„Jaktože to není vaše chyba?“ rozčíleně praštila pěstí do mříže Marianna Kladivojna. Litovala, že musela své kladivo nechat nahoře v kanceláři. Hubený úředník, který je doprovázel k celám, byl naopak za totéž velmi šťastný.

„No není,“ opakovala vzpurně Arriana Vlčice, s rukama založenýma v bok na druhé straně mříží. „Jak jsme mohli vědět, že je tady gwent zakázaný?“

„Vždyť jsme vám říkali, že tady netolerují žádný hazard!“

„Pche, gwent není hazard, obehrála jsem toho týpka o slabých dvacet zlatých. A Feo říkal, ať odvedu pozornost, že si chce v klidu promluvit se šenkýřkou,“ ukázala bradou k elfovi, který se vsedě rezignovaně opíral o zeď cely a kapuce mu stínila obličej.

„Feo!“ zaburácela Marriana, „říkali jsme ti, že na ni máš dávat pozor!“

„Cože? Já měla dávat pozor na něho, je to takové tintítko,“ namítla Arriana.

„Hele, za ten gwent byste dostali jen pokutu,“ vmísil se do hádky Loki, „proč jste se porvali se strážnými?“

„Jeden z nich řekl Arrianě, že jí zabavuje všechno zlato,“ zvedl Feo otráveně hlavu, „ty bys ji na mém místě udržel?“

„No, zkusil bych to… možná,“ zamumlal Loki.

„A schytal bys toporem do žeber,“ vědoucně se zasmála Liana.

„Já bych ji v první řadě nenechala hrát ten gwent,“ zavrčela Marriana, „co sis od toho sliboval?“

„Myslel jsem, že by mi šenkýřka mohla prozradit, kde se schází zdejší podsvětí,“ střelil Feo pohledem po úředníčkovi. „Třeba by věděli, kde mají ty harpyje hnízdo. Nestihla mi to říct,“ pokrčil rameny.

„No to je jedno,“ řekla Marri, „protože rychtář o nich věděl a díky slušnému jednání nám pověděl, kde hnízdí i kolik jich je. A když je zlikvidujeme, tak dostaneme i odměnu. Jenže to se nám asi nepodaří, že? Kolik vám to napařili?“

„Ehm,“ odkašlal si úředníček, „za provozování nedovoleného hazardu a napadení příslušníků stráže, byli odsouzeni ke třem měsícům na galéře. Pan rychtář se domnívá, že lepší než vězně živit, je nechat je trest odpracovat. A naše říční flotila neustále potřebuje veslaře.“

„Tři měsíce?“ otevřela pusu Liana, „to Feo nevydrží.“

„No dovol,“ elf se hrdě narovnal, „nejsem žádný mrzáček.“

„On ví, že na něj dám pozor, na tintítko,“ bodře jej plácla Arriana do zad, čímž mu vyrazila dech.

„A nešlo by je ještě vyplatit?“ obrátila se Marri na úředníka.

„Je mi líto, madam,“ zavrtěl mužík hlavou, „na Říčním větru nutně potřebují další veslaře, rozsudek změnit nejde. Za tři měsíce je propustí.“

„Určitě bychom našli způsob, jak je dostat ven,“ zašeptala Liana Marrianě do ucha.

„To ale není správné, zákony se musí dodržovat, od čeho by jinak byly,“ odmítavě zavrtěla paladinka hlavou. „Kdo je překročí, musí si odpykat stanovený trest.“

„To je sice hezký přístup,“ protočil Loki panenky, „jenže jak teď dokončíme tu zakázku pro Eštěštěka? Pokud si dobře pamatuju, tak říkal, že vejce se začnou klubat za úplňku a do té doby je musí mít v laboratoři. Takže nemáme tři měsíce, máme sotva tři týdny. Chcete jít ukrást vejce hejnu harpyjí ve třech? Neříkám, že nemám rád výzvy, ale tohle je sebevražda. Potřebujeme je, oba dva.“

„Gorlog-zdung!“ zaklela Marriana a znovu praštila pěstí do mříže. K tomu nebylo co dodat.

„Pardon, že se vám vměšuju do hovoru, ale nešlo tak úplně přeslechnout, že vám chybí dva schopní parťáci,“ ozval se do ticha cizí hlas.

Všichni se obrátili k mříži protější cely, za níž stál urostlý chlapík s černými kudrnatými vlasy, z nichž vykukovaly dva silné růžky, tmavou pletí a rudýma očima.

„Roland Imrich Parzifal, k vašim službám,“ naznačil s úsměvem poklonu a zdvořile mávl oháňkou. „Já a moje kolegyně Aiari jsme se právě chystali opustit toto pohostinné městečko, ale bohužel se nám jaksi nedostává hotovosti. Placená zakázka by nám přišla vhod a obávám se, zdejší obyvatelé nejsou tak úplně nakloněni nás zaměstnat.“

„To mně taháš za vousy!“ prohlásila Marriana. „Pekelník a ještě k tomu zločinec! Ty máš ale drzost!“

„Tiefling, pokud můžu prosit,“ ohradil se rohatý, „v pekle jsem nikdy nebyl a rodiče si nevybíráme, ne? A zločince už v týmu máte, soudě podle toho, že vaši přátele jsou také na druhé straně mříží.“

„A kromě toho, my jsme nevinní,“ ozvala se jeho společnice, které doteď ve stínu cely nikdo nevěnoval pozornost. Její hlas byl hladký jako tekutý kov. Vysoká půlelfka s nazlátlou pletí a výraznýma stříbrnýma očima se postavila tieflingovi po bok. Byla překrásná. Loki polkl.

„Mého přítele neprávem obvinili z požáru hostince. Došlo ke rvačce a byli jsme zatčeni. Právě nás ale propouštějí, že ano?“ obrátila se na úředníka.

„Ano, madam má pravdu, zaplatili kauci a každou chvíli je přijdou propustit,“ potvrdil nervózně mužík.

„Jaktože oni se mohli vyplatit a my ne?! zaburácela Arriana až chlapík nadskočil leknutím.

„No, ehm... protože jim jaksi nebyla prokázána vina kromě účasti ve rvačce a … ééé no kapitán lodě prohlásil, že žhářského tieflinga si na palubu nevezme.“

„Vidíte? Nevinní,“ zazubil se Roland Imrich Parzival.

„Heleďte, já bych je brala,“ prohlásila ze své cely po chvíli ticha Arriana. „Zlobíte se, že kvůli nám nemůžete splnit Eštěštěkovu zakázku, tak teď máte šanci.“

„Děláš si srandu, že?“ odvětila jí Marri. „Ten lodní kapitán je moudrý chlap, s tieflingem a žhářem by se dal dohromady jen blázen.“

„Myslel jsem, že na tom už jsme se shodli, já nejsem žhář,“ namítl tiefling a poněkud otráveně oháňkou zametl slámu na podlaze.

„Arri má pravdu,“ začal pomalu Loki a nespouštěl oči z půlelfky. „Vzali jsme práci a měli bychom ji dokončit. Pokud jsou tihle dva dostatečně schopní, já bych je bral.“

„Tak naposled. Je to pekelník, nedá se mu věřit. Nepřítel. Monstrum!“ trvala na svém Marriana.

„Monstra lovím už spoustu let, Marri,“ obrátil se k ní Loki. „Nejdřív s tátou a teď s Lianou. Upíry, skřety, zlobry a všechnu tu ostatní verbež, co se jí Pohraničí jen hemží, takže mi věř, že monstrum poznám. Tenhle chlapík mi jako monstrum nepřipadá. Ani to jeho děvče.“

„Připomíná mi Damiána,“ pronesla zamyšleně Liana, „má kolem sebe stejnou auru nebezpečí.“

„Přesně tak, ty rudé oči, rohy a ocas,“ přitakala Marri.

„Cože?“ zamrkala Liana. „Ne on, ale ona… no to je fuk, myslím, že rozhodnutí bude jednoduché. Zásadní otázka.“ Liana se přiblížila k druhé mříži a zblízka se zadívala tieflingovi do očí.

„Jaká je tvoje nejoblíbenější barva?“

Tiefling zamrkal překvapením. „Ehm… růžová?“ Loki vyprskl smíchy.

„A co zelená?“ domáhala se Liana. „Co si myslíš o zelené?“

„Zelená je v pohodě,“ zaváhal tiefling, „ne?“

„Jistě,“ pokrčila půvabně rameny jeho společnice. „Zelená je v pohodě.“

„Jsou v pohodě,“ usmála se na ostatní vítězoslavně Liana. „Já bych je vzala, pokud ukážou, že na to mají.“

Na palouku notný kus za městem tři půlelfové sledovali zajímavý souboj. Marriana Kladivojna se svým posvátným kladivem proti Rolandu Imrichovi Parzivalovi, který třímal obrovský obouruční meč. Oba byli zakutí v brnění, chvíli kolem sebe kroužili a pak se do sebe pustili s takovou vervou, že ze štítu lítaly jiskry a brnění se prohýbalo. Dohodli se na boji bez magie, staré dobré práci rukou a nohou, až do bezvědomí, ať se ukáže, co v tieflingovi je. Síly byly dlouho vyrovnané, oba už měli množství modřin a šrámů. Pak odrazila Marri ránu vedenou takovou silou, že ztratila rovnováhu. Okovaná bota se zachytila o kořen skrytý v listí, trpaslice ztěžka spadla na zem a štít jí vylétl z ruky. Nohu nemohla vyprostit a v téhle pozici se Parsifalovi nemá šanci ubránit. Zaťala zuby a čekala na poslední ránu. Čepel obřího meče zasvištěla dolů a zabodla se do země pár coulů od Marrianiny hlavy.

„V přátelském souboji není čestné využívat nezasloužené výhody,“ podával bojovník paladince ruku. Ta chvíli zaváhala a pak ji přijala, konečně vyprostila botu a nechala se vytáhnout na nohy.

„No dobrá,“ zabručela, „zkusíme to s tebou, pekelníku. Ale jen než se sestra s Feem vrátí z té lodi, je ti to jasné?“

„Jasné jako slunce nade mnou,“ okázale se uklonil tiefling.

„A co vlastně umíš ty?“ obrátil se Loki na nezúčastněně se tvářící Aiari.

„Nic extra,“ lehce se pousmála, „pár kouzel.“

„No tak, předveď se, přece tě nemá s sebou jen na ozdobu, ne?“ nedal se odradit Loki. „Nebo ano? No jako ozdoba jsi skvělá, to rozhodně, to vlastně i stačí, nemusíš se stydět, že jsi začátečnice. Všichni jsme nějak začínali. On je dobrý bojovník, vydá za vás oba, takže se nemusíš cítit nějak –“

„Ehm, brácha, myslím, že bys měl radši přestat mluvit,“ nervózně mu skočila do řeči Liana.

Aiari s pokrčením ramen máchla rukou. Vylétla z ní sršící ohnivá koule, která dopadla do hustého mokrého ostružiní na okraji palouku. Vzplálo ohnivé peklo a v kratičké chvíli se ostružiní změnilo na opravdu veliký černý kruh plný popela.

„Doprdele,“ ustoupil Loki o krok zpět. „Neříkal Eštěštěk, jestli můžou být ta vejce smažená?“