Jednoho dne brzy z jara si nechal král Cormac I. povolat k sobě Christiana, Tasse, Inku a Daniela. V soukromé audienci jim prostřednictvím svého rádce elfa Tília Nartivora sdělil, že by chtěl využít jejich oddanosti a vyslat je na jistou výpravu. A to na výpravu za nalezením prastarého artefaktu zvaného Mateřské srdce. Tento výrobek dávného theurgického mistra by údajně mohl pomoci královně Lorelei počít potomka, o kterého se obě Veličenstva již dlouhou dobu marně snaží.

Něco takového se samozřejmě neodmítá, a tak družina přislíbila pomoc. Dověděli se také, že nejsou první, kdo bude po Srdci pátrat. Již před půl rokem byla vyslána jiná družina, o které ovšem v Rifin tonu nemají zpráv. Není divu, když posledním místem, kde byl údajně artefakt uložen, je tajemný, starobylý a zlověstný Karis Larinsin. Korbeláči si z toho ale nedělali těžkou hlavu a ihned vyrazili na cestu na jih.

Tady na severu ještě ležel sníh, i když už se pomalu oteplovalo a cesty vypadaly spíše jako koryta naplněná bahnitou břečkou. Několik dní cestovali bez nesnází, až jednoho rána po noci strávené v hostinci rozechvělý hospodský přiběhl se zlou zprávou. Jejich koně zmizeli. Někdo v noci omráčil čeledína a odjel i s jejich koňmi.

To družinku pořádně nadzvedlo, nicméně se udrželi a svůj vztek si nevylili na hospodském, ale nechali si ho až pro zloděje, o němž nepochybovali, že jej dostihnou. Plahočili se pěšky v tajícím sněhu, zkoumali všechny odbočky z cesty a prověřovali okolní usedlosti. Až odpoledne jim Fargo, převtělený do jestřába, přinesl zprávu o statku, kde chová koně handlíř. Dorazili k bráně a Tass svými tajemnými schopnostmi pronikl zrakem do stájí a rozpoznal jejich koně. Jako andělé pomsty se sesypali na handlíře Larse, který se ovšem dušoval, že koně neukradl, nýbrž koupil. I kdyby měl pravdu, družinu to nezajímalo a rozčilení a frustrace z celodenního vyčerpávajícího šlapání po svých dala průchod spravedlivému vzteku. Z Danielova hlasu hrozba odkapávala v kouřících kapičkách jedu, když statkáři nabídl ultimátum - koně po dobrém a hned nebo si je vezmou násilím. Muž pochopil, že tito cizinci jsou schopni jeho statek srovnat se zemí, pokud jim nevyhoví, a tak jim koně vydal s tím, že se dohodli, že jej doprovodí do města, kde doufal najít muže, jenž mu koně prodával. Družina se uvolila mu pak pomoci vyrazit z něj peníze zpět.

Hledání ve městě nebylo nijak dlouhé. Handlíř věděl, jak zloděj vypadá, a tak jej brzy vypátrali, jak se na slámě v jednom hostinci vyspává z opice. Obrátit jej vzhůru nohama a vytřepat z něj všechny peníze nedalo moc velkou práci. Ve městě si odpočali a brzy pokračovali dál na jih.

Další nepříjemné překvapení přišlo kus cesty před Vínovem. Před mostem přes rozvodněnou říčku jim cestu zastoupil muž vyžadující po nich mýtné. Vzhledem k částce 50zl na hlavu, včetně všech viditelných šperků a vzhledem k zbraním v jeho rukou a rukou jeho kumpánů, kteří družinu obklíčili, bylo jasné, že nejde o mýtné, ale o velice drzou loupež. Než by si dala družinka sáhnout na své šperky a podvolit se bandě vyděračů, rozhodla se bojovat.
Bandu tvořili půl na půl muži a dívky a zdálo se, že již mají svých pár soubojů vybojovaných. Byli velice rychlí a sehraní. Jejich vůdce štěkal rozkazy a lapkové koordinovaně rozsévali smrt mezi své protivníky. Tedy, rozsévali by, kdyby proti nim nestáli Korbeláči.

Tass okamžitě poslal do bezvědomí nejslabší soupeřku, ještě nedorostlou dívenku, společně s Inkou oslepili a srazili k zemi urputnou elfí šermířku, Daniel zatím svými kouzly odrovnal lučištníka a úderem poslal pryč z bojiště mohutného barbara se sekyrou i zuřivě ječící děvče s palcátem. Christian si našel vůdce lapků a dával mu pořádně zabrat a přitom stále držel družinu svou přítomností v perfektním bojovém rytmu. Netrvalo to příliš dlouho a z pyšných hrdlořezů zůstali tři zranění až do bezvědomí, dva, co už nikdy nevstanou, a jedno prchající děvče. Korbeláči vyvázli bez vážnějších poranění. Snad proto se nakonec slitovali, pobrali poraženým pouze jejich zbraně a zbroje, ošetřili rány nejmladší dívce a až přišla k vědomí, nechali ji, ať se o své kumpány postará, a odjeli.

Druhý den přijeli do Vínova. Sotva vjeli do města, všimli si portrétů zneškodněných lapků, které zdobily kdejakou zeď ve městě. Za Kerdrina a jeho bandu, živé či mrtvé, se nabízela poměrně vysoká odměna. Korbeláči ale měli svůj vlastní úkol, tak se spokojili pouze s tím, že prodají ukořistěné zbraně a zbroje. Ovšem záhy stejně pravda o jejich souboji vyšla najevo. Zlacená šavle, kterou sebrali elfí šermířce, se ukázala zbraní patřící Vínovskému pánu Konstantinovi. Zbrojíř i městské stráže ji poznaly a družina musela vysvětlovat, jak k ní přišla. Rázem se z nich stali hrdinové. Vínovští, evidentně už nějakou dobu sužovaní Kerdrinovými lupičskými přepady, byli zvědaví na každou maličkost a oslavovali konec strachu na cestách. Korbeláči ale pochopili, co se od nich čeká a rychle navštívili vládce města, kterému předali jeho vzácnou šavli. Rozhodně ale odmítli jeho nabídku vrátit se a skoncovat s bezbrannými lapky definitivně. Vyslechli ale jeho varování ohledně divokých lesů na jih od města a rozhodli se dále pokračovat směrem na Střihov a objet zlověstnou horu Viros Navor ze severu a západu, kudy snad vedou udržované cesty.

Inka s Danielem obnovili svůj, měsíci odloučení povadlý, vztah, Daniel také navázal starou známost s Vínovským theurgem Valériem, ale dlouho se nezdržovali a vyjeli vstříc hoře přízraků.

Odbočka na jih do Jižní se ukázala být zarostlou a nepoužívanou cestou. Pořád ale lepší než divočina okolo. V noci Inku na hlídce sužovaly záhadné zvuky a přízračná mlha natolik, že se musela nechat vystřídat Chrisem. Ale strach byl opodstatněný, Korbeláče si jako zákusek po večeři vyhlédla smečka krvopsů z Viros Navoru. Noční střetnutí bylo děsivé a hrůzu šířící psí přízraky nejprve družinu zaskočili. Pak se ale ukázalo, že i oni jsou smrtelní, a že Korbeláči, když se rozzlobí, jsou ještě strašlivější než oni.

Druhý den družina přijela do Jižní. Tedy spíš do toho, co z Jižní zbylo. Městečko muselo očividně před několika lety vyhořet až do základů. Po souboji s krvopsy se ale družina necítila úplně v nejlepší kondici a než spěchat do Karis Larinsinu zranění a unavení, rozhodli se, že si dopřejí nějaký čas na lízání ran. Ideálně pod střechou. Těch se ale v Jižní nedostávalo, a tak se Daniel odhodlal říct ostatním o strašidelném domě Jana Jiftise, v němž před deseti lety svedl s přáteli boj o život s krvelačnými démony. Jiftisův dům je uvítal známými (pro Daniela) děsivými úkazy. Únava ale zvítězila nad strachem, a když Tass objevil samovařící kotlík, rozhodli se strašidelnou ruinu považovat za vcelku příjemné a pohodlné útočiště, čímž zlomili jeho prokletí. Koneckonců, byl zrovna úplněk, a to byli Korbeláči děsiví sami o sobě, nějaké přízraky minulosti se na ně nemohly hrabat. Nakonec tam strávili tři dny, než se odhodlali pokračovat na východ podél říčky do ruin Karis Larinsinu.

Město uviděli už z dálky. O samotě tyčící se uprostřed kamenité pláně, opuštěné a rozpadlé, nicméně stále stojící a obkroužené místy pobořenými hradbami. Když se neochotně přiloudali blíž, s prásknutím se před nimi zavřela hlavní brána. To zapůsobilo podezřele. Tass opět použil své umění a opatrně z bezpečné vzdálenosti prosondoval prostor za branou. Našel sice bezhlavé mrtvé tělo přivázané ke kůlu vprostřed ulice, ale to nejevilo žádné známky nemístné aktivity.

Nakonec obezřetně přelezli hradby a vkročili do ulic prastarého města. Mrtvý měl srdce probité dřevěným kůlem. Korbeláči si udělali mentální poznámku a pokračovali v průzkumu. Hledali chrám Elis, v jehož podzemí by se mohl artefakt (spolu se stovkami jiných) nacházet. Místo toho našli bytelnou barikádu bránící jim v průchodu k pevnosti - hlavní dominantě města. Tass se pokusil ji přelézt a koupil dvě šipky z ukrytých samostřílů. Do toho někde na střeše začal výt černý netvor a Korbeláči už toho hraní na schovávanou začínali mít pomalu dost. Barikádu obšplhali přes okolní zdi a vpadli do pevnosti. Prolezli ji od přízemí až po střechu a v horním patře se probourali až do očividně obývané místnosti. Její obyvatel ji ale před jejich příchodem spěšně opustil. Protože stále netušili, kde hledat chrám Elis, a žádná z budov se při pohledu shora jako chrám netvářila, rozhodli se, že si s místními prostě popovídat musí, ať jsou, co jsou.

Muže, co před nimi utekl, našli ukrytého v jednom z domů. Fargo ho vystopoval. Samozřejmě opět v ptačí podobě. Přes počáteční nedůvěru se nakonec spřátelili, Oldrik jim představil svou průvodkyni Teeshku - pardála z jižního hvozdu a svého imaginárního přítele Edgara. Také jim prozradil, že to byl on, kdo před třemi lety zapálil Jižní. Od té doby se skrývá v Karisu a zatím odradil skoro všechny zvědavce, kteří tam hledali buď jeho nebo staré poklady. Všechny kromě Korbeláčů a také kromě skupiny dobrodruhů, kteří sem dorazili před půl rokem a hledali chrám Elis. Korbeláče přirozeně zajímal jejich osud a Oldrik jim vyprávěl, že jim tehdy ukázal chodbu, co vede do podzemí chrámu, protože horní budovy byly ve Válkách sežehnuty dračím náletem na spečený prach. Do chodby odešli čtyři, ale vrátili se pouze dva a utíkali, jako by jim za patami hořelo. Nerozloučili se a Oldrik ty dva zbývající hledat nešel. Pouze chodbu zavalil, aby mu z ní nelezli nahoru otravní duchové. Těch prý má ve městě víc než dost.

No, Korbeláči neměli na vybranou - museli tu chodbu prověřit. Odházeli průchod v pečlivě navršeném závalu a prolezli do temných chodeb bývalého chrámu. Po staletí se pod Karis Larinsinem hromadily artefakty nesmírné síly, takže obavy, jak to tam asi bude vypadat, byly vcelku na místě. Nicméně tam byl docela klid. Pak narazili na tělo. Tělo rusovlasé čarodějky z předchozí družiny. Tass velice opatrně našel a zneškodnil spínač, který spouštěl magickou ochranu chodby. Fireballu, který čarodějku zabil, byla tedy družina ušetřena. Když vstoupili do jedné z prvních místností chráněné oblasti, začala se najednou hroutit Inka. V místnosti se vznášel přízračný duch a zřejmě Ince vnutil do hlavy nějaké děsivé představy. Čepele neohroženého Tasse a Christiana na něj byly krátké, a když se duch pustil zakrátko i do Daniela, zdálo se, že mu nemůžou vzdorovat. Naštěstí ale Inka, ačkoliv roztřesená a vyčerpaná, na ducha, jakmile jí přestal věnovat pozornost, seslala ovládací kouzlo a dostala jej pod svou kontrolu. Pravda jen dočasně, ale duch byl přístupný dohodě, a za těch deset minut trvání kouzla vyhandrkoval na Ince další dva doušky Danielových emocí za slib, že se pak už bude chovat slušně. Pro nicnetušícího Daniela to bylo ale tak mučivé, že měl co dělat, aby se udržel na nohou. Co viděli, to ani Dan ani Inka neprozradili, a hleděli se co nejrychleji dostat z duchova dosahu.

Dál našli několik starých mrtvých ozbrojenců a v jedné z dalších komnat je čekal druhý zbývající člen předchozí družiny. Nezdál se být příliš lidský ani příliš přátelsky naladěný. Kamennošupinaté monstrum se na ně vrhlo a Korbeláči i ve čtyřech měli co dělat, aby se jej zbavili. Nakonec jej však udolali a odsekli mu z krku náhrdelník se zeleným smaragdem. V místnosti našli ještě čelenku a prsten patřící do stejné sady, ale nedožili by se ve své branži tak požehnaného věku, kdyby je napadlo takové podezřelé šperky nasazovat na hlavu respektive na prst. Chris má své zkušenosti, ten by mohl povídat. Však taky při každé vhodné příležitosti povídá.

Ovšem kromě batohů patřících ostatním členům zmizelé družinky a pár dalších mrtvých ozbrojenců nenašli nic. Rozhodně nic, co by se tvářilo jako Mateřské srdce. Ačkoliv když prohledali detailně schránky na jednotlivé artefakty, jeden jako dělaný pro srdce se na ně prázdně ušklíbal. Chvilku byli s rozumem v koncích, než se Daniel rozhodl prozkoumat svými duševními chapadly předměty uprchlých dobrodruhů. Použil hřeben, o němž se domnívali, že patřil čarodějce. Ukázalo se, že patřil elfovi, jehož vzpomínky si Dan po chvíli probourávání se do jeho duše bezostyšně prohlédl. Dověděl se, že zbylí členové družinky se rozhodli artefakt hledat u šlechtice, k němuž patřili všichni ti mrtví ozbrojenci tady v podzemí. A že byli bohužel pro ně při tom hledání v jeho pokladnici přistiženi. Takže již nějakou dobu sedí ve vězení a přemítají, jak z té šlamastyky ven.

Protože král Cormac pověřil Korbeláče mimo jiné také tím, aby pokud možno našli a přivedli do Rifin tonu i předchozí pátrače, a protože stejně neměli lepší nápad, rozhodli se vydat se na panství barona Vardena taktéž, a Mateřské srdce, pokud jej má, z něj nějak vyrazit.

Opustili Karis Larinsin a za týden již klepali na bránu Vardenova hradu. Mezitím si stačili zjistit velice příznivé informace o baronově situaci. Zdálo se, že baron před 15 lety nečekaně zbohatl (patrně prodejem jistých velice cenných předmětů) a se svou ženou od té doby zplodil 12 dětí, rok po roce jedno, narozené vždy kolem jarní rovnodennosti. Korbeláči umí vcelku počítat, takže jim tato podivná pravidelnost, ukazující na svátek letního slunovratu, udělala velkou radost. Navíc se ještě dověděli, že v baronově kraji zrovna řádí strašlivý vlkodlak dožadující se panenské oběti, což jim morbidně udělalo radost ještě větší a hodlali se otevřeně nabídnout baronovi jako spasitelé jeho vesničanů výměnou za Mateřské srdce.

Baron jim však udělal zásadní čáru přes rozpočet, když existenci jakéhokoliv artefaktu rozhodně popřel, prohlásil, že s vlkodlakem si poradí sami a družině ukázal dveře s varováním, aby se jej nepokoušeli okrást jako jejich předchůdci. Druhým překvapením na Vardenově dvoře byla Alison, bývalá Danielova přítelkyně, která velela baronově stráži. Ovšem Korbeláči se nehodlali jen tak vzdát a nakonec vlivem Tassovy a Danielovy výmluvnosti baron přistoupil na dohodu, že i přesto zkusí vlkodlaka zneškodnit a že by jim pak za odměnu mohl vydat své dva vězně. O artefaktu už se moudře nezmiňovali a barona prostě ukecali. Však my ho stejně dostaneme, mysleli si v duchu.

Večer se za nimi přišla podívat Alison. Korbeláči měli dost důvodů jí nedůvěřovat, protože to byla ona, kdo objevil a nechal zajmout jejich předchůdce. Ovšem Daniel byl ze shledání úplně naměkko a záhy spolu odešli povídat si někam ven. Vrátil se až ráno a na jízlivé poznámky reagoval vyhýbavě. Inka se moudře či rezignovaně do věci vůbec nevkládala, a tak mohl Daniel přednést Alisonin návrh, že se k nim na výpravě za vlkodlaka přidá s několika svými nejvěrnějšími muži. No, posilu přece neodmítnou. Celý den pak sháněli stříbro a zajišťovali odpovídající výzbroj. Dle Danových a Alisoniných zkušeností jsou stříbrné zbraně pro vlkodlaky pohroma. Naštěstí byl zrovna nov, takže se Korbeláči necítili ani trochu mizerně z toho, že s takovou vervou chystají smrt v podstatě spřízněné duši.

Ověšení stříbrem vyrazili do odlehlé vesnice, za níž leželo skalní město, kde měl mít vlkodlak pelech. Obezřetně kráčeli mezi pískovcovými pilíři, když na ně monstrum skočilo z úkrytu na skále. Obluda to byla opravdu pořádná a nadělala mezi družinou a vojáky pořádné šrámy, jenže i na ní se postříbřené čepele a střely vcelku podepisovaly. Pak přišla chvíle pro Danielův ďábelský plán. Rafinovaně použitou formulí Zamkni znehybnil vlkodlaka na místě a pak už v klidu přesně na to místo seslal přímo pro tuhle příležitost ušlehaný Velký mord. Vhodnější název by byl Velká dezintegrace. Po pohledu na to, co z obludy zbylo, byli všichni ještě nějakou dobu nezvykle zamlklí. I sám Daniel měl pak poněkud zamyšlený výraz.

No ale dobrá věc se podařila a baron se kupodivu nevytáčel, ale splnil svou část dohody a propustil na svobodu hraničářku Alanu a elfa Liama. Korbeláči je vzali s sebou do hospody, aby ukuli další plány na získání Mateřského srdce. Alana toho moc nenamluvila, zato Liam byl výřečný za ně oba. Potvrdil družině, že baron artefakt určitě vlastní a že podle toho, co zjistil od baronových dětí, se kámen s nejvyšší pravděpodobností nachází na krku baronovy zesnulé choti, uložené v hrobce na místním hřbitově. Baron ale není samozřejmě žádný hlupák a je mu jasné, že družina se toho dovtípí a možná bude mít tu drzost se pokusit do hrobky vloupat.

To jim potvrdila i Alison, která se přišla s Danielem rozloučit. Loučili se dlouze, opět celou noc, ale ráno se Daniel vrátil s jejím slibem, že v noci za 14 dní nějakou náhodou bude mít hlídka, kterou baron přikázal postavit k rodinné hrobce, zrovna práci jinde.

A tak se Korbeláči přesídlili do Vínova, kde vyčkali 14 dní, a pak se vrátili v noci na hřbitov. Liama s sebou nevzali, i když se vehementně nabízel. Zřejmě je rozčilovala jeho nonšalantní výřečnost a neustálé dvojsmyslné dvornosti prokazované Ince. Ta jediná si jeho přítomnost užívala, i když jeho zřejmým směrem zacílené snahy přecházela s dokonalým nadhledem.

Jak Alison slíbila, na hřbitově nikdo nebyl, a tak bylo nalezení hrobky a vloupání se dovnitř dílem okamžiku. A navzdor vší pravděpodobnosti, Mateřské srdce skutečně leželo na hrudi baronky Vardenové, která se proti jeho odebrání nepokusila nijak neprotestovat. A tak sbalili kámen, nabrali ve Vínově Liama s Alanou a vyjeli zpět do Rifin tonu.

Cesta domů už proběhla bez komplikací, Liam za tu dobu nakreslil alespoň tucet Inčiných portrétů, ale obměkčit se mu ji nepodařilo. V královském paláci v Rifin tonu pak nahlásili splněný úkol a předali Jeho Veličenstvu Mateřské srdce i s drobnou radou, že by jej Její Veličenstvo mohlo nosit zejména v období letního slunovratu. A tak se Korbeláči opět posunuli v přízni krále Cormaca ještě výše a stali se tak v Rifin tonu osobami, s nimiž se už opravdu musí počítat.

Nabízenou odměnu od krále sice odmítli, ale Tass si udělal výlet do Anor tonu ke Sběrateli, kterému vcelku výhodně prodal prokleté šperky vynesené z Karis Larinsinu, takže ani finančně škodní na tomto dobrodružství nakonec Korbeláči nebyli.

A o jarní rovnodennosti rok poté se celou Achátovou zemí rozletěla opravdu radostná novina.