic, idu se najíst, vyspat a zítra se uvidí. Snad je zítra pustí.
Je druhý den. Mám hlad. Do západu slunce chybí sotva tři hodiny a oni nikde. Začínám být nervózní. Ale soud ještě neskončil. Nechodí ven lidi. A? Už. "No to je dost že jdete, už mě začínaly brát mrákoty z hladu." "Jdem do hospody?" "Jo." "OK." "Tak proč nejdem?" Zvednu hlavu. Naproti nám stojí slušně oblečený chlápek. "Jsem posel. Tady je pro vás dopis. Mám počkat na odpověď." Daniel otevře dopis a čumí. Všichni čumíme. Jo takhle? Dopis je od hraběte Montignaca. Varuje nás před hrebětem Longewallem. Prý na nás má pořád pifku a chce nás odstranit. Blbec. My mu přece neublížíme, ne? Opuštění města na nějakou dobu se jeví jako dobré řešení. Navíc když nám Montignac nabídl pomoc. Nejen že poslal na soud dva falešné svědky, kteří svědčili v Danův prospěch (ta dekapitace je prý hrdelní zločin), ale že prý si můžem i odpočinout na hradě Narogu. Vlastní ho jeho přítel. Dostanem pro něj i dopis a balíček. Cesty však používat nemáme. Nebude na nich pro nás bezpečno. Dobrá tak tedy vzhůru! Doma poberu věci, nechám po ségře vzkaz, že musím odjet, a hurá na velké dobrodružství. Za úsvitu vyrážíme.
Jak se patří opouštíme město severní branou, i když chceme na jih. Drobný úplatek nám ji otevře i v brzkých ranních hodinách. Obkroužíme město širokým obloukem a nabereme konečně směr jih. První noc nás ze svého území vypoklonkovala ostraha místního pána, a tak jsme přespali na mezi v jatelině, za což jsme po ránu dostali málem kosákem do zad. Tak radši vyrážíme a budem se držet dál od cesty. Tady nás nikdo nenajde. A ono mejlka. Dřív než se sklonilo podruhé slunce k obzoru, zaduněly kopyta a my jsme se ocitli už podruhé tento týden v obklíčení. Chlapi seskákali z koní a "Zabijte je". Hmmm, jaká inovace. Tentokrát to ale nejsou jen takoví nějací raubíři, ale slušní žoldáci. Zapadající slunce se zaleskne na čepelích mečů a šupinkových zbrojí. Chris začíná slintat, protože o takové zbroji už nějaký ten pátek sní. Pomalu si vyhlíží, která že mu bude sedět. To chce ale první přežít. Snažíme se. Souboj vypadá skoro stejně jako ten minulý. Jen chlapů je šest a Inka je v plné duševní síle. Po minutě leží na zemi pět těl. Čtyři žoldáci a Chris. Trochu to přehnal s bráněním Dana. Jeho prošívanice je rozsekána a barví se jeho krví. Zdálky zní psí štěkot. Boj pokračuje. Danovi nezbylo jediné kouzlo. Přechytne si svou hůl a postaví se do středu. Inka s Fargem jsou na tom stejně. Já nabíjím do praku poslední kámen a vytahuju dýku. Štěkot sílí. Dva poslední žoldáci se zvedají z trávy a s krví podlitýma očima se k nám přibližují. Na palouk se vřítila smečka psů a za nimi jezdkyně na koni. Dáma se psy. Ty chlupaté potvory jednoho žoldáka obkličují a druhého srážejí k zemi. Kolem nás krouží dvanáctero ostrých čelistí. Hodní pejsci. Naštěstí je Dáma na naší straně. Uf. Vypoklonkuje Longewallovy žoldáky ze svého území a nás zve na svůj hrad. Ještěže je Chris v bezvědomí. Nechval den před večerem, Chris se probouzí, zjišťuje, jak na tom je, dozvídá se, že žádné brnění nebude, hrozně se na nás a Dámu zlobí, propuká v pláč, nasazuje uražený výraz a aspoň hodinu s náma nemluví. Pak ho to přejde a už plánuje z koho tu zatracenou zbroj stáhne.
Dáma se k nám chová hezky. Připadáme si jako v bavlnce. Červík pochybností už zase hryže. A tentokrát nejen v mé hlavě. Všichni jsou jako na jehlách. Něco není v pořádku. Je tu až moc dobře. Zase zásah do černého. Dáma nás prosí o pomoc. Chce zachránit svého manžela Vituse, který je už dva roky v komatu. A navíc tu prý straší ve sklepě. Sákryš, rychle vzpomínám, jestli jsem dal pokyn ať vytáhnou toho raubířa od nás ze sklepa. Snad jo, snad neumře hlady. Dan se rozhodne okamžitě použít svých schopností a brouzdá v nějakém tom duševním či astrálním světě. Stejně asi kecá. První prověří Vituse, pak Dámu. Trošku nám při tom pobledl. No jo, špatné zprávy. Čtu mu to v obličeji jako v otevřené knize. Poradu svoláváme u nás na pokoji. "Tak přátelé. Vitus je bez duše. Teda ať jsem přesný. Jeho duše je v nějakém psovi. A co horší. Milá Dáma je démon jako prase." Jasnačka. Všichni kývají jako že jo, přitom tomu nikdo nerozumí. Musíme být opatrní. Dan navíc tvrdí, že to Dáma ani nemusí vědět, že je démon, nebo to ví a dobře to hraje. Fakt nádhera. Jak mě kousne, tak … uteču. Přes kousání jsme se dostali zpět je psům. Fargo vyráží mezi tu dvacítku psů na dvoře na výzvědy. A je úspěšný. Nejen že najde jednoho psa dřevorubce, ale také hradního pána. Ten není nijak sdílný, nebo si toho už moc nepamatuje, a tak nám nezbývá nic jiného, než testnout sklep.
Sklep je plný harampádí. Zamkneme za sebou dveře. To aby se nám hůř utíkalo zpět na světlo. Podle nějaké indície by měl být v rohu sklepa tajný vchod. Vyhážem z tama všechnu veteš a já ohmatávám pozorně kamennou stěnu. Skryté tlačítko téměř září svou nepřirozeností. Pasti … žádné. Mačkám tlačítko a pro jistotu uskakuji. Bác. A v podlaze je sáhová díra. Spouštíme se postupně do ní. No jo, byly to padající dveře, a tak je pro jistotu zajistím kládou. Postupujeme v zástupu dál do nitra hory. V tom se na posledních metrech světla objeví magická brána, kterou střeží do ní vrostlý strážce. Dozvídáme se, že je to není magická brána jako taková, ale Karrdův štít, který se kdysi dávno pokoušel současný strážce Pryderi se svým bratrem Peredurem a celou svatou trojicí Karrdovi ukrást. To nic ale nemění na tom, že štít je branou do jiného světa, a protože jsme zvědaví jak Rákosníček, tak do té věci vstupujeme. Vzduch se zavířil a jsme na druhé straně. Ani to nebolelo. Zatím. Jen Fargo zůstal na druhé straně. Chytrý pes. Jsme v chodbě. Za námi stěna. Tak nezbývá než dopředu. Po pár metrech a pár zatáčkách zase stěna. Najítí spínače je už rutina. A šups a jsme nahoře. A ups a jsme v ….. . Všude kolem nás se hemží čerti všech velikostí. "To nejsou čerti, to jsou démoni. Ty znám," informuje Dan. "Jsou to čerti a hotovo," mumlám si pro sebe. Jeden iniciativní čert jménem Brepta si na nás okamžitě začíná dělat nároky a poté, co nás prý zajal, nás všechny sní včetně našich duší. Vlastně jsme pro ně zejména duše. Brepta jakožto čert druhého stupně už natahuje pařátky po Chrisovi a Ince. Na mě si netroufl. Asi proto, že su o dva centimetry větší. To už se nad ním tyčí Dan. "A já jsem duše deváté kategorie a tyhle tři duše jsou moje! Tak se mi kliď z cesty. Nebo ještě lépe zaveď nás k šéfovi." No nevím, jestli je to dobrý nápad, ale co už. Dál hrajeme Danielovy dušičky. Po seznámení s Belzebubem se dostáváme až přímo k Luciferovi. Dyk to řikám, žádní démoni, ale čerti. Připomeneme Luciferovi, proč jsme tady, a ejhle. Dáma se psy prý není jen takový nějaký obyčejný démon …. čert, ale sama paní démonů …. čertů. Sakra to je komplikované. Démon = čert. A tak že jako jsme s ní asi zadobře a můžeme jít. Kašlem na nějakého Vituse a pádíme zpět. Místo zdi nás čeká druhá brána. Druhý strážce. Ale prý nemáme Luciferův prsten, a tak že nás nemůže pustit. Navíc prý nemáme jakýsi přívažek. Cože? No nic. Alou zpět za Luciferem. Ten syčák to musel vědět a jen nás tahá po pekle tam a zpátky. Mám hlad. Lucifer se tváří jak hobití neviňátko s plnou pusou marmelády a nakonec z něho vyleze, ze buď si zpět vememe každý jednoho démona, nebo proti němu budeme bojovat a v případě výhry jdem zpět i bez něho. Nic není zadarmo. Po krátké poradě zkoušíme ukecat pár podmínek. Bojovat budeme vždy společně. Když se budem vracet, tak napraví tu neplechu s Vitusem. A taky s Fargem. Odpověd zněla "Ano, ne, ano.", což nám v té chvíli plně vyhovovalo, a tak hurá na to.
Prvním šampionem byl silák Krymolín. A vyzval k souboji Chrise. Chris vytáhl meč a v tu chvíli se zavlnil vzduch a mi stáli na travnatém pahorku nad mořem. Hotová idylka. Teda až na těch dvacet mravencodémonů, co nás obklíčili. "Nebojte, ty se na nás všichni nedostanou. A bijte je hlava nehlava," velí Chris. Škoda, že nemá pravdu. Mravencodémoni vylezou klidně tři na sebe a útočí s nechutnou výškovou převahou. Teda alespoň na mě. Neva. Aspoň je můžu dle rozkazu píchat do hlavohrudi, neboli hlava nehlava. Pích. Sek. Kryt. Úhyb. Pích. Au. Kryt. Úhyb. Pořád dokola. Ale ubývají, mrchy. Po chvíli je tu jen mrtvé ticho. Ještěže není hrobové. Pokusím se ošetřit všem okolo drobné škrábance a jdeme hledat cestu zpět. Zjišťujeme, že jsme na ostrůvku, ze kterého vede jen úzký most s připraveným Krymolínem uprostřed. "Tak pojď, ty zbabělá duše. Pojď na férovku!" ječí démon. Bereme to sportovně a zasypem milého démona sprškou kamenů. "Tos nečekal, co?" Démon vyráží proti nám. V ruce se mu objevuje plamenný meč. Další salva kamenů. Chris zaujímá obrannou pozici a chystá se na střet. Démon dorazil a zaútočil. Plamenná čepel přismažila Chrisovi chlupy na ruce. Démon se soustředí pouze na svou oběť a okolí nevnímá. Dan i Inka šetří své kouzla na své kvesty. No tak jo. Roztočím prak na plné obrátky. Dva kameny zasáhly démona do zátylku. Démon se složil Chrisovi k nohám. "Máš, cos chtěl, blbečku," prohodí Chris a svět se zase zatočí. Jsme zpět v pekle. Všude nespokojené prskání čertů všech kategorií. Jé, jsme úplně zdraví! "No teda až na mě," zamručí Chris. "No jo byl to přece tvůj úkol, tak si nestěžuj."
Po krátkém odpočinku, kdy jsme nezamhouřili oka, tu stojíme zas. Tentokrát je na řadě Dan. A proti němu ten bibliofil Mefisto. Připraveni? Připraveni. Hups, a jsme pryč. Ztemnělá místnost plná regálů a knih. Že by to byla knihovna? Asi jo. Dana popadá okamžitě čtecí horečka a pokouší se dostat do první pohozené knihy. Poté co mu kniha milé prsty málem amputovala, docela zchladl. Je ticho. Jen kapky krve z poraněných prstů dopadají na podlahu. Vlastně tak úplné ticho není. Všude to šustí a bouchá. Jako když se sune papír po papíře. Atmosféra je hustá tak, že by se dala krájet. Koutkem oka zachytím pohyb. Sakra. "Bacha, padá na nás knihovnaaaaaa!" Uskakuju. Ostatní také. Celá jedna knihovna plná regálů a knih se nás snažila pohřbít pod svou vahou. Smůla. Všichni jsme stačili uskočit. Jen zvířený prach nás nutí do kašle. Fakt humus. Jdeme opatrně dál za největším šelestem. Až na konci knihovny uvidíme zajímavý výjev. Desítky knih se perou. Fajn, to se budem klidně dívat a pak dorazíme tu poslední. No tak to nevyšlo. Jedna kniha urvala část lejstra visícího na dveřích a zmizela v útrobách knihovny. Ostatní knihy s ní. Konečně se proberem a pohnem ke dveřím. Jsou zavřené. Bez kliky či klíčové dírky. Nuda. Na zbytku lejstra je nějaká šifra. Daniela berou všichni čerti. Oprava. Daniela berou mrákoty. Jak to tak vypadá, tak na tuhle šifru se nejlíp hodí Chris. Asi mu ty pravidelné čtverečky připomínají rozestavení bitevních oddílů. S výraznou pomocí Inky a mého přicmrndávání je šifra za pár minut rozluštěna i bez pomoci sežrané nápovědy. Přečíst poslední slovo z knihy krve? To nebude snad problém. Daniel zatím drží stráž a má proč. Kolem nás se začínají shlukovat nenažrané knihy. Že by obklíčení číslo čtyři? Ano. Už jdou. Já a Inka se oháníme zapálenými loučemi. Dan holí. Chris mečem. Co rána to zásah. Co zásah, to rozseklá či hořící kniha. Pár kousnutí ani necítíme. Je po boji. Ve vzduchu je kouř se zapálených knih. Inka je u toho nějak nervózní. Počkat! Hořící knihy? Hořící knihovna? Hořící kniha krve? Honem k požáru! Dle předpokladů hoří pouze dvě bezcenné knihy ze souboje a ohromná kniha na stojanu. Kniha krve. Inka hasí knížečky. Chris bodá do knihy a pokouší se tím nalistovat poslední stranu. Nedbá popálenin. Škoda, že neumí číst. Podařilo se. Poslední stranu olizují plameny. Dan se nad ně nakloní a vykřikne "Lucifer". I přes syčení vody na knize krve uslyšíme cvaknutí. Dveře jsou otevřeny. Poslední jiskřičky jsou zhašeny, a tak neváháme. Vstupujeme do tmy za dveřmi. Vzzzzz. Další zastávka: Peklo.
Třetí úkol je můj. Přemotivovaný čertík Bertík se chvěje nedočkavostí. Lucifer to mávne a jedem. Octli jsme se v ohromném sále. Na podlaze jsou už od pohledu nebezpečně se tvářící dlaždice. "Když se dostaneš až ke mně, tak vyhráls. Když ne, tak si můj," pokřikuje na nás Bertík. "Tak si sedni a dívej se, jak to za tebe zvládnem. Přece se ti nesmí nic stát, ne?" mrkne na mě Dan a vkročí na první dlaždici. Zespoda vyšlehnou plameny. Dan se octne zpět mezi námi a tře si popálené lýtka. Bertík se může popukat smíchy. Však počkej. Další pokus. Dlaždice je v pořádku. Další taky. A pak zase plamen. A plamen. A oheň. A zase čisto. A zase plamen. Mí kamarádi se postupně propracovávají šachovnicí směrem k Bertíkovi a dobrovolně si nechají depilovat nohy. Tedy až na Inku, která má nožky jako slonovinu. Ještě že se nesmažím já. Byla by škoda mojich kudrlinek. A tak aspoň naviguju z povzdálí a v hlavě ukládám správnou cestu po neškodných dlaždicích. První prošel na druhou stranu Dan. Pak Inka a já. Bertík je zelený vztekem. Poslední projde šachovnicí Chris. Bertík zkroušeně bodne vidličkou do podlahy a my se octneme zase u Lucifera. Okolní démoni už jsou totálně naštvaní. Zatím žádný úspěch. Vzduchem lítají plivance vzteku. Lucifer to utne jedním mávnutím pařátu. Všichni se otočí na poslední naději. Na Inku.
Klasický vzdušný vír už je poněkud monotóní. Neškodila by nějaké inovace. Otvírám oči v nádherném tanečním sále. Škoda že nám z těchto mikrosvětů nezůstávají žádné věci. Tady by se kradlo o sto šest. Zlaté poháry a svícny na stolech, náhrdelníky a brože na šesti Inkách. Co???? A jéje. Žeprý si můžeme vzít tři Inky, a pokud bude mezi nimi ta naše, tak jsme z toho venku. Že by pade na pade? Ne. Při tancích, o které si můžeme požádat nějakými stupidními básničkami, studujeme Inkám výstřihy. Teda přesněji řečeno indicie, které tam mají Inky uloženy. Mimochodem mám nejlepší výhled. Postupně zjišťujeme, že ta šestice krasavic obsahuje tyto entity. Inku, Bertíka, Šmudlu, Mephista, Belzebuba a samotného Lucifera. A tak tančíme a špekulujeme. Doufám, že netančím s Inkou. Ať si milí démoni pořádně ohnou záda. Třeba je budou pak fest bolet. "Ta má ptačí brož. A ta zase zlaté střevíce. A červené šaty. A Lucifer je silnější než Belzebub. A co ten vějíř. Otevřený, nebo ne? Nebude lepší brož s rybou. Atd…." Nakonec vybíráme trojici adeptek. Doufáme, že je to Bertík, Inka a Mefisto. Odcházíme s "dámami" na pokoje. Moje Inka se okamžitě mění v Bertíka a hned jde po mně vidličkou. Celá Inka. Vytahuju dýku. Šak já tě naučím dělat do mě trojdírky. Naučil. Mám v sobě jednu trojdírku od vidličky, Bertík tři díry od dýky. Stačilo mu. Svět se zase zatočil. Jsme zpět. Dan je spokojený. Vyfasoval našu Inku. Chrisovi se lesknou oči jako v horečce. "Dal jsem toho hajzla Mefista. A to jsem byl na začátku téměř vyčerpán předchozí šarvátkou s mravencodémonama. Ale cítil jsem vaši podporu. Dík." Lucifer i ostatní démoni jsou zklamaní na nejvyšší míru. "Můžete odejít." houkne na nás Lucifer. "Ne tak rychle mylorde. Ještě ten prsten pro Peredura. Lucifer otráveně kývne a Dan má prsten ve svých rukou. Jen teda asi docela pálí, protože si ho přehazuje jako horkou arteplu. Odcházíme se zdviženými hlavami. Zase mám hlad. Loučíme se. Sbohem. Sbohem. Sbohem. Nashledanou!
Po průchodu bránou si oddechnem. Nic jsme sice nevyřešili, ale aspoň jsme v našem světě a bez přívažku. Zejména Inka je v sedmém nebi, protože Fargo byl totiž mnohem chytřejší než my a do pekla odmítl jít, a tak aspoň hlídal bránu, aby nás někdo nepřepadl zezadu. Rozloučíme se s Pryderim a valíme do sklepa. Prolezeme otvorem, odemknem dveře ze sklepa a v té chvíli se to stalo. Svět se jakoby zrychlil a zpomalil naráz. Inka padla na kolena a špitla "Někdo na mně mentálně zaútočil." Dan chytl Inku za ruku a zavřel oči. Chris vytáhl meč. Já nabil prak. "Tak co, je to ona?" křičí Chris. Inka se chvěje. Koncentruje se na obranu proti neznámému útoku. "Tak je to ona nebo ne?" Dan kývne hlavou. Vybíháme s Chrisem do hradu. Doufáme, že Dan Dámu nějak zaměstná. Potkáváme nějakou sloužící. "Kde je paní?" "Nahoře." Pomalu. Moc pomalu. Nemáme čas. V patře je osmero dveří. Otvíráme v běhu jedny za druhýma. Dáma nikde. Dvoje dveře jsou zamčeny. Tak co, je sama, nebo u Vituse? Vsázíme na samotu a rozbíháme se společně proti posledním dveřím. Dveře povolily. V křesle sedí Dáma, vlastně Paní démonů a ani se nehne. Fajn, Daniel s Inkou odvádí dobrou práci. Zacílím na její hlavu. Dva kameny vyletí z praku téměř jako jeden. Ozve se zapraskání lebky. Hlava se zakloní dozadu. Krk se odhalí, jako by chtěl přivítat dopadající čepel. Hlava se kutálí po podlaze. Tělo se hroutí k zemi. "Hmmm, čistá práce." zhodnotí situaci Chris a utírá čepel do pláště. Vtom však tělo Dámy zazáří a zmizí. Na podlaze zacinkají dva prsteny. "Pozdravuj v pekle".
Neváhám. Než někdo přijde, prohledávám místnost. Šperky, prsteny, prachy. "Mrtví zlato nepotřebují." Sloužící začínají dělat povyk. Prohledáváme další místnosti v předstírané snaze najít paní domu. Stříbrné cukřenky mně samy spadly do batůžku. Paní nikde. Dan je s Inkou zpět. Chris jen přikývne. Netřeba mluvit. Ještě chvíli předstíráme zápal pro hledání paní a pak se dekujem do naší místnosti. Dan ještě chvíli bloudí někde v astrálu. Prý jeho kamoši zkusí dát Vituse do pořádku na dálku. Ještě ve psí podobě od nás Vitus vyslechne vysvětlení a ráno se už probouzí ve vlastním, dva roky odloženém těle. Začínáme uvažovat o odjezdu. Teda o odchodu. Jak o odchodu? Přes etické kecy celé družiny odcházím za Vitusem. Pověsím mu na nos pár bulíků a on mně, stále ještě trochu omámený, věnuje koně. Že jsem si neřekl o dva. Nebo o tři. No jo, prý nic není zadarmo.
Ráno opouštíme hrad. Bývalý hrad Dámy se psy. Sjíždíme zvolna po vedlejší cestě zpět k hlavnímu tahu na Anor ton. "Pakuj, a ať mám ty prachy večer zpátky!" řev se rozléhá přes celou vesničku, kterou právě projíždíme. Před domem stojí schlíple pohledná, ale taktéž velmi mužná válečnice. Otočí se na nás, zazáří jí oči a mně je hned jasné, že nás bude o jednoho víc. "Chrisi!" "Kerri!" Dyk sem to řikal. Je to Chrisova známá, a tak jí pomůžem. Že prý dostala úkol vyhubit ve sklepě přemnožené obrkrysy, ale při plnění rozbila soudek s vínem a teď na ní ten vydřiduch chce dvacet zlatek. Místo pětky odměny. A tak zatímco se Kerri seznamuje s Inkou a zpovídá Chrise, my s Danem jdem natáhnout sedláka na skřipec. Samozřejmě jen pomyslný. Po několika minutách ne příliš příjemného rozhovoru jsme to ukecali na búra a šli po svých. Prostě všeobecná spokojenost. A jak jsem předeslal, vyrážíme v pěti. Teda přesněji řečeno pět, pes a dva koně.
Po dosažení hlavní tepny zase uhýbáme do lesů. Varování, že jsou v lese lapkové, neberem na lehkou váhu, ale furt lepší lapkové než Longewallovi hrdlořezové. V noci nás sice asi opravdu zdejší lapkové vyčenichali, ale dřív než přivedli posily, jsme byli v trapu. Ještěže mám tak dobrý sluch a Fargo dobrý čich. Další den překračujeme hranici a vstupujeme do Země volavek. Držíme se daleko od cesty. Kontakt se světem udržuje Kerri, která při pátrání po informacích dokonce dostala pět jablek. Škoda, že už jich mám plné Danovy sedlové brašny i břicho. Po krátké poradě měníme směr a přecházíme na západní stranu cesty. Po hradu ani vidu ani slechu, a tak nakonec shlížíme na ohromné hradby Anor tonu. Ty kokso! To je ale supr velké město. A ta brána. A věže. A vůbec. Vkročili jsme dovnitř. Všude spousta lidí, krámků a volných naducaných váčků. Do jednoho kouknu, abych zkontroloval, zda se tu platí stejnýma mincema. A… majitele už nevidím. No šak já mu ho pohlídám. Rozdělujeme se. Jo a sraz v poledne u sochy vojáka. Já jdu prodat tu veteš. Chris s Danem a Kerri jdou do zbrojířství a Inka bůhví kam. Ceny jsou tu na prodej super, a tak jsem šperky střelil u zlatníka a utržené prachy po patřičném zdanění rozdělil. Myslím, že budou mít kamarádi radost. Pade na osobu, to jde. Ve dvanáct jsme u sochy všichni až na Inku. Dan si objednal hůl na zakázku. Chris a Kerri nadávají, jak je tu draho. "Tady teda nespíme. A kde je ta zatracená Inka?" Za chvíli je tu Fargo se zprávou v čumáku. "Jděte beze mě, najdu si vás." To sotva. A navíc my hodláme velice rychle vypadnout z města. No aspoň nakuknem do knihovny a zjistíme, kde je ten hrad Narog. V knihovně zjišťujem, že Inka už tam byla a teď sedí někde v chrámu a kecá s Artivou. To bude asi kvůli těm upáleným knížkám. Před večerem se konečně Inka zjeví, a tak můžeme vyrazit. Chris ale Ince nemůže přijít na jméno, a tak krásný západ slunce kazí štěkání těch dvou.
A tak jsme poměrně v poklidu po třech dnech dorazili do blízkosti hradu Narogu. Malá vesnička v podhradí vypadá jako vystřižená z povídky o upírech. Těsně za řekou se na úbočí kopce tyčí hrad Narog. Serpentýnama sjíždíme k řece, přes most a pak zase serpentýnama nahoru až k hradní bráně. Buchy. Buch. "Kdo jste?" "Poslové, nesem poselství pro vašeho pána!" "Čekejte!" No jak jinak. Nakonec se brána otevírá a my vjíždíme do hradu. Pán Glen Adamante je fajn chlap, a tak nás čeká dlouhý rozhovor pod obří lebkou draka, večeře, koupel a postel. Další den si dáváme teprve věci do kupy. Longewall s hrabětem Marsyasem kují spiknutí proti králi. Král Kormak nemá dědice, a tak je v ohrožení. Longewall si čistí pozice a my jsme jen malá osina v jeho zadku. Uvidíme, jak umí píchat. Poté, co jsme odhmčeli loajalitu králi, nás Adamante požádal o pomoc při jakémsi rituálu. Dan je nadšen, zbytek že jo. Já teda nadšen nejsu. Nehodlám se nechat vycucnout od nějakého šamana, byť je to šlechtic. Koneckonců Adamante to sám vycítil a poslal mě zahřívat schody před jeho laboratoří. No, aspoň jeden z nás ať je mimo rituál, a kdyby se něco zvrtlo, tak zasáhnu. A jestli jim nějak ublíží, tak z něj nasekám nudličky. Šlechtic nešlechtic.
Rituál začal. Adamante používá královskou krev, kterou jsme mu nevědomky přinesli v tom tajemném balíčku až z Rifin tonu. Koukám na to klíčovou dírkou. Adamante na kameni uprostřed obrazce. Ostatní kromě Inky drží svíce na okraji kresby. Krev, kterou rozstřikuje Adamante, začíná utvářet obrazce přímo ve vzduchu. Prochází všemi těly. V utvořené půlkouli se objevují výjevy. Prd vidím. To nemůžou dělat ty klíčové dírky větší? Výjevy jsou strašlivě rychlé a rozmazané. Vidím na tvář Dana. V jeho výrazu je vidět odhodlání, ale mě neošálíš. Vidím, jak slábneš. Jak tě zmáhá únava. Rituál požírá jejich energii. Jestli se někdo skácí k zemi, tak tam vletím i přes Adamanteho varování. Dýka v ruce se mi potí. Sláva, rituál je u konce. Nikdo nepadl. I tak pro jistotu vpadnu do místnosti. Všichni jsou zmatení a jen Adamante dokáže ty výjevy snad rozluštit. Zítra dá vědět. Odcházíme si odpočinout. Další den si aspoň zacvičím na skalách šplh a seskoky. Dan mně zase ukáže své nové kouzlo. On tomu sice říká formule, ale je to stejně určitě kouzlo. Nastavěli jsme u řeky několik pyramidek z kamení. Dan mávl rukou a ve vzduchu se objevily vibrující úlomky. Polovina staveb je na štěrk. Uau! Tak tam bych stát nechtěl. Večer je další sezení. Adamante nám oznámil, že pokud chceme zachránit krále, a tím asi i své rodiny v Rifin tonu a navíc se pomstit Longewallovi, musíme najít a přivést na hrad králova následovníka. Chlapce, kterému v žilách koluje stará krev králů. Po dlouho ukrytá ve vedlejší rodové větvi. Chlapec prý nedobrovolně pracuje v achátových dolech. No proč ne? Stejně se už nudíme. Doplňujeme zásoby a chystáme koně. Já dostal půjčeného dokonce poníka. Paráda. Ráno vyrazíme.
Kdo říkal, že podél řeky to bude nejlepší? Zatím je tu jen spousta šlahounů, mračna komárů a strašlivé vedro. Potím se jak kůň. Teda jak poník. Mimochodem už jsem poníkovi dal jméno. Kopýtko. První noc trávíme na dohled od bažiny. Půda je nacucaná jako houba. Při sbírání dřeva najednou na Kerri zaútočil jakýsi bahenní červ. Kousl ju dokonce do ruky. Byl to ale jeho poslední kousanec. Kerri vytáhla kopí a milého červa připíchla přesnou ranou k zemi. Pro Inku a Dana už nebylo problém ho dorazit. Když jsem přiběhl já bylo už po všem. Uvařit jsem ale tu zrůdnost odmítl. Ať si něco takového uvaří Kerri sama. Chris zatím opodál v klidu sbíral dřevo. Nějaký červ ho přece nemůže rozházet. Další putování se obešlo bez jakýchkoli problémů, a tak v poklidu překračujeme hranici zpět do Achátové země. Tedy přesněji řečeno na území hraběte Marsyase . Začínáme být maximálně opatrní. Další den v podvečer se dostáváme do hornického městečka Objev.
Městečko je plné horníků, kameníků a ozbrojenců na koních. Nás si zatím nikdo nevšímá, což je fajn. Jdu se podívat po nějakých informacích a zbytek po hospodě s ubytováním. K večeři se vracím s hlavou plnou zajímavých zpráv. Doly na acháty jsou tři a jsou blízko sebe. Pracují tam normální lidé jako horníci a pak i speciální průzkumné čety plné chlapců. Někteří chlapci jsou tam dobrovolně, někteří asi moc ne. A mezi nimi očekáváme našeho prince. Všichni jsme se shodli na tom, že nejlepší bude, když se dá někdo najmout, okoukne to zevnitř a popřípadě kontaktuje prince. Jen nevím, proč se všichni začali dívat na mě. "Nééé! Já neumím pracovat! To sem nikdy nedělal. A vůbec nerozumím horničině." Samozřejmě mě to neminulo. Odcházíme s Danem do nájemní kanceláře, kde podepisuju smlouvu s platem tři zlaté denně. Dan mi nakreslí podobu prince na papír.
Ráno se vydávám na šichtu. Zbytek osazenstva v klidu spí a pokud ne, tak jen proto, aby se mně mohli posmívat. Jestli se to dozví v cechu, tak budu mít pěknou ostudu. No nic, plivnu si do dlaní a jdu na to. Oči na štopkách. Sleduju každý detail a ukládám si ho do paměti. Vstupní brána, kovová, řetěz, dobrý zámek od Gumdiho, dva strážní, šupinky, meče, dva civilové v zápisovém baráčku, neozbrojení, zámek Klasik 3, jednoduchá petlice, civil, u kterého fasuji vybavení, neozbrojený, stejný zámek, atd…. Na náměstíčku pak čtyři budovy. Chvíli se zdržím. Dva baráčky ubikací, jeden vedení dolu, jeden sklad. Jdu dál. Na křižovatce se vydávám doprava ke svému dolu Marlenka. Kilometr cesty a zbylé doly Březový a Hluboký mi zůstávají za zády. U vchodu do dolu vyfasuju jako průvodce mladého Vilíka. Je to fajn kluk. Od něj v průběhu šichty zjišťuji vše o lidech i fungování dolu. Už ať je fajront! Bolí mě ruce i záda. Konečně. Dostal jsem tři zlatky a pospíchám na křižovatku. Poprvé vidím prince. Je v obležení ostatních chlapců, kteří jdou z dolu Březový. Sakra, těsně vedle! Druhý den na stejném místě provedu první kontakt. "Filipe!" Poté, co se odtrhne od kamarádů, mu pošeptám: "Mám pro tebe velice zajímavou nabídku. A je do důležité. Dnes večer hodinu po večerce za starou kůlnou." Nenechám ho promluvit a mizím mezi horníky. Uvidíme jak dopadne sázka na zvědavost.
Přes den zatím Chris okoukl přístupové cesty k dolům přes hory a pořádně si je zapamatoval. Teď je snad najde i potmě. V noci vyrážíme. Jen já a Chris. Bez problému se dostáváme k mému dolu. Odtud na křižovatku a pak k hlavním budovám. Schovám se za kůlnu. Chris mně kryje záda. Čekáme. Strážný ukončil obchůzku. Záblesk světla ve dveřích. Amatér. Za chvíli je kluk u mě. Vysvětluju mu plus mínus situaci a nabízím, ze utečem spolu. To, že je pokrevní příbuzný s králem, mu samozřejmě zatajím. Moc se mu nechce. Trochu se bojí. Prý by bylo možno ho ale vykoupit a bylo by to bez problémů, náhončích a jiných nepříjemností. Ale půl tisíce zlatých není málo. Netuším, kolik jsme schopni dát dohromady. Loučíme se s tím, že zítra uvidíme. Mizíme s Chrisem v tmavé noci.
V hospodě jsme složili pětsetdvacet zlatých. Vyšlo to. Dokonce jsme nemuseli ani prodávat tesák, který chtěla vehementně obětovat Kerri. Asi se ho chtěla zbavit. Ráno vyjíždí Chris jako posel provést vykoupení. Cena je naštěstí stejná, a tak nic nebrání tomu, abychom prince zítra ráno měli ve své moci. Cha cha cha cha! A opravdu. Další ráno se nese Chris na bujném oři v lesklém brnění jako pravý posel zámožného kupce k dolu. Panny kolem omdlévají. Strážní ale ne, ale oproti pětikilové stvrzence vydávají prince. No ještěže neví, kdo to doopravdy je. Na to bysme asi nenašetřili. Za městem se setkáváme a všichni společně vyrážíme klasickým zastíracím manévrem okolo Objevu zpět na Narog.
Cesta ubíhá rychle. Lesíky i mýtiny se střídají jedna za druhou. Chris tiše konverzuje s princem, kterého má posazeného před sebou. "Ticho!" "Zastavte!" Teď už to slyší všichni. Dusající kopyta za námi. A není jich málo. Neutečem. Otáčíme se a připravujeme se k boji. Třeba je to jen hlídka a pustí nás. Nebo jdou po nás a bude zle. Siluety jezdců prokmitávají mezi stromy. "Sakra, těch je tak deset." Není. Je jich jedenáct. Nastává klasická situace. Jsme obklíčení. Tohle nevypadá na amatéry. Žádný řev, žádné zbytečné pohyby. Jo, bohužel jsou to profíci. Narozdíl od nás. Jsou od Longewalla a chcou prince a ví, že jedeme na Narog. Jak se to k sakru dozvěděli. To teď není důležité. Hrajem o všechno. O prince, investované peníze i naše životy. Kapitán žoldáků mluví rozumně a na úrovni. Nechce jatka stejně jako my. Dan váhá. Co si sakra myslí? Že tu natáhnem brka kvůli nějakému spratkovi? Přijímám nabídku finanční náhrady. Jeden tisíc zlatých za kluka. Tím snad dávám dostatečně jasně najevo, co si o situaci myslím. Chris předává prince Danovi a zašeptá tak, aby to oba slyšeli. "Neboj, přijdem si pro tebe." Dan konečně pochopí a zchladí své rozpálené ego. Uzavíráme obchod. Přejímám od jediné neozbrojené dívky mezi žoldáky pět váčků zlata. Dan vydává prince. Odjíždějí. Díváme se jezdcům na záda, sesedáme z koní a radíme se. Jsme na tom hůř než na začátku. Nemáme prince a naše inkognito je v háji. Navíc proti nám stojí přesila. Dan, Chris a Kerri chtějí podniknout akci na vysvobození prince. Já a Inka váháme. Máme v Rifin tonu rodiny a tohle už začíná být poněkud vysoká hra. Máme o naše blízké strach. Zvažujeme všechna pro a proti. Dobře. Poslední možnost. Vše vsadíme na jednu kartu. Pokud to nevyjde, tak to balím s pocitem dobře investované pětistovky. Začíná hra vabank.
Předpokládáme, že žoldáci budou muset ještě před Objevem nocovat v přírodě. To je naše šance. Vyrážíme se stopujícím Fargem vepředu za naším osudem. Jedeme. Dvě hodiny světla jsou za námi. Zpomalujeme, ale pokračujeme v cestě. Jestli zastavili, musíme na ně každou chvíli narazit. Stále nic. Teprve po dvou hodinách hlásí Fargo, že narazil na tábořiště. Zastavujeme asi kilometr od nich. Fargo se přiblíží na dvacet metrů k ohni a podrobně popisuje situaci v táboře. Rozsvicuju malou lampičku. Inka kleslí do písku obraz tábořiště. Jedenáct koní na pravé straně. Čtyři a čtyři žoldáci po stranách ohniště. Šéf a holka na čelní straně. Mezi nimi princ. Jedna hlídka krouží kolem spáčů i koní. Vzniká Plán. Plán s velkým P. Čas ubíhá hrozně rychle. Stále není Plán dokonalý. Nechceme nikoho zabít. Kerri se bojí té neozbrojené dívky. Asi zkusíme zneškodnit koně. Pěšky nás nedoženou. Uvědomujeme si, že máme pouze jeden jediný pokus. Noc ubíhá. Zvedáme se z prachu. Každý ví, co má dělat.
První stavíme past na koně pronásledovatelů. Lano přes cestu a za ním zašpičatělé kůly. Zapamatujeme si místo, abychom se mu sami vyhnuli. Plížíme se vpřed. Sto metrů od tábořiště zanecháváme naše koně. Vidíme oheň i bdělého strážce. Na strom připínáme vysvětlující dopis.Ve tmě zaujímáme stanovené pozice třicet metrů od ohně. Dan přivírá oči. Hlídka se neklidně ohlédne. Dan buší svými myšlenkami do jeho mysli. Trvá to moc dlouho! Tak co? V čem je problém? Konečně! Chlap vstává a odchází odlehčit svému močovému měchýři na druhou stranu od nás. Dan se přibližuje na vzdálenost patnácti metrů. Strážci to moc nejde, a tak jde radši zkontrolovat tábořiště. Teď to půjde ráz na ráz. Při průchodu kolem koní vzduchem zasviští modrý výboj a chlap se skácí s ožehnutým obličejem k zemi. Chvíle napětí. Nikdo se neprobudil. Zaujímáme své pozice na deset metrů od ohně. Stromy kryjou naše dlouhé stíny. Dan opět mentáluje. Tentokrát je obětí princ. Ani to netrvá tak dlouho a princ se zvedá v leže na rukou. Myšlenka "Není tu stráž, je čas utéci směrem odkud jsme přijeli," mu stále tepe v hlavě. Vstává a odchází. Po pár metrech narazí na Chrise. "Neboj, to jsem já. Strýcův posel." Dáváme jim čas. Oba odchází a po chvíli nasedají na koně. Teď čekají oni na nás. Dan to konečně spustí. Mávne rukou a vzduch se naplní ostrými úlomky. V epicentru je šestero koní. Jejich smrtelný ryk je signálem. Vrhám dva kameny na nejbližšího koně, který se po úderech kácí k zemi a mizím. Inka s Fargem pacifikují dalšího. Z druhé strany Kerri vrhá doprostřed tábořiště malou dýmovnici. Stála mě sice celý majlant, ale teď přišla na správné místo. Všichni běžíme ke koním. Tábor zatím zahalila hustá mlha, zmatek a při pohledu na to, co zbylo z koní, možná i strach. Uháníme na koních, co to ve tmě dá. Několik úhybných manévrů. Několik šlehnutí od nízko rostoucích větví. Tma a dusot koní. Pořád dál. Až do svítání.
Padám únavou. Ještě chvíli a opravdu letím ze sedla. Naštěstí zastavujeme. Inka je na tom stejně. Princ hůř. Odpočíváme pár hodin a zase do sedel. Jedeme celý den. Aspoň že známe cestu. Před večerem princ omdlí. Zastavíme. Dostal jsem do sebe trochu jídla a usínám. Chris, Kerri a Dan hlídají. Asi je ta jízda vůbec neunavuje. To mě teda ano. Až budu velký, tak na tom budu taky tak. No, i když už moc asi neporostu. Ráno se cítím jako přejetý vozem s rakvemi. Bolí mě každá kůstka a sval. To je snad ještě horší, než těch pět dní v dole. Dneska snad už ale dorazíme na hrad. Princ nevypadá dobře, ale bojuje. Šak je to skoro král, ne? Jedem. Opouštíme velkou řeku, překračujeme kopec a sjíždíme do Narožského údolí. Budou tu na nás číhat, nebo jsme je ztratili daleko za sebou? Risknem to. Pobídneme koně k trysku. Inka padá, ale rychle se zvedá a za chvíli nás dojíždí. Jako vichřice stoupáme po serpentýnách. Projíždíme hradní branou. "Zavolejte pána! A honem!" Za pár vteřin Pán hradu sbíhá po schodech. "Jo!" Padám z poníka.
Když začínám pořádně vnímat okolí zjišťuju, že sedíme v hodovní síni. Držím v ruce střapec hroznů a z posledních sil ho oždibávám. Dan právě dokončuje vyprávění o naší misi. Pán je spokojený. Teda až na toho pravděpodobného zrádce uvnitř hradu. S jedním okem zavřeným se mně podaří vymámit na pánovi poníka. To už je za poslední dobu můj druhý úlovek. Za chvíli si budu moci pořídit chov. S touto pitomou myšlenkou se jdu umýt. Nemám ani tolik sil abych vycákal aspoň půlku vody z kádě. Vlastně žádnou vodu. Ulehám totálně vyčerpaný. Odpočíváme. Odpočíváme tři dny. Pak se rozloučíme s panem Adamantem i s princem a jdeme si po svých. Kdo neměl koně, tak ho dostal. Dan si nechal svého a Chris zabavil koně od Vituse. Stejně mně byl velký.
Cesta domů byla aspoň ze začátku velice poklidná. V Anor tonu proběhly nákupní orgie, kterým jsem se samozřejmě vyhnul. Každý přece ví, že v Anor tonu je minimálně dvakrát tak draho jako u nás. Ale mě nikdo neposlouchá. Dobře jim tak. Ale když vidím jejich rozzářené obličeje nad svými nákupy, tak jim to nemůžu mít za zlé. Chris má nové lesknoucí se brnění, Kerri si nechala přešít starou Chrisovu prošívanici na ženské proporce, Inka se otáčí ve zbrusu nových šatech a Dan testuje hůl s hlavicí ve tvaru pěsti. Hůl je prý od mistra Volverika. Prý se nikdy nezlomí. No bodejť je přece celá ze železa. Nákupy se protáhly, a tak nocujem v jedné z hospod. Není to žádný luxus, ale ani knajpa a přesto ráno zblednem nad požadovanou sumou. Osm zlatých za noc? No potěš vidle. Tak tady teda bydlet nechcu.
Na hranici s Achátovou zemí jsme dorazili za dva dny. Nejsme obchodníci, a tak nás nechali celníci být. Navečer už začínáme uvažovat, kde složíme hlavu, když si všimnem podivného bílého předmětu plujícího v blízkém rybníčku. "Na stopro mrtvola." Kdybychom sázeli, tak jsme boháči. Je to mrtvola. Je ale taky deset metrů od břehu a nikomu se do vody nechce. Jelikož stejně umí plavat jenom Inka s Danem, tak toho na výběr moc není. Po chvíli handrkování tam vlezou oba. Posunou mrtvolu ke břehu a my ji můžem s Chrisem vytáhnout na břeh. Musím ale konstatovat, že na mokrou Inku je mnohem hezčí pohled než na mokrého Dana. To ale odbočuju. Mrtvá je mladá dívka kolem pětadvaceti s krvavou ránou na noze. Skoro to vypadá jako od drápů či zubů. Tak jo, naložíme mrtvolu na koně. Ale na kterého? "Na poníka ne, ten by to neunesl!" "Na mého taky ne, já plaval." "Já taky plavala!" "Já jsem Žena." Tak to zbylo na Chrisovi. Ten nad nepřízní osudu jen zakroutil hlavou, a tak jsme mohli po pár minutách vjet do vesnice. Tam se na nás všichni sesypali a že chudák Marika. Ve vesnici si všichni myslí, že se holka zasebevraždila kvůli smrti svého milého a že tak skončí pěkně v rokli mezi neznabohama. To určitě! Na prosbu její tety a kvůli té ráně na noze jsme se rozhodli, že se té záhadě podíváme na zoubek.
Ráno jsme okukli pole, kde dívka sekla trávu. Našli jsme ale jen koš plný trávy a kosák. U rybníka pak jen rozdělaný věneček z květů. Jinak nic. Tak jsme se vydali do rokle. Co kdyby to byla spižírna nějaké obludy. Dan po cestě ještě strašil s nemrtvýma, co vstávají z hrobů. Na místě jsme našli pět starých hrobů a jeden z minulého měsíce. "Tak co myslíte? Je tam, nebo nám tu někde bloumá zombie?" popichuje Dan. Inka je zamyšlená. "Mám, nemám, mám, nemám." Nakonec tedy že ne. "Tak se asi kuknem dovnitř," kontruju já. "Ses zbláznil, ne?" "Ne." A začínám hrabat. Zbytek dělá, že tam není. Pěkní kamarádi. V půlmetrové hloubce narazím na tělo. Vyvalí se puch jako….. jako z měsíc staré mrtvoly. Málem se pozvracím. Rychle to zahrnu. "No dobrá, tak je tam." V tom případě nám nezbývá než prozkoumat rybník.
Od truhláře si půjčujem desítku klád a vůz. Inka má zkušenosti, a tak na břehu rybníka vzniká čtyřmetrový vor. Inka velí, Kerri s Danem přidržují, Chris bouchá hřebíky a já svazuju lana. Tím bysme se mohli aj živit. Jak se ukáže za chvíli, tak nemohli. Hotovo. To je ale krásný vor. Čumilové z vesnice jsou všude kolem a bedlivě nás pozorují. Spouštíme vor na vodu. Na vor nastupují ti, co umí plavat. Zajistíme vor i plavce. Inka bidluje, Dan měří hloubku. Jejda! Ještě neurazili ani deset metrů a vor se úplně rozpadl. Taháme zbytky voru ke břehu. Dan leží na hladině a snaží se udržet co nejvíc klád u sebe. "Já su tak blbá!" mlátí se Inka do hlavy, "zapomněli jsem na šikmé trámy a kontrovací upevnění. Druhý pokus vypadá lépe. Vor pluje na hladině a nerozpadá se. "Tak co jak to vypadá?" "Zatím nic!" "Nic." "Nic." "Nic." "Á tady je pod břehem nějaká díra!" Dobrá tedy. Teď ta nebezpečnější část.
Uvazujeme Inku na lano. Půjčuju jí svůj zlodějský světelný krystal. Inka se potápí. Šmátrá mezi kořeny. Vtom uvidí na hranici světla pohyb a už je nahoře. "Něco tam je!" "A co?" "Já nevím." Tak znova. Tentokrát je tam Inka déle. A najednou, škub! Lano se naplo. Chlapi s Kerri táhnou. Vytahuju dýku. Co kdyby. "Zaberte silněji, nějak se to tam šprajclo!" Šups a Inka je na břehu. A není sama. Na krku má zahryznuté nechutné stvoření. O něco menší než já, kostnaté, kloubnaté s velice ostrýma zubama. Asi vodník. Neváhám. Obouruč zatnu vší silou dýku té potvoře do šíje. Ještě nemá dost. Vodník hodil očkem po zčeřené hladině. To ale neuniklo Danovi. Skočil na něj a chytl ho za krk. Do bezbranného to se to píchá. Další ránu dýkou už nevydržel a zplihnul. Tfuj. A to ještě dýchá! Už ne. Čistím si dýku od krve. Spolu s Kerri ošetřujeme Inku. Dan s Chrisem zatím odtáhli obludu dál od vody a komunikují s vesničany. Zejména se starostou. A je po záhadě. Byl to vodník. Odjíždíme z vesnice. Loučí se s námi pouze teta a dým z vodníkovy hranice. Do Rifin tonu to máme pouze dva dny cesty.
Poslední noc před Rifin tonem trávíme v zájezdním hostinci. Nálada je tu velice napjatá. Nějaký chlápek vykládá o událostech ve městě. Jak to vypadá, tak král nakonec vyhrál. Třeba trochu i kvůli nám. To zahřeje u srdce. A ráno prý byly popravy. Na popraviště jde Longewall. Snad nebude vypravěč vykládat, jak se Longewall vykoupil nebo utekl. Zatajíme dech. Svist. Hlava důle. Jóóóóó. Řvem na celou hospodu a objednáváme si nejlepší víno. Druhý jde pan Marsyas. Ohnivá řeč. Rána mečem. Jóóóó. Další runda. Skandujem na celou hospodu. "Ať žije král! Ať žije král!" "Ua! Ua! Ua!" Přidávají se k nám i ostatní. Ať už z vlastní radosti, loajality, nebo jen strachu, že jsme královi špiclové. V hospodě začíná být pěkně veselo. Hostinský s děvečkou nestíhají nosit rundy a připíjet s ostatními. Někdo kdesi vyhrabal flétnu, a tak se i tančí. Každý se věnuje tomu, co má nejradši. Dan, Inka a Kerri popíjí a tančí. Já se pokusím okrást toho chlubila vypravěče, co tvrdí, že ho nikdo neokrade. Nebyl tak dobrý, jak si myslel. Trocha tréninku a dvacet zlatých se vždycky hodí. Chris popíjí a hlídá. Někdo musí být ve střehu. Inka si pak ještě odskočí na půl hoďky s nějakým mládencem na vzduch a vrátí se ještě v lepší náladě než odcházela. Několika stébel slámy na šatech si málokdo všimne. Odcházíme opilí spát. Spím s Inkou v jedné posteli. Ještě že jí tak moc nesmrdí nohy.
Těžká jsou rána opilcova. S Inkou odcházíme odlehčit žaludku na dvůr. No, nejsme první a asi nebudem ani poslední. Máme totální kocovinu. Hospodský je na tom stejně. Sice prý nemá kocovinu, ale pořádného draka. Obsloužit nás ale odmítá, protože draka prý při pohybu bolí hlava. Tak jsme se obsloužili sami. Dan chlemtá vodu, já vyprošťovací pivo. Útrata byla velká, ale stála za to. Pro jistotu dáme den odpočinku a zítra vyrážíme.
Konečně vidíme brány Rifin tonu. Ještě chlup a jsme doma. Za bránou se rozdělíme. "Tak za pár hodin U veselého prasátka!" Spěchám domů. Klepyklep. Otevírá táta. Ač se snažím sebevíc, tak tenhle výraz v obličeji nemůžu rozluštit. Když se mi to konečně podaří, je pozdě. Takový výprask jsem dostal naposledy ve třinácti, když jsem okradl strýce s tetou a nechal se u toho chytit. Prý se po mně sháněli vojáci z hlídky a ňúrali všude kolem. A to obchodu ani rodině nesvědčí. Do hospody jsem pak šel spíše šouravým krokem.
Velice rychle jsem se ale probral, protože do hospody vtrhla Inka. "Naši jsou pryč! A chalupa je ohořelá a téměř zničená!" Okamžitě měníme lokál. Teda jdeme k přívozu. Opravdu. Ohořelá stěna. Vydrancovaný vnitřek. Dokonce několik ran po meči. Krev žádná. Naštěstí. Od sousedky se dozvídáme, že dům napadli nějací hrdlořezové. Pan Tamari i Leia naštěstí utekli. V tom má, tedy měl, prsty určitě Longewall. Ten parchant zraňuje i po smrti. Všichni jsou totálně naštvaní. Inka brečí v rohu. Dan opět přivírá oči. Čekáme, co se dozví tentokrát. "Uf. Jsou v pořádku. Jen nevím kde. Vlastně vím! U nějakého Hanka." "Hanka? To je ten mladík, co se mě pokoušel zachránit před těmi raubíři!" No jo, ale kde ho najít? Prostě to vemem rojnicí. Pěkně dům od domu. Ulici za ulicí. "Dobrý den. Neznáte náhodou nějakého Hanka? Asi tak dvacet let? Ne? Děkuji. Nashledanou." Štěstí se nakonec přiklonilo k Chrisovi. Dostal echo na provazníkova syna. Ten se sice chvíli ošíval, ale nakonec svolil k Inčině návštěvě. Jelikož jsme ale tým, tak jsme se k provazníkům nasomrovali všichni a byli tak svědky radostného shledání.
Jelikož jsme s Inkou neměli kde dát koníka a poníka, přemluvil jsem ji, že si společně blízko přívozu postavíme stáj. Inka sice neměla prachy, a já je chtěl utratit za nějaké zlodějské vychytávky, ale Kopýtko přeci taky někde musí bydlet, ne? Tak co. Jako tečka za naším příběhem pak posloužila informace, že Hanek chodí s Leiou už půl roku a práce s bidlem ho neleká. Jen na mladého Longewalla si musíme dát do budoucna pozor. To už je ale úplně jiný příběh.