V krčmě U Ztracených škorní bylo živo. Dělníci ze stavby nového lazaretu si po práci zaskočili na jedno či pět, tovaryši nejrůznějších řemesel se dohadovali, který z nich bude dřív mistrem a kupci z jihu si domlouvali s místními obchodníky oboustranně výhodné kšefty. Na lavici u krbu se zamračeně naléval hraničář Horác s elfem Brianonem.

Jen u nedalekého stolu dobrodruhů pod oknem bylo neobvyklé ticho. Rybičky už na první pohled poměrně pocuchané – s ohořelými konečky vlasů, potrhaným zakrváceným oblečením a čerstvými šrámy na všech viditelných částech těla - mžouraly do korbelů a zamyšleně ujídaly Urgův srnčí guláš. Trpaslice Marianna si s ublíženým úšklebkem srkla červeného vína.

„Je to sladké jak kočičí chcanky,“ vyčítavě propíchla pohledem Fea.

„Mně připadá v pořádku,“ pokrčil rameny elf, „za pár dní si zvykneš.“

„Pár dní? Ach, Svarogu, za co mě tak trestáš?“ zaúpěla procítěně Mariana a vrhla na elfa další vražedný pohled.

„Sázka je sázka,“ ušklíbl se Feo, „kdybys vyhrála ty, musel bych tu teď zase já snášet tu vaši hořčinu.“

„Neví, co je dobré,“ nakrčila nos Ariana a ostatní souhlasně zabručeli.

„Ještě jednu rundu, Urgu, dneska jsme při penězích,“ zamávala na hostinského prázdným korbelem.

„Když poplatíme všechny dluhy, ještě nám docela dost zbyde,“ poznamenala Liana. „Co kdybychom přispěli ve Stráži na výstavbu něčeho nového? Chybí tady park, možná knihovna …“

„Nevěstinec!“ probral se ze zamyšlení Loki. „Ten tu chybí naprosto nejvíc.“

„No ten jsem zase tak úplně nemyslela, brácha,“ zarazila se Liana, „ale…“

„Ale to je fakt, ten tu chybí,“ přidal se Feo, „taková základní infrastruktura.“

„Nevím, jestli základní fraktura, ale bordel by tu být měl,“ napřímila se Ariana. „A pivovar. To jsou dvě základní budovy v každém městě.“

„No a nemohla by to být jedna budova? Dole školka, nad ní nevěstinec a nahoře pivovar,“ navrhl Loki.

„Nahoře? Kdo by tahal sudy do patra?“ vrtěla hlavou Mariana.

Než stihli rozvinout téma dále, otevřely se dveře a do hospody vešly tři podobně ohořelé a dobité postavy. Pár okamžiků trvalo, než Rybičkám došlo, že jsou to cirkusáci, co měli za městem postavený stan.

„Hej hola, hospodo, noste na stůl a nalévejte! Našli jsme poklad!“ zahlaholil bělovlasý trpaslík Cibulka a směroval malého gnóma Goliáše ke stolu hned vedle Rybiček.

„Šéfe, sedněte si, sotva chodíte. Filoménko, odsuň mu židli.“

Spanilá akrobatka se zasněným výrazem ve tváři pomohla kulhajícímu principálovi na židli a obdařila okolí úsměvem, při němž přítomným mužům i několika ženám zaskočilo pivo.

Cibulka od baru přinesl pití a trojice si připila „Na Grýšu!“

„Heleďte,“ ozvala se Ariana, jakmile dopili první várku, „vy jste fakt našli ten poklad? Ten, co o něm zpívala ta bardka tady v hospodě?“

„To si piš, děvčico,“ obdařil ji tajemným úsměvem Cibulka.

„A byl velký?“ zeptala se Liana.

„Byl slušný,“ pokýval hlavou Goliáš.

„A hlídala ho nějaká potvora, hádám, co?“ vyzvídala dál Ariana.

„Pořádná potvora, zubatá, drápatá. Aj plameny šlehala!“ rozmáchl rukama Cibulka.

„Dvě hlavy měla,“ přidala se Filoména. Její společníci se na ni trochu překvapeně otočili, ale pak Cibulka rychle navázal.

„No jo, dvě hlavy. Jednu zubatou a druhou ještě zubatější, ta plivala oheň.“

„Ale Grýša ji skolil a všechny nás zachránil. Je to můj hrdina,“ vzlykla procítěně Filoména a po tváři se jí zase rozlil ten nepřítomný výraz, jako by vzpomínala na něco velmi krásného.

„Já jsem vám říkala, že to musel být minimálně drak, zasyčela na ostatní Rybičky Ariana. Co jiného by nás tak zrychtovalo?“

„Mně na tom pořád něco nesedí,“ zkoumavě hleděla na cirkusáky Liana.

„Jakou měla ta příšera barvu?“ vystřelila otázku.

„Červenou-“

„Zelenou-“

„Přece černou-“

dokonale se neshodli cirkusáci.

„Pche, vidíte? Jsou na tom stejně jako my,“ rozesmál se Loki. „Chlapi, já bych řekl, že si nic nepamatujete. My jsme totiž taky našli poklad, víte? Docela slušný a stálo nás to pořádnou nakládačku. Problém je ten, že poklad sice máme, ale zaboha si nepamatujeme, kde a jak jsme k němu vlastně přišli a co nás tak zhuntovalo. Tak co?“

Trojice chvíli váhala a pak principál ztišil hlas:

„Máš pravdu, mládenče. Putovali jsme bažinou, divočinou, lesem i podzemím a víme, že jsme něco našli. Ale nevíme, co tam bylo. Teda kromě drahokamů, ty máme u sebe. A taky víme, že nás Grýša všechny zachránil. Že se tam za nás obětoval. Zůstal tam.“

„To je mi líto,“ poklepala mu na rameno Mariana. „My jsme putovali stejně. Dokonce jsme vás cestou zahlédli. Vlastně nejen vás, spousta lidí tady tu bardku před týdnem slyšela. Zkoušeli jsme vás svést z cesty, abyste nás nepředběhli.“

„No jo, vlastně, našli jste Lianiny kalhotky?“ ožila Ariana.

„Neblbni, Ari, buď potichu,“ zrudla Liana.

„Ty zelené? Na stromě vedle ptačí lebky? Byly moc hezké,“ zasmála se melodicky Filoména, „ale radši jsme je tam nechali.“

„Takže tohle jsou vaše kalhotky, slečno Liano?“ ozval se od krbu elfí bojovník Brianon a vytáhl z kapsy kousek zelené jemné látky. „Tady s Horácem a přáteli jsme se u toho stromu docela zdrželi, když jsme se snažili zjistit, co se tam mohlo stát. A ona to byla jen návnada?“

„Tohle nedám,“ zašeptala až po uši rudá Liana Lokimu do ucha. Než jí stačil něco odpovědět, zmizela a nikým neviděný malý červotoč se cílevědomě zavrtal do stolní desky.

„Tak si to zrekapitulujme,“ rozhodla se Mariana odvést trochu pozornost od zelených kalhotek.

„Prošli jste bažinou, pláněmi, lesem až k řece, která končila vodopádem do díry. Hupli jste dolů a proplavali tunelem.“ Trojice přikyvovala.

„Tak daleko jsme se my nedostali,“ podotkl hraničář Horác. „Věděli jsme, že Rybičky i cirkusáci jsou před náma a princezna tam odmítla skočit. Že by si promáčela šaty a že to stejně nemá cenu, že se o ten poklad poperete mezi sebou. Tak jsme se vrátili. A koukám, že vy jste tam opravdu dostali zabrat.“

Družinky se na sebe podívaly.

„Pak tam byla chodba, hádanky, pak schody a schody…“ pokračovala Mariana do ztracena.

„Jo,“ souhlasil principál, „zatraceně děsivé schody a pak co?“ Chvíli se v rozpačitém tichu měřili navzájem pohledem a odhadovali…

„Myslíte, že jsme se tam fakt porvali?“ konečně to vyslovila nahlas Mariana.

„Kvůli pokladu? Těžko,“ zauvažoval Feo.

„Kvůli pokladu? Jasně že jo!“ praštila pěstí do stolu Ariana.

„Jau!“ ozvalo se zapraštění, z desky vylétly třísky a pod stolem se objevila rozcuchaná Liana plivající kousky dřeva. Rozpačitě pokrčila rameny, vylezla a posadila se na židli jakoby nic. Pak pomalu pohladila rozbitý stůl rukou a něco zamumlala. Deska se zcelila a Liana se spokojeně usmála. Konečně.

„Ehm,“ odkašlala si Mariana, „ráda bych v tom měla jasno.“

„Mně přijde pravděpodobnější ten drak. Většinu zranění máme od nějakých pařátů a zubů. A popáleniny. To nám tady parta těžko mohla nadělat,“ prohlásil přesvědčeně Loki.

„Nó…“ zašoupal nohama Cibulka. „Nevypadají ty rány jako od velkého medvěda? Třeba ledního? A nějaký ten oheň taky zvládneme, když je nejhůř.“

„Nápodobně,“ koukla na něj Liana.

„Moment, moment, moment. Kdybychom se do vás pustili my, byli byste hlavně prošpikovaní šípy a rozsekaní sekerou, mečem a kladivem,“ nevzdával se Loki.

„No, jo, to je fakt, taková zranění nemáme,“ souhlasil opatrně principál Goliáš.

„Tak to se mi ulevilo,“ ulevilo se Marianě.

„No jo, ale co Grýša?“ vykulila oči Filoména. „Co když všechny ty strašné rány schytal statečný Grýša, když nás chránil? A pak zahynul?“

Rybičky schlíply, představa, že zamordovaly Grýšu, se jim vůbec nezamlouvala. Feovi ztuhly rysy. Dusné ticho mezi stoly se protahovalo. Horác s Brianonem zvědavě přihlíželi.

„Tak co bude,“ nevydržela to Ariana, „jdeme si dát znovu do držky? Pustíme se do sebe a pak si porovnáme rány?“

„To je ten nejblbější nápad, co jsem kdy slyšel,“ zaúpěl Loki. „A to beru v úvahu i ten moment, kdy Feo –“

V té chvíli se v hospodě rozrazily dveře a na prahu se objevil obrovský půlork oděný jen v cárech kůží kolem beder.

„Já Míša,“ oznámil do prostoru dunivým basem. „Bratr od Grýša. Já zrovna hrát si s jeden elf, když já slyšet v hlava Grýša. On říkat, že mít moc práce pro záchrana světa a já starat se o cirkus místo on. A najednou já tady. Kdo platit pivo?“

Ticho se vrátilo, tentokrát ztuhla celá hospoda.

„Míšo,“ vzpamatovala se první Filoména a rozběhla se k němu, „Grýša, tě poslal za námi? Úžasné! Teda ty jsi ještě ztepilejší než on,“ pohladila ho po obřím bicepsu. „Pivo platí pan Goliáš!“

„Kdepak! Pivo platíme my!“ shodly se okamžitě Rybičky, protože pokud Grýša někde zachraňuje svět, tak ho Rybičky určitě nezabily, a to je třeba pořádně oslavit.

„By mě zajímalo, čím se na to zachraňování světa kvalifikoval,“ poškrábal se Loki ve vousech. „V každém případě je asi dobře, že to nikdo nechtěl po nás. My na to nejsme ten správný materiál.“

Vtom už Urg donesl novou rundu a rozjela se zábava. Všichni si rychle zvykli na Míšovu ohromující přítomnost a po pár dalších rundách už s ním Ariana zápasila v páce a Filoména chraplavě pěla o hrdinských činech jeho bratra.

Když se večer přehoupl v hlubokou noc, kompletně opilá společnost U Ztracených škorní založila Grýšovu nadaci na stavbu nevěstince a pivovaru v Nové Stráži, hraničář Horác usnul pod lavicí, Rybičky uzavřely s cirkusáky přátelství až do smrti nebo přinejmenším do dalšího questu a Liana s Brianonem se spolu vytratili ven, aby pod světlem dorůstajícího měsíce vyjasnili záhadu zelených kalhotek.