A tak jsme vyrazili na dalekou výpravu. Jsem naložený až na kopec, hlavně jídlem, ale nesu si i svůj oves, takže je to aspoň trochu spravedlivé. Místo abychom zamířili kamsi na západ k místu zvanému Dračí chřtán, jdeme napřed do pevnosti Wolfgard popovídat si s trpaslíkem Taufim. Docela se mi to líbí, v ohradě byla nuda, tady je to každou chvilku jiné. Cesta, stromy, tráva, cesta, stromy, tráva, cesta a tak. Až na Wolfgard. Tam bylo všechno krásně uklizené a čisté, ve stájích krása, ale pan Liam mumlal, že to jeho bratr Dorian s tou kázní v pevnosti přehání. Zejména ho namíchlo, že tu nenašel jakousi Bětušku z kuchyně. Tak jim nezbylo nic jiného než trávit noc s trpaslíkem Taufim, který jim prozradil, že Yarova otce znal a zejména jeho sekeru. A poradil jim, kde najdou jiného trpaslíka jménem Zubur, či Staroch Drtící pěst. Ten prý o Kartově výpravě bude vědět mnohem víc. Takové složité jméno... když už jsme u jmen, tak mně začali Sigrid s Yarem a Damiánem říkat Královna Viktorie. Moc nechápu pointu, ale asi to bude nějaký lidsko-trpaslický vtip.
Na Wolfgardu jsme se bohužel zdrželi jen jeden den a hned jsme zamířili dolů z hor do vesnice Buková. Cestou se pokusily dva oživlé keře sežrat Damiána, ale Lovci běsů z nich rychle nadělali řezanku. Správně! Jídlo by mělo vědět, ke je jeho místo. V Bukové nás nasměrovali do stříbrného dolu, kde prý Zubura najdeme. Bylo zrovna 1. května. Mám rád květen a první květen úplně nejvíc. Koukal jsem, jestli se někde neukáže nějaká krásná mladá mula, nebo aspoň oslička, ale nikde nic. Večer se mi zdálo o klisnách a bylo to moc pěkné. Aspoň něco. Můj pán na tom byl líp, měl tam Sigrid. Šli spolu sbírat dřevo a vrátili se až za hodně dlouho. Myslím, že pan Liam má taky rád první máj. A Sigrid určitě už také.

Po romantické noci jsme doťapali k tomu stříbrnému dolu. Jenže tam byl hrozný zmatek a trpaslíci si stěžovali, že je tam dole v dole chce něco sežrat. Teda spíš aktuálně žere. Já jsem byl v klidu, mně dolů do šachet nedostanou, to prostě fyzikálně nejde, takže jsem okusoval trávu a hezky čekal, co z toho vyleze. Teda doufal jsem, že vylezou zpátky Lovci běsů, kteří bez váhání (oni jsou hrozně stateční, já bych to osobně ohrál) vzali zbraně a rozběhli se do dolu. Už jen proto, že trpaslíci by byli schopní mě zapřáhnout do nějakého kola, abych jim tahal výtah, a to by byla pořádná nuda. Já jsem přece Lovcoběsácký mulák, dobrodruh! To by mohli zkusit, všechny bych je pokousal a pokopal. Ale nejsem si jistý, jestli bych trefil zpátky do Turimu. No. Tak jsem okousal květy z jakéhosi keříku a mezitím se Lovci běsů vrátili. I s trpaslíkem Zuburem a pár dalšíma. Určitě jich ale proti začátku ubylo. Pochopil jsem, že dole byla nějaká černá potvora Sarpa, kterou nakonec rozsekali na kousky a vyloupli jí oči. Jo jo, to má z toho, že je běs. Jsem fakt čím dál radši, že nejsem běs.
Pak se konečně konalo povídání se Zuburem. Ten prozradil, že Karto ve spojení ještě s nějakým svým přítelem Tar Rasem naplánovali výpravu na Siarana a při tom chladnokrevně obětovali čtyřtisícovou armádu, která měla sloužit jako krytí útoku trpasličí skupiny Tar Natrach. No to mně vyhřebelcujte! Lidé prý útočili na Dračí chřtán zepředu a Tar Natrach se připlížili k zadnímu vchodu, kde museli projít pěti ochranami a pak už jen setnout Siaranovi hlavu. A asi se jim to povedlo, i když se nikdo nevrátil. Ani z těch 4000 mužů. Takže Lovci běsů usoudili, že by nebylo špatné použít také ten zadní vchod. Jenže k tomu by bylo třeba najít toho Tar Rasa, Ohnivou ruku, který trpaslíkům prý jako mág poradil, jak se dostat přes magickou ochranu. V té chvíli se ukázalo, jak je můj pán Liam chytrý. Uvědomil si, že podle všech indicií by Tar Raso mohl být Navienor, elfí kníže z Flineru. A ten že se v současné době bude nacházet na okraji Flineru na místě zvaném Elfin Filorin na pohřbu jednoho prastarého elfa. To prý není zas tak daleko (jak pro koho), a tak že se tam vydáme a trochu zatruchlíme. Zubur ještě Yarovi doporučil, ať navštíví vědmu v pobořeném městě u Kartasu, prý je to trpasličí tradice. Což je vesměs po cestě, takže hurá a sláva a práskněte do koní, teda do muláka, a šupem na jih.

Cesta na jih se mi taky líbila. Krásné počasí, od Turimu dolů to byla i schůdná cesta, občas jsme potkali nějakého toho osla, pár hezkých klisniček a jednu malou mezčičku, která na mě zamávala ohonem. Lovci běsů si jich vůbec nevšímali, protože byli plně zaujati Vanessou, slavnou houslistkou. Potkali jsme ji cestou a mířila také na elfí pohřeb. Pan Liam je gentleman a nedopustil by, aby se dáma sama prodírala nebezpečnou divočinou, když mají stejnou cestu, a tak jí nabídl, aby se k nim přidala. To se nelíbilo Yarovi trpaslíkovi, který je podezřívavý vůči všemu, co má víc než metr a půl. Brzo se ale ukázalo, že slečna Vanessa není ani v nejmenším bezbranná. Koulíme se takhle lesem půl dne na východ od Kartasu a najednou haů, haů, a vyběhli na nás vlci. Úplně se mi zježily chlupy a asi jsem se i počural strachy, jenže pan Liam křikl, že mám zůstat stát, a zašlápl mi lano kotvičkou do země. A tak jsem stál. Vlci se na mě chtěli dostat, ale Lovci běsů a Vanessa mě chránili vlastním tělem. Vanessa vytáhla housle a začala hrát. Ale jak! I já jsem si začal podupávat do rytmu! A vlci začali utíkat. Teda někteří. Pan Liam Vanessu chránil dýkami před těmi, co tam zůstali. A ona jednoho propíchla smyčcem přímo do oka! No teda! A Yaro je mlátil kladivem, Sigrid kopím a Damián mečem. Už jich tam zbylo jen pár posledních a Vanessa zahrála takový hrozný zvuk, že jim asi praskly uši. Bohužel trpaslíkovi Yarovi také a on se na Vanessu hrozně naštval. Ale to je fuk, hlavně že vlci utíkali a Lovci běsů je dorazili a Sigrid jim uřezala ocasy. Já jsem si do jednoho pak taky kopl. To máš z toho, žes chtěl sežrat Lovcoběsáckého muláka! Já svou kůži nedám tak lacino!

Pak už jsme lehce docaprtali až do ruin starého města. Hledali jsme trpasličí vědmu. Tak jsme napřed našli trpasličí dům, teda lázně a já jsem zůstal hlídat na nádvoří. Vzal jsem to odpovědně a sežral jsem všechny pampelišky, co jich tam v dlažbě rostlo. Vědma na čištění chodníků asi nemá čas. Trpaslík Yaro se mezitím prý čtyřikrát koupal a pak mu vědma vyvěštila, že má pokračovat ve svém záměru, neboť ten je správný a spravedlivý a má naději na úspěch. A také, že ho potkají ošklivé věci, jako smrt, zrada, smutek, strach a zranění. Doufám, že mě se to netýká. Ostatní se pak koupali také, ale jim vědma už nic nevěštila. Asi je to tady opravdu jen pro trpaslíky. Yara to trochu vzalo a byl ještě víc nazlobený na Vanessu a pořád po ní poočku pokukoval. Ale nic nového. To pan Liam dělal taky, a celou dobu. Pak si Damián, asi aby Yara trochu uklidnil, vzpomněl, že jemu zase Juran zjevil, že na své cestě zažijí mimo jiné přátelství, pomoc, odvahu, radost a sebeobětování. Jenže vědma se nedala zahanbit a ještě jim prozradila, že cestou budou potřebovat pět velice zvláštních "věcí". Slovo spravedlnosti, kov čistého chaosu, dřevo stromu měsíční bohyně, pero ptáka slunce a žluč temného pána. Je to záhada, ale Lovci běsů jsou velice chytří, oni na to přijdou.
Takže hlavu vzhůru a pojďme do toho.

V Kartasu jsme doplnili zásoby, už se zase sotva ploužím. Naštěstí na mě myslí a hodná Sigrid vypočítala, že se zásobami ovsa vydržím 40 dní, tak jsem klidný. Ovšem zkazilo se počasí. Prší a fouká, a když jsme tábořili v noci v dešti, navrhl někdo, aby mě vyvrhli a schovali se mi do břicha. Moc jsem se pobavil, pořádně zvrhlý smysl pro humor. Naštěstí pro mé břicho jsme druhý den navečer dorazili k přívozu. Lovci běsů se chtěli schovat k vojákům do srubu. Už už to vypadalo, že si nadržení vojáci něco dovolí k Sigrid a Vanesse, a to by pak ze srubu nezůstalo stéblo na kameni, naštěstí Vanessa vytáhla housle a vojáky uspala. A mě uspala taky. Stál jsem si v suchoučku u stěny srubu a zdálo se mi o hoře ovsa. Ráno mě pak převezli na druhou stranu Dlouhé řeky a musím podotknout, že jsem nejstatečnější mulák, jaký kdy žil, protože jsem cestou nezpanikařil a neprokopl do přívozu díru ani nepokousal obsluhu. A ne že bych nechtěl.

Za řekou jsme začali stoupat do kopců. Tábořili jsme pod hřebenem na krásně vyhřátých kamenných plotnách, když tu najednou z křoví vylezl obrovitánský štír a namířil si to rovnou na Damiána. Bodl ho svým štířím žihadlem, jenže to už se na něj sesypali všichni Lovci běsů i s Vanessou a brzy štír svého neuváženého útoku zajisté litoval. Já jsem dělal, že tam nejsem, a jen jsem v duchu fandil svému pánu Liamovi, který chytil štíra do lasa a držel jej jako hloupou mulu, aby nemohl utéct. Nakonec se obluda přestala cukat, jenže Damián střídavě zelenal a bledl a stěžoval si, že ho rána pálí, že tam má určitě jed. No a pan Liam na nic nečekal a Damiánovi ránu vysál. A začal blednout a zelenat pro změnu on. Yaro pobíhal kolem a nadával mu, že jemu už není odkud jed vysát, a Sigrid nadávala oběma, že nepočkali, až Damiána prohlédne ona. Pan Liam začal pomalu modrat a panika se stupňovala. Najednou Damián konečně nabral správnou lidskou barvu a zavelel, že pana Liama musí uspat. Všichni byli tak konsternovaní takovým nápadem, že neprotestovali, a v pár vteřinách byl pan Liam v limbu. Chvíli sebou ještě poškubával, pak se zklidnil a přebarvil na typickou elfí bledost. Probral se až po hodině a působil docela živě. Vzájemně si s Damiánem poděkovali za záchranu života a slíbili si, že už to nikdy neudělají. No já jsem měl takový strach, že jsem za tu hodinu vyrobil tolik mulích kopečků, že museli tábořiště přestěhovat o kousek dál.

V příštích dnech už jsme žádné další štíry nepotkali a postupně se přiblížili k lesu Flineru. V okolí přibylo elfů, koní a oslíků. Nakonec jsme dorazili na Elfin Filorin, kde se měl konat pohřeb. Zdálo se, že každý, kdo v elfí komunitě něco znamená, je přítomen. Mě ustájili hned vedle ořů z Eukalyptové země. Byli mimořádně nafoukaní a sdělili mi, že s mulákem, který je nadto ještě v lidských službách, se nebudou zahazovat a otočili se ke mě zadkem. Tsss. Nafoukaní přešlechtění studení čumáci. Chtěl bych je vidět, kdyby na ně naložili to, co nesu já! Nakonec jsem si hezky zařehtal s pár osly, co přišli s hobití výpravou. Schválně jsme vyřehtávali až do noci, aby ti elfáčtí plnokrevníci nemohli spát.
Pan Liam se tady na pohřbu shledal se svou rodinou a obešel spoustu svých starých známých. Dohodl se se svým otcem, aby jim zajistil audienci u knížete Navienora. Nejdřív měl ale proběhnout pohřeb. Mě na něj samozřejmě nepozvali, ale řekli jsme si s hobitími osly, že by bylo škoda to minout, a tak jsme se nenápadně přimíchali do davu a koukali na to ze zadnich řad. No hezké to bylo, Vanessa tak smutně hrála, a jak ten katafalk zmizel v té zelené trávě, tak mě napadlo, jestli my muláci máme taky nějaké nebe. Určitě ano, bude to krásná zelená louka s hromádkami ovsa a stájemi s tekoucí vodou, na které dohlíží Velká mula. Jo, a rozhodně tam budou mít zakázaný vstup vznešení ořové. Ještě těch pár! Tam bude místo jen pro hrdiny, jako je třeba Lovcoběsácký mulák. A možná tu a tam pro nějakého toho zasloužilého osla. To ještě uvidím.
No. A tak. Druhý den se Lovci běsů vydali ke knížeti Navienorovi. Mysleli si, že bude nafoukaný jako všichni ostatní elfové (mluvím z vlastní zkušenosti - kromě pana Liama, samozřejmě), jenže on byl úplně v pohodě a choval se velice vstřícně. Připustil, že měl prsty ve výpravě Karta Artachšachty a slíbil, že Yarovi pomůže v jeho putování, jak bude moci. Hlavně jim přichystá kouzlo, které prolomí magickou bariéru, která chrání Dračí chřtán. Také jim představil Xartose, temného elfa s poněkud černým smyslem pro humor, a slíbil, že pokud se povede Xartose udržet nějakou dobu v tom správném časoprostoru, tak by je pak mohl přenést od Siaranova sídla zpět. Já tomu tedy nedůvěřuju ani v nejmenším, ale mě se bohužel na názor nikdo neptal. Kromě toho také Navienor poradil Lovcům běsů, že Dřevo stromu měsíční bohyně by mohli znát mlčící druidi bohyně Raven, kteří sídlí u Dlouhé řeky pár dní severozápadně odtud. Bylo vidět, že po audienci Lovci běsů ožili a začali se těšit na příjemnou vycházku ke druidům a dál na západ. Jsem si jistý, že kdyby si měli nést všechen proviant sami, tak by se tak netěšili. U elfů jsme zůstali ještě dva dny, než kníže Navienor dodal slíbené kouzlo, a pak jsme s doplněnými zásobami (ach jo!) vyrazili na další etapu výletu. Na rozloučenou nám zdálky zahrála Vanessa krásnou píseň a pak už jsme byli zanecháni svému osudu.

K řece jsme putovali několik dní. Sice se mi trochu stýská po stáji, ale nedávám to na sobě znát, aby si o mě Lovci běsů nemysleli, že jsem máslo. Druidí komunitu jsme našli zdálky podle poněkud přerostlého stromu. Tak tomu bych asi listy okousat nedokázal. Museli jsme obejít kotel slepých ramen a strom byl pořád větší a větší. A když tu najednou kde nic tu nic se kolem nás vyrojili druidi. Samí temní elfové. Šel z nich strach, jak nevydali ani hlásku, ale tvářili se sveřepě. Pan Liam s nimi nějakou dobu konverzoval psaním na papyrus, až zřejmě došli k nějaké dohodě a druidi nás vzali k tomu svému Velebuku. Museli jsme projít kruhem strážních stromů, které se hýbaly a skřípaly. Druidi je sice měli pod kontrolou, ale jeden nikdy neví. Mně se zdálo, že se na mě nějak chtivě šklebily. Přitom já jsem vyšší životní forma, já bych je měl všechny okousat, jenže tyhle nevypadaly, že by se jen tak daly. Pořád jsem poočku hlídal stromy, když druidi vzali Sigrid a dali jí napít nějakého podivného odvaru. Prý se má spojit s jejich bohyní Raven a pak možná dojde i na to dřevo z posvátného stromu. Cítil jsem, jak to s Lovci běsů cuká, když druidi omámenou Sigrid přitloukli hřeby ke kmeni Velebuku. Nelíbilo se jim to ani za mák, ale ještě se drželi. Pak se slétlo hejno havranů, pokryli celou Sigrid a začali do ní klovat. To bylo už opravdu děsivé a já jsem se bál, že někdo zasáhne a pak se na nás vrhnou ty strážné stromy a nastane všeobecný masakr. Byl jsem sice úplně vedle, ale všeobecný masakr stejně nastal. Mezi těmi neschopnými strážnými stromy se najednou prodral houf utopenců vedený dvěma černopláštníky a namakanými krolly. Asi měli s druidy nějaké nevyřízené účty, že se na ně rovnou vrhli. Začala vřava. Druidi naléhavě gestikulovali, že spojení Sigrid s jejich bohyní nesmí být za žádnou cenu přerušeno, a tak Lovcům běsů nezbývalo nic jiného, než se postavit utopencům a Sigrid chránit. Pan Liam mě zakotvil o přístřešek a vrhl se do boje. Jestli se ke mě některý z utopenců přichomýtne, dostane kopytem dáreček na uvítanou. Nebo si kousnu do některého z těch pitomých stromů, co to tu nedokázaly ohlídat.
Vřava to byla veliká. Yaro se oháněl svým kladivem sem a tam a vymlácel utopencům mozek z hlav, pan Liam obratem několika hvězdicemi zneškodnil jednoho černopláštníka a do toho Damián poněkud nesouvisle vykřikoval něco o trpasličím chlebu a elfí měně. Ať už tím myslel cokoliv, moc to asi nefungovalo, protože vytáhl meč a vrhl se na utopence ručně stručně. Sigrid byla pořád schovaná za hejnem havranů a naštěstí se nezdálo, že by si jí utopenci nějak zvlášť všímali. Druhý černopláštník se kočkoval s Yarem, vrhal na něj kouzla tak intenzivně, že Yaro začal krvácet z očí. A když to chtěl nekromantovi vrátit v naturáliích, jeho kladivo se od kouzelníka odrazilo a praštilo trpaslíka mezi oči. To byl vrchol! Naštěstí se zdálo, že to byl také jeho poslední majstrštyk, protože pak už mág tasil dýku a zkusil se Yarovi prodlabat brněním. Ten si ho přestal všímat a bušil do krolla. No drama veliké. Mezitím padlo pár druidů a druhý kroll. Jenže najednou se z mrtvého těla prvního nekromanta zvedl modravý duch a frrr - přeskočil do sraženého krolla. A ten vstal a pokračoval v boji! Nevěřil jsem svým mulím očím! A to už bylo asi moc i na Sigrid nebo Raven, těžko říct, protože Sigrid se odtrhla od stromu a úplně nahá začala větví či nějakým klackem kosit utopence zleva zprava. Stoprocentně byla posedlá, na to já mám čuch. To bylo ještě strašidelnější než všechno ostatní. Jsem ale odvážný a navíc jsem nemohl utéct, protože mě držela kotvička a ty stromy okolo.
Pak už to netrvalo moc dlouho. Druidi, Sigrid/Raven a Lovci běsů se se zbývajícími nepřáteli rychle vypořádali. Druhý nekromant konsternován tím, že do Yara se prostě prodloubnout nedá, ztratil hlavu. Když zjistil, že je mrtvý, jeho duch posedl druhého krolla, ale ten už neměl moc šancí a nakonec byl také udolán. Pár druidů padlo také, jenže jak se po chvíli ukázalo, všichni byli pouze v bezvědomí.
Sigrid konečně přestala běsnit a druidi, kteří byli při vědomí, se před ní hluboko ukláněli. Vždyť jsem to říkal, že v ní byla Raven. Pak ji to konečně přešlo a omdlela také. Je třeba druidům přiznat aspoň to, že bez velkých řečí začali všechny léčit, takže brzy to okolo Velebuku až na hromadu znovu mrtvých utopenců, nekromantů, krollů a mulích hromádek vypadalo jako dřív. A ukázalo se, že klacek, kterým Sigrid srážela nemrtvým hlavy, je právě dřevem ze stromu měsíční bohyně, které jsme potřebovali, takže se celá takhle divoká akce vyplatila. Sigrid si oblékla své náhradní oblečení a vrátila panu Liamovi jeho plášť, kterým ji galantně zakryl. Vypadal, že ho to trochu mrzí, a tak Sigrid přemluvil, aby se šli spolu koupat do řeky. Výmluva, že se chce učit plavat, přišla chabá i mně, ale já jsem věrný mulák a veškeré významné pohledy si umím odpustit. Doufám, že kromě pijavic si z řeky odnesl i nějaká ta základní tempa.

Druidi byli rádi, že jsme jim pomohli nemrtváky zlikvidovat, a vysvětlovali, že je proti nim posílá temný pán, jejich odvěký nepřítel. Je to trochu klišé, ale Lovci běsů se toho hned chytli. Pokud se někdo prohlašuje temným pánem, tak fajn, pro jeho žluč bychom našli skvělé použití. Druidům to vůbec nevadilo, ještě nám sadisticky připomněli, abychom ho předtím nezapomněli zabít. A že se jim to hodilo do krámu, dali nám i průvodce, rysa, který nás má dovést až k temnému sídlu temného pána s temnou užitečnou žlučí.
Sigrid si nad ránem půjčila udici a nalovila pár ryb, aby měli Lovci běsů co jíst. Fuj, ryby. Já budu okusovat rákosí a takové ty malé růžové kytičky, po kterých vždycky všude vidím legrační barvy a tvary. Doufám, že jich tam poroste hodně.

Ochladilo se a my jdem. Rys, Lovci běsů, velká růžovooranžová rotující kola a Lovcoběsácký mulák. Míříme na jihozápad, putujeme tak trochu pingpongově mezi Flinerem a Dlouhou řekou. Po dvou dnech nalovili Yaro, Sigrid a pan Liam do zásoby několik divokých králíků, já jsem si naškubal spoustu zelené trávy a vypadalo to jako vycházka na piknik. Jenže pak se to začalo kazit. Míň trávy, víc kamení, pořád víc kamení, samá kamenná plotna, žádná voda a žádné růžové kytky. Propadám melancholii a Lovci běsů žízni. Naposled jsme potkali olejnatou hnusnou břečku a každou hodinou je hůř a hůř. Svět je tvrdý a šedý. Stojí vůbec za to se někam trmácet? Není to všechno jedno? Proč se o něco snažit? Pan Liam mě praštil za uši a hned je mi líp. Teda hůř. Melancholie mě přešla, jenže mám žízeň. Náklad mi připadá těžký a jen se tak ploužíme. Naštěstí jsme třetí den konečně došli k propasti, kde má temný pán sídlit. Určitě tam bude mít něco k pití!

Přespali jsme nahoře a ráno Lovci běsů začali koumat, jak se dostat dolů. Já bych jim pomohl, takhle zadníma nohama a šup! Fuj! To ze mě mluví žízeň, jsem přece oddaný mulák. A tak stojím a čekám, co vymyslí, a doufám, že mě ze svých plánů tentokrát vynechají. Vymysleli to, že svázali všechna tři lana, pomocí kotvičky připevnili k zemi krumpáč, vyndali z něj násadu a okem pak lano protáhli. Dohodli se, že budou vždy jednoho spouštět a ostatní jej budou držet buď shora anebo zespoda, pokud již někdo bude dole. Teorie je věc hezká. Napřed spustili Yara a než stihli vytáhnout lano, Yaro měl dole o zábavu postaráno. Přišli ho uvítat tradiční nemrtví strážci - kostlivci a podobná havěť. Takže mu Damián a pan Liam rychle spustili na pomoc Sigrid. Pak je zkusil pan Liam odstřelovat shora, jenže po prvním zásahu už se před ním kryli a nemělo to účinek. A tak bratr Damián spustil i pana Liama a nakonec se na lano přivázal sám. Dole mezitím zuřila řež, kterou jsem neviděl, jen slyšel, ale Lovci běsů měli postupně stále víc navrch, až tam nezbyla kostička na kosti. Jakmile bylo dole bezpečno, spustil se za nimi i Damián. Koukal jsem se shora a nevím, jestli byl tak nedočkavý, nebo prostě jen blbě uvázal uzel, ale po pár metrech najednou nebyl přivázaný na laně a nebyl spouštěn, ale letěl dolů po hlavě jako oranžová kometa. Já jsem nestačil ani hýknout, už jsem ho viděl na placku a uvažoval jsem, kolik eráru asi nesl, případně kolik jeho osobních věcí nesu já, když tu se jakoby zázrakem zachytila jeho sutana o malý výstupek. Zastavilo ho to a praštilo to s ním o skálu. Jenže vzápětí zase povolila a Damián těch posledních pět metrů sletěl přímo pod nohy svých šokovaných přátel. Potlučený byl pořádně, ale proti oranžové placce, kterou už jsme všichni v duchu viděli, zůstal sympaticky trojrozměrný. V obličeji měl nepřítomný výraz a ještě několik dalších dnů jsme zaznamenal, že obvyklá frekvence jeho večerních modliteb se ztrojnásobila.
Mě si nahoře nikdo nevšímal, tak jsem si udělal volno. Chvilku jsem se opaloval a sledoval pana Liama, jak dole hledá vodu a pak roztrpčeně topí lucernu v olejové louži. Nakonec mi zmizeli z dohledu dole ve skále. Zbytek znám jen z povídání, ale myslím, že je to pravda pravdoucí.

Ve skále je chodba dovedla do obrovského sálu, vlastně katedrály, která byla prozářena bílým světlem, plná lidí a kněz Elis právě zahajoval první otevírací bohoslužbu. Jenže v tu chvíli katedrálu zaplavili Thandrovi přívrženci a rohatý démon v jejich čele nařídil příšerný masakr. Sám vlastníma rukama roztrhal zděšeného kněze a rozkazoval zavraždit všechny, i malá děcka. Lovci běsů stáli jako opaření. Zvažovali, jestli nemají halucinace z žízně, jen Sigrid se nezabývala úvahami a rozběhla se lidi chránit. Mezitím už začala temná horda útočit i na ně. Jenže ouha, opravdu nebyli tak docela skuteční, zbraně nepřátel Lovcům běsů neubližovaly a oni mohli těly bojujících procházet, jako by tam nebyli. Ale někdo skutečný být musel! Rozběhli se k démonovi před oltářem a nehleděli na šípy a čepele, které jimi bez odporu procházely, nevšímali si umírajících žen a dětí, jimž skřeti podřezávali hrdla, a vrhli se na temného pána. Boj byl divoký. Údery rohatého démona třásly zemí a bojující padali na podlahu. Jeho rány byly smrtící, jenže Yara je těžké zabít, i když se do něj trefíte. Sigrid odlétla zásahem daleko do trosek chrámových lavic. Ale jejich odhodlání bylo silné a pod smrští ran ze všech stran rohatý pán temnot nakonec padl. V tu chvíli Lovci běsů ve své mysli uviděli, jak tento masakr kdysi dávno skončil. Jak temný pán celý zkrvavený vzýval Thandru, jemuž po tomto běsnění předal znesvěcenou katedrálu. Vír moci, který se tím vzepjal, srazil katedrálu hluboko pod zem a zničil krajinu na několik dnů cesty daleko. Vyprahlá a nehostinná nyní obklopuje černou katedrálu uvězněnou hluboko ve skále.
Ale teď byl temný pán mrtvý a Lovci běsů se k němu hned hnali s nožem, aby mu vyřízli žluč. Pan Liam se nechtěl shodit před Sigrid, a tak se nechal přemluvit, že provede první řez. Jenže záhy zjistil, že ani obdiv Sigrid mu za něco takového nestojí a rychlým krokem odkráčel obdivovat dřevořezby daleko do tmy. Ostatní si museli poradit. Nějakou chvilku se přehrabovali démonovi v břiše a porovnávali nalezené orgány se svými teoretickými znalostmi anatomie. Nakonec usoudili, že ta podlouhlá věc přicuclá k játrům bude hledaná žluč. Tak řezali a řezali, až žlučník prořízli a Damián musel bleskurychle chytat vytékající hnusobu do své misky. Pak ji přeplcli do láhve od oleje a Damián štítivě uvažoval, jestli jeho miska bude ještě někdy použitelná na něco jiného než zachycování démoní žluči. Ale úkol byl splněn. Pan Liam mezitím prohledal okolí a zjistil jednu pozitivní a jednu negativní okolnost. Pozitivní bylo, že z chrámu vedla na povrch boční chodba, a negativní, že nikde nenarazili ani na kapku vody. Už pochopili, že tři dny cesty odtud asi žádnou nenajdou a zachránit se můžou jen rychlým pochodem pryč. Vylezli tedy chodbou a ke mně, který jsem je toužebně vyhlížel nahoře nad propastí, se připlížili zezadu a bafli na mě. No málem jsem letěl dolů jako Damián. To by mě zajímalo, jestli bych se já taky někde zachytil. Až bych řekl, že já jsem všem bohům ukradený a Velká mula by měla určitě nutnou práci někde jinde. Třeba okusovat listí Velebuku.

Byl na nás tristní pohled, když jsme vyrazili na západ. Lovci běsů všichni zkrvavení, unavení, žízniví a špinaví a já, utahaný, naložený, umulousaný a žíznivý ze všech nejvíc. Klopýtali jsme celý den, nohy i kopyta odřené od těch nekonečných skal a jazyky napuchlé. Večer pan Liam dopil zbytek vína, co měl s sebou, a usnul nebo omdlel skoro rychlej, než ho mohl uspat Damián. Tak uspal aspoň sám sebe a Yaro se Sigrid hlídali. I když pokud by nás tu něco napadlo, tak bychom stejně moc šancí neměli.
Je ráno a osvěžující vítr mi čechrá srst a kolem jezírka šustí rákosí. Jupí! Voda! Voda, voda, voda! Strčím tlamu do jezírka a piju jak duha. To je paráda! Proč mě taháte pryč? Hej! Nechte mě! Zapřu se kopyty do země a ze všech sil vzdoruju. Pak mě něco praštilo za uši a jezírko zmizelo. Sigrid mě tahá na nohy a já mám v tlamě rozžvýkanou přikrývku. Kdoví, čí byla. Ach jo. Já nikam nejdu. Zůstanu tady, třeba se to jezírko vrátí. Pan Liam mě praštil znovu, beru to jako týrání svěřeného zvířete, ale co mi zbývá, nechám se tahat. Dobře jim tak. Když chtějí, abych jim nesl věci, tak ať si mě táhnou. Sigrid je překvapivě vytrvalá, vydržela to se mnou celý den. Ani nevím, co se dělo večer. Rozplácl jsem se na fleku a hned jsem usnul.
Už je zase ráno? Co to děláte? Proč na mě skládáte ty věci? Okamžitě toho nechte a doneste mi vychlazenou vodu a čerstvý oves, chámové! Jsem královna Viktorie a nedopustím, aby tady někdo podkopával můj majestát! Kde jsou moje nosítka? Ti drzí služebníci si mých rozkazů vůbec nevšímají a naložili mi na záda snad půl Linelfloren. A pak mě tahají za ohlávku, abych šel s nimi. No to je vrchol. Však počkejte, až dojdem, kam máme dojít, tak je všechny nechám popravit a ještě je nádavkem kousnu. Hlavně tu zarputilou ženskou, co mě nenechá ani na chvíli zastavit. Tu nechám trhat koňmi. Toho oranžového, co mi odmítá donést oves, toho dám shodit do jámy plné škorpiónů. Uvidíme, jestli se někde zachytí. A toho malého vousatého, co se na mě tak hnusně šklebí, tomu dám setnout hlavu, ať je ještě menší. A toho blonďáka, toho si nechám. Ten se mi líbí, ale bude muset poslouchat na slovo a kydat mi hnůj. Však počkejte, až dojdem. Kam to vlastně jdem? Trochu se mi všechno motá. Až dojdem...co to je? Kam všichni běžíte? Hej! Jsem královna...voda? Doopravdová voda? No to je nádherná kaluž! Nejkrásnější kaluž, jakou jsem kdy viděl! Taková krásně mokrá! Uhněte! Chlemt, chlemt, chlemt! Frrrr! To je paráda! Vodáááá! Hýkám jako zběsilý, mám radost. Já, Lovcoběsácký mulák jsem přežil útrapy žízně, vytrval jsem, nesl jsem spolehlivě všechen náklad, ještěže mě Lovci běsů mají, jsem jejich nejvěrnější přítel a mulák! Hurá! Odtud se celou noc nehnu.
A to byla první kaluž. Pak už jich bylo víc a konečně jsme došli do normální zelené krajiny. Druhý den večer dokonce přišla bouřka a všichni jsme si ji moc užívali. Pořádně napojení a vodou zásobení se probíjíme divočinou dál. Míříme plus mínus na severozápad, ale vlastně pořádně nevíme, kde jsme. Zdá se ale, že to nikoho příliš neznervózňuje. Po bouřce přišlo studené mlhavé počasí, tahle krajina je nevýrazná, pláně, tu a tam remízek, žádné větší kopce a hustý opar se drží nad krajem celý den. Ale pořád je to ráj oproti té pustině, kterou jsme prošli předtím. Cupkali jsme v takovém podivném bezčasí snad týden, okolí pořád stejné, směr jsme udržovali jen po čuchu a kdoví, jestli správně. Zaslechl jsem, že bychom měli časem narazit na bažiny. No pane jo. V bažinách je voda, o to nic, ale možná aby jí nebylo zas až trochu moc.

A po týdnu to začalo. Možná je pozitivní, že jdeme správným směrem, ale vlhka přibývá a mně se kopýtka boří čím dál hlouběj do změti trav, rákosí a bahna. Taky začaly skřehotat žáby. A okukovat nás volavky. Yaro shání plameňáky, ale po těch ani stopa. Už dva dny jsme neměli oheň, protože ho není z čeho zapálit a navíc ani kde zapálit. Jsme uvěznění v rozbláceném světě žluté trávy a rákosí.
Až dnes večer jsme narazili na vyvýšený kopeček. Sláva! Tam by nemuselo být mokro. Sotva jsme došli na jeho úpatí, z trávy se vynořili zelení pidimužíci. Fuj, to jsem se lekl! A dokonce mluví. Na takové plťajzníky docela drze. Že prej je to jejich kopeček a jestli nás tu nechají přespat, tak to záleží, jak se dohodne jejich Velká rada. No to mě podrž. Já bych je překousl i tři najedenkrát, kdyby se mi naskládali do tlamy, a oni se prej budou radit. Lovci běsů ale čekají, tak budu čekat taky a zatím ohryžu tohle rákosí. Hm, je úplně stejné jako to včera a předevčírem. Pidimužíci, prý nějací Namfové, jsou naštěstí docela brzo zpátky a žeprej můžem přespat a dokonce nám i poradí, jak se dostat přes bažiny, ale musí jim Lovci běsů sehrát nějaké představení na pobavení. Asi se tu dost nudí. A vymysleli si i téma - Láska ve válce. Myslel jsem, že Lovci běsů je pošlou do háje (nebo do bažiny) a obsadí kopeček sami, jenže oni kupodivu souhlasili. Namfové jim nabídli večeři a pak už jsem jen koukal, jak dva ti mrňáci přisvištěli s celým ještě se škubajícím varanem. Praštili ho pěstí a škubat se přestal. Ten varan byl větší než já. Okamžitě jsem začal mít dojem, že mě ostatní Namfové sledují s mlsnými výrazy a přimkl jsem se co nejblíž k panu Liamovi, aby bylo jasné, kam patřím. Beze mě přece žádné divadlo nezahrají. Každý hrdina potřebuje svého vznešeného oře, ne? A já jsem talent, dokážu vyřehtat celou stupnici: Do re mi fa so la si dóóó! Pche. Prý mám zmlknout a nerušit umělce, když chystají divadelní kus. Damián se do toho opřel a velice rychle dali dohromady otřepanou historii o únosu krásné ženy mladým hrdinou, což si její starý muž nedá líbit, pevnost milenců oblehne armádou, a když po dlouhých bojích stále nemůže zvítězit, použije lest a nakonec všechny zmasakruje. Hrdinu taky a jeho milenka spáchá sebevraždu. To přece zná každé malé mule. Tedy hlavně tu původní verzi, v níž vystupuje dřevěný kůň. Cítil jsem příležitost na svou životní roli. Jen mi trochu dělalo starosti, že útočníci se ukryjí tomu koni do břicha.
Jenže Damián to celé překroutil a místo koně je najednou volavka. Pěkně trapný příběh. Když v tom nehraje kůň, ztrácí to celé pointu. Ale i tak jsem se radši držel poblíž a vypadal zaměstnaně, abych zmátl okounějící Namfy, kteří hledali něco, čím by kulturní zážitek mohli zakusovat.
No, nakonec to bylo docela hezké. Namfové byli u vytržení a já jsem jen koukal, jaké talenty v Lovcích běsů dřímají. Vážně a objektivně - jediné, co tomu chybělo k dokonalosti, byla koňská role. Namfové se ale bavili, což bylo důležité, dali panu Liamovi slaměný klobouk s rudým pérem, co prý patřil nějakému legračnímu dědovi, který se utopil v bažině, a poradili nám, že na cestu bažinami si musí Lovci běsů sehnat každý varana. Aby na nich mohli jet. A já že pojedu na smyku. Jupí! Povezu se! Už se těším, až budou zítra Lovci běsů lovit varany. Varan sice vypadá trochu jako běs, ale měl by být chycen živý a nepoškozený, pročež by jejich lov mohl být zítra druhé, ještě zábavnější divadlo.

Dneska začíná lov na varany. Naštěstí mě Lovci běsů nehodlají použít jako návnadu, takže jsem se usídlil na vrcholku kopečku, abych to mohl všechno pohodlně shora sledovat. Namfové tvrdí, že každý varan musí být chycen svým budoucím jezdcem a na každého musí být použita jiná taktika, protože ty potvory jsou sice hodně hloupé, ale geniálně rychle se učí. Navíc prý skvěle funguje, když jim lovec přehodí přes hlavu ohlávku z hrošíkovce a zařve mu do ucha KERAHOROLOMENDRS! Tss. Tupí plazi. Já bych se takhle chytit teda nenechal.
Kino začalo. Jako první se vydal na lov Yaro. Zvolil nejpřímější možnou taktiku. Prostě to nasprintoval rovnou do varaního stáda, a než se přežvýkavci vzpamatovali, seděl jednomu z nich za krkem a ječel mu do ucha. Tomu vypadl z tlamy trs rákosů, zavrtěl ocasem a poslušně Yara odvezl zpět mezi tleskající Namfy. Jak jednoduché. Teď je na řadě pan Liam. Smyčku z hrošíkovce si přivázal na konec lasa a připlížil se na deset metrů ke stádu. Pak roztočil laso nad hlavou, tím varany úplně zhypnotizoval a bez obtíží hodil smyčku rovnou na krk velkého samce. Rychle se k němu rozběhl, jenže ten pochopil, že je loven, a vystartoval pryč. Pan Liam se držel lasa jako klíště a snažil se přitáhnout k varanovu uchu. Jenže ten nadskakoval, měnil směr a smýkal sebou, až pan Liam neudržel rovnováhu a zahučel do bažiny. Varan svištěl dál a táhl pana Liama za sebou na laně. Ten se střídavě nořil do bahna a kosil rákosí, laso ale nepustil a brzy nám zmizel z dohledu. Namfové vyskakovali do vzduchu a řehtali se na celé kolo. I já jsem si hýkl, ale pak jsem se zastyděl, vždyť panu Liamovi asi do smíchu není. Co když ho ta potvora tam někde v bahně uvláčí? Sigrid, Yaro a Damián ale nevypadali, že by jim to dělalo starosti, a měli z toho ohromnou srandu. Podle jejich poznámek jsem pochopil, že jízda na laně za zvířetem běžícím bažinou je Liamova oblíbená kratochvíle, tak jsem se trochu uklidnil a čekal. A taky jsem ho pak první uviděl. Vyjel mezi rákosím na zkrotlém varanovi ověšený vodními bylinami jako víla Amálka. Dojel k patě kopečku, seskočil a decentně si z cáru košile na rameni smetl květ blatouchu. Namfové šíleli smíchy a pan Liam se odkráčel umýt a převléct.
Sigrid zvolila poněkud nevoňavou taktiku. Varana, co měli včera na večeři, stáhli z kůže a milá Sigrid se v té kůži hodlala připlížit do varaního kroužku a učinit tam některému z nich nabídku, kterou nelze odmítnout. Na to ale musela vypilovat pohyby ve varaní kůži. Lovci běsů jí pomohli vytvořit konstrukci z rákosů, které jí držely vzpřímenou varaní hlavu a Sigrid lozila v té kůži po čtyřech a trénovala varaní pohyb boků. Některé Namfy v tu chvíli už museli jejich bližní křísit. Nakonec všichni odsouhlasili, že Sigrid se hýbe jako epileptický, ale přece jen varan, a tak se vydala na lov. Varani ji pozorovali s vykulenými výrazy, asi poznali kamaráda Ferdu, který včera nějak rychle a bez rozloučení zmizel. Teď se vracel a asi zažil něco neuvěřitelného, protože se chodil přinejmenším divně. Tak ho nechali dojít mezi sebe, jenže z Ferdy se vyklubala horalka ozbrojená hrošíkovcovým okem a už seděla jednomu z nich za krkem a křičela KERAHOROLOMENDRS. Pár Namfů se skutálelo do bažiny.
Nakonec zbýval Damián. Věren svému konzervativnímu založení zvolil běžné maskování za plovoucí rákosový ostrůvek. Nejdřív si sice museli vyjasnit, jestli na něm má to rákosí růst vertikálně či horizontálně, ale nakonec se Damiána povedlo zamaskovat tak, že si na něj málem sedla okounějící volavka. Ostrůvek se vydal k tenčícímu se varanímu stádu a věrohodně přitom třepotal porostem. Dostal se tak blízko, že mu varani začali okusovat maskování. Pak vyskočil, přehodil nejhladovějšímu smyčku přes hlavu s vítězným KERAHOROLOMENDRS naskočil varanovi na záda.

Tak a Lovci běsů mají své věrné oře a co já chudák odstrčený, odkopnutý? Čemu se mi dostalo za mé oddané služby? Ahá! Už vidím, Namfové nesou upletený smyk. No, moc pohodlně to nevypadá. Nechcete to trochu vystlat? A jak na tom budu stát? Hej! Nechte mě! Proč mě na to vážete? Haló! Já nechci ležet! Pomóc!
No to je jízda. Drncá to se mnou hlava nehlava, táhne mě Divoch, varan pana Liama. Já jsem věděl, že on mě neopustí, že se o mě postará. Není to moc pohodlné, ale když uvážím, že jinak bych asi musel zůstat u Namfů, tak je to skvělé. Asi si zchrupnu, než dojedem na druhou stranu bažin.

Jeli jsme týden. Málem ze mě vytřásli všechny kosti, ale je fakt, že varani na ty bažiny mají nějaký zvláštní čuch. Ani jednou jsme se nepropadli a dokonce jsme nocovali v relativním suchu. Po týdnu země vyschla, zmizelo rákosí a začala krásná zelená tráva. Škoda že mi došel oves. Ale co, třeba nějaký cestou najdem. Jakmile nás dopravili zpět na pevnou zem, varani zastavili a odmítali jít dál. Tak je Lovci běsů pustili a varani zmizeli zpátky ve své bažině. Jen ať si jdou, ještě by je časem mohli Lovci běsů mít raději než mě, a to bych nepřežil. Takto se ochotně ujmu svého nákladu a vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím!

Krajina je tu příjemná, lesy, tráva, paloučky, tráva, potůčky, tráva, tůňky, tráva...hele, tůňka a někdo se v ní koupá! Nějaká slečna a je úplně nahá. A teď vylezla z vody a jde k nám. Pan Liam ji pozdravil, ostatní jsou velice ostražití. Kde by se tady taky jen tak vzala krásná nahá dívka, že ano. Pan Liam taky není padlý na hlavu, ale očividně doufá, že by to mohla být nějaká víla. Najednou se k nám rozběhla a já jsem ji ucítil. Vůbec nevoní jako člověk! Fuj! Začal jsem hýkat na poplach, jenže mě si nikdo nevšímal. Pan Liam v tu chvíli totiž tasil dýku a vrazil ji Yarovi rovnou pod žebra! A bodal do něj dál! Ta víla se mezitím přihnala a pustila se chudákovi Yarovi po krku. Yaro se ji snažil zasáhnout kladivem a setřást pana Liama, který v nějakém pominutí smyslů vykřikoval, ať tu démonku okamžitě nechají a chovají se k ní jako k dámě. Yaro si ho dál nevšímal, mydlil do víly hlava nehlava a Liama se mezitím pokusila zneškodnit Sigrid. Když se démonka nemohla dostat na kobylku Yarovi, pustila se do Damiána a roztrhla mu krk. Já jsem zděšeně pobíhal kolem, protože jsem vůbec nechápal, proč bojuje pan Liam se Sigrid a démonka mezitím vraždí Damiána a Yaro ji pořád nemůže trefit. Až na několikátý pokus se mu to konečně povedlo a společnými silami tu děsnou ženskou zdolali. Pak konečně uviděli to, co já jsem čuchal hned od začátku. Přestala vypadat jako krásná dívka a ukázala se ve své ohyzdné babicí podobě. Ale to už neměla hlavu, což její vzhled poněkud vylepšilo. Jakmile ji zabili, tak se pan Liam přestal chovat jako blázen a začal se zmateně všem omlouvat. Já jsem si teda všiml, že mu ženské docela dokážou pomotat hlavu, ale takhle moc? Budu na něj muset dávat trochu víc pozor. Na mě se může spolehnout.
Nakonec jsme se na tom místě utábořili a Sigrid v tůni naučila pana Liama pár nových plaveckých temp. Hospodyňka Damiánka mezitím všem vyprala prádlo a uvařila večeři a Yaro to všechno s dýmkou mezi vousy důležitě sledoval. Prostě idylka. Mám tak rád putování s Lovci běsů!

Druhý den jsme dorazili k široké průrvě v zemi a vzpomněli jsme si, že kníže Navienor nás varoval, že v téhle oblasti je takových trhlin hodně. Zbytek dne jsme je obcházeli jednu po druhé, až jsme v podvečer došli k jedné, přes kterou se táhla lanová lávka. Notně nás to překvapilo. Pan Liam se šel podívat, v jakém jsou lana stavu. Už se skoro toho nejbližšího dotkl, když se zpoza křoví ozvalo: "Tož to bych, kurva, nedělal." Nadskočili jsme a v tu chvíli jsme byli obklíčeni padesátkou trpasličích bojovníků. No překvapení jako kráva.
Naštěstí neútočili, a tak jsme si spolu mohli všechno hezky vyříkat. A světe div se, v tomto zapomenutém koutě Linel, daleko za hranicí nepřátelského území, stojí trpasličí pevnost se silnou posádkou, která stále svádí šarvátky se skřetími jednotkami, přetahují se o úzkou zemi nikoho a hlavně vůbec netuší, že Velké války oficiálně skončily před třiceti lety. To jednoho napadne spousta zajímavých myšlenek o trpasličí mentalitě... No nic. Naštěstí nevypadáme jako skřeti, a tak nás vzali do své pevnosti a tam nechali Yara, jakožto důvěryhodného člena (čti trpaslíka) družiny, podepsat Damiánovu výpověď o současné a minulé politické situaci a zejména tedy to, že už je dávno po válce. Musel to napsat jakýmsi zlatým inkoustem, který nenapíše žádnou lež. Yaro to potvrdil a trpaslíci se poškrábali ve vousech - to tedy mění situaci. No, budou se s tím muset nějak vypořádat. Naštěstí je zajímal i cíl naší výpravy, a když se dověděli, proč chceme dál na západ, tak jsme v jejich očích velice stoupli, a navrhli nám, že provedou klamné výpady na skřetí pozice, aby nám umožnili volnější průchod přes skřety obsazenou "linii smrti".
Mě mezitím ustájili do pevnostní stáje a tam jsem ji poprvé uviděl. Ten hrdý postoj! Ty jiskrné oči! Ten hedvábný ohon! A jak smyslně přežvykuje! Byla to nejkrásnější mula, kterou jsem v životě potkal. Nejdřív jsem nevěděl, kam s očima, nohy se mi pletly, a i když jsem měl po týdnech znovu oves, vůbec si nepamatuju, jak chutnal. Jak krásně voní! A ty zuby! Plaše na mě mrkla a byl jsem ztracen. Sbohem, dobrodružný živote, sbohem divoké výpravy a náhodná setkání. Už netoužím poznávat cizí kraje a chuť trávy v divočině. Už nebudu spávat pod hvězdami a čelit vlčím smečkám, už neponesu náklad Lovcům běsů bažinami i suchou pustinou. Můj osud je žít zde, po boku mé mulí krásky, hřát ji za studených nocí a postrkovat jí žlabem ty nejšťavnatější kousky. Jsem tak šťastný, že jsem došel až sem a našel své štěstí!

Celou noc jsem nespal a uvažoval, jak to řeknu panu Liamovi, aby to pochopil, když tu se ukázalo, jak jsme spolu myšlenkově propojení. Jako jednovaječná dvojčata. Ráno za mnou pan Liam přišel, poplácal mě po hlavě, podrbal za ušima a řekl mi, že dál už s nimi nepůjdu, že náklad už si ponesou sami a já zůstanu tady. On je tak skvělý! Nadšením jsem vyskočil všema čtyřma nohama do vzduchu a oblízl mu jazykem obličej. Bude mi chybět, blonďák jeden, ale moje mulička je přece jen krásnější.
Na nádvoří jsem sledoval, jak si Lovci běsů rozdělují můj náklad a Sigrid se hádá s Yarem, kdo to všechno ponese. Kupodivu to chtěli nést oba dva. Pak si nahodili zavazadla na záda a prošli branou ven. Zahýkal jsem jim na rozloučenou a definitivně jsem přestal být Lovcoběsáckým mulákem.
A to je opravdový konec mulákových dobrodružství.

Lovci běsů si tedy nabrali proviant na vlastní záda a ostrým tempem vyrazili vstříc linii smrti. Znamenalo to prosmýknout se asi 10 km širokým územím plným roklin, skal a křovisek. Trpasličí komanda ovšem odvedla skvělou práci, protože za celou dobu uviděli Lovci běsů skřety jen jednou, a těm se jim povedlo vyhnout. Pak už měli nebezpečné území za sebou a konečně se dostali do týla skřetích držav. A putovali dál směrem k vysokým horám na severu. Šli opatrně, obcházeli otevřené úseky, hlídali si nepřehledná místa, a tak se jim dařilo obcházet a míjet skřetí jednotky v bezpečné vzdálenosti. Na úpatí hor je v noci nepříjemně překvapila sopečná aktivita. A to až tak, že rozespalí prchali před kutálejícími se kameny, které chrlila probuzená sopka.
Nacházeli se v oblasti skutečného ležení Siaranových sil. Hluboce jimi otřáslo, když procházeli pod hladkou skalní stěnu, na níž v nedohledné řadě visely přikované lidské kostry. Blízko Dračího chřtánu přibylo aktivity. Ač 30 let po Velkých válkách, zde se očividně vesele zbrojilo. Viděli draka, jak táhne novou obléhací věž, mnohé oddíly skřetů a kouř na obzoru. No jen ať si přijdou! Obránci Nové Renevie je roznesou na kopytech stejně jako vloni v létě.

Ten večer zase tábořili na krytém místě, chroupali tvrdé placky a sušené maso, když tu se kousek od nich zjevila temná postava v kápi a zamířila rovnou k nim. Všichni vyskočili, Yaro popadl kladivo a rozběhl se ji uvítat a Liam mrštil hvězdici. Jenže ta podivným návštěvníkem proletěla bez odporu. Yaro ho křísl kladivem a taky trefil jenom vzduch. Pak se zableskly bílé vlasy a Xartosův duch shodil kápi. Idiote, pomysleli si všichni v duchu, ale nahlas to neřekli, protože ačkoliv si libuje v dramatických vtípcích, je Xartos čaroděj, který jim slíbil, že je odtud dostane kouzlem zpět, a oni žádného jiného takového po ruce neměli. Xartos hlásil, že kouzlo už má skoro hotové a že za týden by je odtud mohl dostat. Jasně, týden nám úplně stačí. Dva dny cesty k zadním vrátkám a pak už jen nakopat Siaranovi kaďák. Bohužel si dál s Xartosem moc nepokecali, jeho kouzlo nebylo úplně stabilní, takže párkrát problikl a rozplynul se v šeru.

Za dva dny opravdu obešli skalní masiv a třetího dne dopoledne se dostali na dohled kouřícího vodopádu. Za ním by se měl nacházet zadní vchod do Siaranova doupěte. Jenže před ním se také nacházela desítka hlídajících skřetů. Pravda, moc pozorní nebyli, blaženě se opalovali a dva se dokonce koupali v termálním jezírku. Jakmile je Liam uviděl, okamžitě chtěl taky a trval na tom, aby se jich zbavili co nejrychlej, aby se do té vířivky mohl naložit sám. Všem kladl na srdce, aby ji nezakrváceli a nechali koupající se skřety nejdřív vylézt, než je zamordují. Ovšem i přes nedbalost hlídky se jim dvojnásobná přesila skřetů zdála velká a snažili se vymyslet nějaký rafinovaný plán, jak zúročit výhodu překvapení. Po chvilce se ale ukázalo, že je nic chytrého nenapadá, tak to prostě vzali útokem. Sigrid s Damiánem si vzali na starosti vířivku a Liam s Yarem se vrhli na ostatní. Sigrid jednoho proklála kopím a ten chudák pak až do konce souboje pomalu ošklivě umíral, Damián se s tím druhým naháčem snažili vzájemně shodit do jezírka, což se nakonec povedlo Damiánovi, jenže milý skřet bohužel z prořízlého hrdla notně krvácel a přímo do vody, za což si Damián později vysloužil Liamovy kritické komentáře. Ten se mezitím s Yarem činil v houfu zbývajích strážců, ale brzy bylo vidět, že Lovci běsů jsou prostě nezastavitelní. Postavte mezi ně a vířivku hordu skřetů a už můžete rovnou počítat skalpy. Yaro je mlátil hlava nehlava a sám přitom působil jako nezranitelný kolos, na němž si frustrovaní skřeti vylámali zuby i čepele. Brzy bylo po boji. Takže tu první - Živou ochranu by měli za sebou. Skřety naházeli na hromadu, Liam se aspoň v rychlosti očváchl v přítoku do vířivky, která stále růžově pěnila, Sigrid posbírala skalpy a mohlo se jít dál.

Za vodopádem ústila do skály prostorná chodba. Šli dlouho, než se jim otevřela do kruhové místnosti, z níž jediný východ tvořily kovové jednolité dveře s naznačenou špehýrkou - ochrana Moudrosti. Pod stropem se okolo místnosti vinul pás neznámých znaků. Je to jednoduché, jen je vyluštit. No, koumali nad tím docela dlouho, ale nakonec jednotlivým znakům přiřadili správná písmena a pak stačilo text nahlas přečíst. Šlo o oslavu Thandry a jeho temného světla. Pak se špehýrka otevřela a v ní stála desítka svící, z nichž některé hořely a jiné ne. Lovci běsů si s nimi chvíli pohráli, rozsvěcovali je a zfukovali, až se jim podařilo zapálit ty správné a dveře se konečně otevřely. Další dlouhá chodba a pak kamenná stěna. Naštěstí s krásnou dírou uprostřed, kterou tady zanechaly výbušniny trpaslíků z Tar Natrach. Takže tohle bylo bez práce a už je měla čekat jen ochrana Pochopení a pak Magie, na níž ovšem měli protikouzlo.

Ochrana Pochopení se ukázala být poměrně oříškem. V další kruhové místnosti před nimi obrovský nestvůrný pavouk utkal na zemi pavučinu s různým počtem okének, z nichž některé barevně světélkovaly, nechal jim tam křídu a rozplynul se. Po hodně dlouhé době a všemožných pokusech si Sigrid všimla, že do jedné výseče by pasovaly vepsat jejich jména. Podařilo se a nešly smazat. Správně, takže pak už to šlo ráz naráz. Pět jmen, pět strastí, pět slastí, tedy vlastně událostí z Damiánových zjevení, pět bohů a pět ochran Dračího chřtánu. Věštkyně Yarovi říkala, že to bude na své cestě ještě potřebovat. Nemělo to chybu. Pak přepsali písmena z barevných okének k sobě a získali tajenku Siaran versus Karto. Tak to ano, o tohle tu přece běží. Jak to ten pavouk věděl? Asi to byla vážně nějaká tajemná moudrá entita. No, hlavně že se dveře otevřely a nabuzení Lovci běsů se vydali vstříc poslední ochraně.

Chodba pokračovala do obrovských kováren a zbrojíren. Tady se vyráběly zbraně pro Siaranovy hordy. Velikost těchto sálů byla impozantní, ale nikdo si je moc neprohlížel, spěchali dál. V užší chodbě pak narazili na první mrtvé trpaslíky. Bylo jich čtrnáct a jejich těla byla pitně uložena a seskládána k sobě. Ani ty moc nezkoumali, protože z hromady hader o kousek dál v chodbě se zvedl nějaký člověk. Spíš troska než člověk. "No to je dost. Proč vám to tak trvalo?" zachrčel Lokiho hlasem. Všichni strnuli. "Loki?" "Jo. Už tu na vás tři měsíce čekám. Dali jste si načas." "Kde ses tu vzal?" rozběhla se k němu jako vždycky důvěřivá a impulsivní Sigrid. Ostatní ji ale zastavili a pokračovali ve vyjednávání na dálku. Až po nějaké chvíli, několika zodpovězených otázkách a nadávkách z Lokiho strany uznali, že to asi opravdu je jejich přítel osobně a odvážili se k němu. Ukázalo se, že Loki se vydal na vlastní pěst zjišťovat nějaké podrobnosti o cíli jejich plánované výpravy až za Dlouhou řeku do labyrintu, který tam předloni navštívili. Tam našel knihu psanou Siaranem a v ní obrázek téhle chodby. Ta se ukázala být teleportem, a to bohužel jednocestným, což Loki zjistil až poté, co se zde nečekaně zjevil. No a od té doby tady čeká. Nemůže nikam ven a žádné zásoby jídla tu po těch třiceti letech nezůstaly. Vodu naštěstí našel, je to přece pan hraničář, ale k jídlu nic. Rozžvýkal už i vlastní opasek a jen náš příchod ho zachránil od znesvěcení trpasličích mrtvých.
Lovci běsů měli ohromnou radost, že jsou zase všichni spolu, a Lokiho pořádně seřvali, ať si příště na takové nezodpovědné sólo výlety nechá zajít chuť. Kdo se pak má vláčet přes celý světadíl, aby mu donesl trochu suchého masa a tvrdých placek, že ano.

Až se trochu najedl, ukázal Loki ostatním cíl jejich cesty. Výjev, který se všem navždy hluboce vryl do paměti, na ně čekal jen kousek odtud. Chodba vedla dalších pár metrů a pak přehrazena mihotavou stěnou Magické ochrany ústila do rozlehlého sálů. Přistoupili k magické bariéře co nejblíž a naskytl se jim ohromující pohled. Lehce nasvícená dlouhá jeskyně byla pokryta mrtvými těly. Ležely tam stovky skřetů a mezi nimi a pod nimi tu a tam mrtvý trpaslík. Všichni zabiti ve vzájemném zuřivém boji. Na vyvýšeném místě na vzdálenějším konci jeskyně stál muž v tmavém rouchu a obranném gestu před sebou držel hůl s krystalovou hlavicí. Hůl byla rozťata vedví a dvoubřitá sekyra, kterou svíral v rukou bělovlasý trpaslík ztuhlý ve výskoku, dopadala na krk bránícího se muže. Rána sekyrou sice rozťala hůl, ale ta se přesto krystalem zřetelně dotýkala trpaslíkova čela. Kapky krve odstřikující z obou ostří stály ve vzduchu, znehybněné jako výrazy ve tvářích obou protivníků. Siaran versus Karto. V pohledu z očí do očí. Rozhodující okamžik zastavený v čase celých třicet let. Lovci běsů v nábožném tichu zírali na tu dech beroucí scénu.

Když se trochu vzpamatovali, povšimli si, že mrtví v jeskyni jsou v různém stádiu rozkladu. Ti nejblíž bariéře byli vysušení stejně jako trpaslíci v chodbě. Zato ti okolo soupeřící dvojice se zdáli krvácející stejně, jako by je Kartova sekera poslala do pekla teprve před chvílí. Vypadalo to, že Siaran na Karta v posledním okamžiku vrhal nějakou kletbu, jenže jeho sekera v rozmachu proťala mágovu hůl a zdeformovala právě se dokončující kouzlo. Mezi nimi se zastavil čas, poblíž nich běžel jen pomaleji a na okraji místnosti již ubíhal normálně. Jenže se zdálo, že kletba je stále aktuvní, letící mouchy zpomalovaly a zastavovaly se ve vzduchu, takže nikdo nemohl dovnitř vstoupit, aniž by nebyl chycen do časové pasti. Pouze něco velmi vyjímečného by mělo šanci ubránit se Siaranovu kouzlu. Něco požehnaného mocí bohů. Něco stvořeného z Kovu chaosu a Dřeva stromu měsíční bohyně, směřované Perem ptáka slunce, spojené Žlučí temného pána a poháněné Slovem spravedlnosti. Šipka do kuše vytvořená z těchto ingrediencí vystřelená Kartovým dědicem by mohla zlomit Siaranovo kouzlo a ukončit tento třicet let trvající okamžik.

Na to se museli Lovci běsů vyspat. Ustlali si v chodbě u Lokiho kutlochu. Loki by se hladově vrhal po další a další porci, kdyby sám dobře nevěděl, že to jeho tělo nemůže zvládnout. Tak vrhal aspoň hladové pohledy. Damián se modlil za zdar našeho počínání, Liam seděl u bariéry a snažil se zachytit ten výjev na papyrus, aniž by se mu to valně dařilo, Sigrid prostě odpočívala a Yaro zíral do jeskyně a hlavou mu táhly pomalé trpasličí myšlenky. Ráno, nebo spíš po několikahodinovém spánku bez ohledu na denní dobu vstali a pustili se do práce. Bylo třeba ukovat z chaotické kuličky hrot šipky. Yaro má nějaké základní kovářské znalosti, tak začal ostatní komandovat okolo výhně. Jenže se brzo ukázalo, že obyčejný oheň a obyčejná, byť silná, trpasličí paže nemá šanci tuhle zatracenou kuličku pořádně rozehřát ani pořádně zdeformovat. Byl čas nasadit silnější kalibr. A po třiceti letech se tak Siaranovou zbrojnicí opět nesl zvuk vody pohánějící obrovské buchary, jejichž rány rozechvívaly zem. Stále to ale nestačilo. Vydali se na obhlídku a v jedné z bočích chodeb našli sloup žhavého ohně tryskajícího hluboko ze základů hory. Málem jim zhasl, když jej přenášeli do výhně, ale měl v sobě stále sílu rozžhaveného nitra země, a pod ním již kov chaosu tál jako železo. Yaro koval a koval, až vykoval hrot, s nímž byl spokojen. Loki přichystal letky a odborně vše slepil s dříkem z Velebuku. Pak Damián střelu vzal a Juranovým jménem jí požehnal a posvětil její let.
Přešli ke světélkující bariéře. Liam vytáhl zpod košile stříbrný bukový lístek a zvoláním "Tar Natrach" spustil ohnivý déšť, který magickou ochranu rozleptal a rozptýlil. Cesta byla volná. Yaro zhluboka vydechl a nasadil lehce zářící a pulzující šipku do své těžké kuše. Nikdo nedýchal. Pevně se rozkročil, zamířil a vystřelil. Střela se rozzářila a prolétla místností, trhala husté závoje časového kouzla a pak se zabořila přímo doprostřed Siaranovy hrudi. Kartova sekera dopadla. Siaranova hlava, stále se zlomyslným úšklebkem, odlétla stranou a tělo se zhroutilo k zemi. Vedle něj doskočil do pokleku Karto Artachshachta. Čas se rozběhl.

Lovci běsů se rozběhli také. Prodrali se mezi mrtvými těly až ke Kartovi. Siaran byl tedy definitivně mrtev a jeho přemožitel Karto Artachšachta se zvedl, pustil sekeru a padl do náruče svému synovi. Jeho tělo bylo z velké části průsvitné stejně jako Yarova noha. Karto mluvil tiše a unaveně, ale přesto naléhavě. Litoval všeho, co svému synovi způsobil, ale byl pyšný, že Yaro dokázal přijít až sem a dokončit jeho poslání. Prozradil, že celých třicet let byli se Siaranem v mysli propojeni a mluvili spolu. Jak se mu mág vysmíval a snažil se udolat jeho vůli, ničil jej svými jedovatými myšlenkami a udržoval kletbu, která pomalu stravovala jeho tělo. Když si Karto uvědomil, že jakmile jej kletba zprůsvitní celého a on zmizí, vymaní se i Siaran z časového vězení a všechno začne nanovo. Neviděl jinou cestu, než popostrčit Siaranovo prokletí na svého potomka. Doufal, že Yaro bude hledat zdroj svých nesnází, a to jej zavede až sem do Dračího chřtánu. Stalo se a jejich úkol byl dokončen. Kartova mysl je už téměř vypálena Siaranovým mučením a tělo rychle podléhá utrženým zraněním. Starý trpaslík syna zapřísáhl, aby vzal od mrtvého spolubojovníka Knihu záznamů Tar Nartach a spolu s jeho tělem a sekerou jej přenesl do jejich domova, trpasličího města Nan Šadár. Ať rozezní Gong svolání a vyjeví všem pravdu o osudu výpravy Tar Natrach a ať očistí jméno Artachšachtů i všech jeho společníků. Předal Yarovi řetízek, kterým trpaslíci dokáží vytvořit portál z místa na místo, svou rodovou sekeru a své požehnání a poděkování. Pak starý trpaslík přes synovy zoufalé protesty upadl do bezvědomí a po chvíli zemřel. Všichni mlčeli. Na této výpravě už viděli několik pohřbů, ale tady odešel opravdový hrdina hodný trpasličích pověstí.
A my jsme byli u toho.

Co teď? Prohledali Siaranovu mrtvolu a kromě hole našli ještě dva podezřele vypadající prsteny. Yaro dopsal do Knihy záznamů zlatým Inkoustem pravdy poslední zápis o Siaranově definitivním konci, pak přichystal Kartovo tělo, knihu a ostatní věci, které odtud měli odnést, a ostatní šli mezitím zlikvidovat Siaranovy šmuky. Co kdyby v nich byl kus jeho síly, který by se někdy někomu mohl hodit. Po chvilce úvah je jednoduše strčili pod buchar v kovárně a spustili ho. Obrovská rána je odhodila na podlahu a po magických artefaktech zbyly jen střípky. Tak zas tak magické asi nebyly. Nicméně ta rána a po ní následná tlaková vlna zamávala statikou celého Dračího chřtánu a jeskyním začaly praskat stropy. Lovci běsů na nic nečekali, shromáždili se u Yara a ten rozvinul magický řetěz, zvolal aktivační slovo a družina prošla světélkující plochou pryč z bortícího se Siaranova sídla.

A dál už si jen užívali zaslouženého úspěchu. Z portálu vypadli v trpasličím městě Nan Šadár vtesaném do úbočí hory. Yaro jejich posvátným gongem svolal celé osazenstvo nahoru k řečnické plošině a oznámil jim, že celou dobu byli úplně vedle, když osočovali jeho otce ze zbabělosti a dezerce, že to byl největší hrdina Velkých válek, který zabil Siarana, zachránil jejich zadky a vousy a jako důkaz předložil Knihu záznamů z níž přečetl poslední zápisy. Trpaslíci byli pořádně vyjevení a trvali na tom, aby Yaro přečetl knihu celou. Typické trpasličí lpění na detailech. Ale koneckonců času bylo najednou dost, takže se všichni pohodlně uvelebili a Yaro četl, četl a četl. O Kartově posedlosti Siaranem, o dlouhém hledání a shánění informací, o výpravě do údolí Dornu, kde za informaci o Dračím chřtánu zaplatil Karto životy všech svých společníků. O shromáždění šedesátky nejlepších trpaslíků do skupiny Tar Natrach a rozhodnutí vyrazit na bláznivě odvážnou misi. O tom, jak s elfím knížetem Navienorem hledali klíče k jednotlivým bariérám a připravovali plán, který od počátku počítal s obětováním čtyřtisícové armády generála Le Féma, aby odvedla pozornost od trpasličího komanda a zadního vchodu. O dlouhé cestě a všemožných nástrahách nepřátel i divočiny, o překonání ochran Dračího chřtánu až po poslední souboj Siarana a Karta. Trvalo to dlouho, ale všichni poslouchali jako přimrazení. Když Yaro dočetl, chvíli bylo mrtvé ticho a pak celým městem zaburácel hromový řev ze všech trpasličích hrdel najednou. Asi to znamenalo souhlas a ocenění zásluh všech z Tar Natrach.

No a to bylo vše. Několik dní se ještě Lovci běsů zdrželi v Nan Šadár, kde odpočívali, po trpaslicku hodovali a imponovali dobrodružněji založeným trpaslicím. Liam s Yarem tohoto zájmu bez skrupulí využili a vůbec nelitovali. Po třech dnech se jim ozval Xartos, že kouzlo je připraveno. Trochu ho zaskočilo, že se družina nachází úplně na opačném konci Linefloren, než očekával, ale prohlásil, že to by neměl být problém, udělal čárymáryfuk a přenesl družinu na Hlavní náměstí v Turimu.

Ehm. Tedy měl to v plánu. To, že Lovci běsů místo v Turimu skončili v Zekatiných bažinách, jistě nebyla Xartosova chyba. Mohlo za to dozajista kolísání stability časoprostorového kontinua, které se kouzlu nepodařilo úplně správně vykompenzovat. Naštvané družince to bylo ale upřímně jedno a Xartos měl vážně štěstí, že se v tu chvíli nacházel pěkných pár stovek mil (a možná i let) daleko. Nezbylo, než putovat do Renevie po svých. Mělo to jednu výhodu. Konečně se cestou mohli zastavit ve starém sklepě plném prvotřídní brandy, na nějž narazili náhodou před čtyřmi lety jihozápadně od Vlčích hor. Nabrali soudků, co unesli. Liam smutně vzpomínal na muláka, stýskalo se mu a představoval si, kolik toho mohli pobrat, kdyby byl s nimi. Obtíženi nákladem pomalu doklopýtali až do Turimu, kde nikdo netušil, jací hrdinové to právě vešli do jeho bran. A milí hrdinové se bez velkých řečí shodli, že to, že na vlastní oči sledovali odlétat Siaranovu čerstvě odťatou hlavu, jim stejně nikdo neuvěří, tak proč by se namáhali. No, možná Liam se tím bude chlubit některým svým novým známostem, ale to je mu přáno. Ti, kteří to vědět potřebovali, se to dověděli, a na ostatních nesejde. A tak Lovci běsů zasedli ke svému stolu pod antilopu na Kulaťáku, dali si čtyři piva a jednu vodu a ještě čtyři piva a jednu vodu a ještě a ještě a popíjeli a trochu vzpomínali, užívali si, že jsou spolu a celí, a pomalu a jistě se začínali těšit na nějakou další povedenou výpravu.

A mulák? Ve chvíli, kdy končí tenhle příběh, právě ve stáji radostně a bez starostí skotačil se svou něžnou, překrásnou a nejmilejší polovičkou.