Na východě už nějakou dobu sílí oranžová záře. Každou chvílí se objeví červený oblouk slunce. Hustá tma, která nás dosud kryla, se rozpouští v nazlátlé šero. Je mi zima. Tráva ztuhlá jinovatkou křupe pod kopyty našich koní. Jak jedeme, tak mi tvář mrzne chladným vzduchem a mám pocit, že mi slzy na lících vytvořily stejnou jinovatku, jako ranní vlhkost na trávě.
Slunce už se objevilo a my míříme na jih, necháváme daleko za zády Rifin-ton a s sebou si neseme jen strach a malou naději, která se teď zdá být spíš bláznovstvím. Za chvíli bude světlo a my budeme muset začít dávat větší pozor. Už brzy bychom měli překročit Miravelskou cestu. Na ní by mohli hlídkovat vojáci.
Vstávající slunce naplnilo vzduch zlatou mlhou. Někdy jindy by mi to možná připadalo okouzlující, dnes jenom napínám zrak a vyhlížím pronásledovatele. Objevila se cesta. Museli jsme počkat, až přejede skupina jezdců. Takhle zdálky jsme nerozeznali barvy na jejich oděvu, ale je to vlastně jedno. Těžko by to mohli být přátelé.
Cestu jsme přejeli v místě krytém křovisky a zamířili dál na jih a západ, co nejblíž řece. V jejích bažinatých březích moc lidí nežije a my se teď potřebujeme lidským obydlím vyhýbat. Vyhýbat se lidem, skrývat se ve vlastní zemi - slzy bezmoci, zoufalství a strachu se mi samy tlačí do očí a za jízdy si jen s nechápavým údivem uvědomuju, jak se může člověku ze dne na den převrátit celý život.
Začalo to tím děsivým snem včera ráno. To přízračné kladivo bylo až příliš skutečné, jak se záhy ukázalo na šedých varkočích cizích vojáků. A kladivo v pěsti Gaerwina Železného a Zlatého z Železného království dopadlo na Achátovou zemi včera v noci. Jak bleskově přitáhli k Rifin tonu a s pomocí zrádců za jedinou noc obsadili královský palác a záhy i město. Král Cormac je mrtev! Najednou jsme součástí Železného království a co je nejhorší pro nás, dokud Gaerwin nepřinutí královnu Lorelai, aby se stala jeho ženou, Thandrovu kletbu na něj, jmenoval místokrálem země zrádce největšího - Filipa de Longeval! Zvuk toho jména, když ho vyhlásil herold na Velkém náměstí, mi do uší zazněl jako šleh biče a zaskřípění oprátky. Stáli jsme tam s Tassem, Inkou a Chrisem jako opaření. Musíme okamžitě zmizet! Všichni, co měli v tom Horkém létě před třemi lety co do činění s událostmi, které vyústily v popravu hraběte de Longeval a vyhnanství zbytku jeho rodiny, jsou od této chvíle prakticky mrtví, jedinou nadějí je rychlý útěk.
Ovšem pro některé bylo už v tuto chvíli pozdě. Ačkoliv nás mohlo těšit, že hrabě Montignac je patrně v bezpečí a sám nás vyzývá k útěku za ním na Narog, jiní naši blízcí tolik štěstí neměli. Longevalovi pochopové odvedli na hrad paní Tichošlápkovou, pana Tamariho a - Melinor, nedopusť nic zlého - Paní Adelaidu, Nejvyšší našeho chrámu. Je mi to tak líto. Ale pokud zůstaneme ve městě, nemáme šanci jim pomoci. Vždyť nás můžou kdykoliv chytit. Jestliže je král mrtev, tak jediný, kdo by mohl tuto situaci zvrátit, jediná naděje pro Achátovou zemi, je Filip do Cormac, ten chlapec, kterého přátelé přivedli tehdy před třemi lety z dolů. Králův bratranec a právoplatný dědic trůnu. Jen pod jeho zástavou se můžeme vrátit do Rifin tonu a zvrátit všechny hrůzy, které zemi a lidi pod současnými usurpátory čekají. Dost bláznivá naděje, chlapci bylo sotva 15 let, a kdo ví, jaký vlastně je. Ale Narog, hrad hraběte Adamanta, je Filipovým domovem, takže vhodnější útočiště můžeme těžko najít.
Opustili jsme Rifin ton, jakmile padla tma. Bez koní bychom se daleko nedostali, Inka proto proměnila naše koníky v jestřáby, je to opravdu kus mistrovského kouzelnictví, a my se s nimi v náručí vyplížili stezičkou kolem hradeb podél Lisar Rifinu. Dvakrát nás vojáci málem překvapili, ale díky budiž Tassovým instinktům, pokaždé jsme těsně vyklouzli. A jeli jsme nocí, temnou spící Achátovou zemí, kterou v nejbližších dnech čeká jen pláč a pokoření. A já mohu jen doufat v milost mé paní, že Longeval netuší nic o mé rodině v Podlesí a že matka a bratr budou v pořádku.
Celý den jsme nepotkali člověka. Osadám jsme se zdálky vyhýbali a sledovali směr řeky po pravici. Naštěstí se Achátové hory na jihu rychle přibližují a s nimi i lesy, kde se můžeme lépe skrýt. Už je večer a únava z probdělé noci, celodenní jízdy a zoufalých myšlenek mi zatmívá pohled rychleji než padající tma. Ve skrytém údolí rozděláváme oheň, noc je mrazivá a pod břehem potůčku se ještě pořád drží sníh. Upadám do těžkého spánku a spoléhám se na Chrisovu odolnost a Tassovy instinkty, že nás v noci ohlídají.
Ta včerejší jízda byla divoká a náročná, ale noci jsou ještě dlouhé a nerušený spánek nás i přes mrazivý chlad dostatečně osvěžil. Musíme dál. Pokud dnes překročíme hranici do Země volavek, mohli bychom být zítra navečer na Narogu. Snad v bezpečí a snad s lidmi, kteří budou vědět, co dál. Už nepláču. Bolí mě hlava, ale už ji mám čistou a vím, že teď je nejdůležitější dostat se do Adamantova hradu.
Tento přítok Lisar Rifin, kolem něhož jedeme, protíná Achátové hory širokým údolím. Žádná pořádná cesta tudy nevede, pěší, jezdci i vozy používají hlavní cestu vedoucí centrálním průsmykem. Tady na západě je kraj neobydlený a divoký. V létě je půda bažinatá a zrádná, nic se zde neurodí a divoká zvěř odrazuje případné poutníky. Za normálních okolností tu nenarazíte na člověka a na hlídkující vojáky už vůbec ne. Jenomže kdoví, jak může být Longevalova pomstychtivost hluboká, a tohle je přece jen jedno z nejvhodnějších míst pro nenápadný přechod k našim jižním sousedům. Jsme ve střehu. Půda stoupá, les houstne, přibývá jehličnanů a ostružiní v podrostu. Brzy po poledni vjíždíme do širokého zarostlého údolí.
Najednou Tass varovně sykne a ukáže dopředu mezi vyšší stromy. Když se pořádně podívám, i já zahlédnu pohyb. Někdo se skrývá za stromem. Ach, Melinor, už jsme na hranici, kéž nás nic nezastaví. Zavolali jsme na toho člověka, ať vyjde. Ale nereagoval. Nemáme moc času, Tass se rozhodl a neuvěřitelnou ránou z praku poslal muže zpoza stromu na zem. Padl a nehýbal se. Jen doufám, že jsme neublížili nevinnému. Tass se připlížil blíž, pak se rozběhl zpět a potvrdil naše nejhorší domněnky. Ten chlapík je voják s erbem Železného království a gestem sem svolává další muže. Musíme ujet! Kdoví, kolik jich je.
Pobídli jsme koně a širokým obloukem od řeky jsme objeli ležícího muže. Ze svahu údolí jsme zaslechli pokřik a dusot kopyt po lesní půdě. Jedeme tak rychle, jak to v podrostu jde. Vyhýbáme větvím, objíždíme křoviska, přeskakujeme strouhy, ale vojáci za námi se přibližují, přece jen Tassův poník a můj kůň nejsou na takové štvanice stavění. Musíme se jim postavit! Chris s Tassem rychle vybírají vhodné místo - zastavujeme pod prvními stromy za podlouhlou loučkou zarostlou loňskými bodláky. Přátelé seskakují z koní a chystají se k boji. Tass ve stínu nízkých smrků vlevo už roztáčí prak. Christian tasí oba své meče - jeden starší a větší a druhý štíhlý a lehký, ten, co si s sebou přivezl z jejich tajemné loňské výpravy. Inka se neohroženě postaví za něj s Fargem po boku. Melinor, přece nemá zbroj ani štít, chce se ochránit svými kouzly? Aspoň k něčemu mohu být užitečná. I když se mi třese hlas, mohu přimět Inku, aby se cítila nezranitelná. Není to jednoduché, všichni jsme příliš vzrušení a napjatí, ale když se soustředím, dokážu ve svém hlase najít tolik síly, abych zklidnila tep v Inčiných žilách a rozlila jí do těla lhostejnost vůči síle i zbraním nepřítele. Na pohled je vidět, jak se uvolnila, a vláčně začala recitovat první slova svého kouzla.
Vojáci vjeli na mýtinu. Je jich pět. Je to moc nebo málo? Mocná Melinor, neopusť nás! Proč s námi není Daniel? Teď by nám mohl hodně pomoct. Setřesu zbytečné myšlenky a soustředím se na přijíždějící jezdce. Inka právě dorecitovala poslední slova svého kouzla a máchla rukou směrem k vojákům. Jeden muž vykřikl bolestí, pustil otěže a svezl se z koně na zem. Ostatní se ale dostali skoro až k nám a s tasenými meči seskakují z koní. V tu chvíli se zpoza smrku vymrští tři kameny, bezchybně zasahující muže nejvíce vlevo. Chris jim vybíhá vstříc. Má paní, teď mi dej sílu. Pobídnu koníka a vyjedu zpoza stínu stromů. Vykřiknu, abych upoutala pozornost mladíka mířícího k Ince. Podívá se na mě a já zachytím jeho pohled a už jej nepustím. Neměl nikdy vkročit do této země. Cizinec, žoldák pánů, kteří rozzlobili zdejší bohy. Udělal chybu, že se jim vydal všanc tady, na území Melinor, paní Smrti. Budou se mstít. Toto poznání zahltilo jeho mysl, v mé tváři na okamžik spatřil podobu rozhněvané Melinor, strach prostoupil celým jeho tělem a ruka s mečem mu bezmyšlenkovitě klesla. Do toho Inka téměř nezúčastněně pronesla nějaká slova a přejela si rukou přes oči. Mladíkův strach vytryskl jako vlna do okolí, vykřikl hrůzou a s nevidoucíma očima začal tápat kolem sebe. Upustil meč a potácí se pryč, cítím jeho děs, jak mu možná už navždy nahlodává mysl.
Inka se ke mně otočila a se spokojeným úsměvem mi zamávala. Tomu tedy říkám souhra.
Mezitím se Chris postavil dalším dvěma. Jeho dvě ostří se míhala vzduchem a zbraně jeho protivníků na ně narážely při marných pokusech proniknout jeho obranou. A když už se někdy stalo, že cizí meč sjel nečekaně silně po Chrisově zbrani až na tělo, jeho zbroj mu nedovolila udělat větší škodu.
Má paní, každá z těch ran by zřejmě znamenala můj konec, ale Christian se jen ušklíbl, jako by něj takový škrábanec nic neznamenal. Než se pátý voják dostal k Tassovi, druhá salva kamenů jej poslala k zemi a Tass vyběhl na pomoc Chrisovi. Ani Fargo nezahálel a brzy z nepřátel nezůstal na nohou ani jeden. A my jsme vyvázli téměř bez zranění. Děkuji, mocná Melinor, za tvou přízeň. Všichni ti muží ze Železného království jsou Karrdovi vyznavači. Víme, že jsou schopni hrozbami a násilnými činy zadupat víru tvých věřících do země. A to se nikdy nesmí stát.
I přes prudkost střetu žádný z vojáků nezemřel. I to je dobře. Nejsme jako oni a nemusí kolem nás obcházet smrt. Lepší je ji nepřivolávat. I když, co jsem měla dělat? Udělala bych to znovu, ačkoliv cítím, jak je to nebezpečné.
Tass jednoho z nich vyslechl. Je to opravdu špatné. Měli strážit hranici, aby takoví jako my neuprchli ze země. Navíc měli mimo jiné i naše popisy. Alepoň víme, jak hluboká je Longevalova nenávist. Chtěl nás živé. Zase mě zamrazilo, jak se vede našim blízkým v Longevalově žaláři. Kéž by měl víc jiných starostí, než si vylévat staré křivdy na nevinných! Nicméně střežené jsou všechny hranice a Filip vysílá vojsko po celé zemi, aby utlumilo případné vzpoury zdejší šlechty již v zárodcích. O důvod víc spěchat. Vzali jsme vojákům zbroje, varkoče, zbraně i koně a nechali je v bezvědomí na mýtině. Třeba budou mít štěstí a dostanou se ke svým. A třeba si je také vyvolí bohové zrazené země pro svou pomstu. Ten mladík s bílými vlasy o tom už nepochybuje.
Slunce už padalo do mlh na západním břehu řeky, když jsme opustili údolí a definitivně vjeli na území Země volavek. Prozatím jsme v bezpečí. Alespoň před Longevalovými lidmi. Ovšem od Narogu nás dělí ještě 50 mil divokých lužních lesů směrem na jih. Přátelé tudy projížděli před třemi lety s mladým Filipem a vyprávěli, že jediné, co je ještě horší než mizerná orientace v této džungli bažin, kapradí, lísek a olší, je zdejší zvěř. Komáry, červy a hady počínaje a šelmami konče.
A měli jsme se o tom sami rychle přesvědčit. Je jaro, potravy nikde moc není, divoká zvířata jsou hladová... Uprostřed noci jsem se probudila. Trvalo jen okamžik, než mi došlo, co znamená ten vlezle šimravý pocit za krkem. Krev mi na okamžik zatepala ve spáncích a přinesla závratný pocit volnosti, rychlosti a vůně strachu kořisti a než jsem mohla vykřiknout své varování nahlas, potvrdilo jej divoké vlčí zavytí. A velmi blízko. Ozvěna šelmy v krvi okamžitě zmizela zmrazená lidským strachem. Odhodila jsem pokrývku a vyskočila. Všichni ostatní už byli na nohou a připraveni ke střetu. Jistě, jejich vlastní instinkty je na hlídce varovaly mnohem dřív a mě vzbudili jako poslední. Někdo přihodil na oheň, plamen vyskočil vysoko a osvětlil koně přivázané po obou stranách našeho ležení. Začali už větřit šelmy a vyděšeně frkali. Jakou mám šanci proti vlkům? Proti zvířecí mysli vedené pouze pachem kořisti mi moc Melinor nepomůže. A ani s hořící větví proti ostrým zubům nic nezmůžu. Naštěstí sotva pár kroků na hranici světla stojí olše s větvemi skoro až u země. Vyšplhat nahoru je dílem okamžiku. Ó má paní, jestli ode mě někdy odvrátíš svou tvář, můžu se snad živit lezením na stromy. Vyháním si z hlavy hloupé myšlenky a snažím se soustředit na situaci pode mnou. Už zase zůstali tváří tvář nepříteli jen oni tři. Ochraň je, vznešená Melinor!
Naštěstí nepřibíhá celá smečka. Se čtyřmi šedivými, vyzáblými vlky si přátelé poradí. Inka kouzlí, teď když není pod vlivem mého kouzla, křičí svá zaříkání vzrušeně a jasně a gestikuluje prudčeji. Také jeden vlk rovnou zaškobrtl a s kňučením se marně pokouší postavit se na zchromlé nohy. Fargovo zuřivé štěkání se mísí s vlčím vrčením a vyděšeným koňským ržáním. Chris opět staví lesklou oponu svých mečů, za nimiž může Tass bez obav pálit smrtící kameny a Inka recitovat svá podivná nenápadně zkázonosná kouzla. Oranžové odlesky ohně na Chrisově meči se rychle mění na rudé a děsivé vrčení vlků přechází v bolestné kňučení. Já se rozhlížím, napínám oči, jestli se neblíží další část smečky.
A ano. Z jiného směru přibíhají další šediváci a vrhají se na koně ukořistěné vojákům. Křikem varuju přátele a boj se rychle přesouvá k zoufale se bránícím koním. Netrvalo to až tak dlouho.
Najednou se dole válí osm vlčích mršin, z rozpáraného břicha jednoho z koní stoupá v mrazivém nočním vzduchu pára a les je nezvykle tichý. Vzrušení z boje opadává a hlásí se únava. Děkuji ti, mocná Melinor, že se nikomu nic závažného nestalo. Teď ale musíme odtáhnout mrtvá těla dál do lesa a co nejrychleji usnout, abychom načerpali aspoň nějaké síly do dalšího dne. I tak mi trvalo velice dlouho, než spánek konečně přišel.
Ale do rána už nás nic nerušilo a za svítání jsme sbalili tábor a vyrazili dál. S trochou štěstí jsme měli trefit údolí říčky, která prý protéká pod Narogem, a podél ní dojet až k hradu. Jenomže zřejmě jsme v nepřehledných údolích a při objíždění neprostupných mokřadů zajeli dál na východ, než jsme měli, a místo narožského potoka jsme vyjeli z lesa na pastvinu, která se táhla dál na jih a po dvou mílích nás dovedla až na Západní cestu vedoucí z Anor tonu do Miravelu. Slunce už se klonilo k západu, trochu jsme si zajeli a na cestu do hradu už nebylo dnes ani pomyšlení. Naštěstí se tady už nemusíme skrývat. Nakonec jsme našli nocleh ve stodole jednoho dobrého pastýře. Byli jsme vděční za seno i střechu nad hlavou. Oheň jsme ale rozdělat nemohli, takže jsme se museli k sobě namačkat a zahřát se mezi sebou. I tak ráno Inku rozbolela hlava a začala kašlat. Ještěže Narog už není daleko.
Slyšela jsem o tom hradě i o jeho pánovi mnoho vyprávět. O krásně zařízených pokojích, měkkých kobercích a vykládaných stropech, o zrcadlech a portrétech na chodbách, o voňavých teplých koupelích a jemných peřinách. A samozřejmě o exotických a tajemných předmětech a zbraních, které pan Adamante vystavuje ve své pracovně a přijímacím sále. A nejvíce o obrovské dračí lebce. Když jsme se blížili k siluetě hradu na útesu nad vesnicí, musím přiznat, že mě nejvíc vzrušovala představa koupele a postele. Ovšem vše samozřejmě závisí zejména na pánovi tohoto místa, hraběti Glenu Adamantovi. Ještě jsem se s ním nikdy nesetkala, ale je jisté, že na mé přátele tehdy za Horkého léta velmi zapůsobil. Inka mi prozradila, že je něco jako čaroděj a vědec, muž znající velká tajemství, schopný vyčíst mnohé z lidské krve. Byl to on, kdo objevil před třemi lety chlapce Filipa, kdo četl příběh v královské krvi a kdo jim ukázal cestu, kde chlapce hledat. Inku ten muž skutečně fascinuje. Ale jeho moudrost a zkušenosti se patrně neomezují pouze na magii a příbuzné obory, jinak by mu král Cormac těžko ponechal svého potenciálního nástupce v péči. Musí být králi naprosto oddán, pokud mu ten důvěřuje, že nezneužije svého postavení a že nevychová z Filipa králova soka. Jsem na něj opravdu zvědavá. Skoro stejně jako na jeho svěřence.
Příjezd na hrad proběhl hladce. Skutečně nás očekávali. Nejprve ve mně zatrnulo, aby Tassovo prohlášení u brány, že jsme očekávaní pánovi hosté, nebylo přehnané. Přece jen, netušila jsem, nakolik se můžeme nazývat hosty či snad přáteli hradního pána. Ale mé obavy byly zbytečné. Rozhodně se tu na mé přátele za ty tři roky nezapomnělo. Předpokládala jsem, že budeme okamžitě přijati, ale překvapivě, ovšem nikoliv nepříjemně, nám děvečka nejprve nabídla občerstvení a koupel. Přijali jsme s radostí a povděkem. A teprve až jsme ze sebe smyli špínu a částečně také únavu minulých třech dní, byli jsme pozváni do přijímacího sálu.
Za jiných okolností by mi místnost, jíž vévodila bíle vyhlazená lebka draka, do níž by se vešel celý Tass, vyrazila dech. Ale nyní jsem se plně soustředila na tři muže, kteří nás očekávali. Hrabě André de Montignac, náš občasný Rifin-tonský patron, vypadá elegantně jako vždy. Sice se věkem už blíží k padesátce, ale světle hnědé vlasy a krátce střižené vousy ještě příliš šedinami neprokvétají. Štíhlý a pohyblivý jako kočka nám povstal na uvítanou. Sice mu přibylo pár vrásek od doby, co jsem ho viděla naposledy, ale úsměv, který nám věnoval, je skoro všechny vyhladil. Pozdravil nás vřele, radost, že jsme vyvázli z města, rozhodně nebyla hraná.
Když se ostatní přivítali s hrabětem Adamantem, představili mě také. Hradní pán je alespoň o deset let starší než jeho přítel Montignac. Krátké vlasy, kdysi určitě úplně tmavé, jsou teď už šedé, ale pořád stejně husté. Vysoký je téměř jako Chris, ale rozhodně je mohutnější. Dvorně mi políbil ruku a chvíli svýma tmavýma očima zkoumal moji tvář. Oplácela jsem mu stejně. Pak mě vážným ale milým hlasem uvítal na svém hradě. Jeho rozvážná autorita na mě zapůsobila uklidňujícím dojmem. Jestli se máme zkusit pustit do bláznivého podniku, tak s tímto mužem po boku budeme mít vždy naději na úspěch.
Třetím přítomným je mladý muž, Filip. Ten chlapec, kvůli němuž mí přátelé nasazovali tehdy své životy. Ten chlapec, který má teď být naší šancí na návrat domů. Ten chlapec, jenž je prý předurčen vládnout Achátové zemi. Tři dny jsem nervózní z chvíle, kdy ho spatřím. Bála jsem se, koho uvidím. Jestli vyděšeného mladíčka nebo sebevědomého floutka či poslušnou loutku v rukou svých vychovatelů. A nakonec jsem tady, stojím před ním a hledím do tváře skutečnému princi Achátové země. Nemůže mu být ještě 16 let, ale vypadá starší. Jistě, tvář má hezkou a milou, a šedé oči prý jsou v rodu Cormaců dědičné. Vousy mu zřejmě ještě nerostou, ale až je bude mít, budou stejně tmavé, jako jeho vlnité vlasy. Také postavě nelze nic vytknout, podle postoje a držení těla nebude zřejmě žádný měkkota a určitě umí lovit a cvičí se v boji, jako většina chlapců jeho společenských kruhů. Ale nebyl to fyzický vzhled nebo to, že mi řekli, o koho se jedná, co mě donutilo uklonit se mu jako svému budoucímu králi. Byl to vážný výraz v jeho tváři, hodnotící pohled jeho šedých očí a rozhodný postoj odhodlaného muže, kterým se má v následujících pár měsících stát.
Inku s Chrisem a Tasse pozdravil se zjevnou radostí ze shledání, mě se zvědavou dvorností. Tass se nenechal znervóznit oficiálností této chvíle a se vší hobití familiérností mu zatřepal rukou a hlasitě vykřikoval, jak Filip vyrostl. Myslím, že by mu byl i vlepil pusu, kdyby se k němu Filip sklonil. Zdvořilosti tím byly prolomeny a od té chvíle už vše probíhalo v uvolněné neformální atmosféře.
Naše zprávy o rychlém obsazení hranic byly přijaty neradostně, nicméně byly očekávány. Zato nám sdělil Montignac nečekanou, ale o to nadějnější novinu. Prohlášení o králově smrti podle něj bylo lživé. V Rifin-tonském paláci jsou stále lidé, kteří na Narog předávají zprávy, a zdá se, že král Cormac není mrtev, že byl pouze uvězněn. Díky budiž Melinor. Nic to ale nemění na tom, že klíčovou postavou dalších kroků musí být Filip. Jen je potřeba povstání proti uchvatitelům o to naléhavější. Ano, to, v co jsme doufali, se tady na Narogu skutečně plánuje. Adamante s Montignacem v tom jsou plně zajedno. Musí se proti Gaerwinovi a Longevalovi povstat. Musí se jim vytrhnout Achátový trůn a vláda nad zemí opět předat panovníkovi Cormacovské krve. Musí se sebrat co největší počet mužů a silou vytlačit železné vojsko zpět do jejich země. A Filip de Cormac musí být zástavou v této válce. Musí být symbolem, k němuž se všichni sjednotí, musí být tím, kdo je povede. Jinak jsou všechny snahy předurčené ke zmaru.
Pozorovala jsem přitom Filipa. Copak na to on sám? Pozorně sledoval promluvy obou mužů. Bylo zjevné, že o tom už mluvili několikrát předtím, nebyl ničím překvapen ani zaskočen. Naopak, zdálo se, že naprosto chápe, a je ochoten hrát svou roli v této věci tak, jak bude třeba. Zapůsobila na mě klidná samozřejmost, s níž na sebe bral tak nesmírně těžký závazek. Ano, cítil strach, vnímala jsem jeho nejistotu, ale ta pramenila pouze z pocitu zodpovědnosti za tolik životů a nadějí. Pulsovalo v něm také spravedlivé rozhořčení nad nečestným způsobem, jímž se Gaerwin zmocnil trůnu. Viděla jsem lítost, kterou v něm vzbuzovaly osudy lidí, jimž již Longeval ublížil, i těch, na které jeho hněv teprve dopadne. Všechny tyto pocity ale vyústily v potřebu rázně se vetřelcům postavit. V necelých 16 letech měl v sobě víc odhodlání a zodpovědnosti než kdokoliv jiný, koho jsem dosud potkala. Můj obdiv k Filipovi de Cormac rostl a měnil se v úctu.
Adamante nám předestřel konkrétní plán. Jsou v kontaktu s několika šlechtici z Achátové země, kteří mohou poskytnout Filipovi svou podporu. To však zdaleka nestačí. Je třeba požádat o pomoc i okolní země. Adamante se chystá odjet vyjednávat do Miravelu a Montignac plánuje navštívit krále Aureliána v Anor Tonu. Nás pak, pokud budeme svolní, by vyslali jménem prince Filipa zkusit vyjednat pomoc v Thanorově vévodství, Zemi příbojů a případně i u elfů v Eukalyptové zemi. Rozsah jejich plánu nás nejprve zaskočil. My že máme jet jednat s vládci těchto království? Kdo jsme, abychom přemlouvali krále a vévody, aby se zapojili do cizí války! Nebudou nám naslouchat. Vždyť nemáme šlechtickou krev, tituly, konečně ani správné vychování. Adamante se na naše námitky trochu smutně a shovívavě usmál. Možná k tomu nejste povolaní, ale nikoho jiného nemáme. Proto to zvládnout musíte. Každý z nás má svou roli a každý ji hraje, jak nejlépe dokáže. Koneckonců, ta diplomaticky náročnější jednání si rozdělili on s Montignacem. Ucítila jsem na sobě Filipův pohled a zastyděla se za své váhání. Vždyť nejtěžší roli dostal on a přijímá ji s klidem a vztyčenou hlavou. A přitom na ni bude sám, víc sám, než kdykoliv bude kdokoliv z nás.
A bylo dojednáno. My jako vyslanci pojedeme jménem prince Filipa, následníka trůnu Achátové země požádat o vojenskou podporu horalského vévodu Belenora, správce Erosara Ragera VIII. a snad i elfího knížete Olfiriona. Na výsledku našich jednání může záviset svoboda Achátové země. Nejjasnější Melinor, teď nám zachovej svou přízeň a veď nás na této neznámé a daleké cestě.
Na Narogu jsme strávili pouhé dva dny. Pro nás byly naplněny vesměs odpočinkem, ale zbytek hradu pulsoval horečnou činností. Hrabě Adamante Ince představil Kendra, čaroděje, se kterým se měla spojit myšlenkami a předávat tak zprávy o našem postupu. Vysoký světlovlasý chlapík, trochu plachý. Docela se k Ince hodil, ale nechtěla jsem si ji dobírat. To už jsem raději pozorovala jinou dvojici. Adamantova dcera Isabela nevynechala jedinou příležitost porozprávět a poprocházet se s André Montignacem. Myslím, že ho musela milovat už jako holčička rodinného přítele, ale místo aby dětský obdiv věkem zmizel, přetavil se v hlubokou lásku ke zkušenému, vřelému a vlídnému muži. Věkový rozdíl nevnímá, a zřejmě nikdy nebude. Škoda že hrabě jej cítí tak silně a není jistý sám sebou a má strach, aby křehké Isabele neublížil. A stejně si nemůže pomoct a vyhledává její přítomnost stejně jako ona jeho. Musela jsem násilím potlačit nutkání si s hrabětem na téma lásky nezávazně popovídat a trošičku mu (nebo jí) v jistém ohledu pomoci. Tohle jsem si zakázala. Je-li to vůle bohyně, zvládnou to i sami. I když nutkání bylo silné...
Konečně jsem také měla čas a pohodlí vytáhnout svou loutnu a uctít bohyni důkladněji, než polomrtvá únavou a prochladlá někde pod smrkem. Narog se mi vážně líbí. Nicméně naše poslání nesnese odklad, a když bylo za dva dny vše připraveno na cestu, byl dohodnut a vypilován obsah a vyznění poselství, doladěny finanční detaily, které za nás jako obvykle převzal Tass, přišel čas popřát si vzájemně hodně štěstí a přízeň bohů, rozloučit se s princem Filipem a vydat se jeho jménem na cestu.