Ukrutná Tarbia

Poslechněte si vyprávění o jednom z nejušlechtilejších dobrodružství tzv. rackovské party. Už ani nevím, kde tehdy koupili Marcuse, syna slavného Dalidia Sirielia VI. - podotýkám nemanželského syna - jen tak pro úplnost a představu. No, není to ani tak moc důležité jako fakt, že zase jednou tak seděli v hospodě a poohlíželi se po příležitosti k tasení zrezivělých mečů, protažení zpuchřelých tětiv, provětrání mozkových závitů a tak podobně. V hospodě, jak je známo se taková příležitost většinou naskytne velmi rychle.
A taky že jo. Ani si nedali druhou sklenici vína, piva, růžového vína, piva, kdy při objednávání, když jsme se divili, že si nedal vodu, padla Marcusova okřídlená hláška "Co su tata?", tak teda, ani jsme to natačili dopít, když tu se rozrazily dveře a adept na naši nezištnou ...ehm... pomoc vpadl do šenku. Muž v nejlepších letech, docela blahobytný avšak nešťastný otec své dcery. Jo. Unesli mu ji, parchanti. Proto nás taky žádal o pomoc. A my že proč ne. Tak jo. Prostě se mu uprostřed oběda či večeře ztratila dcera. Normálně jedli, když vtom dusot, dcera zmizela. Avšak naštěstí rafinovaní únosci udělali chybu a to tu, že si nechali přiskřípnout kus neviditelného pláště v pantech, a tak mohli šokovaní rodiče vidět, jak nějaký drzoun na koni odváží jejich dceru neznámo kam.
Takže jsme se toho hned ujali a dali se do vyšetřování. Na místě jsme pro jistotu zkontrolovali jejícho milého, ale to byl docela nekňuba, takže vypadl ze hry, a protože už jiných podezřelých nebylo, vydali jsme se po stopě únosce, která už bohužel byla studená jako včerejší večeře.
Jeli jsme docela dlouho na sever, takže mám teď chvilku času ozřejmit, kdo byl vlastně na této misi přítomen. Takže: už zmíněný Marcus, pak Jena, Narrimbor, Riven a Dajen. Jo a kdesi cestou jsme přibrali ještě silovou zálohu hraničáře Snorrowa zvaného Šíp odněkud ze severu. Nevím přesně odkud, ale jistě vím, že tam jedí koně. Od té doby jsme stavili v noci hlídky ještě i z tohoto důvodu. Tak představování skončilo a zastihli jsme naše hrdiny právě ve chvíli, kdy z jednoho z těch únosců vyráželi všechno, co věděl, a i všechno to ostatní. Jsme holt šikovní. Zajatec se nám svěřil s tím, že ho poslala jistá velice krásná paní jménem Tarbia, aby k ní do sídla přivezl několik mladých děvčat. Samozřejmě takových jako on bylo víc a operovali v dalších částech země. Děvčata prý paní shromažďovala z důvodů, které měly co dělat s jakousi kosmetikou. Mozkový trast našeho týmu se zamyslel a díky tomu, že se nejenalo o mágy, jsme velmi rychle učinili závěr, že zřejmě nepůjde o školení kadeřnic, ale že dívky jsou ve velkém nebezpečí. S docela jasnou představopu o poloze Tarbiina sídla jsme vyrazili dál na sever do země Miravel.
Cestou jsme museli přes hvozd. Možná bychom si to rozmysleli, kdybychom věděli, že v něm sídlí dva lehce pomatení druidi - bylinkáři. Každý si pečlivě střežil svou polovinu hvozdu a kritizoval přísup a metody druhého. Bohužel na oba jsme narazili a jeden nás vyléčil a druhý po nás poslal koně jejich králi. Samozřejmě až poté, co nás oba omylem málem přizabili. Toho koně jsme vzali s sebou, asi královi utekl nebo co. Byl strašně krásný a měli jsme co dělat, abychom Šípa udrželi v bezpečné vzdálenosti. Nakonec naše ušlechtilé povahy projejvující se tím, že jsme koně nesnědli ani neprodali, ale dovedli poctivě ke králi, slavily vítězství. Byli jsme skvěle přijati a hřáli se ve výsluní královy přízně. Hned jsme si neodpuslili jeden drobný žertík. Rozhodli jsme se ubytovat v nejlepším hotelu v Miravelu. Majitel luxusní hospody Zlaťák to nepovažoval za nejlepší nápad, protože jsme pravda vypadali jako obvykle. To jest "lehce" zpocení, špinaví, hladoví a trošičku zakrvácení. Kupodivu nakonec jsme ho svým suverénním postojem přesvědčili, a i když asi přišel o jiné pravidelné hosty, tak se mu to asi vyplatilo, protože hned druhý den jsme králi referovali, že je to prima chlap. Jinak, král se jmenoval, a snad ještě jmenuje Alceros, je velmi mladý a citově vázaný zatím jen na svého koně a o Tarbii nevěděl vůbec nic. Takže jme ho nechtěli znervózňovat tak ošklivými zprávami a radši vyrazili, abychom mu oznámili až úspěšný výsledek našeho rychlého zásahu.
Naše elitní jednotka bez problémů překonala vzdálenost mezi Miravelem a lesy kolem Tarbiina sídla. Tam jsme potkali velice zvláštní přírodní úkaz. Totálně pitomé, zato obrovské mravence. Trošku jsme si s nimi pohráli, abych se povyrazili, ale pak nás to přestalo bavit a šli jsme zaklepat Tarbii na vrátka. Pravda, nechtěli nás pustit přes padací most, ale naše argumenty byly silnější. Zlikvidovat osádku bylo záležitostí okamžiku a Narri už si to sypal k vrcholku pyramidové stavby, kde správně očekával budoár paní domu. Bohužel se mu do cesty připletl její zřejmě druh či manžel nebo bratr nebo bůhvíkdo. V každém případě neměl čas svou přítomnost nám vysvětlit. Možná se o to pokoušel, jenže Narri si jeho zmatené blekotání a gestikulaci vyložil jako kouzlo - nic proti, Narri tomu koneckonců musí rozumět, a nedal mu ani jedno kolo na dokončení věty. Vzduchem proletěla salva blesků a následoval známý zápach škvařeného těla plus všechny ostatní adekvátní zvukové efekty.
Prostě a jednoduše, byla to rychlá akce, kdy hned pak Narri hypnul Dajena a Šípa do nejhornějšího patra, kde kupodivu neskončili někde ve zdi, ale přímo před Tarbiinými dveřmi. No, ať to dlouho nenapínám, Tarbia zrovna spala - jaká to smrtelná ukázka špatné organizace času! Dajen a Šíp si chtěli pojistit, že bude spát ještě dalších pár směn, jenže to trošku přehnali - a i když tvrdili, že útočili naplocho, Tarbia se už neprobudila. Dobře jí tak. Byla to pěkná potvora. Měla tam ve sklepě spoustu holek, které nečekalo nic pěkného. Tak jsme je zachránili bez nároku na odměnu a poslali je domů. Teda spíš do Miravelu. Doufám, že se domů vůbec nějaká z nich dostala.
Teď mě tak napadlo, že čtenářům by nemuselo být jasné, proč jsme byli u krále Alcerose v takové přízni. To totiž nebylo jen díky přivedenému koni, ale také díky naší příkladné odvaze a osobnímu nasazení v jeho záležitosti. Jaksi jsem totiž opomenula zmínit, že výše uvedený král je nám také vděčen za to, že byl ušetřen palácového převratu. Tak čtěte dál. Věc se totiž měla tak:
Jak jsme si tak užívali zasloužené královy pohostinnosti za jeho koně, přičemž jedinému Šípovi se to nezdálo jako výhodná výměna, nás jacísi sloužící zrádně opili a omámili nějakým potvorstvem a hodili nás do ošklivé uzavřené místnosti. Fuj, takové chování. Byli jsme mírně vyděšení, myslím, že nás taky okradli, tak jsme situaci vyřešili rázně a urychleně - portálem jsme zmizeli na kopeček za město. Za normálních okolností bychom po takovéto ukázce nevhodnosti naší přítomnosti sbalili kufry a zmizeli. Jenže tehdy jsme se cítili jako silný tým - zaslouženě. Vtrhli jsme do města zpět a jen lépe vybavení znovu vnikli do podzemí, odkud jsme před pár hodinami prchali. Dál o tom není moc co povídat. Jako obvykle jsme projevili svou přirozenou schopnost řešit efektivně problémové situace, a tak jsme tehdy vytáhli už mírně zdrogovaného krále z jeho vlastního sklepa, obvinili jednoho alchymistu a několik pohlavárů ze zrady a ani jsme moc nečekali na projevy vděčnosti a se skromností sobě vlastní jsme odjeli řešit Tarbiiny kosmetické problémy.
No a konec byl takový, že Šíp a Marcus vytvořili vlastní bytové družstvo, když si přivlastnili Tarbiinu pevnost, a my ostaní jsme se vycházkovým tempem vydali na východ vstříc Yarpenovi, Zemi příbojů, Hobitímu království, lekcím z ekonomie a dalším dobrodružstvím.

PJ Žaba