Jedna z jeho nejranějších vzpomínek byla, že ho vzal otec na lov. Stíhali tehdy jelena. Zvíře bylo zraněné, jeho světle červená krev se vpíjela do bílého sněhu a lehce jim označovala cestu, kterou se vyčerpaný jelen pokoušel uprchnout. Štvanice dlouho netrvala . Statného šetnácteráka dostihli na menším palouku. Jelen se už jen potácel a baronu Venckovi stačil jen jediný šíp, aby získal trofej. Sirian si prohlížel mrtvého jelenu, kterému pacholci odřezávali paroží. Zbytek těla nechají na místě, baron je bohatý a maso samce není na jeho stůl dobré. Chlapce roztřásla zima. Byl to jeho první hon, ale nijak zvlášť si ho neužíval. Rychlá jízda zasněženým lesem mu zmrazila tvář a ruce. Velkou zábavu v tom neviděl. Ještě jednou si prohlédl mrtvé zvíře a zamyslel se nad tím, proč lidé jelena štvou, když z něj chtějí jen parohy. Proč ho třeba neotráví na místě, kam obvykle chodívá pít? Dospěl k závěru, že vidět umírat štvané zvíře je asi větší zábava, než jen najít otrávenou mrtvolu. Ale stejně by to bylo jednodušší. Pokud to bude na něm, hony bude pořádat jen v létě. V zimě to bude řešit pohodlněji.

Katrina stála s krkem vyschlým nervozitou a neodvážila se mu podívat do očí. Radši klopila zrak a prohlížela si své ruce. Seděl před ní v křesle u krbu. Dobře stavěný mladík s klasicky hezkým obličejem, bože tak hezkým obličejem. Rámovaly jej tmavě hnědé zvlněné vlasy, moderně sestřihnuté u krku. Byl hezký. Ale jeho oči, ty hnědé pronikavé a stále jakoby nezúčastněné oči se teď soustředily na ni. A nebyl to ten obvyklý zájem, na který si zpočátku proti své vůli, ale pak se stále rostoucím skrytým nadšením, zvykla. Mladý Venck zuřil. Tehdy ještě křičel, to až později se naučil křik ovládat a objevil jiné, hrozivější způsoby, jak dát najevo svou zlost. "Ty couro jedna prolhaná! Kdoví s kým se taháš a tady mi budeš otevřeně lhát do očí? Jak ses mohla jen odvážit vymyslet si takový nesmysl!""Pane," třásl se služebné hlas pláčem, "já vám přísahám, že kromě vás jsem nikdy s nikým - ""Ty si dovoluješ o mně mluvit takovým tónem? To přestává všechno. Rodiče by si měli dávat pozor, koho si pustili do domu. Nechci o takovém nesmyslu slyšet už ani slovo!""Můj pane, ale to dítě -" "Řekl jsem ani slovo, " usekl mladík dívčin vzlyk a pokračoval klidným nevzrušeným hlasem. "Teď se svlékni." Dívka se na něj zmateně podívala:"Ale já bych teď neměla -" "Svlékni se!" Sirianův pohled dokázal umlčet námitky. Pět měsíců před tím, než se mělo dítě narodit, přepadli Katrinu cestou domů dva muži. Jeden ji uhodil do hlavy a ona ztratila vědomí. Když se probrala, zjistila, že leží na posteli v malinkém tmavém pokoji. Na druhé posteli u protější stěny seděla hubená světlovlasá dívka. "Kde to jsem?" zeptala se jí Katrina dezorientovaná a zmatená bolestí. "V Ton Flamisu." odpověděla jí dívka se slabým severským přízvukem.

Sirian Venck se procházel po přístavním molu v Silvia tonu. Hádka s otcem už byla za ním. S rodiči se definitivně rozešel a teď byl svobodný a mohl si dělat absolutně, co chtěl. Ještě si v duchu pro zábavu znovu představil otcův obličej, když mu vmetl do očí, že už je jen ubohá troska a brzo zhebne a pak že se bude smát on, Sirian. Sestra se ho ještě pokoušela udobřit, ale on má jiné plány. Ovšem rodinné šperky mu na živobytí nevydrží dlouho. Aby mohl uskutečnit, co zamýšlí, potřebuje další peníze. Pozorně si prohlížel lodě. Zaslechl, že kocábka kapitána Morda,kterému říkali Tosipiš se vydává na neznámou, nebezpečnou, ale zřejmě výnosnou cestu. Nebezpečí ho nemohlo odradit. Věřil svému štěstí a také tomu, že bez trochy risku se člověk nikdy nikam nedostane. A právě zahlédl svou vybranou loď. Vyběhl po můstku na palubu a lehce našel kapitána, jehož pokřikování se neslo až do půli města. Vyložil mu svou touhu připojit se k nim na jejich plavbě. "Jo, hošku, tak to máš smůlu," přeměřil si ho nedůvěřivým pohledem kapitán. "Já mám posádku kompletní a spolehlivou, to si piš. Tebe nepotřebuju a navíc mi nepřipadáš zrovna jako zkušenej námořník. Ukaž mi ruce." Sirian ruce neukázal, ale rozhovořil se povšechně na téma námořních plaveb, problémů s celníky a piráty, nedisciplinovanosti posádky, špatného počasí tohoto roku a kapitán Tosipiš si ani nepamatoval, jak se vlastně dostali do krčmy u přístavu a proč se mu po hodince popíjení a rozhovoru zdál ten mladík docela sympatický a určitě užitečný. Po pár džbáncích piva si plácli a mladý Valdorf jako třetí důstojník nastoupil na palubu.

Jeleno, líbíš se mi. Sakra moc se mi líbíš. A stejně jako ty, nebo možná i víc se mi líbí tvé schopnosti. Já bych je dokázal využít. Jsi cennější než diamantový poklad. K tomu jsi hezká. Jen by ses měla konečně vykašlat na toho hňupa Kirasa. Co ti na něm imponuje? Jeho svaly? To je k smíchu. Ten zamilovaný a odhodlaný výraz v obličeji? Vypadá jak štěně! Tohle se ženským líbí? Tak já to dělat nebudu. Dej si pozor, Jeleno, abys nezvolila špatně. Irvina by brzo mohla potkat nehoda. I když se kolem něj pořád motají ti jeho dva kamarádíčkové. Uvědom si, má milá, že není dobré mít mě za zády. Líbíš se mi. Zatím.

"Ano, pane." Thobias, pobočník nebo spíše sekretář Siriana Valdorfa, přebíral pokyny od svého šéfa s pokorně skloněnou hlavou. Valdorf to tak měl rád. Thobiasovýma rukama procházely Valdorfovy příkazy i depeše určené ke čtení jen šéfovi. Zatím se zdálo, že je s ním Valdorf spokojen, ale Thobias se nikdy nezbavil nervozity od chvíle, kdy zjistil , co se stalo jeho předchůdci, který v opilosti vybreptal jakousi nedůležitou poznámku o svém zaměstnavateli. "Pane, a ty tři muže z VZP, co slídili na dražbě, už chlapci vyslechli. Nezdá se, že by věděli ještě něco užitečného. Tady je zpráva.""V pořádku, Thobiasi..""A ty muže, pane..." "Jako obvykle. Zabijte je. Hodně pomalu. Jako vždy."

"Kiraso, ty hloupý nadutý červe! Myslel sis, že jsem na tebe zapomněl? Myslel sis, že já jen tak prohrávám? To ses velice spletl! Myslel sis, že nechám tu tvou holku uklouznout jen tak a zapomenu na to? To se pleteš, Kiraso. Smrtelně se pleteš. Já mám jen velkou trpělivost a pomsta chutná nejlíp zastudena. Takže jestli tě tu ta tvá holka najde, tak jí přeju dojemné shledání s tatínkem. Třeba to přežije a bude moct vyřídit té čubce, svojí matce, mé srdečné pozdravy! A ještě jednou ti díky, žes mně sem na Ostrov znovu přivezl. Mirtane, ty okovy! Pohleďte, pánové, na tyto okovy. Podle receptu Mistra Mirtana byly několik měsíců máčeny ve vlkodlačí krvi a získaly tím pozoruhodné vlastnosti. Vy zřejmě nejvíce oceníte bodce na vnitřní straně. Užij si setkání se svou dcerou, Kiraso! Připoutejte je!

V pracovně v horním patře venkovské vily stáli proti sobě dva muži. Jeden prošedivělý padesátník v elegantním koženém kabátci, druhý ani ne čtyřicetiletý štíhlý muž zachumlaný v tmavých šatech s kápí, jež mu ležela shozená na ramenou. Třetí pozorovatel by určitě vycítil napětí, které mezi nimi jiskřilo, ale nikdo další už tam nebyl. Po chvíli ticha promluvil ten starší:"Takže ty odcházíš. Trochu nečekaně, řekl bych. Pravda je, že naše úmluva je splněna, ale doufal jsem v další spolupráci.""Šetři fráze, Valdorfe. Co budeš dělat s tím kamenem? Tvou nemoc vyléčit nedokáže." Valdorf zlostně pohodil hlavou. "To je moje věc. Ten kámen je můj, nezapomínej na to, Mirtane. Nejsi tak silný, abys mi ho mohl vzít. Rozhodně ne tady a teď, " a položil ruku na malou dřevěnou truhličku, která stála vedle něj na pracovním stole. Mirtan sledoval očima jeho pohyb a pohrdlivě se pousmál: "Kéž ti ta jistota dlouho vydrží! Opatruj se, Valdorfe," shodil si kápi přes obličej, udělal rukou jakési komplikované gesto a byl pryč. Valdorf přešel k oknu a pozoroval mága, jak o chvíli později vyjíždí ze stáje a míří na západ, k otvoru v živém plotu, který jako zeď obkružoval zpovzdálí celou vilu. "Parchant!" ulevil si. "Ta jeho nadutost mu nedovolí ani odejít po schodech. Jsem zvědavý, kdy se vrátí. Ale já budu připravený," a poklepal prsty na dřevěné víko malé truhličky na svém stole.

Už jsou tady. Podle hluku v předpokoji budou aspoň čtyři. Jak snadné by bylo teď odejít a nechat je tady všechny umřít. Dřív bych to udělal. Dnes už to asi nemá smysl. Nehodlám dopadnout jak můj zatracený otec. A jestli to má někdo ukončit, tak možná je dobře, že to bude tahle parta. Ne že bych jim něco dlužil. Ale už se těším, až zase uvidím jejich obličeje. Málokdo mi byl za poslední roky tak blízko. Pravda, sice se vzájemně nenávidíme, ale aspoň to o sobě víme a náš vztah je krásně nekomplikovaný. Těším se, že si je ještě prohlédnu. Lovce, ale vlastně budou kořist. Sice ne už moje, ale to už teď nenapravím. Začínám hloupě filozofovat. Pusť je sem, ať si ještě jednou popovídám se starými známými. Ještě mám pro ně několik překvapení.