Do roku 2900 byla Linelfloren klidná mírumilovná země. Tehdy ale povstal na Západě mocichtivý Siaran. Nikdo neví, k jaké rase patřil, pokud to vůbec kdy byla živá bytost. Siaran se spojil se zlořečeným bohem Thandrou. Tento bůh zkázy a smrti se již vícekrát v minulosti pokusil poničit krásnou Linelfloren, ale nikdy nenašel mezi žijícími rasami jednotlivce, který by byl schopen s jeho pomocí takové dílo provést. Až se objevil Siaran. Jeho nekonečná touha po ovládnutí ostatních spolu se zvrhlou radostí z ničení a geniálním ctižádostivým duchem se spojila s Thandrovou mocí a na Linelfloren potichu povstala nová mocnost.

Mnoho let Siaran s pečlivostí vychovával armádu. Mezi lety 2903 a 2905 vedl několik zkusmých útoků na elfí a lidské severní království. Pouze zkoušel jejich odolnost a možnosti. Byl poměrně rychle odražen a tehdy pochopil, že potřebuje mocnější zbraně než nekonečné zástupy skřetů a obrů. Pídil se po mocných artefaktech, diplomatickými cestami získával spojence mezi svobodnými národy a samozřejmě dál cvičil a vytvářel nové zástupy vojáků.

Tehdy ale už nebyl sám, kdo se na budoucí konflikt připravoval. Mocní z Východní Linelfloren po opakovaných varováních od elfího pána Navienora z Faur-tonu pochopili, že situace je velice vážná a jejich království sa začala připravovat na obranu. Neměli ale už příliš mnoho času. Měsíc po nečekaném přepadu chrámu Elis v bájném městě Karis Larinsinu, který prý ležel jižně od jižních Věží magie, roku 2973 z Půlnoční země vyšla Siaranova armáda.

Připravení a skvěle vycvičení elfové ze Severních erbových hor jim zatarasili průchod. Mnoho dnů byla Siaranova vojska zabíjena v úzkém pásu země mezi hvozdem Flinerem a horami. Pak se ale armáda probojovala průsmykem na poušť a elfí zem obešla. Navienorův národ zůstal obklíčen a dlouhou dobu musel bojovat o své přežití sám, oklopen nepřáteli.

Vojska se rozlévala ke Kopečkům, na jih kolem Erbových hor a k Velké Anisen. Mágové z Jižních Věží vyšli Siaranovi vstříc po boku lidu z Kopečků. Jejich kouzla a obrovští démoni, které přivolali, způsobili mezi nepřáteli mnoho škod a armáda se zastavila. Neznamenalo to však konec. Vojska odtáhla od Kopečků a zamířila na sever, k bohatým lidským zemím. Boje v Darklendu a Renevii byly dlouhé a krvavé, neboť lidé v nich stáli sami. Elfové z Flineru byli zatlačeni do hloubi lesa nebo vzdorovali v horách a východní království nouzi ještě necítila. Na pomoc tehdy přišli pouze Miravelští.

Síly byly nějaký čas vyrovnané, než se legendární družině Bílého kamene podařilo s podporou Elis proniknout do nitra nepřátelských armád a lupič Drem s čarodějkou Alaellou zabili hlavního velitele a odnesli artefakt, který je spojoval se Siaranem. Takto oslabení nepřátelé nedokázali válku vyhrát a nějakou dobu zůstala patová situace, kdy obě strany odpočívaly na dobitých či uhájených územích. Pak Siaran zahájil nečekanou ofenzívu.

Další čerstvé síly prošly kolem Flineru ze severu a probojovaly si průchod krollí zemí. Mnozí krollové se po porážce stáhli do nejsevernějších hor své země, jiní ustoupili na východ, kde se později přidali ke Spojeným armádám. A tehdy přišla na sever Renevie, kde byl dosud mír, velká rána. Kuduci z Faur-kan se přidali k Siaranovi a zaútočili na své sousedy. Za nimi pak prošla celá armáda a srovnali tak Renevii se zemí. Síly staré a nové armády se spojily a vojsko postupovalo na východ. Aniž jim v tom mohl někdo zabránit, přeplavila se armáda přes Velkou Anisen a přešla na Východ.

Několik let pak lidské a elfí země Východu vzdorovaly Siaranovi. Jeho armády tábořily v bývalé Renevii, kdy mohly vyrábět nové zbraně a odkud zásobovali své vojáky. Východní království se spojila, jejich řady posílili krollové a horalé. Bojovali lidé, elfové i hobiti ze své severní země. Mnoho žádostí o pomoc bylo posláno na jih, k lidským královstvím, ale zpočátku přicházely odpovědi zamítavé a pak už vůbec žádné. Siaran na jih nezamířil. Snad měl s jižními králi své dohody, to nikdo neví, neboť od dob válek ustaly veškeré kontakty s jižními zeměmi. Když ale severským armádám docházely poslední síly, připochodovala od jihu velká armáda trpaslíků. Mnozí lidé tehdy trpaslíky neznali, báli se jich, ale tito skvělí válečníci přišli na pomoc a skutečně se nějaký čas zdálo, že Siaranova vojska těmto rozeným bojovníkům neodolají. Zbytky nepřátelské armády byly zatlačeny zpět k Anisen, ale tam jakoby i řeka sloužila Siaranovi. Když nepřítel přešel, Anisen se rozbouřila tak, že v jejích hlubokých vodách zahynulo mnoho z těch, co chtěli skřety, obry a další nestvůry pronásledovat na druhý břeh.

Pak byl pár let klid. To ale pouze obě strany sbíraly síly. Pak překročil Siaran řeku znovu a tentokrát mu pomáhala sama země. Naše vojska stíhaly vichřice, povodně, země se sesouvala pod jejich tábory, neustálé bouře podlamovaly morálku unavených vojáků. Celé národy prchaly a skrývaly se v odlehlých krajích, mnohá místa byla odříznuta a obyvatelé v nich bojovali svůj zápas o život nejen s cizími vojsky, ale i s přírodou. Některé národy zmizely z Linelfloren. Zrádní kuduci byli všichni pobiti. Malí Mišutkové před hrozbou ze Západu odpluli kdoví kam, města se rozrostla o uprchlíky z venkova. Hraničáři ve svých lesích mluvili se zvířaty a získávali jejich pomoc. Letky orlů se mnohokrát střetly s nepřítelovými létajícími ještěry odněkud z Erbové pouště. Čarodějové založili nové Věže magie v Zemi příbojů a tam na tajném místě ve Faur Borin Saur prováděli tajemné magické rituály. Někteří říkají, že se tak změnila sama magie.

Několik let obléhala Siaranova vojska Anor ton, chráněný mocnými hradbami, a současně čelila útokům horalů z Anor Lisaru. Síly byly dlouho vyrovnané. A pak na vyčerpané obránce přišla noční můra. Na město zaútočili draci. Černí ohyzdní draci, jejichž dech spaloval a silueta na nebi děsila. Siaran léta ochočoval draky a u Anor tonu přišla jeho chvíle. Výspa východní obrany se hroutila. Draci zatlačili horaly hluboko do jejich horských skrýší a město zůstalo stát samotné. Když už vše nasvědčovalo neodvratnému konci, objevili se na obloze další draci. Tito ale byli světlí, spíš zářiví a pustili se do boje se Siaranovými obludami. Mnoho jich tehdy zahynulo, a když boj skončil, nezbyl Siaranovi drak ani jeden a poslední ze zářivých zachránců znovu zmizel, tak náhle, jak se objevil. Dosud nikdo neví, odkud se zářiví draci vzali. Mnozí kněží připisují tento zázrak svým bohům a možná mají pravdu. Morálka východních vojsk ale velice stoupla a začali Siarana zatlačovat na západ. Od severního moře až k Redenis Gremu a Kopečkům se bitevní linie posouvala dlouho na jednu a zas na druhou stranu. Prudké výpady byly střídány obdobími klidu a nabírání sil.

Mezi tím v Zemi příbojů už dlouho pátral a studoval učený Mistr Janus Erlendal, žák legendárního Gwerethaireda, a tehdy také Mistr Janus pochopil, co žene Siaranova vojska tak neúnavně kupředu. Zjistil, že jeden muž, odpadlík jejich učení Tukirtin, se dal do Siaranových služeb. Kromě poznatků vrcholné temné theurgie mu také poskytl tzv. Elementární hůl, s jejíž pomocí mohl Siaran poroučet samotným živlům. Mistr Janus zkoumal, jak by se dala Elementární hůl zničit a dospěl z závěru, že její síla je spjata s Tukirtinovým životem. Pokud bude ten člověk zabit, hůl přestane fungovat.

Zatímco horalé a spojené armády držely nepřítele na hranicích Země příbojů, několik statečných se pokoušelo najít a zabít Tukirtina. Ten příběh je dostatečně známý, takže ho vynechám. A Mistr Janus měl pravdu. Po nekrotheurgově smrti se země opět uklidnila a povzbuzené spojené armády obrátily Siaranova vojska na ústup. Tento ústup se opět zastavil za řekou Anisen. Tam už žalostné zbytky vojsk nikdo nepronásledoval. Území bývalé Renevie už zůstalo skřetům a obrům.

Co se vlastně stalo se Siaranem po Tukirtinově smrti, není dosud jasné. Někteří tvrdí, že ho zabila Elementární hůl, která se zničila v obrovském výbuchu, jiní tvrdí, že utekl, nebo že ho zabil sám Thandron, jeho bůh za to, že ho zklamal. Jisté je, že od té doby o něm nikdo nic neví.

Mnozí lidé, kteří války přežili, se neměli kam vrátit. Proto pomalu začali osídlovat nové oblasti, zakládali nová města. Svět se změnil. Národy, které se skryly před Siaranem do hlubokých hvozdů, si na tamní život zvykly a zůstaly tam usídleny. Někteří prchli do hor a tvrdý život je tam poznamenal, někteří prchli pod zem a raději dosud nevycházejí. Trpaslíci z jihu se sžili se Seveřany. Osídlili hory i hvozdy a vmísili se mezi původní obyvatele. Stejně tak krollové, kteří přežili. A ti také tvrdí, že v severním cípu jejich staré země ještě stále žijí jejich příbuzní. Po letech obléhání zbylo na východě několik vesnic skřetů, kteří dezertovali z armády a usadili se. K okolí zůstali velice opatrní a snaží se být velmi nenápadní.

Změny přišly i na západ Linelfloren. Bájná rasa, která je prý dříve obývala, zmizela, pokud kdy vůbec existovala. Potvrzují to zprávy nových osadníků. Když totiž trpaslíci zbořili svou zeď a vyšli do světa, část se rozptýlila po jižních zemích. Postupem času zde přestalo být dost místa a někteří nejodvážnější se i se svými rodinami rozjeli hledat nová území. překročili jižní erbové hory a začali se pomalu usazovat na západě.

S novými národy přišli noví bohové. Ve válce lidé víru ztrácí a nacházejí novou. Spoustu let bylo mnoho práce pro kněží všech vyznání. Jejich vliv v severních královstvích velmi vzrostl. Thandra se stal postrachem, mnoho lidí se odklonilo od Elis, že dopustila takovou hrůzu. Místo v jejich srdcích nahradili jiní bohové.

Lidé se opět usadili, zaseli a sklidili a tak už mnoho let po sobě v klidu. Pouze dobrodruhové se vydávají za Anisen do země skřetů, lákáni pověstmi o obrovských pokladech, které tam byly za roky válek nashromážděny. A málokdy se vracejí. Renevie má své nové pány, kteří čas od času překračují řeku, aby kradli, zabíjeli a odváděli otroky. Co se děje na západ od Široké Anisen ví málokdo. A ostatní lidé žijí dál, v míru a jen někde v podvědomí zůstává strach, aby se Siaran opět nevrátil.