Tajemství Kiatanů

Jedna s typických výprav plná setkání s králi, nocí strávených v žaláři, lodních soubojů a živelných katastrof. Ale pěkně popořádku. Celé to zpískal Dajen, který jednoho květnového dne roku 2... poslal Galthoniel, Jeně, Riven a Narrimborovi vzkaz, že má právě něco do činění v Ton Flamisu v jistém věřejném domě, jehož majitelku mají tu čest znát a jestli by se k němu nechtěli přidat. Sraz byl u Sarlicka v Rybízově. Načež Galthy a Jena ihned vyrazily. Sarlicka našli v zanedbané domácnosti v propálené vestě a v hlubokém zahloubáním nad výrobou lektvaru, který způsobí nutkání mluvit jen pravdu. Když svůj skvělý výrobek vyzkoušel na Jeně, tak jí bylo ještě půl dne špatně, ale naprosto pravdivě mu řekla, co si o jeho výtvoru myslí. Takže snad fungoval. Než by se stali dalšími pokusnými králíky, radši rychle Sarlickovu domácnost opustili, nechali Riven a Narrimu v hospodě vzkaz a vyrazili do Ton Flamisu. Cestou se stavili na noc v totálně vylidněném Dare-tonu, kde se dověděli, že v Ton Flamisu se koná výroční slavnost a je ní sjeté celé království. Už tehdy moudře odhadli, že to s noclehem nebude lehké. A taky nebylo...po půldni stráveném radovánkami na tržištích, nákupy perníkových srdcí s nápisem Z lásky nenašli jediné volné místo k přespání. Spát venku před hradbami na holé pláni odmítli, a tak překecali Galthoniel, aby jim sehnala ubytování v královském paláci, kde má vynikající známosti. Kupodivu je tam pustili a Berin, Galthyin známý a králův důvěrník, jim nocleh zařídil. Tak si užívali, jen holky láteřily, že nemají žádné odpovídající oblečení. Když prošmejdili hrad, Dajen si nakradl, co mohl, najedli se a krásně se vyspali. Ráno jim však Berin sdělil, že se těší, až je někdy zase v budoucnu uvidí, čímž jim bylo jasné, že problém s ubytováním stále nebyl vyřešen. Tak vyběhli do ulic koupit si slušné šaty a zjistit, kde se tu nachází ten inkriminovaný dům.
Zatímco nákup probíhal bez problémů, zeptat se přímo na cestu k bordelu byl najednou nepřekonatelný problém. Světák Dajen totálně zklamal a situaci zachraňovala Galthy přímou a jednoduchou otázkou u správného hospodského. A když věděli, kde to je, mohli tam vyrazit. Cestou se ještě stavili v chrámu Elis, kde si u kněžích odložili do úschovy zbraně, aby nebyli tak nápadní.
Podnik Xantypa byl skutečně na úrovni. Úderem dvanácté se z poklidné restaurace změnil na kankánovou show s výběrem dam na pokoje. Dajen nezaváhal a o jednu se přihlásil. Tak se sešli na pokoji s vystrašenou dívkou Jessicou, od které se dověděli, jak to tu funguje. Popovídali si ještě s jednou a po krátkém a úderném Dajenově průzkumu, při kterém stačil otočit sadu stříbrnéch příborů a třista zlatých, nechali dívky na pokoji a vydali se do místní tajné chodby. Po drobných peripetiích, jako vzájemné vraždě dvou zaměstnanců, z jejichž dopisů zjistili, že to všechno zde podporuje Sirian Valdorf a chce přitom zlikvidovat VZP a nějaké Kiatany, po nalezení vězení a východu se odtamtud moudře spakovali. Ti dva krollové u východu se jmény Drobeček a Chcikyj je zatím odradili od přímé akce.
Bylo ráno a družina se vydala do chrámu pro své zbraně. Než chrám otevřeli, čekali na schodech, odkud je brzy začali vyhánět místní žebráci. Dajen slušně uvolnil místo a udělal na ně neslušný posunek a nedal almužnu. To se mělo záhy vymstít. Když i se svými věcmi opět vycházeli z chrámu, obestoupili je žebráci ve dvou kruzích a hodlali si to malé nedorozumění vyjasnit. Když se na družinu vrhli s dýkami a začali jim strhávat věci, Jena zareaiovala rozbitím flakónku s puchčoudem. V tu chvíli bylo na schodech o dvacet živých méně. A skončili jak jinak než ve vězení. Jena se s tímto šokem psychicky vyrovnává ještě teď. To Galthy s Dajenem měli jasno. Hbitě ji přejmenovali na řezníka z Ton Flamisu.

Nehodlali čekat na rozsudek smrti, a proto se v noci vypařili. Dajen občas utrousí, že by rád viděl toho pomatence, co tam čísloval cely, kvůli kterému při útěku a hledání svého vybavení ztratili půl hodiny. Nicméně byli venku z města a na cestě do Darte-linu, aby se dostavili na schůzku, na kterou zval Sirian Valdorf dopisem nyní již mrtvého uvaděče Renyeho od Xantypy.
Kromě dopisu u něj našli také knihu o nakládání a zpracování masa, ale její význam pochopili až po dlouhé době.
Cesta byla zajímavá hlavně tím, že během ní Dajenovi a Jeně vynechávala paměť a Galthy našla na smetišti hlodavce jménem Tmíšek, kterého si hodila do batohu a dobrovolně se od něj nechávala kousat. Tvrdila, že si ho ochočí a on pak zahryzne každého zloděje.
Tak cesta vesele ubíhala, až se tryskem dohnali jen s půlhodinovým zpožděním do Darte-linu. Tam se Dajen vydal na tanou schůzku, po které bylo v Darte-linu zase o mrtvolu víc, ale tahle rozhodně měřila víc než 120 coulů. Siriana ani neviděl, zato získal další dopis, v němž se opět psalo cosi o Kiatanech. A tak šli ráno do knihovny zjistit, co jsou zač. Asi to bylo nedůležité heslo, protože na místech, kde se o nich mělo psát, byly jen bílé stránky. A tak obdrželi adresu člověka, ktarý by mohl vědět, jestli tam bylo napsáno něco dřív. A za ním se plahočili až do Duhové země. Cestou si Galthy zašpásovala s Bruxou, která jí upila šest úrovní, Dajen s Jenou zapomněli další minulé dny, ale naštěstí už si vedli deníček, a tak je ani tyto drobné nepříjemnosti nemohly rozházet. Snad jen, že už v noci zapalovali oheň a hlídali.
Hledaný člověk se jmenoval Leonard Doubrava a bylo mu 154 let. Na svůj věk vcelku zachovalý...moc jim toho neřekl, jen jim poradil, kde najdou člověka, co ví ještě víc a že za to zapomínání může potvora nazvaná vzluha, které se ještě ten den za pomoci Risanské theurgyně elegantně zbavili. Smůla je, že přitom Dajen přišel o vzpomínky na nejušlechtilejší čin svého života.
A cesta je vedla dál na sever do hvozdu u Mirindolu. Tehdy málem umřeli, když je v noci zakousli nevinní hlodavci a zapařili u krále Simona ve Vedlejším království, na což zejména Galthy asi dlouho nezapomene. A ani ten rádce, který se po noci s ní nakazil prašivinou, co nebozí dobrodruzi chytili po kousnutí od nevinných hlodavců. Naštěstí se to projevilo až později a lékař v Tlashi svými zábaly vrátil vše na pravou míru.
Nyní hledali druida Faruse, který žil v Mirindolském hvozdu. On to byl takový bahenní hvozd a trošku vodní druid. Byl ale milý a vstřícný a poskytl důležité informace, ovšem Galthy v tu chvíli mnohem víc zajímal mladý elf, který s Farusem bydlel. Abychom ji ale křivě nepodezírali z nedostatku disciplíny, musíme uvést, že to byl její dvacet let ztracený bratr Elder, se kterým se vzájemně považovali za mrtvé. Farus jim sdělil, že Kiatani jsou starodávný podmořský národ nyní žijící na utajeném místě, ke kterému on zná cestu a když mu řekli, že na ně Sirian něco chystá, byl ochoten tu cestu prozradit. K ní jim ale musel také pomoci hvozd a ten bylo třeba přesvědčit o jejich přátelských úmyslech. Zkouškou hvozdu prošli tak tak. Jena a Galthy celé od bahna, Dajen poloutopený, ale jako tým to zvládli. Nato jim Farus slíbil, že až si ukradnou v muzeu u Myšutků nezbytný runový kámen, hvozd jim svým kouzlem umožní dýchat pod vodou.
Cestou pro kámen jen mimochodem zajali najatého vraha, kterého pozorný Sirian poslal za Jenou netušíce, že znají jeho úmysly. To by asi poslal armádu a pět draků. Tehdy Dajen získal nový přídomek Ušlechtilý a milého vraha dovezl Farusovi, který ho strčil na 14 dní až po krk do bažiny mezi komáry. Ale Dajen ho nezabil...Kámen ukradl se zlodějskou elegancí, a tak průběhu dýchacího kouzla nestáno nic v cestě.
Pocit, že mohou dýchat pod vodou, byl sice závratný, ale trošku ho kalila skutečnost, že kvůli tomu museli denně strávit aspoň dvě hodiny s hlavou pod vodou. A přírodní vodou, ne někde ve škopku, jak to chtěla původně oblafnout Jena. S Farusovým požehnáním a penězi si v Tlashi zaplatili lodní lístek na jih a mohlo se jet.
Cestovali ve vojenské flotilce, která dělala ochranný doprovod Zlaté Koze - první pád Koga - vezoucí převzácný náklad do Rackova. Proto také na sebe problémy nedaly čekat. Třetího rána je probudil znepokojivý hluk na palubě a za moment už byli vtaženi do souboje s piráty. Dopadlo to jak jinak, než že se ujali vedení jejich lodě Jinovatky a spolu s ostatními sedmi loděmi čelili zuřivému útoku. Proradné pirátské lodě je taranovaly a záhy poslaly ke dnu mocnou galéru Perlu moří. Nezůstali jim nic dlužni a Perlu moří následovaly jejich dvě kocábky. Na hladině se to černalo topícími se námořníky. Nebyl ale čas na jejich záchranu, neboť k Jinovatce se přiblížily naráz dvě nepřátelské brigantiny a pokusily se o abordáž. Naši se bili jako lvi, ubránili se, ale jejich loď zůstala téměř neovladatelná, protože zahynula skoro celá posádka. Mezitím vzduchem létaly střely z palingtonů a balist, taranové lodě najížděly a způsobovaly smrtelné trhliny, vesla skřípěla a lámala se, umírající námořníci sténali a další a další lodě mizely v modrozelených hloubkách oceánu. Naštěstí se to týkalo více pirátských lodí a ani jejich ohromná galeosa Thandronův hněv nedokázala vítězství našich zabránit. Nakonec se dala ještě s jednou na útěk a zanechala na bojišti neovladatelnou Škebli a Bárku, jejichž posádku už okusovali krabi.
Zlatá Koga byla zachráněna a plavba mohla pokračovat.
Družina přitom ale přišla o jejich zánovní jachtu, kterou k cestě ke Kiatanskému městu potřebovali. Naštěstí vedení uznalo důležitý podíl Dajena, Galthy a Jeny na vítězství a propůjčilo jim k jejich účelům ukořistěnou Škebli. A druhý den přilétla Riven. Jako čarodějnice na koštěti chvíli kroužila nad loděmi a než ji stihli pověrčiví námořníci sestřelit, přistála rovnou na nové, nyní trochu zarudlé palubě bílé Jinovatky. Vysypala ze sebe, že je stíhá už z Rybízova, byla i u Faruse, který ji poslal za nimi a seslal na ni taktéž to skvělé kouzlo. Podotkla, že letět na koštěti hlavou ve vodě je úžasný zážitek a ža se na Dajena začala dívat úplně jinýma očima. Než ji obeznámili se svými zážitky, dopluli k cíli jejich plavby. Ostrovu s jezírkem a podstavcem vprostřed. Škeble s nimi zůstala. V jezírku je málem sežraly piraně, a tak pomocí runového kamene určil polohu schodiště jen okošťatovaný Dajen s Riven. Schodiště se nacházelo na ostrůvku si pět mil východně. Škeble je tam vysadila a domluvili se, že když ucítí nějaké nebezpečí, ihned zmizí do Rackova. A mohli se ponořit.
Pocity člověka/hobita/elfa kráčejícího po podmořském schodišti ozářeném mihotajícími se paprsky pokřivenými hladinou, vnímání všudypřítomné chladivé a objímající vody, myšlenky suchozemského tvora, jemuž se najednou kolem hlavy míhají pestrobarevné rybky kontrastující s okolní nekonečnou namodralou zelení se nedají nijak popsat. Jsou ale nezapomenutelné. Na konci schodiště svítily dně kulaté lampy, které návštěvníky propustily na správnou stezku vedoucí přímo k městu.
Brzy se začaly objevovat ruiny starých staveb, pak přibylo nových a pak jim před nohama přistál trojzubec. Bylo to však jen formální uvítání a po troše vysvětlování je dva hlídkující Kiatani zavedli přímo za jejich vládcem. Město bylo fascinující, stejně jako jeho obyvatelé. Tritoni a Tritonky, podobní lidem v přiléhavém zeleném šatu pohybující se ve vodě neuvěřitelně rychle a elegantně. Jejich vládce je přijmul překvapeně, ale jejich zprávy vyslechl klidně, poděkoval za varování, vyslovil ale přesvědčení, že Kiatani se nemají naprosto čeho bát. Jako projev vděku daroval družině truhličku drahých kamenů a pak je požádal, jestli by jim nepomohli s problémem, který je už nějakou dobu trápí a s nímž si nejsou s to poradit. Ten problém byl jejich čaroděj-odpadlík, který obýval starý vrak za městem a narušoval jejich klidný život. Z nedostatku jiného povyražení souhlasili.
K vraku přijeli na delfínech. Proč ne? Loď měla několik pater, v nichž je čekali hnusní prliví rejnoci, před kterými když utíkali, spadli rovnou na chobotnici. Tady se ukázalo, že Riven přilétla skutečně v nejvyšší čas, protože bez ní by se už Jena i Galthy tísnily v břiše ohromného měkkýše. Takto byl měkkýš rozporcován, což z nějakého důvodu rozčílilo jeho majitele čaroděje, krerý je bez dlouhých řečí nechal vcucnout místním vírem někam hluboko dolů a daleko pryč.
Špouchal příboj. Křičeli nějací vodní ptáci. Foukal vítr. Zima. Nevolnost. Velká nevolnost. Jena otevřela oči a zatočila se jí hlava. Druhý pokus. Leželi na čáře příboje na kamenité pláži. Byli všichni čtyři, ale nikdoj iný se nehýbal. Ale žili. Po odhadu svých schopností se Jena jala oživovat Galthy, aby ta jakožto odborník mohla oživovati dále. Stalo se a všichni ještě napůl utopení byli zakrátko schopni se posadit a lízat si rány. Tato bohulibá činnost byla však záhy přerušena rotou trpaslíků, kteří je bez okolků naházeli do uzavřeného vozu a půl dne odváželi někam pryč, aby, až tam dojedou, je provedli podzemním bludištěm přes desítky dveří a hodili po jednom do klastrofobních cel. Zdálo se, že si nelze zoufat, protože horší už to být nemůže. Jena dokonce ani nevřískala, což lze svést jedině na tři dny dlouhý hluboký šok, Dajen snědl housenku, čehož pak hluboce litoval, protože si už pak neměl s kým hrát, Riven telepaticky kecala s Galthy, která jediná byla docela spokojená, protože měla Tmíška a mohla ho učit aportovat. Pravda je, že v cele o rozměrech 2x2,5 metru neměl aportovat co ani kam.
Pak je dovedli k přelíčení, kde je fakticky odsoudili za špionáž a nebýt trpaslíka tlumočníka Nulukidzina , kterého ta trpasličí nuda a dřina přestala bavit a rozhodl se s jejich pomocí uprchnout, asi by až nadosmrti kutali někde v trpasličím dole. Útchou jim budiž, že by to kutání pravděpodobně netrvalo příliš dlouho...
V každém případě je odtamtud dostal v sudech s odpadky a oni mu zas pomohli utéct s několika kamarády na katamaránu. Pluli tři dny na sever ke krásnému a vytouženému Rackovu, když potkali loď, která je až do Smutnova svezla. Cesta by to nebyla nijak zajímavá nebýt pitomého nápadu Jeny a Galthy obléct si své skvělé nové šaty. Reakce námořníků na sebe nedala dlouho čekat a po napůl zdařilém pokusu o znásilnění si už Jena bude dávat pořádný pozor. Aspoň doufám.
Leč úspěšně přibyli do Smutnova. Nezůstali tam dlouho, protože zaslechli znepokojující zprávy. Vyrazili do Rackova jen jak to šlo. Když druhý den ráno stanuli na návrší nad Rackovem, zastavil se na chvíli čas. Před nimi ležely trosky královského města. Třetina města zmizela v prachu a další velká část stála jen tak tak. Všude se hemžili lidé a vojáci, okolo stálo množství stanů, přijížděly vozy s pomocí a panoval pořádný zmatek. Když se trochu vzpamatovali, tryskem vyrazili ke Kirasům. Jejich dům stál, měl jen zničenou střechu, ale stáj pro koně zmizela překryta jednou ohromnou šlápotou. Zatočila se jim hlava. Naštěstí nikdo z rodiny nebyl zraněn, a tak byl jejich příchod nejradostnější událostí posledních dní.
Město poničil ohromný Kraken, který se před třemi dny vynořil z moře a vydal se na pevninu. Boural vše, co uviděl. Až hlouběji ve vnitrozemí ho zastavili kouzelníci. I Narri, Isitar a Dalidius se zúčastnili a jednou nám to všechno popovídají. Zatímco se Rackov vzpamatovával, Jena pomáhala, kde se dalo, Riven s Galthy se vydaly pro koně zanechané u handlíře v Tlashi a na návštěvu Faruse a Eldera, Dajen zamířil znovu ke Kiatanům. Hlavní důvod byl, že tam nechal koště a ten druhý, že chtěl vědět, co se stalo. S Kiatany to souviselo nepochybně, neboť těsně před útokem Krakena se u pobřeží našlo několik jejich mrtvých těl. Dajen sestoupil dolů do města a dověděl se celou historii. Kiatanů zbyla asi desetina po geniálním útoku Siriana Valdorfa. Ten poslal nad jejich město tři lodě naplněné zkaženým masem a olovem. Kiatani je lehce zničili, jenomže jejich náklad se rozptýlil do vody a otrávil obrovské území. Umírající Kiatani nemohli dále hlídat Krakena, který byl držen blízko města, a ten se osvobodil a zamířil ničit. Kiatani nyní úplně zdecimovaní se rozhodli opustit své město a odstěhovat se někam, kde je už opravdu nikdo nenajde.
A co z toho měl ten darebák Sirian? Rozbité VZP a zničený Rackov, ačkoliv Kirasovi opět vyvázli bez velkých ztrát. A snad i nějakou odměnu od toho, kdo mu všechny ty tajné informace dodal a komu se tato akce také hodila do krámu. Kiatanský čaroděj zkázu svého národa přežil...
Ale aby příběh nekončil tak tragicky, Jena s Dajenem, Riven a Galthy se znovu vydali do Ton Falmisu, aby srovnali se zemí Xantypiin podnik. Ani důsledné maskování jim nepomohlo, byli u chrámu poznáni a zrazeni vojákům a měli co dělat, aby z města znovu utekli. Ale počkej, Siriane, toho bohdá nebude, abychom ti nakonec nenakopali kaďák!!!


PJ Jiřík