Začátkem července roku 37 jsme dostali od vetešníka Van Vrena kšeft. Pronesli jsme balík do Duhové země a tam jsme dostali zásilku nazpět do Karis Larinsinu. Zásilka byla nefunkční starodávná lampa. Naší hlavní starostí bylo okamžitě, abychom ji nerozbili.

Když jsme překročili hory a začali scházet od Hranice dolů, přišla Oriho noc. Zjevil se s kouzelným trojzubcem, docela nám zatopil, ale hlavně díky tomu trojzubci nějak přemístil Crowleyho dovnitř té lampy. To už bylo asi trochu moc, protože se za ním objevila obrovská pařátovitá ruka, která mu zabavila trojzubec a za šos ho odtáhla zpátky do pekla, či astrálních sfér či kam to vlastně Ori chodí. No a Crowley byl v lampě a nemohl ven. Sice nás slyšel a mohl na nás mluvit, když byla lampa otevřená, ale jinak nic. Bonus byl, že lampa s Crowleym uvnitř začala svítit. A nepotřebovala žádný olej. Jak se záhy ukázalo, to bylo nadmíru užitečné.

Po dalších dvou dnech cesty přesně v poledne 16. července to přišlo. Bez varování sletělo slunce z oblohy a nastala tma. Byla noc, na nebi jen hvězdy a srpek měsíce. A noc už zůstala. No co jsme měli dělat? Putovali jsme dál. Ještěže ta lampa tak hezky svítila. Měla jednu stranu zelenou, ale když se otevřela jen ta zelená okenička, svítilo to pěkně mizerně. Tak jsme ji nechávali většinou zavřenou.

Dotrmáceli jsme se až do Karisu, kde už začala všeobecná panika a rabování. Gimb-At-Uk vyrazil ještě před tmou na návštěvu za Ya-Vi a babou Ya-Gou, což bylo moudré rozhodnutí. Aspoň jsme si nemuseli dělat starosti. V Karisu to bylo celkem ostré. Van Vrena vykradli a zlomili mu nohu, takže když jsme mu přinesli tu lampu, tak nás hned ode dveří počastoval šipkou z kuše. Si nás tak trochu spletl. Tím nás nenaštval, chtěli jsme vědět, jak dostat Crowleyho ven. Jenže Van Vren o té lampě skoro nic nevěděl. Prý je kouzelná a jmenuje se Tukirtinova. Hm. Vtipné, to zavánělo temnou magií. Než jsme to mohli nějak dál rozvíjet, stala se další zásadní věc. Přišel nás navštívit Oppon. Osobně. Dvojosobně.

Prostě se nám zjevil v kuchyni a povídá, že Kiimar je jeho černý kůň a hodlá jí (a tedy i nám všem) uložit úkol zachránit svět. A rovnou nám to celé vysvětlil:
Slunce z oblohy srazil Thandra. Zajal bohyni Elis a asi hodlá budovat impérium. To se ostatním bohům přirozeně nelíbí a jdou mu po krku. Jenže Thandra je příliš mocný, i když Melinor mu šlape na paty. Bohům by se hodila ještě další pomoc - nějaký nový bůh, který by převážil poměr sil na jejich stranu. A to byl náš úkol - vytvořit boha. Jako vážně. Z polotovarů, jak se vyjádřil Oppon. Potřebovali jsme k tomu sehnat jenom tři polobohy - Skeleton Kinga, původně dobrého poloboha, který se později zbláznil, Akkara Krvoobleka, který byl pořádný parchant už od začátku, a ještě jednoho libovolného hodného, který by do celého kšeftu šel s tím, že z něj uděláme toho výsledného boha. Skeleton King byl prý před lety uspán někde v Kopečcích skupinou mágů, z nichž to přežil jediný - Dalidius Sirielius. Ten v současné době působí na univerzitě v Mistu a měl by nám poradit, kde Skeletona najít a jak ho probudit a zapíchnout. V tom zapíchávání nám podle Oppon někdo nečekaný pomůže, tak jsme byli klidní. Ze Skeletona potřebujeme jenom kostru.

Akkar je expert na zmrtvýchvstání. Umřel už třikrát a pořád prý není úplně po něm. Naposled se vcucnul do obřadní dýky Elis, když mu vrchní kněz Danielis v Karis Larinsinu probodl jeho nemrtvé srdce. Takže další na seznamu byla ta dýka. Na třetího poloboha jsme žádný tip nedostali, jen radu, ať hledáme po knihovnách, třeba v Ton Lasin Esarinu. A recept na vytvoření poloboha je následující:

Přichystej si na zemi trojúhelník tvořený zlatem, krví a křídou. V jednom rohu vyvolej splynutí živlů. V druhém rohu vyvolej totální chaos. Do třetího rohu postav vhodného svolného poloboha. Doprostřed pečlivě poskládej kostru Skeleton Kinga. Vezmi jednu lidskou oběť. Podřízni jí krk Akkarovou dýkou. Akkarova duše se přenese do těla oběti a jakmile jej začne regenerovat, vyřízni z těla tepající srdce. Srdce vlož do připravené kostry, ony spolu vytvoří nové tělo. Zbytek nech na svolném polobohovi, on už tělo s esencí božství sám osídlí. A když všechno dobře půjde, tak jako nový bůh pomůže ostatním nakopat Thandrovi zadek a vrátit Slunce na oblohu.

Takže postup byl jasný, teď jen sehnat ingredience. A to vcelku rychle, protože ačkoliv Melitelé prý dělá, co může, tak teplota bude každý den klesat a klesat, až všichni umřeme. Zatím bylo příjemných 30 stupňů, ale cesta byla daleká.

Neměli jsme nic lepšího na práci, tak jsme to Oppon slíbili. Kiimar usoudila, že se jedná o soutěž, že každý bůh si našel nějakou družinku, kterou poslal zachraňovat svět, a rozhodla, že my vyhrajeme. První krok se nabízel - Akkarova dýka mohla pořád být někde pod chrámem v Karisu.

Přirozeně jsme to zkusili napřed cestou nejmenšího odporu. Byla šance, že dýku má v držení Triáda. Jenže Thalar naše naděje zklamal. Nic takového neměli. Aspoň nám poradil, kde najdeme chlapíka z Other Side, který má na starosti uložení pokladů vyrabovaných z chrámu. Počkali jsme si na něj u něj doma. Kiimar jeho opici vyrobila pořádnou opici, a když chlapík dorazil domů, Dag ho jednou skvěle mířenou ranou zpacifikoval. Samotného jej to překvapilo. Ukradli jsme mu klíče a nechali ho naživu.

Vypravili jsme se do podzemí Other Side. Dostali jsme se přes dva strážné až do labyrintu chodeb, kde se nás pokusila sežrat Odula. Neměla šanci, byli jsme tak napružení, že byla ráda, když si útěkem zachránila hlavohruď. Z pokladu jsme nenašli skoro nic, rozhodně ne Akkarovu dýku. A přitáhli jsme na sebe pozornost, takže jsme nakonec museli vyjednávat s Pirátem, pravou rukou Other Side. Vcelku rozumně to s námi riskl a prozradil nám, že dýku prodali jistému Bartu Longschenksovi z Vínova. Pak se pokusil přetáhnout Daga do Other Side. Dag nechtěl, a tak dostal pořádnou nakládačku. Co už, on něco vydrží. V Karisu už jsme nic dalšího zjistit nemohli, tak jsme se vydali na cestu do Vínova. Vlastně jsme ještě stihli vyzkoumat, že když se svítí zelenou stranou lampy, objevují se duchové násilně zemřelých. To bylo kůůl. S některými jsme mohli i mluvit. Kiimar měla novou hračku.

Všude vládla noc, měsíc se příliš k dílu neměl. Stezky byly prázdné, lidé raději zalezli domů. To nám vyhovovalo. Svítili jsme si lucernou a svižně rázovali na sever. Většinou jsme přespávali venku, ještě bylo dost teplo. Jen jednou jsme se zastavili na noc u poměrně milých lidí. Měli dvojčata spojená vlasy, které prý nešlo rozstřihnout. V noci jim tam taky strašil duch zemřelé tety. Opravdu jsme ho viděli. Děvčatům jsme ale pomoct nedokázali a navíc jsme spěchali dál.

Než se před námi ukázaly hradby Vínova, potkali jsme jedno děsivé monstrum, které vylezlo rovnou ze země. Oppon říkal, že boj bohů přivolá různá stvoření, a už to bylo tady. Naštěstí jsme tomu utekli. Longschenks ve Vínově nebyl. Jeho dům někdo vyraboval, dýka v něm nebyla, ale našli jsme dopis, ve kterém ho jeho přítel před měsícem zval k sobě do Horsova do vinného sklepa. Pokud tam odjel, tak ho tam zřejmě zastihla tma a možná tam zůstal. Ve vinném sklepě se temnota přežívá určitě docela příjemně. Sice jsme chtěli zkontrolovat i jeho vinný sklep ve Vínově, ale troll sedící před vchodem a žužlající zkrvavenou lidskou nohu nás od toho odradil. Pepa Nepepa, nevypadal, že by si chtěl povídat. Rozhodli jsme se pokračovat na sever.

Cestou do Ton Lasin Esarinu jsme strávili jednu noc mezi kočovnými hobity. Byli fajn, vzali nás mezi sebe, hráli a zpívali, jakoby tma ani nebyla. Další noc tak příjemná nebyla. Nevědomky jsme se utábořili kousek od zapomenutého hřbitova a oni nám odtamtud v noci začali courat zombíci. Po třetím rozsekaném na kousky nás to věčné buzení přestalo bavit a raději jsme se kus odstěhovali.

Docela jsme si oddechli, když jsme dorazili do Ton Lasin Esarinu. Dalo se tu i něco málo nakoupit, to na jihu to byl problém, nebylo jídlo ani zásoby. Poprvé v životě jsme viděli pořádnou knihovnu. Strávili jsme tam dva dny. O Dalidiovi tam skoro nic nebylo, o Tukirtinově lampě jen to, že ukazuje duchy, je nerozbitná a zřejmě bez Crowleyho uvnitř nebude fungovat. O Skeleton Kingovi taky nic moc a jediný polobůh, kterého jsme s aspoň trochu rozumným popisem objevili, je zřejmě modrý drak Apexx, který se před 200 lety přestěhoval do jezera Lesinis Siren. To leží pořádný kus západně od Kopečků. Nic lepšího jsme ale neměli, tak jsme si řekli, že to prostě riskneme. Plán další cesty byl jasný - na západ přes Ton Tuar do Horsova a potom na jih podél Anisen do Mistu. Sehnali jsme mapu, což zejména Crowleyho velmi potěšilo, i když ji z té lampy neviděl. On má mapy rád.

Za dvojnásobný obnos než jindy jsme dokoupili jídlo. Zato obvazy jsem dostala zdarma od zdejšího ranhojiče. Byl zapálený do anatomie, bezvadně jsme si popovídali. Cestou na západ jsme se rozhodně nenudili. Z Ton Tuaru jsme raději utekli, protože tam na náměstí upalovali jakéhosi kněze. Ukázalo se, že to byl Thandrův člověk, což nám trochu zvedlo náladu, ale takový dav není radno podceňovat. Zvlášť když někdo vypadá jako já nebo Kiimar. Za Ton Tuarem nás čekalo dvoudenní putování hustým lesem. Pořád nás tam sledovala jakási potvora. Až na konci se odhodlala zaútočit, asi jsem se jí nelíbila, když jsem rozdělávala oheň. Klovla mě zobákem do čela a zbytek boje si nepamatuju. Ale Dag s Kiimar ji zahnali, takže v pohodě.

Malá samota kousek za lesem byla opuštěná. Vlastně ne opuštěná, majitelé se uvnitř houpali na oprátce. A protože Kiimar nevynechala jedinou možnost pokecat si s duchy, domluvila se s nimi, že si tam usteleme. Teda až potom, co je sundáme a pohřbíme. Za to jsme si mohli vyrabovat zásoby ve sklepě. Měli skvělý javorový sirup. Kdo ví, proč se vlastně se oběsili.

Nejen tahle samota, ale i další vesnice byla prázdná. Tady jsme díky zvědavosti málem přišli o krk. Sledovali jsme stopy lidí z vesnice až do blízkého dolu. Pořád nás cosi nabádalo, ať se tam jdeme podívat. Tak jsme šli. A málem bychom se už nevrátili. Dag si zachoval docela čistou hlavu a pořád se nás snažil odvést. V dole totiž sídlila nechutná obrovská koule slizu a mrtvých těl. Děsivě smrděla a chtěla nás sežrat. Utekli jsme tak tak. Pak jsme se rozhodli, že už radši nebudem zvědaví. Ale ve vesnici jsme se vyspali, pobrali vše cenné, co jsme našli, včetně malého stádečka ovcí a hnali jsme je prodat. Jídlo je prostě drahé. Dagovi se podařilo ovce slušně zpeněžit v dalším konečně obydleném městečku.

Kousek před Horsovem jsme potkali četu trpaslíků. Mysleli si, že je chceme přepadnout a málem nám to spočítali. Chacha, my tři že bychom chtěli přepadnout dvacet nabušených trpaslíků? Když se uklidnili, tak nám prozradili, že taky zachraňují svět - mířili do nějakého Nan Šadár, aby se přidali k Yarovi Artachšachtovi a Lovcům běsů. Tak jsme jim popřáli bezpečnou cestu a poradili jim, aby se vyhnuli tomu nebezpečnému dolu. Udělali jsme to s nejlepšími úmysly ale jak nám posléze Oppon sdělil, naše varování je navnadilo, šli se tam podívat a hádejte? Všichni tam zůstali. A zachraňování světa zůstalo zase na nás.

Naštěstí Horsov už se přiblížil. Lidi tam byli docela uvolnění, dokonce si parta mládeže hrála na drsňáky a rodiče je nechali dělat si ohýnek mimo město. Příjemná změna oproti opuštěným osadám. V Horsově jsme rovnou zamířili k domu pana Havránka, Longschenksova přítele. Ukázalo se, že je to hobit, a to velmi pohostinný. Jeho manželka Lea nás rovnou nasměrovala do vinného sklepa, kde jsme našli sympatickou společnost - Filipa Havránka, Barta Longschenkse, sira Tasse Tichošplápka z Rifin Tonu a barona Martena Cohena Kirasa z Ton Flamisu. A všichni měli dobrou náladu, pili Havránkovy nejlepší zásoby, jedli Leina skvělá kuřata a štrůdl a hecovali se, kdo má lepší víno. Byl to ostrůvek pohody. Bart Longschenks nám ochotně zapůjčil Akkarovu dýku, kterou měl u sebe. To bylo super! Konečně jsme měli nějaký hmatatelný pokrok. Zůstali bychom tam dýl, ale teplota každým dnem klesala a cesta byla ještě daleká.

Pokračovali jsme podél Anisen na jih. Ne že bychom z řeky něco viděli, tma byla pořád jako hrom. V malé vesnici jménem Labuťákov měli otevřenou hospodu plnou hostů. Děsně jsme cestou tam zmokli, tak jsme byli vděční za teplý krb a hotové jídlo. Nějaká opilá dáma v rudém tam tvrdila, že vrátí Slunce, když jí lidi zaplatí ještě jednu rundu. Připili jsme jí na úspěch. Taky jsme tam potkali pětici elfů. Kiimar si chtěla vyzkoušet, jak se na ni její netmaví příbuzní budou tvářit, a šla si s nimi popovídat. Tvářili se kysele a pak hospodu znechuceně opustili. My jsme se neurazili, protože po nich zůstal volný pokoj. Ostatní byly plné, všichni ti hosté sem dorazili na turnaj v garotu, který byl z důvodu nedostatečného osvětlení zrušen. My už jsme si užívali svých po elfech zděděných postelí, když se zespoda ozval děsivý jekot. Rozběhli jsme se dolů a uviděli dámu v rudém, jak stojí v lokále plném mrtvých těl. A najednou ji něco začalo trhat na kousky. Určitě duchové! Neodvážili jsme se ale rozsvítit zelenou lampu a v panice jsme utekli pryč. Zastavili jsme se notný kus za vesnicí. Bylo to děsivé. Všichni ti lidé byli předtím tak v pohodě. Paradoxně Kiimar těm namyšleným elfům zachránila krk.

Moc jsme nespali a brzo byli zase na cestě. Do Mistu to byl den koňmo, takže jsme tam dorazili až hodně pozdě. A rovnou do maléru. Na Mist se prý hnala obrovská povodňová vlna řekou Navi Rifin. Čarodějové a theurgové z místní magické fakulty se dohadovali, co s tím udělat. Pche, voda. Tu zkrotím jakoby nic! Nabídla jsem jim svou pomoc. A kupodivu to vzali vážně. Už jim totiž teklo do bot. Jejich šéf Daniel Tarrento si mě prozkoumal a poznal, že to s vodou umím. Jeden ze studentů, jakýsi Petronius Longfinger se přihnal s tím, že vytvořil přípravek, který zesiluje přirozené mentální schopnosti, což by mi s tou povodní mohlo pomoct. Není moc vyzkoušený a může mít vedlejší účinky, ale v zásadě asi bude fungovat. Podle čarodějky Inky Tamari Tarrento (jo, byla to manželka toho Daniela), která v ptačí podobě zkoumala postup povodně, je ta vlna obrovská. No když je obrovská, tak se každá pomoc hodí. Kopla jsem do sebe ten lektvar a postavila se na hradbu. Mágové magicky zpevnili hradby a já jsem měla usměrnit vodu tak, aby město obtekla. A najednou tu ta vlna byla.

Inka nekecala, byla vážně obrovská. Bez toho dryjáku bych ji asi nezvládla. Takto jsem ji bez obtíží uchopila a rozštěpila na dva proudy, které hučely podél hradeb, ale dovnitř se nepřelily, o to se mágové už postarali. Bylo to únavné, ale současně úžasné. Majestátní. Děsivé. Prostě boží! Dag a Kiimar seděli na hradbě za mnou a užívali si podívanou. No prostě - město jsme zachránili. Dobrý krok k záchraně světa. Starosta nás pozval na meloun a nechal nás u sebe přespat. Mě po tom lektvaru děsně bolela hlava, ale stálo to za to.

Druhý den jsme přišli na univerzitu najít Dalidia. A měli jsme smůlu. Prý je zrovna na studijním pobytu ve věžích magie. Ty jsou odtud kousek, ale i tak to bylo nepříjemné zdržení. A Crowley vykřikoval, že on tedy do Strážného lesa zpátky nejde. Uklidnil se až poté, co jsme ho upozornili, že je v lampě a nikdo ho tam nevidí. Dostali jsme doporučení od Daniela Tarrenta pro Erstina Mezoma Grahame, šéfa věží magie. Sbalili jsme si ho do vaku a zamířili ke Strážnému lesu. Vzali jsme to po oklikou po cestě, protože jinak bychom ve tmě okamžitě zabloudili. V osadě jménem Včelov nás ubytovala pragmatická starší paní. Poněkud nás překvapil její manžel, který už byl nějaký ten pátek mrtvý, ale jaksi nehodlal ležet v hrobě, když mohl být své drahé polovičce stále nápomocný. Paní nám prozradila, že je kdysi oddával kněz Oppon a místo v nemoci i ve zdraví je k sobě připoutal v životě i ve smrti. No a když Franta umřel, tak prostě zůstal doma a seká dřevo. Paní ho postupně balzamuje, jak mu některé kousky odehnívají. Když zrovna nepracuje, tak sedí a mlčí. Paní si uměla manžela dobře vybrat, hezky jim to klape. Ráno jsme se rozloučili a vyšli k hranicím Strážného lesa.

Crowley nás uklidnil, že v lese se může stát naprosto cokoliv a stejně nemáme šanci se na to připravit. Tak jsme prostě šli. Byla tam vážně tma. Prodíráme se lesem a najednou se před námi vynořilo 7 skřetů a uprostřed ten hnusák, můj "exmanžel". A že prý "Marimi, já tě zabiju!". No tak to ne. Pustili jsme se do nich hlava nehlava. Crowley z lampy vykřikoval, že je možné, že nejsou všichni skuteční a že je to možná jen jeden opravdový skřet a někde poblíž je čaroděj, co je ovládá. Mně se skuteční zdáli docela dost. S Dagem jsme měli dost práce s mým ex, a to se Dag vážně snažil, předváděl jakési výkruty ve vzduchu, sekal po víc skřetech naráz, no kdybych měla čas se dívat, asi by na mě fakt udělal dojem. Kiimar se naopak rozhlížela po okolí a objevila na stromě ukrývajícího se čaroděje. Vrhli se s Dagem za ním a on vzal radši roha. Ze skřetů zbyl jen jediný a ten nám utekl.

Museli jsme se ošetřit a pak jsme pokračovali. Ovšem po nějakém čase se ukázalo, že jsme se nikoliv nečekaně ztratili a asi chodíme v kruhu. Crowley nám doporučil, ať ten první jde se zavřenýma očima, aby ho půdorys lesa nemátl. No jemu se to mluvilo, on nebyl ten, kdo narážel do stromů a rozdíral si obličej o křoví. Ale pomohlo to, dostávali jsme se dál a dál. Pak si počkali na Dagomira. Vyvolali přízrak jeho otce. Byl to teda docela hnusák, skočil na Daga s dýkou a chtěl mu ji zapíchnout do břicha, prý jak to udělal Dag kdysi jemu. Pustili se do sebe, bylo to ošklivé, opravdu se vzájemně nenáviděli. Pak Kiimar opět našla schovaného čaroděje, ten se opět dal na útěk a Dagomir svého otce dorazil podruhé. Vypadal po tom docela spokojeně. No co, každý jsme nějaký.

Kiimařina zkouška na sebe nedala dlouho čekat. Na rozdíl od předchozích byl tohle hlavolam. Jak naskládat 5 holí různé délky s různými hlavicemi, čísly a písmeny do pěti děr? Chvíli jsme zkoušeli všemožná pořadí, přičemž za každý nesprávný pokus Kiimar vyfasovala švihnutí od okolních trnitých keřů, než nám konečně došlo, že to přece musí být chaoticky. Tak jsme to tam naházeli a ono to vyšlo. Brnkačka. I tak to byl k věžím ještě pořádný kus cesty. Dorazili jsme tam až druhý den navečer.

Věže magie se ukázaly být nejluxusnějším místem, jaké dosud kdokoliv z nás navštívil. Krásné sály, pohodlné pokoje s velkou postelí a koupelna. Koupelna s obrovskou vanou a teplou vodou tekoucí z kohoutků ve zdi. Šéf mágů - Erstin Telom Grahame - byl velmi příjemný pán, který nás bral vážně a slíbil nám, že hned ráno si můžeme promluvit s Dalidiem. Zatím nás fakt pohodlně ubytovali. No určitě nikdo z nás neprotestoval. No a pak se stalo něco hooodně podivného. Dnes v noci měl přijít Ori. Chtěli jsme se na něj pořádně připravit, když jsme neměli Crowleyho k ruce. Ještě jsme si hověli všichni tři ve vaně a plánovali, jak na Oriho vlítnem, když tu naráz Kiimar začala tvrdit, že všechno tohle už se stalo, že Oppon vrátil čas, abychom dostali druhou šanci domluvit se s Orim po dobrém. Prý jsme se na něj připravili v nějaké místní tělocvičně a on nám chtěl nabídnout pro dnešek dohodu, ale jak jsme byli od Kiimar nahecovaní, tak jsme na to neměli ani pomyšlení a Ori bez boje zmizel i s nabídkou. A druhý den ráno nás Dalidius v podstatě vyhodil, protože jsme mu nebyli schopni nabídnout plán, jak zneškodnit Skeleton Kinga poté, co z něj uvolníme poutací kouzlo. Přišlo nám to s Dagem docela přitažené za vlasy, ale my se zas tak ničemu nedivíme, tak jsme to nakonec prostě vzali jako fakt. A docela to vyšlo. Ori přišel a místo masakrování si chtěl povídat. Prý má průšvih, že si minule půjčil ten trojzubec a uvěznil Crowleyho v lampě. Musí ho pustit ven, ale to může udělat jen výměnou za jinou duši. Tak prý jestli nemáme tip, komu by tu duši mohl sebrat. No jasně že jsme měli - duši Skeleton Kinga. A Ori jako že ano a naučil nás říkanku, kterou ho pak máme přivolat, až budem připravení zlomit poutací kouzlo. Tak to byla ta nečekaná pomoc.

Druhý den ráno jsme tedy navštívili Dalidia Sirielia. Byl trochu divný, pil jen vodu a vše si potřeboval rozmyslet. Nakonec z něj vylezlo, že aby se to poutací kouzlo tehdy podařilo, tak tam musel uvěznit i své kolegy čaroděje a sám jediný utekl pryč. Ale díky tomu prý je Skeleton King pořád neutralizovaný. Jen těch 8 mágů je tam jaksi s ním. Neměli jsme s tím problém. Vzhledem k tomu, že konec světa se blížil, tak Dalidius vyměkl, dal nám svitek, který to kouzlo zruší, poradil nám, že Kinga najdeme v prasklinách v zemi poblíž Atanis Tonu a jal se balit svých pět švestek. Pokud neskončí svět, tak bude mít brzo v patách 8 rozzuřených mágů. To jsme mu nezáviděli. Erstin byl ještě tak milý, že nám napsal doporučující dopis pro Filia, správce Atanis Tonu, nabídl nám, ať si půjčíme loďku a kus cesty k Anisen plujeme po říčce, a jejich Komorník nám udělal balíčky se svačinou. Velmi pozorné, mágové jsou prostě třída.

Venku mezitím teplota spadla pod 10 stupňů a začínalo to být už docela nepříjemné. Po dvou dnech putování jsme našli říčku a loďku. Docela jsem se těšila, už jsem neplula pár let. Chvíli trvalo, než jsme si zvykli a naučili Dagomira používat veslo a sedět zády k proudu, ale pak jsme se sladili a docela to ubíhalo. Trvalo to dva dny a pak jsme vjeli do obrovské Anisen. Loďku jsme nechali v křoví na druhé straně a drápali se dál od neschůdných břehů. Po hodině jsme našli cestu, která běžela na jih souběžně s řekou, což bylo víc než skvělé. I když by nemuselo tak strašně pršet. Voda mi nevadí, ale kombinaci ledového lijáku, tmy a zimy si všeobecně až tak neužívám. Proto hospoda Yarpenova Rada byla jako zjevení. Skoro prázdná, až na starého trpaslíka Yarpena a jednu netýkavou družinku, měli tam teplo, jídlo, no prostě blaho. Družinka se ukázala býti konkurencí, měli vlastní Plán na záchranu světa. Popřáli jsme jim hodně štěstí, poradili, kde najdou schovanou loďku, a pak jsme si v noci hned přes zeď od nich uspořádali menší orgie. No co, svět může každou chvilku skončit a pochybovali jsme, že ještě cestou najdeme podobně přívětivé místo.

A měli jsme pravdu. Atanis ton přívětivý moc nebyl. Elfové nás sice nevyhodili, protože jsme měli pověřovací listinu, ale Dagomir se vyjádřil nepříliš uctivě o elfovi, jehož jsme viděli promlouvat k davu a dodávat všem naději, a jenž se ukázal být Navienorem - oblíbeným a mocným knížetem. To nebylo úplně taktické, Fílius se na nás naštval. Ale protože se nás stejně chtěl co nejdřív zbavit, tak nás nechal, ať nakoupíme, co potřebujeme, a dal nám průvodce k prasklinám a pak nás velmi rád pustil z hlavy. No co, vlastně jsme to čekali. Koupila jsem tam skvělý lehounký a teplý spacák, tohle elfové umějí, to se jim musí nechat. Průvodce nás vzal k Anisen zrovna na to nejmagičtější místo na celém toku - tady končí část řeky, co teče do kopce, a začíná stékat proudem dolů na sever. Byl to tam samý vír a vyvřelina, docela síla. Jenže elfové to měli vychytané, měli tam schovaný prastarý kamenný magický most, který prostě vystoupil z hlubin řeky. I efekty jdou elfům dobře, to se jim taky musí nechat.

Praskliny už byly za řekou kousek. Průvodce se vrátil a my začali slézat dolů. Cesta ke Skeleton Kingovi byla spletitá, museli jsme dost šplhat, přeskakovat pukliny, brodit se vodou, proplavávat vodou, čvachtat do vody, prostě všude byla voda. Normálně by to bylo docela fajn, ale tady byly asi 4 stupně nad nulou. Měli jsme toho plné zuby. Skeleton by nás naštval, kdyby tam nebyl. Naštěstí tam byl. Hezky obklopen 8 čaroději, všichni ztuhlí v jediném momentu. Čarodějové se tvářili docela překvapeně. My jsme se s tím moc nepárali. Zavolali jsme Oriho, který se zjevil v celé své parádě, a rozlomili pečeť na svitku. Kouzlo se rozpadlo, Skeleton King vstal ze svého trůnu a rozběhl se jeskyní. Ori jej začal zaříkávat, ale asi aby to nebylo jednoduché, mu to, chlubilovi, moc nešlo. Prý ho máme chvilku zdržet. A tak jsem se já, Kiimar a Dagomir postupně postavili před kostlivého poloboha a snažili se ukrást Orimu aspoň pár chvil, než se přes nás dostane. Rány jsme utržili pořádné, ale ustáli jsme to právě tak dlouho, aby Ori dokončil zaříkání a vcucl Skeletonovu duši do lampy. Jupí! A s kostrou si prý můžeme dělat, co chceme. Jasně, my si z ní vypěstujeme vlastního boha, heč! Ale to by nebyl démon Ori, aby nás zase neošulil. Crowleyho prý pustil, ale nechají si ho ještě nějaký čas tam u nich (kde to sakra je, to pořád přesně nevíme), že se v té lampě choval jaksi nevhodně a musí si to s ním vyříkat. A zmizel. Zato mágové nezmizeli. Jeden z nich, temný elf se rychle probíral. "Kurva, já toho Dalidia zabiju!" To byly jedny z jeho prvních slov. Hlavně, že nechtěl zabít nás. Jmenoval se Xartos a vysvětlil nám svou originální teorii stavby světa, časoprostoru a magie. Nijak zvlášť jsme mu nerozuměli a ani nás to kdovíjak nebralo, ale vypadla z toho vcelku zajímavá informace.

Před pěti lety zabil Skeleton King správce Atanis tonu Aladara (jo, před pěti, hned to vysvětlím). Xartos ho měl rád a na jeho pohřbu mu přišlo fakt líto, že je mrtvý, a rozhodl se to tak nenechat. Zjistil, že před 45 lety se pár mágů chystalo Kinga zničit, ale nakonec od výpravy upustilo, protože nebyli dostatečně silní a bylo jich málo. Mezi nimi byl i Dalidius. Tak Xartos sehnal ještě správcovu ženu mágyni a čaroděje Isitara Mezama Grahame, po jméně bratra mistra Erstina z Kopečků, který se s Dalidiuem znal a chtěl se s ním potkat, přesunul se s nimi do minulosti a výpravu zorganizoval. No a při splétání kouzla se jim King už už vymaňoval, když to Dalidius vyřešil po svém - prudce zvětšil poloměr kouzla a zároveň o dva kroky ustoupil, čímž všechny uvěznil v bariéře a sám zmizel. I když jsme poukázali na to, že úspěchu bylo dosaženo, čarodějové to viděli jinak a všichni až na Isitara, který jen protočil panenky, se odkouzlili pryč. Asi honit Dalidia. To nám bylo jedno. Xartosův plán ale zřejmě stejně úplně nevyšel, protože v Atanis tonu teď velel Fílius a ne Aladar, takže kdoví, jakou jinou cestu si historie našla.

Kosti Skeleton Kinga jsme zavázali do rance a poprosili čaroděje, jestli by nás nemohli magicky trochu pošoupnout směrem k jezeru Lesinis Siren. Po chvilce dohadování Xartos kývl, že nám tam otevřou portál k bližšímu jezeru Sirenin Lasuril. Dag se bál, abychom neskončili v jezeře, ale Xartos nás ujišťoval, že Portály jsou proti tomu chráněné a výstup bude bezpečný. Tak jsme to moc neřešili, vlezli jsme do toho zářícího průchodu a skončili v jezeře.

Jako fakt. Všichni umíme plavat a ke břehu to nebylo daleko, ale i tak ta ledová voda byla docela masakr. Kdyby v tu chvíli dostal Dagomir Xartose do rukou, tak by z něj moc nezbylo. I tak jsme měli docela štěstí, na břehu stála věž, v níž se svítilo. A do níž se snažili dobýt nějací dva chlápci. Vylezli jsme z vody, rozběhli se k věži s vidinou tepla, jenže chlapíkům jsme se nelíbili. Byli agresivní a Kiimar nazvali černou tlamou. No, postavili se mezi nás a teplo, takže to měli spočítané. Všechnu zlost na hloupý teleport a frustraci ze zimy a dlouhého putování jsme vložili do souboje a oba dva jsme záhy složili k zemi. A hned se nám ulevilo. Jo, občas si prostě jeden potřebuje na někom zchladit žáhu.

Děda, který žil ve věži, nám to vůbec neměl za zlé, chlápci byli místní vagabundi a už si na něj brousili nože. Nechal nás uschnout u ohně a slíbil nám věštbu. Napřed jsme mu museli najít zaběhnutou kozu, což jsme zvládli jen v prostěradle kolem pasu, protože všechno ostatní jsme měli mokré. Nadojil si kozí mléko a vyvěštil nám, že nás vidí prosekávat se zamrzlým vodopádem pod velkým jezerem. Cha. A hned po té věštbě venku prudce spadla teplota. Tak o 15 stupňů. Oppon nás varoval, že vše, co bohové ve světě udělají, bude mít pořádné následky. Koho by napadlo, že stařík věští pomocí zázraků Melitelé. Ach jo, možná bychom si radši tu věštbu ušetřili, kdyby počasí ještě chvilku vydrželo. Takhle nám jezero pomalu zamrzalo před očima a začalo sněžit. Dva bezvědomí chlápci ovšem poměrně elegantně řešili náš problém s chybějící lidskou obětí. Opatrně jsme vyzvídali na staříkovi, jestli by mu nevadilo, kdybychom si jednoho odvezli a už ho jaksi nevrátili, ten nás převezl, když prohlásil, že pokud si je neodvezem, tak on je hodí rovnou do jezera a dobře jim tak. A my jsme prý okoralí.

Ráno se ukázalo, že s tím sněhem to není zas tak špatné. Napadlo tak akorát na sáně, které nám děda ochotně zapůjčil, a pak to zamrzlo. Nepotřebovali jsme ani sněžnice, prostě jsme se klouzali po zledovatělém sněhu. Našeho obětního chlapíka jsme přivázali na sáně, obalili přikrývkami, aby nám ještě pár dní přežil, a vydali se na poslední úsek cesty k jezeru Lesinis Siren. Vcelku to šlo, Kiimar nás poháněla svými kněžskými fígly a na sněhu bylo vcelku dobře vidět. Když jsme se přiblížili k jezeru, rozplynula jsem se ve vzduchu, nastoupala si do výšky a rozhlédla se po krajině. To bylo kůůůl! Hledala jsem vodopád. Nakonec jsme museli jít ještě dva dny, než jsme se k němu dostali, ale byl tam. Zrovna dost foukalo, nikde ani klacík dřeva a noc na krku. Venku už bychom snad zmrzli, tak jsme se do toho vodopádu museli prolámat hned, tak jak nám vyvěštil děda. Led byl dost tlustý, tak jsem trochu zatřepala okolní skálou a JO! Začalo to praskat a celé se to trochu sesunulo. Pak nastuopil Dagomir. Dýkou rozšířil otvor v ledu a my se nasoukali dovnitř. Bylo tam příjemně teplo - chlup nad nulou a nefoukalo. Skvělé. Někde kousek za námi měl bydlet drak, ale to nám bylo v tu chvíli jedno, musel počkat do rána.

Po vyspání jsme se vydali tunely do nitra země. Ani to nebylo moc daleko a našli jsme v jeskyni krásného modrého draka, jak pochrupuje. Sotva jsme se přiblížili, tak se probudil. Měl to být hodný drak, takže potíže jsme si nepřipouštěli a rovnou jsme na něj vybalili, že tady zachraňujem svět a hodláme z něj udělat boha, pokud nám slíbí, že tam nahoře pomůže protithandrovské klice. A že to musí být hned, protože už nám mrznou nudle v nose. Kapku ho to překvapilo, ale kupodivu si to zas tak dlouho nepromýšlel, že prý když jinak nedáme, tak jo. Místo obřadu měl určit on, drak Apexx. Vzal nás i s obětním chlapíkem na záda a letěli jsme. Mysleli jsme, že to bude kousek, ale letěl děsivě dlouho, snad dva dny. Naštěstí dost hřál, takže jsme to na něm nějak přečkali. Pak nás vysadil a tady to prý je. Místo nám připadlao jako každé jiné, všude tma a zmrzlá tráva.

Přichystali jsme obřad. Udělali jsme trojúhelník ze zlata (našeho), křídy (Crowleyho) a krve (opět naší). Dovnitř jsem poskládala Skeletonovu kostru, u pár kousků jsem si nebyla úplně jistá, kam patří, ale brzy se ukázalo, že na tom moc nesejde. Pak jsem si udělala oheň a připravila se vytvářet splynutí živlů. Kiimar se rozcvičila, aby mohla hezky procítěně chaosit, Dag vytáhl Akkarovu dýku a vedle kostry položil chlapíka. Apexx přihlížel. Pak jsme začali. Já se živly, Kiimar s chaosením a Dagomir prostě prořízl chlapíkovi krk. Akkarova dýka se ihned aktivovala, asi se Akkar nastěhoval do mrtvoly a začala se hýbat. Dagomir teda rychle vyřezal srdce, jenže Akkar mu ho nechtěl dát, drapl ho za ruku a přitahoval si srdce zpátky do těla. Naštěstí měl Dagomir ještě i druhou ruku, srdce přechytl a šoupnul ho do kostry. Akkar to tedy vzdal a Daga pustil, i když mu předtím ruku ošklivě polámal. Skeletonova kostra začala obrůstat masem a orgány, šlo to rychle, za chvilku bylo tělo hotové a nachystané pro Apexxe, aby do něj mohl jeho duch vstoupit. Ale Apexx to zřejmě viděl jinak. V tu kritickou chvíli prohlásil, že to raději udělá po svém, vychrlil na tělo oheň, spálil ho a zmizel. Kiimar a Dag zůstali kapku tumpachoví a já jsem dál vířila mezi všemi živly, splynula jsem se všemi dohromady a už jsem mezi nimi zůstala.

Kiimar s Dagem museli vyhodnotit, že to zřejmě bylo docela fiasko. Drak pryč, tma pořád trvá a Marimi se zaživlovala ho jakési koule, z níž na dotek prská oheň, nebo vyletují kameny. Co taky čekat od plánu Oppon, že? Z nedostatku čehokoliv lepšího na práci ale zůstali na místě a čekali, jestli se to třeba přece jen nějak nevyvrbí. A kdo se jim tu najednou vyvrbil? Crowley! Démoni už ho měli dost a vyhodili nám ho na zemský povrch. Vypadal v pořádku, prý tam ně něj řvali, že jim rozlámal všechen nábytek, mahagonový stůl a postýlky démoňátek, tak musel slíbit, že až bude příště zase v lampě, tak už to neudělá a pustili ho. Pak se vyvrbila i Marimi. Živlová koule ji vyplivla a rozpadla se na čtyři avatary živlů. Každý z nich před Marimi poklekl a když zmizeli, zůstalo Marimi na hrudi vytetované malé kolečko - symbol spojených živlů.

A čekali jsme a čekali, až jsme se dočkali. Nad obzorem se rozlilo světlo a obrovský modrý drak vylétl vzhůru se sluncem v tlamě. Vyplivl ho nahoře a ono už tam zůstalo! Bylo světlo a svět byl zachráněný! Slunce hřálo a ukázalo nám, že čekáme kus od paty obrovitánského stromu, vpravdě božského dubu. Skeleton v naší lampě docela ožil a začal vykřikovat, že nás všechny vyhladí. Naštěstí už jsme nemuseli svítit, tak jsme ho zhasli a byl klid.

A pak se vrátil Apexx. Osvětlil nám, že se rozhodl sice převzít božskou esenci, ale zůstat ve své dračí podobě, protože to je přece originální a bude tím mít mnohem víc vyznavačů. Teda už má, zejména po té atrakci se sluncem, kterou viděl celý svět. Tak jsme mu poblahopřáli k vítězství a domluvili se s ním, aby nás vzal domů. Dagovi se na dračích zádech už letět nechtělo, tak ho domů teleportoval lusknutím drápů a my ostatní jsme si tu cestu střihli nazpátek, tentokrát v teple a v mnohem lepší náladě.

Doma nás čekal zachráněný Karis Larinsin, lampu se Skeletonem jsme od Van Vrena vyplatili, odnesli jsme Akkarovu dýku nyní už bez Akkara zpátky Bartovi Longschenksovi do Ton Lasin Esarinu a vrátili se ke svým všedním povinnostem - Marimi k pacientům, co nestihli za její nepřítomnosti pomřít, Dagomir k zakázkám z cechu, Kiimar do bordelu a Crowley k poflakování.