Damien se v poslední době změnil. Navenek se choval pořád stejně, ale Liana si všímala drobných náznaků, podle kterých v něm rostlo napětí. Znali se už víc než půl roku. Od chvíle, kdy mu s Lokim pomohli, když jej na stezce přepadli půlorčí bandité, cestovali spolu. Jako půlelfové měli k sobě blízko, i když Lokiho ani Lianu na rozdíl od Damiena jejich původ příliš nezatěžoval. Damien byl nechtěným potomkem vznešené elfí rodiny a měl potřebu nestále dokazovat svou cenu. Byl ale vzdělaný, pohotový, velmi přesvědčivý a zábavný společník. Postupně se však víc a víc projevovala jeho posedlost Smaragdovou věží. Liana si nebyla jistá, jestli věří, že ta věž vůbec existuje, ale Damien o tom byl přesvědčen. A prameny, které při svém pátrání nacházeli, mu dávaly za pravdu. Stejně tak to zřejmě viděl i elf Feo. I on se toužil do věže dostat. Možná proto začal být Damien uvnitř nervóznější, odtažitější. Blížili se totiž ke svému cíli.

V Amandilově knihovně našli popis jeho cesty k věži. Putovali několik týdnů, až ke břehu jezera skrytého v horách, jehož hladinu halila řídká mlha. U prastarého mola našli prostornou veslici. Trpasličím sestrám se na vodu dvakrát nechtělo, ale nakonec se nechaly přesvědčit a družinka zamířila do mlhy. Projížděli mezi bílými stíny v nepřirozeném tichu, až dno veslice zaškrábalo o oblázky. Přistáli u nízkého ostrova. Měřil sotva sto stop v průměru a uprostřed něj se leskl hluboký bazének či tůň naplněná průzračnou zelenkavou vodou.

Jakmile se družinka přiblížila, z tůně se zvedl závan mlhy a zformoval se v jemnou průhlednou ženskou postavu. Žena se vznášela nad tůní a zvedla proti nim ruce. Její hlas zněl jako ševelení větru.

„Už ani krok, poutníci. Přiblížili jste se posvátnému místu. Jen vyvolený, jenž je toho hoden, může vstoupit do Smaragdové věže. Jen jeden, který dokáže svou cenu.“

„Já žádnou věž nevidím. A když jsme u toho, tak ani žádné zlato. Kdepak je to zlato, Damiene? To polezeme do té louže?“ ozvala se trpaslice Arriana.

Damien neodpověděl, očima těkal z tůňky na přízrak a pak prudce vykročil vpřed. Zagestikuloval, vyslovil zaklínadlo a všichni najednou ucítili, že se nemohou hnout z místa. „Zůstaňte, kde jste,“ vyzval je Damien chraplavým hlasem. „Já jsem vyvolený, jen já mám právo vejít. Musím to být já!“

Ignoroval rozčilené a zmatené výkřiky svých společníků, sebevědomě se usmál a skočil do tůně. Voda se za ním zavřela a divoce zavířila, poutací kouzlo bylo zlomeno a ostatní se nahrnuli k okraji. Z Damiena už nezahlédli ani stín, byl pryč. Ostražitě ustoupili.

„Parchant,“ vydechl Feo.

„Doslova,“ uchechtl se nevesele Loki.

„Myslíte, že opravdu prošel do Smaragdové věže?“ ozvala se Liana.

„Neprošel,“ odpověděl jí hlas přízraku. Mlžná paní se dál klidně vznášela nad hladinou a hleděla na ně. „Do Smaragdové věže se nelze dostat takto jednoduše. Její vstup je střežen před takovými, jako byl váš přítel. Před těmi, jejichž touha a žádostivost je větší než pokora a oddanost.“

„Takže je mrtvý?“ zeptala se Marriana.

„Nemyslím si,“ řekla paní. „Damien Thorn byl nebezpečný muž. Velmi ctižádostivý. Míst jako tohle, je více, mají za úkol strážit Věž a odvést nebezpečné příchozí z jejího dosahu. Smaragdová věž prostupuje mnoha světy. Myslím, že Damien prošel do cizího světa, velmi daleko odtud.“

„A nás se také teď zbavíte?“ zeptala se nervózně Liana.

„Není třeba. Damien byl z vás jediný skutečně nebezpečný. Vy ostatní jste jen malé ryby. Můžete odejít. A ty, zabijáku, Feo Esselore,“ obrátila se k černovlasému elfovi, „nevzdávej se naděje. Možná skutečně jednou do věže vejdeš. A možná to nebude ani třeba. Vykoupení lze najít i jinak.“

Poslední slova byla už jen tichým zašeptáním, mlžná postava se rozplynula a místo tůňky měli před sebou jen hladké ostrovní oblázky. Feo zavřel oči a sklopil hlavu.

„Tak to bysme teda měli,“ prohlásil pomalu Loki. „Stejně jsem doteď nepochopil, co ta Smaragdová věž vlastně má být. A ani to zas tak moc vědět nepotřebuju. Pokud si někdo z vás nechce nabrat na zahrádku pár oblázků, navrhuju vyklidit pole. Jdeš, ségra?“ otočil se k Lianě. Ta se jemně dotkla paže zamyšleného elfa.

„Loki má pravdu, Feo, pojďme pryč.“ Feo potřásl hlavou, naposled se podíval na místo, kde byla ještě před chvílí smaragdová tůň a vydal se s půlelfy k pramici.

„Takže tu teda není žádné zlato?“ obrátila se Arri zklamaně na sestru.

„Vypadá to tak,“ pokrčila rameny Marriana.

„A Damien je fakt pryč?“

„Vypadá to tak,“ povzdechla si Marriana, vzala sestru za paži a následovaly spolu ostatní. Po chvíli pramice odrazila od ostrůvku a zmizela v bělavé mlze.

„Víš, co nechápu? Proč o nás ta duchna říkala, že jsme Rybičky?“