Když se ve dveřích Dvojčat 4. července objevil Daniel a byl v obličeji bílý jako křída, okamžitě jsem usoudila, že se stalo něco hrozného. A skoro ano. Malá Miška se zbláznila a přihlásila se do arény na souboj proti trpaslíkovi. Daniel mě pozval, ať se tam jdu s ním podívat a už jen tak mimo řeč utrousil, že mu nějaký známý nabídl, aby mu dělal doprovod při obchodní cestě. Samozřejmě mě to zaujalo, protože moje finanční situace byla dost mizerná, ale v tu chvíli jsem se hlavně bála o Mišku. Považuju ji za svou přítelkyni a moc takových nemám. Souboj sice neměl být na život a na smrt, ale co kdyby se něco pokazilo... V aréně byl hukot a křik. Písek sálal horkem a byl promáčený potem a krví bojujících. Co ji donutilo tam vlézt? Byli jsme s Danem pořádně nervózní, když pak najednou už ohlásili Mišku a Saurina Zlatého a oni nakráčeli dolů do toho kotle. A Miška vypadala, že je ve svém živlu. Hobiti jsou zvláštní.

Křičeli jsme. Všichni kolem křičeli, jen ti dva dole ne. Beze slova se na sebe vrhli. Trpaslík měl řemdih a Miška svou malou mačetu. Řetěz zachřestěl a zamířil Mišce ke kolenům. Vyskočila udivující rychlostí a zaútočila. Čepel se jen smekla po brnění. A pak se jí řemdih omotal kolem kolen a statečná hobitka ležela na zemi. Chtělo se mi zavřít oči, ale nejsem malá holka. Křičeli jsme s Danielem, až se nám hlasivky trhaly a Miška najednou stála na nohách. A skvělá rána, která trpaslíkovi rozsekla brnění na boku a na písek dopadaly první kapky krve, které tvořily tmavé vrásy, jak se bojovník hýbal. A přicházela rána za ranou. Miška kolísala, ale nevzdávala to. Zaryla jsem si nehty do dlaní. Všimla jsem si toho až pak. Musím si dávat větší pozor, co dělám, když jsem nervózní.

A pak trpaslík zasadil další ránu, která Mišku odmrštila stranou. Čekali jsme, že se zase zvedne, ale nezvedla. Místo toho zvedl šéf arény trpaslíkovu ruku a prohlásil ho za vítěze. Lidé byli nadšení. Dan ani já jsme to nekomentovali a utíkali dolů k šatnám bojovníků. Museli jsme dlouho čekat, než vykulhala potlučená, obvázaná, ale živá Miška. Jestli jsem čekala nějaký projev slabosti, tak jsem se pořádně spletla. Dost dobře ji ještě neznám. Oči jí zářily, když prohlásila: "Jenom co se to zahojí, tak jdu bojovat zas!"

Miška to přežila, ocitla se ovšem téměř na mizině, tak jsme zaměřili pozornost na Danielovu druhou zprávu. Syn známého jeho otce, jistý Tyr Novis, jede na obchodní cestu a nechce jet sám. Hned jsme vyrazili k jeho domu v Zalomené ulici. Dům měl načervenalou fasádu a byl plný beden. Uvnitř byl jen Tyrův otec, který nás pozval na jakýsi hořký a černý nápoj, prý pašovaný odněkud z jihu. Nebyl nijak dobrý, shodli jsme se, že je dělaný zřejmě ze sušené kůry nebo z hlíny. Možná z obojího. Nicméně nás starý pán požádal, abychom přišli zítra a už rovnou připravení na cestu. To nebyl problém. Nový vzduch, vítr ve vlasech a drobné přilepšení k rozpočtu...tomu já neodolám.

Ještě něco, v tom rozrušení jsem se zapomněla zmínit, že Daniela, adepta učení theurgického a synka bohatých rodičů, někdo cestou ke Dvojčatům okradl. Utvrdilo mně to v přesvědčení, že většina takto okradených jsou nevinní lidi, kterým ta částka pak asi citelně chybí. Je mi mizerně, když je vidím. Kdyby tam u svaté Melitelé nebyl aspoň tak přímý kontakt s okradeným. Věřím, že jsou i jiné způsoby, jak si dokázat vlastní svobodu a nezávislost. A taky věřím, že Narwik mě chápe. V každém případě můžu Danovi maximálně tak doporučit, ať si na měšci příště drží ruku. (Znám sice lidi, před kterými by to stejně nepomohlo, ale proč zrovna myslet na to nejhorší ).

Tyr se mi docela líbil. Měl statnou postavu, věk kolem 35, takže na člověka byl v nejlepších letech. Pěstoval si vousy, což mu dodávalo trochu neobchodnické vzevření, stejně jako jeho kožená čapka s veverčím ohonem za ramenem. Moc toho nenamluvil.

Jeli jsme ve voze, Miška se ještě vzpamatovávala ze svého souboje, když jsme s Danielem zahlédli kousek od cesty známou postavu. Byl to vážně on. Orni, ten elf, co mi v Mistu nečekaně zachránil život, když jsme bojovali s těmi hnusnými skřety. Moc jsem nechápala, proč to tehdy udělal, ale když jsme spolu pak cestovali, vypadalo to, že proti mně nic nemá. Držela jsem si ho na očích, ale choval se úplně nenuceně. Musím uznat, že není nijak nepříjemný. Když nás zahlédl, přiběhl a naskočil si k nám na vůz. No a vlastně jsme tak byli čtyři, protože Tyr proti novému společníkovi nic nenamítal a Orni se dal zlákat zajímavou cestou.

Bylo docela vedro, ale cesta ubíhala příjemně. Zastavili jsem na přespání na docela používaném odpočívadle. Až jsme se zabydleli a rozdělali oheň, dorazila tam parta žoldáků. Na první pohled otrapové a zabijáci. A bylo jich osm. Docela jsme s Miškou znervózněly. Kdyby ti si ti chlapi chtěli s námi pěti něco začat, neměli bychom asi moc šancí. Zkusila jsem vypadat jako ošklivka, ale asi jsem byla moc nervózní z těch jejich pohledů, že se mi to zřejmě moc nedařilo. Nijak neotravovali, tak jsme nakonec v klidu usnuli. Na mně vyšla až ranní hlídka, a protože se do té doby nic nestalo, cítila jsem se už bezpečněji. Chyba. Nestačí mít kuš položenou vedle ruky. Příště ji budu mít v ruce, nabitou a namířenou na podobné hajzly. Narwik by řekl, že mám štěstí, že se z takové chyby můžu poučit. Někteří už druhou možnost nemívají.

Nad ránem se dva z nich zvedli a zamířili ke mně s láhví v ruce. Nechtěla jsem budit rozruch, koneckonců jich bylo vážně osm, tak jsem je nechala dojít až k sobě, že třeba budou jen mít řeči. Jenže oni přešli bez okolků k činu a já jsem se nechala totálně překvapit. Vytrhl mně jim až Orni, který se naštěstí probudil. Začínám si hraničářů vážit. Vyrušil je a já jsem jednoho pořádně nakopla. Vrátil mi to i úroky a měla jsem pár dní pořádnou modřinu. Ale můžu si za to sama. Příště...

Pak se nedělo dva dny nic, než jsme si všimli těch mrtvých krav. Tyr nedal na naše rady a napojil u toho potůčku mezky a o půl míli jsme se nestačili divit. Mezci zavrávorali a padli, pěna u tlamy. Orni vyskočil a něco do nich začal cpát a kupodivu se jeden vzchopil. Ten druhý ale zdechl načisto. A byli jsme bez mezka. Takže vyšetřování. Tyr odjel do Sposova sám a my jsme se vrátili k tomu podezřelému potůčku. Zkrátím to.

Místní lidi jsou samotářští, každý si hledí svého statku a podezřívají kohokoli cizího. Pátrání po ženě v modrých šatech nás zavedlo do vesničky, kde jsme vyslechli spoustu drbů, naotravovali se několika místních a dovedli k slzám jednu Sequaninu kněžku. Ani se nedivím, jsou všechny stejně pitomé, tak jak byly moje sestry. Šatičky, zpívánky, kytičky a obcházení pramínků. Pro ně je to jenom hra, aby byly zajímavější. Tahle taky nedokázala vůbec nic. Nakonec jsme se rozhodli obhlédnout pramen toho potůčku, kde prý tančívají démoni. Já s Miškou jsme se smály, nejdřív těm démonům a pak jinak rozumnému Danovi, který tvrdil, že něco takového vážně existuje. Myslím, že tu noc vystřízlivěl. Ale byli jsme opatrní. Když jsme se přikradli ke studánce, našli jsme tam nepopsatelnou obludu s loučemi, které jí trčely z hlavy a obrovskou bílou hlavou. Na démony nevěříme. Zařvala na nás a my jsme jí to vrátili. Lekla se a utekla. Jistí jsme si ale nebyli, tak jsme ji radši nepronásledovali. Nechala v potoce novou várku otrávené směsi. Vážně to bylo odporné.

Sledovali jsme stopy až ke statku, kde jsme našli ve stodole převlek a zásoby jedovatých - jak tvrdil Orni - bylin a sudy s lihem, ve kterých je máčeli. Místní byli pěkní hulváti. Starý nás odkázal na mladého a mladý nás vyhodil. Nedalo se s nimi mluvit, prostě to byli darebáci. Jenže my nejsme povolaní k tomu, abychom trestali každé darebáctví. Rozbili jsme jim sudy a odešli. Jen jsme něco utrousili u sousedů, ať si to travičství vyřídí mezi sebou sami. Ve Sposově jsem nikdy nebyla, ale není to špatné město. Tyr na nás měl čekat v hostinci u Chmurného žence. Legrační název, ale hospodský vypadal dost drsně. Jenže Tyr nás nečekal a už se víc než den neukázal. Orni suverénně prohrabal jeho věci před očima jeho užaslých spolunocležníků, což by si, myslím, nedovolil ani ten nejdrzejší zloděj a našel křemen s žilkami zlata. Znepokojující, abych pravdu řekla. Rozhodli jsme se nečekat a trochu jsme se po něm začali poptávat. Bez úspěchu. Jen Daniel našel v opuštěné uličce košík jahod. A pak v hospodě Daniel něco vyzkoušel. Vůbec nechápu, co přesně dělal. Prostě jen seděl se zavřenýma očima, lehce pohyboval rty, občas sebou trochu škubnul. Nakonec mu začaly téct po čele kapky potu a pak se najednou s trhnutím probral. Myslím, že kdyby neseděl na zemi, tak by asi zrovna upadl. Byl úplně vyčerpaný, ale pověděl nám, že Tyra viděl a že je svázaný na židli v nějaké místnosti a někdo ho pozoruje. Víc neřekl a ani jak se to dověděl. Šli jsme spát velice znepokojení.

Druhý den jsme pokračovali v pátrání. Půjčila jsem si od Dana pár zlatých začala se poptávat s novým elánem a větší neústupností. I na tak prověřeným místech jako je tržiště všichni vrtěli hlavou. Nebo jen tak zbůhdarma plácali a nic z toho nebylo. Až jedna pekařka si vzpomněla, že někoho takového viděla, jak ho odváděli strážní. No a bylo to tady. Poklusem jsme se dali ke strážnici. Tlustý seržant nás ale dovnitř nepustil poslal nás za kapitánem. Mají to pěkně mizerně zařízené. Aspoň mohl ten kapitán bydlet někde blíž.

Vpadli jsme mu do domu. Byl to docela příjemný chlapík, ale jako všichni docela úplatný. Prý službu za službu. On zapomene na to, že Tyr něco provedl, což odmítl blíže specifikovat a my mu za to zjistíme informace o nějakém statku půl dne cesty na sever. Měli jsme to tam pozorovat a nakreslit obličeje místních lidí. Dan se zatvářil potěšeně a hned se nabídl . My ostatní jsme se také zatvářili potěšeně, protože se nabídl. Kdybych to měla kreslit já, dopadlo by to katastrofálně. Což taky dopadlo. Ale nepředbíhejme.

Bylo to celé velice vzrušující. Vážně se mi to líbilo a takovou práci bych dělala i zadarmo. Teda co to plácám, to ne. Zadarmo ani kuře nehrabe. Ale prostě to bylo vážně dobré. Leželi jsme celou noc na kraji lesa s výhledem na ten statek a pak nad ránem přijel vůz. Něco nakládali u malé kůlny a pak zas odjel. Zřejmě ti lidé byli pašeráci. Tak jsme do rána vymysleli skvělý plán, jak se dostat dovnitř, aby mohl náš dvorní malíř udělat portréty. Rozdělili jsme se a Dan s Miškou se vydávali za hloupé studenty květin a stromů, kteří zabloudili a malá hobitka si vymkla nohu. Trochu jsem jí na kotníku zapracovala a udělala jí tak nemotornou dlahu, že nikdo nemohl pochybovat o tom, že ji dělal Dan sám. Kéž mě Melitelé netrestá!

Miška byla celá nervózní, že musí odložit svou mačetu a zbroj a neustále připomínala Ornimu, že kdyby museli utéct, ať ji tam nenechá. I Dan odložil zbroj, kterou si Orni pohotově natáhl na sebe s tím, aby ji tam nezapomněl. Začíná se mi líbit Orniho smysl pro humor. Daniel by se klidně uživil jako pouliční herec. Ale i přes veškerou přesvědčivost dosáhl jen toho, že je nevrle ubytovali ve stodole, kde je navíc zavřeli. Ale i tak musím ocenit, jak chladnokrevně se oba vydali neozbrojení do relativně velkého nebezpečí. Číhali jsme s Ornim na kraji lesa, takže jsme viděli, že s nimi jednali jen tři muži a ten čtvrtý zůstal někde uvnitř. To nebude stačit. Ráno museli bylinkáři odejít, Miška ostentativně kulhala a já jsem se těšila, že mi dají kousnout z krajíce, který vyžebrali narozloučenou. Jenže chyba lávky. Ti pašeráci rozhodně nebyli hloupí a jeden se po chvíli vydal je sledovat. V tom okamžiku vyskočil Orni, zasyčel, že je jde varovat a zmizel jak šipka mezi stromy. Děsila jsem se, že na sebe upozorní praskotem, ale běžel potichu.

To se elfům obecně musí uznat. Nedivím se, Mistr Valiant, který mi vysvětloval zásady tichého pohybu, je taky elf. A zdaleka ne ten nejhorší, byl velice profesionální. Myslím, že ten když chce, tak se snad nad zemí vznáší. Jinak nedokážu pochopit, jak může totálně bezhlučně přecházet po suchém listí. Ale odbíhám. Podle těchhle měřítek dupe Orni jako slon a navíc mu chřestí šípy v toulci. Ovšem kamarády varoval úspěšně, a tak pajdali dál až do Sposova a zbytek úlohy zůstal na nás dvou.

Potřebovali jsme ještě vidět do tváře tomu čtvrtému a obhlédnout to skladiště. V průběhu dne dokonce přijel další vůz a něco dovezl. Naprosto veřejně, takže to asi nebylo nic závadného. Museli jsem se s Ornim dostat blíž. Vyhlédla jsem si odstavený vůz na rohu stodoly. Proplížila jsem se pod něj a tam jsem strávila zbytek dne. Nikdo si mě nevšiml, zřejmě to bylo proto, že jsem neměla enormní zájem, aby se tak stalo. Orni nás kryl zezadu z křoví. Večer jsme byli oba totálně ztuhlí a naplánovali si rychlé proniknutí do kůlny. Navíc jsme museli dávat pozor, protože měli ještě jednoho pozorovatele nahoře ve vikýři. Docela obratně se schovával, musím říct.

Dvě hodiny po setmění jsme s Ornim vyrazili. Všechno, co mohlo nějak cinkat nebo skřípat, jsme nechali u lesa, Orni zapálil lucernu, zavřel okenice a skryl ji pod plášť. Připlížili jsme se k vratům, Orni mi pod pláštěm posvítil a já jsem si hravě poradila se zámkem. Běžný typ. Celá kůlna voněla jahodami a lihem. Zřejmě je tam nějak pálili. To nám stačilo, zamkla jsem a zmizeli jsme.

Kupodivu jsme se bez problémů dostali do Sposova. Teda až na to, že jsem málem padala únavou a hlady. Měla jsem strach, že mě při tom vloupání prozradí kručení v břiše. Miška s Danielem ještě spali, tak jsme si u Žence mezitím dali dvojitou snídani. Pak nám Dan ukázal svoje kresby těch tří a já jsem mu popsala toho čtvrtého, tak jak jsem ho zpod vozu viděla. Nechci shazovat Danovo malířské umění, ale nedopadlo to nijak slavně. Asi špatně vysvětluju. Tak jsem to zkusila sama a výsledek byl ještě horší. Nevadí, kapitán to bude muset přežít. Přežil to. Dal nám dokonce odměnu. To teda udělal sakra dobře, protože se vzápětí přiznal, že neměl ani potuchy, kde Tyr je, rozhodně nebyl u nich ve vězení, ale on chtěl využít našeho odhodlání. Naštěstí mezitím provedl malé pátrání a zjistil, co mohl. Tyra odvlekli chlapi nějakého místního hlavouna, takže nám pomoct nemohl, jen nám popsal cestu k domu, kde je zřejmě hlídaný. A taky nás upozornil, že tam pravděpodobně bude na hlídce kroll. Ještěže nám to řekl.

Dům jsme našli snadno a stejně snadno jsme se dostali dovnitř. Jenže když jsem otvírala mříž, co vedla do sklepa, zaskřípěly jí panty. Další zkušenost. Ne že by mi to Narwik mnohokrát nepřipomínal. No, v každém případě to přivolalo hlídače. Skočil na nás ze schodů s mečem v ruce. A začal boj. Děsili jsme se, kdy mu přiběhne na pomoc ten kroll. Hlavně já jsem stála zády opřená o tu mříž a čekala, až se mnou i mříží nějaká silná ruka mrští o zeď. Tak jsem střílela, dokud byl čas. Pak ten chlap odstrčil Mišku a skočil po mě. Dostala jsem pořádnou ránu a málem mi vypadla kuš. Naštěstí se už k další ráně nedostal a Miška ho odzadu poslala k zemi. Kroll nepřišel.

Seběhli jsme za mříží po schodech dolů a opatrně otevřeli dolní dveře. Miška vešla do místnosti, Orni chtěl za ní, jenže dveře sebou švihly nazpět, praštily Orniho do obličeje, až se zapotácel, a zpoza dveří zahlaholil chraptivý bas: "Překvápko!" Orni se otřepal a i s Danem jsme vrazili dovnitř. Nebyl to povzbudivý pohled. Ve světle jediné louče tam Miška uskakovala před ohromným krollem v brnění s mohutným okovaným cepem. Hobitka vykřikovala něco v jazyce, kterému jsem nerozuměla. Asi to byla krollština, ale tenhle kroll nereagoval. Miška nám párkrát povídala o svém příteli, krollovi Dagorovi, takže chápu, že nechtěla na tohoto zaútočit, ale stejně by bylo lepší, kdyby to udělala. Mně se třásly ruce, sotva jsem dokázala střílet. A najednou kroll vzplál! Na hrudi mu vybuchl oheň a ožehl i Mišku. Slyšela jsem, jak Daniel spokojeně vykřikl. To byla zřejmě jeho práce, konečně ukázal pořádný čarodějnický kousek. Bylo to skvělé. Kroll hořel, ale stál na místě a mlátil cepem do míst, kde ještě před zlomkem vteřiny stála Miška. Střílela jsem a střílela, vedle mě Orni klel, když jeho šípy zůstávaly neškodně trčet v krollově mohutném brnění. Miška dostala ránu a zapotácela se. Potily se mi ruce a modlila jsem se, aby mi nedošly šipky. Ten kroll byl obrovský a nezdálo se, že by mu naše šípy příliš ubližovaly. Miška se už unavila a mnohokrát uskočila jen taktak. Dan vzal do rukou svou hůl a snažil se udeřit na nějaké slabé místo. Když dostal kroll už třetí šipku do nohy, Orni překvapeně vydechl, že tohle už by ta bestie přece dávno neměla přežít. Jenže ten kolos stál a bojoval dál. A pak zasadil Mišce takovou ránu, že ji srazil k zemi. Zůstala ležet. Daniel bledý jako stěna zastoupil krollovi cestu k ní a ihned musel odrážet jeho obrovský cep. Bojovníkovi už šla pěna od huby. Nikdy jsem nic podobného neviděla. A pak se otočil bokem a šipka ho zasáhla přímo do krku. Kolos se zřítil k zemi a byl mrtvý. Definitivně.

Miška měla obrovské podlitiny a byla v hlubokém bezvědomí. Za dalšími dveřmi jsme našli Tyra přivázaného k židli přesně tak, jak popsal Dan, jenže nám nemohl poděkovat, protože byl zbitý a v bezvědomí stejně jako hobitka. Navíc měl přeražené obě nohy. Orni se o ně nějakou dobu staral. Strážné jsme zajistili, sebrali jim všechny cenné věci a odnesli Mišku i Tyra do hospody. Dva dny trvalo, než procitli. Už jsme se báli, jen Orni nás uklidňoval, že se z toho dostanou. Mezitím jsme zpeněžili krollovo brnění a musím uznat, že na každého vyšla pěkná hromádka zlaťáků. Místní zbrojířka je vážně kádr. Asi má s podobnými prodeji své zkušenosti.

Nakonec Tyr přišel k sobě a mohl nám povyprávět, do jakého maléru se to dostal. Samozřejmě před námi od začátku tajil skutečný důvod své "obchodní cesty". Našel totiž v divočině pár dní cesty odtud zlatou žílu. V okolí ale žijí nebezpeční diví lidé, kteří ho odtamtud vyštvali. Tyr si ale pár pytlů natěžené rudy schoval v hluboké jámě a teď se pro ně chtěl vrátit. Nějak se to ale dovtípili místní a sebrali ho. Vymlátili z něj všechno, kromě zmínky o těch ukrytých pytlích. A teď už byli na cestě. Tyr nás poprosil o ještě jednu službu a to přivézt ty pytle místo něj. Samozřejmě nám slíbil odměnu a to jsme mu přece nemohli odmítnout. Vypravili jsme vůz, naložili Tyra a Mišku dozadu na vypolstrované bedny, kde na ně Orni dohlížel. My s Danem jsem se hádali na kozlíku. Oba jsme řízení vozu rozuměli asi jako Sequanina kněžka vaření, takže jsme vymetali každý výmol. Tyr už se zřejmě uzdravoval, protože nás zezadu neustále peskoval. Miška byla zticha. Za svůj podíl si koupila u zbrojířky novou šavli a teď na ni jen celou dobu nábožně hleděla, potěžkávala ji, hladila a byla by si i zacvičila, kdybychom ji nechali. Prostě nezmar, stejně jak s tou arénou. Jeden by řekl, že toho bude mít po krk, a ona ne.

No, Tyra jsme dovezli k jeho příteli, hraničáři Mamalovi. Byl to šlachovitý hobit, který bydlel v útulném srubu uprostřed lesa. Místo toho, aby nás pozval dovnitř, protože se blížila pořádná bouřka, kterou nám bohové nadělili na Danielovy prosby, vyhnal nás do lesa donést kůly a postavit přístřešek a pak pod ním vykopat jámu. Když to bylo hotové, předvedl něco neskutečného. Položili jsme Tyra do jámy. Vypadalo to jako do hrobu. Mamal se k němu sklonil a začal tlačit na jeho polámané nohy. A ty se pomalu začaly zanořovat do skály! Vážně do úplně neporušené tvrdé skály! Nevěřila jsem svým očím, ale Tyr se tvářil jakoby bylo všechno v pořádku. Nakonec zůstal oběma nohama uvězněný ve skále, Mamal si oprášil ruce a na přístřešek spadly první těžké kapky. "Tak ho tu necháme", prohlásil Mamal. "Určitě ho ta voda neodnese," dodal s nefalšovaným černým humorem a zavedl nás do trochu stísněného srubu.

Celou noc pršelo a bouřilo. Ráno byl Tyr promrzlý, ale jinak v pořádku. Přesvědčil nás, ať jedeme dál. Opouštěli jsme ho s trochou nejistoty a nervozity, ale vypadalo to, ze on sám si z toho nic nedělá. Takže jsme vyjeli na poslední úsek cesty. Krajina se stávala stále divočejší a druhý večer jsme s vozem definitivně uvízli. Dotlačili jsme ho teda ke křoví a zakryli jej, jak mohli, a další den už jsme pokračovali po svých. Mezka jsme ale vypřáhli, abychom na něj mohli naložit to bohatství. Celý den jsme putovali roklemi a úzkými údolíčky, okolo nás jen stromy a stromy a prudké potůčky a ostružiní.

V tu noc mě probudil Orni, který měl zrovna hlídku. Zašeptal něco o výkřicích a bubnování, pak vyskočil na nohy a napnul luk. "Popláách!" zakřičel už nahlas, já jsem zrovna vstávala a až teprve pak jsem uviděla, co se vlastně děje. Na Orniho se vyřítil jakýsi divoký mužík s dlouhým kopím. Jenže Orni na poslední chvíli uhnul a chlapík přeletěl dopředu a přistál na zemi. Skočila jsem k němu s dýkou, myslela jsem, že bude dezorientovaný, jenže se mé ráně vyhnul a bodl mě. Dost silně. Kolem byl najednou povyk, myslím, že tam ti lesní muži byli aspoň tři nebo čtyři. Daniel s Miškou ještě vstávali, slyšela jsem svištět Orniho šípy a hrdelní povykování útočníků. Ten můj už byl na nohou a ohnal se po mně. Zmátla jsem ho otočkou s pláštěm, ale sama jsem ho taky nezasáhla, byl ďábelsky rychlý. Než jsem stihla znovu zaútočit, bodl mně ještě jednou a v tu chvíli mi už stála Miška s Danem po boku. Postoupila jsem krok dopředu a naráz se tam zjevil další divous. Už na mě byli dva a stálo mně to další ránu. Přestala jsem se snažit ty divočáky zasáhnout a jen jsem je mátla pláštěm a uhýbala jsem jejich kopím. Daniel složil jednoho z nich a Miška se postarala o druhého. Poslední utekl. Chvilku nám trvalo než jsme se vzpamatovali. Ti útočníci byli rychlí jak stíny. Orni mi ovázal rány a radši jsme se rychle sbalili a odplížili se na jiné místo. Nikdo z nás nestál o to čekat, až si ostatní lesní muži přijdou pro své druhy. Někde v lese ještě občas zazněl výkřik. Orni tvrdil, že je slyšel při hlídce už dřív, ale nechtěl nás budit, dokud se nepřiblížily. Pak se hlasy postupně vzdalovaly a utichaly. Moc jsme se už nevyspali, ale nic nás ve zbytku noci neobtěžovalo.

Večer dalšího dne jsme našli tu Tyrovu jámu. Vypadalo ty spíš jako uzounká puklina v tvrdé skále. Řekla bych, že Tyr sám by se až tam dolů nikdy nemohl dostat. Přátelé mi přivázali ke kotníkům lano a spustila jsem se dolů. Bylo to místy vážně velice úzké a stěny byly docela ostré. Na dně ležely pytle, ale nemohla jsem je kolem sebe protáhnout, nebylo tam místo. Tak mě museli vytáhnout po laně nahoru a já jsem v rukou vlekla jeden pytel. Byla jsem pořádně odřená a omlácená. Další dva pytle jsme vytáhli na laně, jenže toho byly jen dva sáhy a to na ten poslední už nestačilo. Museli jsme použít stejnou taktiku jak poprvé. Konečně byly všechny čtyři venku. Naložili jsme je na mezka a rychle se vydali nazpět. Nikdo z nás netoužil znovu se setkat s lesními lidmi.

Bohužel ne každé přání je vždy vyslyšeno. Jeden den jsme putovali bez obtíží, ale druhý večer jsme zaslechli tlumené rány. Nejprve jsme nevěděli, co to je, až pak někdo pochopil, že je to bubnování na kmen stromu. Vyschlo nám v krku a zrychlili jsme. I tak se tlukot přibližoval. Miška pospíchala, co jí její krátké nohy stačily, Daniel už také klopýtal, jediný Orni si vykračoval jako na procházce a stále nás pobízel k větší rychlosti. My bychom rádi, ale daleko bychom běžet nevydrželi. A bubnování se přibližovalo a přibližovalo, rozprostíralo se do rojnice za námi a v našich uších ho ještě zesiloval tlukot našich srdcí. Hnali jsme se lesem a tu nám vyšlo v ústrety vlčí zavytí. A pak druhé a třetí a několik štěknutí. Zasténali jsme a zastavili. Zepředu se blížila smečka vlků, o tom nebylo pochyb. Uvězněni mezi dvěma ohni jsme stáli a lapali po dechu. Nebudu na ně přece čekat na zemi, pomyslela jsem si. Ostatní dostali podobný nápad. Nevěřili jsme, že by to mohlo nějak zvlášť oddálit střetnutí, ale vyškrábali jsme se všichni na stromy. Vzala jsem sebou i jeden pytel, protože ten mezek se určitě splaší, když přiběhnou vlci. A vlci přibíhali. Jejich šedá těla se míhala mezi stromy až doběhli pod nás. Měla jsem je hodnou chvilku na mušce a čekala jsem, až se některý přiblíží. K našemu obrovskému překvapení se pod námi vlci nezastavili a běželi dál vstříc bubnům. Nikdo z nás to nechápal, a tak jsme vyčkávali co bude.

Pak se začaly ozývat vzdálené výkřiky a bubny umlkaly. Po chvilce z křoví vyrazil náš mezek, kterého dva vlci hnali před sebou zpět k nám. Jeden z nich byl zvlášť velký. Ten se zastavil pár sáhů od našich stromů, zavyl a pak se stočil do klubka a změnil se v malou lidskou postavu. Když se zase narovnal, poznali jsme hobita Mamala. Byl úplně nahý. Kdybych svou kuš nezachytila nohou, mohla jsem ji v tu chvíli sbírat pod stromem. Hobit na nás udělal omluvný posunek a zmizel v nedalekém křoví. Nezmohli jsme se nikdo ani na slovo a když se znovu objevil, tentokrát už trochu víc oblečený, zírali jsme na něj stále s otevřenou pusou. Netrpělivě na nás zavolal, ať slezem a utíkáme pryč, že jeho přátelé, čímž zřejmě myslel tu vlčí smečku, už lesní lidi dlouho zadržovat nemůžou. Naprosto vykolejení jsme udělali, co nám řekl, naložili mezka a pospíchali dál směrem, odkud vlci přiběhli.

Cestou jsme se ujišťovali, že to celé nebyl jen přelud. Pouze Orni nic neříkal a zdálo se, že přemýšlí. Po pár hodinách jsme došli k Mamalovu srubu. Ohlíželi jsme se opatrně, jestli tam někde nebudou vlci, ale čekal nás jen Tyr, který docela obstojně chodil. A až pak jsme si vzpomněli, že v tom všem spěchu a nervozitě z lesních lidí jsme úplně zapomněli na vůz, který jsme nechali pořádný kus cesty zpět v lese.

Mamal se vrátil nějakou dobu po nás a tvářil se, jakoby se nic neobvyklého nestalo a na naše opatrné dotazy odpovídal vyhýbavě. Nechtěli jsme ho nějak rozčílit, tak jsme se raději přestali ptát. Začínám mít pocit, že na světě je toho opravdu hodně k vidění a že mě čeká ještě velká spousta překvapení. Jsem šťastná, že jsem nezůstala v tom zapomenutém klášteře. No a tady vlastně už vyprávění končí. Vrátili jsme se pro vůz, Tyr se shledal se svou zlatou rudou a cesta zpět do Mistu proběhla bez obtíží. Tyr nebyl lakomý a odvděčil se nám pěknou hromádkou blýskavých mincí. Pořídila jsme si koženou zbroj. Je trochu těžká a cítím se v ní neohrabaná, ale rozhodně mnohem jistější než bez ní. Orni ještě na jeden den zmizel a pak se vrátil s jakýmsi maličkým ptáčátkem. Řekl nám, že je to mládě sokola, které si chce vychovat. Byl z něj úplně nadšený. Pak se s námi rozloučil a vnořil se zas do svého lesa. Už se těším, až se znovu potkáme. Slíbil, že se někdy staví u Dvojčat.