Perun přátelé i nepřátelé. Zdraví vás Trudi. Právě jsem dokoval jeden nádherný dlouhý meč a vzpomněl si na to, jak jednou ...

... jsem se takhle toulal po krajích nebezpečných, prošel jsem nějakým zatraceným teleportem do velmi zvláštní země. Toulal jsem se dál a při tom narazil na jeskyni. Celou jsem ji vymlátil (2 krysy a 1 medvěd) a našel truhlici. Poté co jsem ji jedním máchnutím Aminoru otevřel, nalezl jsem asi 50 svitků. Začal jsem je číst. Nemohl jsem se odtrhnout. Příběh krutého Rabita, nekromana Vandala a třinácti pajzlů, kteří vyrazili za pokladem draka Špaka, byl psaný až podezřele dobře. Po několika hodinách jsem byl v polovině...

... právě jsem přečetl polovinu svitků z truhly. V jeskyni je vlhko a zima. Medvědí kýta, kterou jsem si opekl na ohni, je z poloviny snědená. Ohýnek dohořel. Zase se budu muset spolehnout na svit lucerny. Zkontroluju ještě, kolik mám oleje. Ale jo, to by snad mohlo stačit. Vůbec by se mně nechtělo jít do vesnice pro nové a před odnesením těchto svitků mě něco varuje. Zvláštní mrazení v zádech. No nic, křesadlem udělám pár jisker. Troud tiše vzplane a lucerna živě zazáří do tmy a zažene stíny. No, alespoň na těch osm sáhů. Sahám po dalším svitku. Jo, co asi dělá Wiky? Lámu pečeť na svitku 19 ...

... a pak to přišlo ...

... tak a je hotovo. Utírám si zpocené čelo do pláště a přemýšlím co dál. Všechny svitky z truhly jsou už přečtené, oheň, olej i louče dohořely. V jeskyni je tma a ticho. Jen sem tam spadne ze stropu nějaká ta kapka a vydá nepatrné plesknutí. Někde vzadu právě zapískal netopýr. A pak už zase jen ticho. Sedím a přemýšlím nad příběhem, který jsem právě přečetl. Je v něm něco, co mě děsí. Ale nevím co. Možná všechno. Sedím a přemýšlím ve tmě. Minuty pomalu míjejí. Je tu zima a vlhko. Teprve teď si uvědomuji, že ta jeskyně je něčím zvláštní. Je taková, taková...

"Sakra. Trudi, ta tvoje nepozornost tě jednou zabije." Ta slova mně probíhají hlavou ve chvíli, kdy Aminor začal tichounce hučet a svítit (Pro neznalé: Aminor je můj meč s démonem proti nemrtvým. pozn Autor). Směrem od vchodu se ozývá ševel doprovázený neartikulovanými skřeky. "Jsem v pasti!" "Do prdele!"

Zvuky jsou sotva dvacet sáhů ode mne. Nemá cenu stát tady ve tmě. Světlo ze slunečního prstenu osvětluje okruh několika sáhů a na jeho okraji se objevují první nemrtví. Aminor se může zbláznit. Zatímco vytahuji Thanor, salva rudých blesků z kovářského kamene sráží na zem šedou postavu v plášti. "Jo, fexty fakt nemám rád." Mezitím však už vidím své nepřátele v plné nádheře. Desítka zombií, na dvacet válečných kostlivců, pět šest ghůlů a mezi nimi spektra. Houf nemrtvých mě obklopil dřív, něž bys řekl "ups". Veškerou pozornost věnuji spektře přede mnou. Není nic horšího než ta odporná přízračná bytost sající úrovně. Její zabití mě stojí několik nepříjemných zranění od zombií, ale vrátilo mi to padesát tisíc zkušeností. Meče se míhají. Odlesky na jejich čepelích však matní od tmavé zapáchající tekutiny. Thanor. Aminor. Otočka. Aminor. Thanor. Útok z obrany. Stále dál. Kolem mě je navršena hromada těl a koster. Ztratil jsem hodně krve. Řady nemrtvých řídnou pomalu, protože je doplňují další a další. Nemám na výběr, buď teď nebo nikdy. Jedno kolo obětuji, a piji Chodce Jana. Magická síla lektvaru mě zase staví na nohy. Boj se zdá nekonečný. Umdlévám. Jsem unaven bojem i dlouhým pobytem v jeskyni. Dusím se pachem rozkládajících se těl. Prsten stále osvětluje nerovný boj. V tom však zjišťuju, že je ještě naděje, vždyť nemrtvých je tu již sotva deset...

Bojuji s posledními pěti. V tom však ucítím prudké bodnutí zezadu. Čepel projela zespodu pod brnění. Otočka. Nic. Věnuju se tedy zbytku zombií. Thanorem useknu jedné z nich hlavu mocným sekem. Jsem nakloněn lehce dopředu a znova ta rána zezadu. Nejsem daleko od omdlení. Lektvar již ze sebe vydal, co měl, a já už mnoho sil nemám. V té chvíli mně proletí hlavou celý můj život a na konci těch obrazů vidím svého mistra při posledním tréninku: "A tohle, Trudi, tohle je kružný sek. Zůstaneš chvíli nechráněn, ale následnou ranou v otočce zraníš všechny kolem sebe." Poklekám na jedno koleno, pouštím Thanor na zem a chytám Aminor předepsaným hmatem pro poslední fintu. Se štěstím uhýbám dvěma ranám a převádím veškerou sílu do správného pohybu. Uvádím své tělo do vývrtky. Čepel zasviští vzduchem a já cítím ne čtyři, ale pět zásahů. Zombie padají k zemi jako podťaté stromy. V místě, kde ještě před chvílí nic nebylo, leží drobná postavička velikosti A s proťatým hrdlem.

Oddechuji. Žiji, ale jsem totálně vyčerpán. Náhle se směrem od vchodu ozve drobné zaskřípění štěrku. Že by tomu ještě nebylo konec? Chvíli je ticho. Prsten vypověděl službu a v jeskyni zavládla opět tma. Ne však nadlouho. Od vchodu zazněl něčí mocný hlas: "Medžik lajt levl fírtysiks!" Celá jeskyně se naplnila světlem a magií. A to, co vidím, mě zrovna netěší. Na dvacet sáhů ode mně stojí tři postavy. Dva zahalení v plášti a třetí v brnění ze zeleného draka. Není třeba váhat. Tady meče nepomohou. Jen zavrtím hlavou. Avšak při tom bezděčném pohybu hlavou jsem zachytil něco jiného, něco silnějšího než ti tři dohromady. V koutě napravo ode mně, sotva nějakých třicet sáhů namodrale září teleport. A je to podobný teletort, který mně dostal sem. Sem do téhle strašlivé země. Neváhám. V předklonu sbírám ze země Thanor a rozbíhám se k teleportu. Tom však postřehl teleport taky a chce mně zkřížit cestu. Z posledních sil se snažím utíkat a být tam dřív. Zahlédnu ještě Radegasta, jak prudce gestikuluje a vyvolává nějaké strašné kouzlo. Jen Vandal se zdá klidný a snímá něco z prstu malého rabita. Další události nabraly rychlý spád. Vlastně se staly v jednom okamžiku. Tom DoomBadill mi lehce zkřížil cestu, rozmáchl se svým démony nabouchaným dlouhým mečem a sekl dlouhým, dlouhým sekem ve výši mého břicha. Nemám čas bojovat, nemám sil. Odrážím se a ladným skokem po hlavě přeskakuji meč. Radegast právě dokončil kouzlo namířené na mě. Jeskyní sviští vlna magie a jen kousek před ní slova v magičtině: "tventy blek lajtings levl tventy!!!" Ale to nejhorší se ozvalo z místa kde jsem skončil svůj boj s nemrtvými. Slovům jsem sice nerozuměl, ale v mé hlavě zůstala uložena asi takhle:

"One Ring to rule them all, One Ring to find them One Ring to bring them all and in the darkness bind them!"

Poslední slova jsem už sotva slyšel, protože jsem právě proskakoval zavírajícím se teleportem.

Již se mi zdálo, že zůstane stále. Nikde se neozýval ani hlásek. A přece. Vzdálené cinknutí postroje. A teď docela blízko, snad pár metrů, dětský pláč. Na obličeji mě zalechtaly něčí vlasy a na rtech jsem ucítil lehounký polibek.
"Dobré ráno, Trudi."
Otvírám oči, oknem svití slunce a já vidím to, co vidím na světě ze všeho nejradši, Wiky.
"Krásné ráno.... Opravu nádherné ráno."