Krysodlak

Začalo to na jaro, ještě před rovnodenností. V Rifin tonu se odehrála série krádeží v obchodech a dílnách a došlo také k několika přepadením, jejichž obětí byli kamarádi Tassova tatínka. To Tass, když narazil ve městě na Daniela, vzal na sebe úkol přijít těm nepravostem na kloub. Vyhledali Eilin a pustili se do pátrání. Inčin otec bohužel právě nepříjemně onemocněl a Inka jej nemohla opustit. Zůstali proto jen tři. Ne nadlouho.

Prošli všemožné postižené obchůdky, ale z vyprávění majitelů nepochytili hlavu ni patu. Každá krádež proběhla jinak, každý přepad také jinak. Zdálo se ale, že všemi pachateli, ať už je chytili nebo ne, byli cizí vesničani. Sláma jim ještě koukala z bot a byli podivně nemluvní. Když Tass objevil jednoho z nich v šatlavě a podplatil spoluvězně, aby z něj dostali, proč kradl, milý muž nepromluvil ani slovo, zdálo se, že skoro nevnímá, že se na něj mluví. Což jeho spoluvězně natolik rozčílilo, že ubohý vesničan už z vězení nikdy nevyšel. Naštěstí to Tass nikomu neřekl, takže pátrání pokračovalo v uvolněné náladě.

Daniel ale zřejmě usoudil, že pokud by mělo jít do tuhého, tak se s Eilin a Tassem po boku moc bezpečně necítí, a tak oslovil chlapíka, který si k němu přisedl u večeře a měl dostatečně velký meč a prázdnou kapsu, jestli by se k nim nepřidal. Onen chlapík jménem Christian po vyslechnutí pár příběhů, kterými se Daniel u jídla vychloubal, souhlasil. Asi mu bylo líto, že nemá svým kopím zrovna do čeho píchnout.

Po urputném vyšetřování stopa ukázala na severozápad. Odtamtud všichni ti podivně nemluvní a chabě vybavení vesničani přišli. Nu což. Družina nakoupila zásoby, naložila Danielova koně a vyrazila vstříc vidině hezké odměny od kamarádů Tassova tatínka.

Cestou do Velin Fire druhý den potkali na cestě vesničana s prázdným výrazem ve tváři spěchajícího do Rifin tonu. Jako jeden muž (kromě Chrise) na něj upřeli své vnější i vnitřní zraky a záhy bylo vše jasné:

"No, jó, tak jsi nejlepší," zklamaně museli přiznat ostatní. Daniel vyrostl o pár centimetrů. Jenže pak zase srostl, protože z toho stejně nešlo poznat, proč vlastně odešel, co je to za lidi, kde se to stalo a vůbec. Načež Tass odešel přesvědčit toho muže, že ubližování Rifintonským zlodějům není nejlepší nápad, a pak pokračovali po stezce dál.

Druhý den cestovali až do noci, protože lilo jak z konve a oni toužili po jediném - dojet do Velin Fire. Jenže to jim krutý osu d jen tak nedopřál. Promočení na kost zaslechli už za tmy vlčí vytí. Eilin málem dostala kopřivku. "Vlky néé, prosím, Melinor." Jenže Melinor na takové blbosti nemá čas, takže vlci družinku neminuli. Eilin pro jistotu vylezla na strom hned po druhém zavytí. Aspoň že měli čas najít si stromy rozsochaté a blízko u sebe.,

Vlci nebyli žádné ořezávátka. Chris po nich sekal a bodal, uskakoval a kryl se, jenže z něj už tekla krev proudem a vlci pořád ani škrábanec. Daniel byl na tom líp. Jeho praxí vybroušené výboje dodaly jarnímu lijáku kabát pořádné bouřky a vzduch zasmrádl spálenými vlčími chlupy. Tassovi se zezačátku taky dařilo. Prakticky celou dobu do té chvíle, než se vlk dostal až k němu. Pak ho kousl jednou, dvakrát a než se hobit mohl spasit útěkem na strom, strhla ho ta nelítostná šelma k zemi a nebýt Chrise, umíral by vlk s hobitím masíčkem v žaludku. Nebo přinejmenším v tlamě. Chris Tasse vzal a nehledě na vlastní zranění ho přenesl k Eilin, kde ho chtěl přehodit přes dolní větev stromu, aby se ty potvory, které se právě nějak rychle množily, na něj nedostaly. Ale asi je Tass pěkně těžký, protože málem skončil opět na zemi nebýt tentokrát Eilin, která zřejmě někde soukromě posiluje a Tasse zachytila, jako by nic nevážil.

Nakonec byla z vlků vlčí sekaná a déšť ještě zesílil. Taky se někam zatoulal Danův kůň Lars, na kterého všichni zapomněli. Otrávení ranami osudu se dobrodruzi doploužili do města. Před branami čekal kůň Lars a za branami hospoda u Špekatého prasátka, živoucí důkaz toho, že ráj existuje už na zemi a někdy jej může představovat jen oheň v krbu mezi 4 stěnami, postel a hromada teplého jídla.

S novou energií cestovali dál. Po mnohém vyptávání se ukázalo, že musí stále směrem na severozápad někam k řece a hvozdu. Po půl dni cesty uviděli z dálky přicházet černou postavu. U osamělých černých postav jeden nikdy neví, takže byli ve střehu a Daniel slíbil, že pokud by to náhodou byl ten chlápek, kterého si pamatoval ze vzpomínky toho vesničana, tak že dá znamení. Sotva se temná postava přiblížila, Daniel dostal záchvat kašle. "Je to on," zašeptal ještě potichu pro případ, že by jeho znamení nerozpoznali. A tak na temného chlápka uhodili přímo, jaktože balamutí nevinné vesničany, jak to dělá a co má proti Rifin tonu. Chlapík si je v klidu vyslechl a potom prohlásil, že nemůže sloužit, že o ničem neví a nic neudělal. To družinu tak zaskočilo, že se zmohla jen na chabé výhružky a málem přijala Thandrovo požehnání. Pak se kněz se stále ještě poněkud zmatenou družinou rozloučil a vyrazil dál, rozsévat svou temnu pravdu. Načež dobrodruhům nezbylo nic jiného, než jít hledat o nějakou tu míli dál. Stejně jsme ho ale měli cáknout kladivem po hlavě nebo něco na ten způsob, myslel si potichu Chris.

Dokonce museli přespat v lese, ale protože nepršelo, tak byli všichni v dobrém rozpoložení a chudáka hada, který si v noci šustil někde ve křoví, ubodali a upekli téměř s láskou. Z toho plyne poučení pro všechny hady - zdají-li se vám divoké sny o hadicích, při kterých se musíte převalovat a svinovat, nečiňte tak v křoví v blízkosti vybátých tábořících dobrodruhů. Jiné by to bylo, kdybyste byl had, který by mohl sám celé tábořiště obklíčit, ale to už je jen takový soukromý žertík.

Vybaveni pečenými hadími medailónky našli dobrodruzi druhý den odpoledne vesnici. Prázdnou vesnici. Bystře usoudili, že zde již začíná klíč k jejich úkolu. Protože ale byla vesnice prázdná nenašli nikoho, koho by se mohli zeptat, co se stalo. Tak se aspoň vyspali v jednom z domů, poté co ho Tass důkladně prošmejdil hledajíce nebezpečné předměty jako stříbrné vidličky, malé mince a prstýnky, které by mohly družinu v noci nějak ohrozit. Eilin si našla nějakou knihu o náboženství, takže konečně večer nebrnkala na lyru a všichni mohli v klidu spát.

Daniel ještě zvečera načmáral na půdě zas nějaké ty svoje tajemné obrazce. Tass mu k nim přimaloval čárky, takže z magického kruhu se stalo docela nemagické sluníčko, což démony pravděpodobně trochu rozrušilo, a tak Dana vypoklonkovali bez nároku na nějaké to kouzlo. Což Dana přirozeně rozezlilo a byl nevrlý do té doby, než mu Tass slíbil, že si půjde hrát jinam a Dan si kruh nakreslil znovu a ještě hezčí. Démoni tradicionalisti to ocenili, a tak mohl Dan v dalších dnech čelit nebezpečí se zdviženou hlavou a blesky po kapsách.

Druhý den konečně našli vesnici, jež byla pouze poloprázdná a první vesničan jim potvrdil, že odtud lidi odcházejí. Zdá se však, že to přičítají jen místnímu tvrdému živobytí. Takové hlouposti družina nemohla dál odolávat a radši se rychle vydala dál na severozápad, kde měly být samoty, a tudíž nocleh.

Samoty našli lehce, byly to dva osamělé domy při cestě, nešly přehlédnout. Byly také opuštěné. Až tedy na mluvícího šaška, který byl celý dřevěný a vyžadoval po družince, aby s ním hrála divadlo. Pod slibem prozrazení tajemství s ním sehráli hodnotný kus o tom, jak zlý princ Chris praštil hodného prince Dana do hlavy, až ten s sebou sekl na zem a unesl krásnou princeznu Eilin do své země, kde ji zachránil šašek. Ten kus měl nakonec dost nízkou kulturní úroveň, protože tam nebyl žádný drak, ale i tak šašek své tajemství prozradil a to to, že schovává někde děti rodičů, kteří odešli do Rifin tonu. Družině svitla naděje, že se konečně dozví něco rozumného a vyhandlovali na šaškovi, že si s nimi promluví. Objevila se jen Pepinka, z jejíž hlavy Daniel vycucal, že její rodiče byli také nemocní, zas je léčil ten chlapík a zas se tam objevil ten černý kněz. Takže nic nového. Naštěstí další vesnice už měla být polední, takže se spolehli na to, že neznámého léčitele objeví tam.

V dané situaci ale palčivě vyvstávala otázka, je-li dřevěný mluvící šašek, který je navíc ještě démon, jak hystericky vyhlašoval Daniel, vhodným vychovatel pro děti předškolního věku. Odpověď zní, že není, ale nebylo to družině nic platné, protože šašek jim žádné další dítě kromě Frantíka neukázal a ani zarputilý Tass nedokázal úkryt dětí vyslídit. Nakonec šaška opustili s pár výhružkami násilí, kdyby se dětem něco mělo stát, ovšem je možné, že na něj prostě byli jen naštvaní kvůli tomu trapasu s pokleslým divadelním kusem.

Poslední vesnice se před nimi otevřela po poledni. Měla jen pár domů, z čehož polovina byla opuštěná a ochotná sousedka jim prozradila, že zdejší lidi léčí Arax Casem, který sídlí v chaloupce hluboko v lese. Jasný důkaz viny!

A Arax to zkusil. Jenže to se Chris pěkně zmýlil, když si myslel, ze malého chlapíka přebije levou rukou a pravou se přitom bude šťourat v nose. Arax zařval vztekem a před zraky všech se začal měnit ve zvíře. Eilin zaječela a začala prchat. Chris zkameněl úlekem a začal se bránit. Tass začal hledat po kapsách prak a kameny a Daniel jediný dost drsný na to, aby jednal, na Araxe poslal jeden ze svých blesků. Načež Eilin začala prchat zpátky, protože si to zřejmě rozmyslela, Chris se bránil dál obrovské polokryse-poločlověku, Tass konečně vypálil kámen a Daniel Araxe poslal úderem k zemi. Konečně Eilin popadla dech, všechny je seřvala jak malé Jardy a nařídila, ať Araxe donesou do domku.

Krysodlak se velice rychle probral, Eilin na něho udělala oči a zamumlala něco o Melinor, načež se uklidnil aspoň do té míry, že zůstal ležet v posteli a nereagoval na Danovy výhružné pohledy. Souhlasil s tím, že si s Eilin promluví. Ale o samotě. Tak stateční muži opustili dům a jali se šmírovat za okny. Nic vzrušujícího se ale nedělo. Po pár minutách řečí se vrátili do bodu, kde byli před půl hodinou. Arax slíbil, že je zavede k pramenu a družina konečně vypadla z jeho pozemku a šli se vyspat do prázdného domu do vesnice.

Druhý den na poledne byli zpátky. Dobře si uměli spočítat, že Arax je pozval až na odpoledne kvůli tomu, aby měl čas zajít k pramenu a vše tam připravit. Ale když je past tak hezky nastražená, proč do ní nevlézt? Došli až k temnému vchodu do jeskyně. Arax nevypadal, že bych chtěl jít s nimi, ale pak podlehl důraznému naléhání. Zašli asi 50 sáhů do hloubky skály, kde se kolem nich otevřel velký dóm. V tu chvíli se stalo několik věcí.

Když se venku všichni vydýchali, usoudili, že ten medvěd nebyl zas až tak velký a že Arax je sketa a že si ho musí podat. S krvelačnými výrazy se v bojové formaci zvané diamant, kterou vynalezli přímo pro tuto příležitost, vydali zpět do jeskyně. Medvěd si mezitím pocouvl, aby se mohl znovu pořádně rozběhnout. Chris se mu opět mužně postavil, ale nikdo jeho mužnost neocenil, protože Daniel proti dusajícímu chlupáčovi poslal jednu ze svých neviditelných stěn a méďa, jak byl rozjetý, to do ní napálil tak, ze už se nezvedl. Tak si Chris aspoň sekl do skoromrtvoly a s pocitem uspokojení z mordu jal se rozhlížeti po Araxovi.

Postupovali dál v bojové formaci a ostupně našli ohryzaného dobrodruha, krysí hejno, zával, druhé krysí hejno a studnu. Krysí hejna byla fajn, Chris se konečně začal cítit jako opravdový chlap a Daniel si zas mohl uvědomit nutnost mít občas v záloze i plošná kouzla.

Nicméně radovánky skončily, Arax nikde a jediná cesta byla studna plné ledové vody. Taky tam byla tma. Vzhledem k tomu, že nikdo z družiny neuměl plavat, vybrali služebně nejmladšího, tedy Chrise, ať se tam potopí a zjistí, jestli tam není východ. Zkonstruovali složitou soustavu ze dvou luceren a dvou zrcadel, která Chrisovi poskytla trochu světla. Ono to stejně vedlo za dva rohy, takže to pak už nebylo k ničemu. Ale i tak se Chris vynořil na druhé straně.

Nezbývalo nic jiného, než se dát tou cestou. Svlékli se, jak jen to šlo, vzali nejnutnější vodě odolné věci, zábleskem geniální myšlenky zašpuntovali troud do flakónku a proplavali na druhou stranu všichni. Tam mokří s husí kůží našli velké dveře, které Tass bravurně otevřel a za nimi místnost s umyvadlem a dvěma sochami křídlatých obludek. Než byste řekli á, tak je Chris žíznící po pořádné bitce probral a ony se ně družinku vrhly, jak už to u oživlých soch bývá. A ani tyhle sochy neměly větší štěstí, než oživlé sochy v obdobných situacích mívají. Po odreagujícím masakru družinka prošla okolní místnosti a objevila se chemicko-medicínská laboratoř s veškerým příslušenstvím a pokoj na bydlení. Daniel vše rozkázal zničit. Zejména se vyžíval ve štípání postele holýma rukama a dupání po kořínkách mandragory a syrových ptačích jazýčcích.

Tass mezitím nemarnil čas a hledal východ. Také ho našel. Za umyvadlem se dala otočit zeď, takže až doničili, vydali se dobrodruzi chodbou dále. Ta vedla na povrch, kde už je s náručí rozpřaženou a luky nataženými vítala desítka kentaurů. Tak naléhavě prosili družinu, ať je poctí návštěvou v jejich ležení, že jim prostě nešlo odmítnout. A tak polonazí a polozmrzlí dobrodruzi klopýtali divočinou s luky kentarů v zádech vstříc neznámému osudu.

Osud k nim ale tentokrát byl hodný. Asi si vzpomněl na ten vroubek s vlky a deštěm. Nejdřív je svázali. Kromě Tasse tedy, který se rozbrečel a volal maminku a všechny příbuzné a svaté, až mu nakonec zpitomělí kentauři nechali volné ruce a dýku ve spodkách. Odvedli je do zamřížovaných cel, kde jim souseda dělal svázaný Arax, mlčící jako němý krysodlak. Tam jim ruce rozvázali a postupně je zas odváděli k výslechu. Naštěstí jediné, co jim měli za zlé bylo, že vstoupili na okraj jejich území, a protože se verze jejich příběhu naštěstí moc nelišily, rozhodli kentauři moudře, že družina je nevinná a dokonce jim přiznali právo, rozhodnout, co bude dál s Araxem.

Vypadalo by to, že ten bídák se nedožije dalšího rána. Ale to neznáte Eilin. Opustila své rozhorlené druhy a nechala se dovést k Araxovi do cely. Nikdo neslyšel, co si tam povídali. Ale vrátila se s návrhem, aby Araxe nechali jít vlastní cestou a takovýmto příběhem:

Arax si vesele žil v kanálech Rifin tonu se spoustou roztomilých a přítulných krysek. Byl tam šťastný, dokud nepřišli tamější zloději a nevypráskali ho s posměchem a odporem pryč. Tak tak si zachránil kůži. Vykašlal se ale na to a usadil se hluboko v lesích, kde začal léčit lidi. Jenže pak ho navštívil Thandrův kněz, kterýžto křivák vycítil šanci, podlými a umělými praktikami roznítil Araxův hněv na Rifintonské zloděje a sám se nabídl, že mu prokleje pramen, ať tam pošle lidi ho pomstít. Araxovi to v tu chvíli přišlo jako skvělé řešení a s uspokojením z pomsty se dal do vymývání hlav svých sousedů.

Pak ale přišla soucitná Eilin, která mu odhalila, že jeho nenávist je nepřirozená, že se stal obětí stejně jako vesničané a místo něj se směje Thandra a jeho kněz. Samozřejmě se hodně snažila, protože Thandra je přímá konkurence a přetáhnout téměř ztraceného a k smrti odsouzeného krysodlaka k Melinor by bylo terno.

Takže nakonec Arax ze sebe setřásl špínu Thandrových lží a napsal doznání, které mělo sloužit k tomu, aby byli v Rifin tonu osvobozeni všichni vesničani, kteří něco provedli kvůli jeho lektvarům. Družinka nakonec souhlasila s jeho propuštěním a Arax si odešel hledat štěstí někam hooodně daleko.

No a družinku mohlo hřát dobrodiní, které mu prokázali, a ještě víc je pak hřálo těch 70 zlatých, které dostali jako odměnu od kamarádů Tassova tatínka.

Jen ten Thandrův kněz si někde vesele běhá dál a svádí další ublížené nešťastníky. A to je konec příběhu.