Od hradu ke hradu putujem

II. Vyslanci

Jsme opět na cestě, ale tentokrát už ne jako vyhnanci hledající přístřeší. Tentokrát máme důležitější a smysluplný cíl. Takovéto cestování se mi líbí. Široká Východní cesta nás vede z Anor tonu do Navor tonu pohodlně a bez překážek. Březnové slunce už ve dne občas trošku hřeje a v noci přibývá měsíc a s ním roste i moc mé paní. Na Narogu nás vybavili vším potřebným na cestu a poskytli nám dost peněz na to, abychom se mohli alespoň zevnějškem stát diplomaty z vyšší společnosti. A kde nejlépe (a taky nejdráže) nakoupit luxusní zboží, než ve starobylém Anor tonu. U vyhlášeného krejčího jsme si vybrali překrásné oblečení. Nic takového jsem na sobě ještě nikdy neměla a připadám si v těch šatech jako kněžna. Temně fialovou barvu Melinor krejčí přirozeně neměl, tak jsem se spokojila s šaty v barvě letní večerní oblohy. Vpředu jsou rozstřižené a odhalují stříbřitou sukni, která v té modři září stejně jako měsíc za úplňku. Jsou opravdu nádherné.

Naproti tomu Tass má vkus jako... no jako hobit. Jeho obleček září červenou a zelenou, nelze jej přehlédnout ani v největší tlačenici. Jaký rozdíl oproti jeho obvyklému kradmému a nenápadnému pohybu. Inka nás všechny překvapila, protože si žádné šaty nekoupila. Prý její vlastní slavnostní jsou dost dobré. To je od ní velice skromné, ale jinak má pravdu, ve svých dlouhých světle modrých šatech, s blonďatými vlasy na ramenou vypadá jako víla. Nebo čarodějka.

Nakonec jsme přemluvili i Chrise, aby si koupil něco reprezentativnějšího. A když se do toho pustil, už to vzal z gruntu. V nových holínkách, bílé košili a kabátci, korunovaný širokým kloboukem s pavím pérem, působí jako opravdový kavalír, takový jako ti, co před královským palácem dvorně pomáhají vystoupit dámám z kočáru. Se zděšením jsme zjistili, že náš málomluvný Chris umí být docela marnivý, když na to přijde. Teď musí u sedla vozit připevněnou krabici s tím svým kloboukem a náhradním pérem.

Cesta do Navor Tonu proběhla bez problémů. Našli jsme si nocleh v jednom z lepších hostinců ve městě a v podvečer se šli ohlásit jako vyslanci do hradu vévody Belenora. Cítím se tady nesvá, pod těmi vysokými zasněženými horami. Na cestách už všechen sníh roztál začátkem března, ale tady, v městě vtisklém do úpatí velehor je pořád chladno a mrazivo. Lidé jsou tady uzavření a mlčenliví. Nevím jistě, ale myslím, že vévoda mě a Inku ani nebude brát na vědomí. Vypadá to tady jako země mužů. Silných, divokých, odolných a nebojácných. A čestných. Mocná Melinor, takové kdybychom mohli přivést jako posily princi Filipovi.
U hradu jsme se ohlásili a byla nám sjednáno slyšení u vévody na zítřejší dopoledne. No, aspoň se na to dobře vyspíme.

Když jsme se chystali ke spánku, najednou Tass zpozorněl a zaposlouchal se. To většinou znamená něco nedobrého. Zřejmě i tentokrát. Prý má pocit, že se o nás někdo příliš zajímá. Pak nám pokynul, ať jej nerušíme a zahleděl se do podlahy. Už jsme tento kousek několikrát viděli, ale pořád netušíme, jak to dělá. Aniž pořádně vnímá cokoliv jiného, zírá Tass k podlaze, oči mu soustředěně přejíždí z místa na místo. Už víme, že se dívá někam, kam nikdo z nás odtud nevidí. Ne zrovna do jiného světa, ale jednoduše pod podlahu do výčepu. A nejenže opravdu vidí, co se tam děje, ale zřejmě i slyší. Je to záhada, Tass přece není žádný čaroděj. Ale i tak po chvíli zaostřil na nás a zamyšleně nám oznámil, že dva muži, které slyšel prvně na chodbě, podplatili hostinského, a ten jim předal klíč od našeho pokoje. Navíc mají venku další dva společníky. Takže můžeme co nevidět očekávat nezvanou návštěvu.

Ozvěna strachu, který jsem cítila při útěku z Rifin tonu, se vrátila. Co nám chtějí? Nic dobrého, to jsem si téměř jistá. Ale proč? Longeval? Nebo že by zdejší vévoda? Někdo jiný? Čas se pekelně táhne, když člověk se člověk trápí takovými otázkami. Ale brzo se dozvíme odpovědi. Jsem si celkem jistá, že takové přivítání naši hosté neočekávají. Skryla jsem se s Inkou za postelemi naproti dveřím. Pomalu jsem ji připravovala na lhostejný pocit nezranitelnosti, který v ní hodlám probudit, jakmile dojde ke střetu. Tass se ukryl do tmavého rohu vedle dveří a Chris se postavil rovnou za dveře. V pokoji je tma a já slyším, jak mi tluče srdce. Nikdo se nehýbá, trvá to nekonečně dlouho, než se z Tassova kouta ozvalo varovné syknutí. V zámku zašramotil klíč a já do toho zvuku šeptla Ince do ucha uvolňující mantru.

Dveře se potichu otvírají a do podlahy se zařízl proužek tlumeného světla. Pootevřenými dveřmi se vplížila postava a za ní potichu druhá. V tu chvíli z levého rohu vylétl stín a prudce narazil do prvního muže. Zaznělo jen odporné zaskřípění kovu o kost a zachrčení Tassovy oběti bezvládně sesouvající se k zemi. Současně Chris kopnutím zavřel dveře a srazil jimi zpět na chodbu ostatní vetřelce. Inka se, zapomínajíce vlivem lhostejnosti na bezpečný úkryt, vyhoupla na nohy a vyslovila dobře známou formuli omračujícícho kouzla. Druhý muž neměl proti přímému kouzlu šanci.

Jenže to už se dveře rozletěly znovu, pokoj osvětlily louče z chodby a se zlobným výkřikem dovnitř vpadli další dva muži. Všichni vetřelci byli v černém přiléhavém oblečení. Vypadali docela děsivě a v rukou se jim zaleskly obnažené meče. Chtěla jsem se koncentrovat, kdybych se musela některému z nich nabourat do mysli. Ale příliš to nešlo. Jeden z mužů se osopil na Tasse, nyní už nekrytého ve svém rohu. Zavířily pláště a Tass vyjekl bolestí a překvapením. Druhého muže zaměstnal Christian. Inka se mezitím odvážila až mezi bojující a překvapila Chrisova soka ze strany. Nevšímajíce si jeho meče napřáhla k němu hůl recitujíce zaklínadlo. Muž ránu srazil mečem, a to byla jeho chyba. Jakmile se hůl dotkla vetřelcova meče, muž s bolestným výkřikem zbraň upustil a vyděšeně pohlédl na své ochablé, zdeformované ruce. Inka se na něj téměř mile usmála a Chris to s ním v té chvíli skoncoval. Inčiny schopnosti někdy dokážou vyděsit i její přátele.

Nebyl ale čas nad tím přemýšlet. Tassův protivník uštědřil hobitovi ještě jednu ránu, a když poznal, že z jeho společníků již nikdo nestojí na nohou, pustil se přes místnost k oknu. Přátelé vyběhli za ním. Stejně ho ale nedostihnou. Jenže najednou místo v úkrytu za postelí stojím před oknem a ten muž běží rovnou ke mně. Nesmím mu dovolit, aby utekl. Má paní, dej mi sílu. Opřu se zády o okno, odhodlaná neustoupit ani o krůček. Muž v černém švihne rukou a levou nohou mi projela řezavá bolest, silná jako žár nejžhavějšího ohně. Noha se mi podlomila, zavrávorala jsem a bolestivě spadla na podlahu pod oknem. Útočník se otočil k oknu, ale v pohybu náhle strnul, vyheknul a v pomalém oblouku se sesunul vedle mě. Všude je krev. Muži ležícímu přede mnou rychle prosakuje černým oděvem, mně barví bílou košili a protéká mezi prsty, když se snažím stlačit si řeřavě tepající ránu na stehně. Bolest mi láme hlas, zatraceně Tassi, kde jsi? Po chvíli už Tass klečí u mě, a ačkoliv je sám trochu bledý, zručně ránu stahuje a zavazuje. První obvazy i tak za okamžik rudnou, ale pak už se mi srdce zklidňuje a krve ubývá. Milostivá Melinor, díky za tvou ochranu.

Ale útočníci jsou na tom mnohem hůř. Muž, na něhož se Tass vrhnul z úkrytu, se už možná nikdy nepostaví. Má roztříštěnou lebku a je div, že stále žije. I ostatní jsou v bezvědomí, i když jejich rány nejsou zdaleka tak nebezpečné. Cítím se mizerně. Sednu si na postel zády k ležícím mužům a napřu svou mysl v modlitbách k Melinor.

U poražených mužů jsme našli naše podobizny. Tak skutečně to byl mladý Longeval! Vyhlásil na naše hlavy odměnu a nechal rozeslat naše kresby do dalekého okolí. To je zlé, teď po nás může jít kdokoliv. Mezi našimi podobenkami byla i Danielova tvář. A také odměna za jeho hlavu byla nejvyšší - 300 zlatých. Osobně mě nemrzí, že mě Filip ohodnotil nejníž, i 200 zl je částka, pro kterou by mě zabil kde kdo. Ach Melinor, jak pokřivenými myšlenkami se člověk v duchu zaobírá!
Tass se rozhodl varovat Daniela. Hned druhý den mu pošle dopis. Zatím si šel v Chrisově doprovodu dolů vybít zlost na hostinském. Nechci vědět, co se tam dělo. Ale Tass se vrátil spokojený a hostinského strach ráno při snídani ulpíval snad na všem, čeho se dotkl.

No, je čas setřást pachuť nočních událostí a vydat se plnit naše poslání na hrad. Teď musíme myslet na své přátele v Rifintonském žaláři, na zlobu, která se šíří po Achátové zemi a napnout všechny své síly pro naklonění vévody Belenora na Filipovu stranu.

V hradě nás očekávali. Bez otálení nás uvedli do velkého dřevem obloženého sálu, kde za stolem seděl vévoda se svou družinou. Jakmile nás ohlásili, poklonili jsme se a přistoupili blíž. Belenor je velký silný muž, s dlouhými světlými vlasy, které mu v copáncích splývají až na hruď a zastřiženou bradkou. Chladnýma modrýma očima si nás nějakou chvíli prohlížel, než nás formálně přivítal a vyzval, ať jej seznámíme s Filipovým poselstvím.

Na to postoupil dopředu Tass a jal se zapálenými slovy líčit zrádné obsazení Rifin tonu, smrt krále (na veřejnost informace o Cormacově zajetí dosud nepronikla), podlé uchvácení svobodné země nenasytným Gaerwinem. Neopoměl zdůraznit nebezpečnou rozpínavost Železného království i pro jeho ostatní sousedy a nakonec vyzvedl odhodlání prince Filipa vyhnat vetřelce ze své země, jeho osobní nasazení a předpokládaný počet mužů, které povede. Poté poprosil vévodu o podporu Filipova tažení, a to pokud možno formou rázných paží a zbraní jeho lidí.

Belenor při Tassově řeči pozorně naslouchal. Bylo vidět, že mnoho zpráv je pro něj nových, občas pokyvoval hlavou, ale zejména při zmínkách o nečestném způsobu, kterým Gaerwin provedl svůj převrat, dal nahlas vyniknout svému nesouhlasu. Zdá se, že Belenor je muž, u nějž je válečnická čest na prvním místě. To by bylo skvělé. Ale lidé z vévodovy družiny se tvářili spíše rezervovaně a chladně. No uvidíme. Podle očekávání vévoda nejprve vyjádřil politování nad situací naší země a rozhodný nesouhlas s Gaerwinovým postupem. V tu chvíli se rozohnil a hluboce odsoudil odporný a zákeřný způsob Gaerwinova vedení války. Mezi řečí se také zmínil, že už tu byl před námi Gaerwinův posel, ale že jej znechucen vyhodil. Pak se začal vyptávat na Filipa. Dosud neměl tušení, že někdo takový existuje. Pokusili jsme se mu jej vykreslit v tom nejlepším světle a ujistit jej o své oddanosti k princi. To na něj vcelku zapůsobilo. Chvíli si pohrával s copánky visícími mu kolem tváře, až nás nakonec propustil s tím, že definitivní rozhodnutí nám oznámí zítra touto dobou.

Tass se ještě odvážil zmínit o včerejším útoku, který ovšem postavil do politické roviny a požádal o oficiální převzetí násilníků. Nechtěli jsme mít nějaké problémy kvůli čtyřem dobitým mužům v našem hostinci. Zmínka o vyřízení čtyř vrahů Belenora zaujala a zatímco slíbil vše zařídit, prohlížel si nás novýma očima. No, těžko říct, jak dopadneme, ale aspoň nás nevyhnali z hradu jako Gaerwinova posla. Po zbytek dne odpočíváme a já skládám baladu o událostech v Rifin tonu. Třeba na to dojde, a bude potřeba rozohnit něčí srdce proti cizákům i písní.

A je ráno. Dnes se dozvíme Belenorovo rozhodnutí. Ještě sedím na posteli a dívám se na Chrise, jak si obléká zbroj, a najednou se mi to všechno vrací. Ten křik, takový hluk, kde to jsem? Chrisi! Tolik krve. Je to Christian. Vrávorá, běžím k němu, chci mu pomoct. Tvář má od krve a zbroj pokřivenou a zrudlou od bezpočtu ran. Strach mi sevře hrdlo. Jenomže pak se ke mě otočí a usměje se. Okolo se zvedá písek a už ho nevidím, ale jeho vítězný úsměv přes masku krve mi v paměti zůstává... zdálo se mi to? Polknu, zamrkám a zase je tu Chris, ale nezraněný, už si navlékl brnění a teď se dohaduje s Tassem, kde má rukavice... zdá se že Tass nemohl večer usnout a musel si tedy rukavice půjčit, aby na nich mohl počítat kroužky... To je celé nesmyslné, co to znamenalo? Ať už Chrise čeká cokoliv, nebude to úplně příjemné. I když musím věřit, že jeho úsměv mi říkal, že se o něj nemusím bát. Ach bohové, stůjte při nás.

A je tu druhá audience. Vévoda se tváří zamyšleně a jeho suita trochu nakvašeně. Copak to asi znamená? Nenechal nás dlouho tápat. Prohlásil, že jeho země by se do naší války míchat neměla, jenže jej zaujalo naše líčení odvahy a odhodlání prince Filipa. Pokud je opravdu takovým mužem, jakého jsme jej popsali, stojí zato stanout v boji po jeho boku. Jenže jak se prokáže, jestli jsme si nevymýšleli, jestli je to skutečně muž hodný veškeré úcty a oddanosti? Belenor udělal dramatickou pomlku a pak předvedl vrcholnou ukázku horalské válečnické logiky. Jeden z vás, naklonil se dopředu, zastoupí zde vašeho pána v souboji. Pokud porazí v boji mého muže, bude to důkaz, že váš princ je hoden mé pomoci. A ačkoliv s tím mí rádci nesouhlasí, poskytnu mu pro jeho válku tisícovku bojovníků...

A bylo ticho.

Tak tohle jsi mi, paní, chtěla naznačit! Chrise opravdu čeká těžký souboj. Ale vždyť tohle není nic jiného než boží soud! A ty jsi na naší straně - ten vítězný úsměv - to nemohlo nic jiného znamenat! Ale proč je pořád ticho? Kdo jiný než Christian by se měl přihlásit? Přece Belenorova nabídka platila jemu, nás děvčat si možná ještě ani nevšiml a Tasse zde těžko mohou brát jako bojovníka vážně. Tak co je? Proč zatraceně váhá, vždyť je to nejlepší bojovník, jakého znám. Zrovna se k nám otočil. Ach, Melinor, on si vážně není jistý ... snad se nebojí? To ne. V jeho výrazu je strach a nervozita, ale ne z boje samého, ale z té obrovské odpovědnosti a samozřejmosti, s jakou to na něj spadlo bez možnosti volby. Ticho se prodlužuje. Já jsem tak hloupá! Vždyť on netuší, že je vyvolený, že skrze něj promluví vůle boží. Rychle, než řekne nahlas něco nevhodného - už se k tomu odhodlává.

Chrisi, ten souboj vyhraješ. Bohové stojí na naší straně. Neváhej, jsi nejlepší, jsem si tím naprosto jistá. Vím to. Rychle mu šeptám do ucha. A zabralo to. Uf. Sebevědomý a uvolněný tón, s nímž nabídku vzápětí přijal, mě skoro zaskočil. Vypukla vřava, každý v sále se k věci najednou musel vyjádřit, a souboj byl stanoven na třetí hodinu odpolední.

Tak. A je to tady. Cítím, že v nejbližších hodinách se rozhodne o všem. O osudu krále, královny, Filipa a celé Achátové země. A v neposlední řadě o osudu našem a našich blízkých. Cítím to. Přichází klíčový okamžik. Tohle vědomí mi mění žaludek v klubko hadů. Hlavně to neříct nahlas a nedat najevo. Ne, pokud Christian boj prohraje, Gaerwinovo převzetí Achátové země bude definitivní. A co udělá? Co už naznačil? Zemí zavládne kult krvavého Karrda. Chrámy starých bohů se zavřou, víra v ně bude zašlapána. Tolik lidí, tolik lidí se přestane modlit k Melinor a Elis... To přece nikdy nemůžou dopustit. Boží soud. Opravdu. Dojde k měření sil, ve kterém ale budou Chris a jeho soupeř pouhými nástroji. Ale my zvítězíme. Nic jiného by Melinor nemohla dovolit. Jen odvahu, Chrisi! Zvítězíš.

Ten křik, takový hluk. Aréna v Navor tonu je natřískaná do posledního místa. Všichni jsou zvědaví na neobvyklou podívanou. Vzduch je studený, ale ostré slunce zalévá prašný povrch zápasiště jako v nejvyšším létě. Sedíme natěsnáni vedle sebe poblíž Belenorovy družiny. Už se na nás nemračí, každý obrací svou pozornost dolů k Christianovi a jeho soupeři. Ten je rozložitý a celé tělo má propletené svaly. Chris je proti němu štíhlý, ale my víme, že jeho paže jsou také ze železa, když chce. Bude bojovat se svými dvěma meči. Jeho protivník má sekeru a štít. Podali si ruce, vše běží podle horalských zásad cti. A pak se na sebe najednou vrhli.

Publikum řve. Naše povzbuzování je zdaleka v menšině, ale přesto se zdá, že jej Chris slyší a vlévá mu sílu do žil a rychlost do svalů. Tančí okolo sebe. Chrisovy čepele už zase víří v dokonalé souhře. Kamkoliv se snaží soupeř zasáhnout, všude mu stojí v cestě stěna z oceli. A najednou je tu první krev. Horal se nachytal na klamavý útok a Chris jej poznamenal na paži. Výborně! Chrisi!!! A souboj pokračuje. Záhy horal vrací Chrisovi ránu a už teče krev i na naší straně. Okolo to vře. Bojovníci dotírají jeden na druhého, prach se zvedá a spolu s krví, která se objevuje z dalších a dalších ran, pokrývá zbroje, paže i tváře soupeřů strašidelnou maskou. Christian je rychlejší, hbitý jak štika zasazuje horalovi ránu za ranou. Jenže ten zdaleka neumdlévá, naopak zdá se, že jej prodlužovaný souboj naplňuje zuřivostí. Jeho sekera se míhá takovou silou, že by snad porazila i stoletý dub, Chris má co dělat, aby uhýbal. Je už také zraněn a ztráta krve ho oslabuje. Oba jsou jako v transu, dav pulsuje v rytmu jejich pohybů, ale oni už nevnímají povzbuzující pokřiky. Výpad za výpadem, rána za ranou, každý už vyzkoušel všechny triky, které zná. Jsou tak vyrovnaní! Má paní, nejmocnější Melinor, dárkyně naděje, teď nás neopusť, teď tě potřebujeme. Prosím. Prosím! Dav zabouřil. Chrisův meč z otočky proklouzl nad soupeřovým štítem a zabořil se mu hluboko do ramene. Muž zaryčel vztekem. Nedbaje na zranění roztočil sekeru a srazil stranou Chrisův kryt a rozsekl mu bok. Jeho řev zní jako ryk nejdivočejšího kance. Chris překvapením couvl. Horal už krvácí z tolika ran, že je zázrak, že se stále drží na nohou. Zázrak? Ach Melinor! Nesmí zvítězit! Chris chvíli jen uhýbá a zdá se, že už také nemá sílu, aby se postavil nezadržitelné soupeřově zuřivosti. Oba muži musí být naprosto vyčerpáni, ale rytmus boje je nenechá odpadnout. Tu se Chris vzchopil a zasáhl protivníka silně do nohy. V tu chvíli se horal přestal ovládat úplně. Nedbá na obranu, chce jen bít a zabít, smést ten otravný hmyz už konečně k zemi. A Chris počká, naposled uhne šílenou silou svištící sekeře a zezadu přetáhne soupeřova nekrytá záda. Odskočí a unaveně zvedá meče k obraně, ale už není třeba. Muž se zapotácí, jeho křik slábne, ještě dokončí obrat, ale to už mu zkrvavená sekera vyklouzne z ruky a on se za ní skácí tváří dolů do prachu arény. Christian zvítězil! Boží soud rozhodnul. Ve zvířeném prachu zahlédnu Chrisův úsměv skrz vrstvu špinavé krve pokrývající jeho tvář.

Získali jsme pro Filipa tisíc bojovníků! Hurá! Belenor uznale ohodnotil Christianův výkon a obratem vydal rozkazy, ať se začne s přípravami na tažení. Všechno je hned krásnější a radostnější. Už věříme, že se naše poslání může opravdu zdařit. No, teď nás čeká Země příbojů. Vévoda projevil velikou velkomyslnost, když nám nabídl, ať se do Země příbojů přeplavíme na některé z jeho lodí kotvících v Genovii. To je za těmi nebetyčnými horami. Současně nás ale ujistili, že cesta je pohodlně schůdná. V tom případě jsme se rozhodli zdržovat se co nejméně. Inka se myšlenkami spojila s tím blonďákem Kendrem, aby Filip vyslal do Thanorova vévodství lidi, kteří dohodnou detaily společného postupu. Přitom také zjistila, že Adamante ani Montignac nebyli zdaleka tak úspěšní jako my.

Adamantovi se v Miravelu skoro vysmáli. Samozřejmě obaleně v diplomatických větičkách, ale zdá se, že naši západní sousedé mají z postavení Achátové země škodolibou radost. Patrně jim pořád leží v žaludku, že Velin Fire je už po dvě generace součástí naší země. Ovšem oficiálně nám vyslovili politování a omluvili se, že Miravelské síly jsou zcela zaneprázdněny střežením západní hranice podél Anisen. Panáci jedni!

Montignac narazil v Anor tonu na hamižné měšťanstvo. Říká se, že král Aurelián si nechá od městské rady nadiktovat téměř všechno, a asi na těch drbech něco bude. Válka je údajně drahá a Země volavek nemá stálou armádu, kterou by mohla svým sousedům poskytnout. Navíc je situace opravdu delikátní a je potřeba postupovat obezřetně. Jinými slovy - mají z Gaerwina strach a říkají si, že když ho nepopíchnou, třeba je nechá být. Blázni. S jídlem roste chuť! No, ale alespoň projevili malý kus dobré vůle, který je navíc nic nestojí - dovolili Filipovi volně se pohybovat na jejich území a sdružovat si tam armádu. Prý se k němu přidá zhruba 2500 mužů odbojné šlechty z Achátové země. S Belenorovou tisícovkou je to ale pořád jen polovina Gearwinových sil v Achátové zemi. Nu, nezbývá nám, než popojet o království dál.

Následující den ráno vyrážíme na cestu přes hory. Pozítří bychom mohli dojet do Genovie. Slunce je teď za mraky, ale ty se drží naštěstí hodně vysoko. Cesta je dobře udržovaná, prý bývá schůdná i v zimě, ale to musí pravidelné posádky mužů neustále bojovat se sněhem a ledem. Stoupáme, a než nám Navor ton dole zmizí z dohledu, je už maličký a Belenorův hrad vypadá jako dětská hračka. Tady nahoře v průsmyku sviští studený vítr a potoky mají barvu oceli. Také jsou tak ledové, padají rovnou ze sněhových polí, které se bělají přímo nad námi. Svět je tady šedý - jak skála, tak voda i obloha. Nic jiného.

S radostí jsme uvítali vysoko v sedle hostinec. Naštěstí tudy opravdu jezdí dost poutníků, takže jsou na ně připravení. Ačkoliv předražené, proti noci strávené venku ve větru někde pod kamenným převisem, to bylo prostě k nezaplacení. Druhý den jsme projížděli táhlými údolími kolem černých i šedomodrých jezer. A i tuto noc jsme spali pod střechou. Ráno už jsme začali klesat. Pod nohama se nám otevřelo modré nekonečné moře. Pod námi je zelené pobřeží a v dálce přístav Genovia, kde nás čeká loď.

Konečně jsme utrmácení dorazili do Genovského přístavu. Tass se samozřejmostí protřelého vyjednavače šel vyběhat loď a díky Belenorově listině se mu to obratem podařilo. Ještě dnes jsme mohli vyplout. Teda, na tohle postavení vyslanců, kteří jsou zadobře s korunovanými hlavami, bych si dokázala zvyknout. Chceš loď, máš ji mít... No, měla bych brzdit. Pořád ještě je na trůnu Achátové země o jednu korunovanou hlavu víc, než je zdrávo.

Loď pluje skutečně jenom kvůli nám. Není nijak velká, jmenuje se Bílá rosa. Zajímalo by mě, proč jsou názvy lodí vždycky tak poetické. A také jsem zvědavá, jestli mi bude špatně. Tass se evidentně rozhodl, že jemu špatně bude a za takových okolností dal přednost tomu, aby si nevolnost způsobil řízeně sám. Vybavil se několika lahvemi vína a pálenky a už na břehu s nimi začal. Prý pak nikdo nepozná, jestli se na lodi potácí z opilosti, nebo kvůli vlnám. Po vstupu na palubu a odpoutání se od mola uvažuju, že na tom jeho přístupu možná něco bude. Po vyplutí na širé moře už si jsem naprosto jistá, že je to úplně jedno. Je mi zle, tak zle, že je to fuk, jestli z rumu, nebo z toho zatraceného houpání. Sice si to neužívám, ale trochu vnímám, že je krásný večer, teplejší než většina dní na konci března. Na nebi vykoukly první hvězdy a my plujeme i za tmy, přímo na severovýchod.

Spát máme na houpacích sítích v miniaturních kajutách. Na lyru nemám ani pomyšlení, ale i tak uctím měsíční paní modlitbami za šťastný průběh plavby. Uklidňuje mě to. Když vzývám Melinor, není mi tak špatně. Přesto nemůžu usnout. Ačkoliv loď se houpe skoro minimálně, můj žaludek se houpe o dost víc. Musím myšlenky na vlny vytěsnit z hlavy. Soustředím se na nebe a hvězdy. Vybavím si noční oblohu, visí na ní stříbrný měsíc, už skoro kulatý. Ano, tak je to dobré. Stříbrné hvězdy, stříbrný měsíc. Stříbrný měsíc a tmavý mrak. Mrak letí a jeho cáry zahalují hvězdy. Jedna po druhé mizí a mrak se blíží k měsíci. Musí foukat vichr, když se pohybuje tak rychle. Vždyť fouká, přímo fičí a kvílí. Loď sebou hází. Mrak se přihnal až k měsíci a vyrazil z něj blesk do mořské hladiny. Obrovité vlny se rozbíhají na všechny strany. Měsíc se rozzářil, jenže mrak ještě zhoustl a pak celý měsíc zakryl. Hrom naplnil všechen prostor a blesky bijí ho moře jeden za druhým. Přišel konec světa. Posádka křičí, loď se staví chvíli na příď, chvíli na záď. Vichřice nám rve plachty na cáry a vlny zalévají palubu jako horské vodopády. Loď se obrací na bok a stěžeň se smrtelným zaskřípěním praská. Držíme se, čeho můžeme, ale síla valících se vln je obrovská. Pak příšerná rána, nebe se roztrhlo bleskem přímo nad námi a loď naposledy zapraštěla. Opora pod nohama mizí, odporně ledová hořká voda nás obklopuje ze všech stran. Chci se nadechnout, zoufale zvednu hlavu a na obloze za bouří zahlédnu obrovskou stínovou postavu s rudým mečem v rukou. Pak mi černá voda definitivně zastře zrak.

NE! Chci se nadechnout! Chci dýchat! Lapám po dechu. Kašlu. Hltavě polykám všechen ten sladký vzduch kolem. Všechno se točí. Všude je voda. Vždyť jsme se utopili... Ne tolik vody. Jen ... to je jen pot. Jsem celá propocená. Je tma. Ale klid. Jsem na lodi? Ano na lodi. Ale kde je bouře? Ta bouře... měsíc zakrytý mrakem hnaným přízračným válečníkem. Má paní. Chápu správně varování, že souboj mezi tebou a Karrdem neskončil a nám hrozí nebezpečí. Ale přijde opravdu bouře?

Přinutím žaludek zůstat na svém místě a ačkoliv je mi zima, vyběhnu na palubu. Všude je klid, na nebi visí stříbrný měsíc, už skoro kulatý. Okolo hvězdy. Po mraku ani památky. Možná je to jen obecné varování. Uklidni se. Nesmím jen tak zpanikařit celou loď... Podívám se na stěžeň a najednou zase vidím plachty na cáry, a slyším třeskot blesku! Neee! Ne, to je příliš konkrétní vidina, než abych ji nechala být. Mráz mi přebíhá po zádech, když pohlédnu na černou hladinu moře, a opět cítím tu hořkost temné vody v ústech. To se nesmí stát! Vyběhnu ke kormidelníkovi.

Ten si myslí, že jsem asi blázen, když se ho tady uprostřed klidné jarní noci vyptávám, jaká je šance, že by mohla přijít bouřka. Takže se mě snaží ukonejšit a poslat do kajuty. Když trvám na tom, že chci názor nejzkušenějšího muže na palubě, odešle mě za kapitánem. Ten sice spí, ale já nemůžu čekat. Pravda, nebyl rád, když jsem ho probudila, bláznivá ženská s hloupým požadavkem, aby se šel podívat na oblohu, jestli se nechystá bouřka. Samozřejmě, že nechystá, ve vzduchu nic není. Je mi to hrozně hloupé, ale radši budu za živého hlupáka, než po smrti litovat. Musím vzbudit ostatní, jen na mé přání kapitán loď k severnímu pobřeží neotočí. Prý bychom si dost zajeli. Ach Melinor, abychom si místo na sever nezajeli přímo dolů ke dnu. Burcuju kamarády. Vyhrknu na ně, co jsem viděla, a prosím je, aby mě podpořili. Chris ještě ospale zamrká - a nemohla to být nějaká metafora? Uááá! Mohla! Jenže taky nemusela a ta hnusná voda je všude tady okolo a jen čeká, aby nás mohla zardousit. Radši živý hlupák. Přátelé se asi nemají chuť se mnou hádat, možná jsem opravdu přesvědčivě vyděšená. Takže neodporují a odmávnou kapitána, aby loď otočil na sever, k nejbližšímu pobřeží.

Plujeme na sever tak rychle, jak jen to je možné. Nějakou dobu je klid a pak najednou vítr zesílí, od jihu se začnou sbírat mračna a moře se vzdouvá. Svištíme na plných plachtách, dál co nejblíž k chráněným zálivům. A bouře opravdu přichází. V dálce na obzoru tancují bílé jazyky blesků, je slyšet vzdálený rachot hromu. Sem ale přichází jenom ozvěna celé té děsivé síly a i tak je vítr divoký a prudké pohyby lodi znovu vyvolávají nevolnost v žaludku.

Ale bouře nás minula. Jak rychle se přiblížila, tak rychle odletěla severovýchodně pocuchat přístavy na pobřeží Země příbojů. Možná to byla náhoda, že jsme jí původně pluli rovnou do smrtící náruče, ale vzpomínka na stínového válečníka s rudým mečem mi říká něco jiného. Začínáme být Železnému království trnem v oku.
Až do rána vroucně děkuju Paní snů.

Zajížďka znamenala půl dne cesty navíc, takže jsme do Ger-Siler-Tonu dorazili den před úplňkem. Je to krásné město. Mnohem větší než Rifin ton a výstavnější. Dokonce tu mají i městský park. To jsem myslela, že je jenom u elfů. Hm. U elfů. Když nad tím přemýšlím, že bychom se měli odtud vydat do Eukalyptové země, jsem z toho dost nervózní. Nejen že mezi sebou nemáme žádného elfa, ale nikdo z nás ani elfsky nemluví. To bude katastrofa. Leda že by nám pomohl Daniel. Koneckonců by měl být někde tady ve městě. Na té jejich magické univerzitě. Rozhodně se k nám musí přidat.

Máme ještě vcelku čas, než bude vhodné ohlásit se do paláce, tak zkusíme najít nejprve Daniela. Potíž je v tom, že Tass se tak dokonale obrnil proti mořské nemoci, že teď má problémy udržet rovnováhu na pevnině. Obratem se začal shánět po jakýchsi prisonárech s barevnýma mydlíčkama, z čehož jsme pochopili, že by se potřeboval vyčurat. Když jsme taktak stihli odvrátit katastrofu, když si chtěl ulevit u nohou stojícího strážníka, kterého zřejmě považoval za kamenného, a našli mu vhodný strom v parku, pochopili jsme, že ho musíme dostat někam z dohledu, aby naše zdejší diplomatická pověst nevzala za své trochu předčasně. Takže rychle najít Daniela a jeho byt.

Jenže Ger-Siler-Tonská univerzita je obrovská a má několik budov po celém městě. A copak my víme, co ten Daniel vlastně studuje? Démony asi ne, to bysme nějakého už viděli. Jenže ty jejich okultní názvy nám nic neříkaly. Tak jsme to zkusili naslepo. Naštěstí nám v první budově vysvětlili, že mistři mají svou vlastní ubytovací kolej, a tam nás poslali. Byla to patrová budova a hned za vraty seděla vrátná. Tass se prodral dopředu, poklonil se jí až k zemi a vydal zvuk, který hrozil, že jí možná v nejbližší chvíli pozvrací boty. Bába vyskočila, štítivě nás přehlédla a napřáhla ruku k Tassovi a zavřískla - Okulus frakturus! Inka vyprskla smíchy. Tass se na chviličku zarazil, jestli se bude něco dít, ale když se nic nedělo, natáhl prst, soustředěně zaměřil bábin nos a hlasitě zadeklamoval - Frakturus babus! Inka se málem sesypala a bába taky. Ta ale vzteky. Rychle jsme Tasse zatáhli dozadu, kde ho dostal Chris na starost, a velmi slušně, jako by se nic nestalo, jsme požádali bábu, aby nám řekla, kde bydlí slovutný mistr Tarrento. Nějakou chvilku se kroutila, ale když jsme vypadali, že prostě nehodláme budovu opustit, a Tass začal zpoza Chrise zase polohlasně vyvolávat magické formule, vzdala to, a aby se nás zbavila, poslala nás do druhého patra.

Dveře Danielova bytu jsme našli lehce. Jenže na klepání nikdo neodpovídal. Mezitím prošel okolo jakýsi elf, který když nás uviděl, udělal obličej, jako by právě šlápl do přejeté ropuchy. Tass ho chtěl začarovat, ale nedovolili jsme mu to. Přece jenom... Nicméně Danovy dveře zůstávaly hluché. Tass se sice dral dopředu, že je odborně otevře, ale byli jsme si jistí, že za to by nám Mistr Tarrento nepoděkoval. Rozruch na chodbě ale vylákal ven Danielova souseda, černovousého postaršího patrně theurga. Tomu jsme sice žábu neasociovali, ale i tak docházím k závěru, že theurgové, aspoň tady na univerzitě, jsou pěkní snobi. Aspoň nám osvětlil, že Daniela jsme o den prošvihli. Že včera dostal nějaký dopis a okamžitě odcestoval neznámo kam. Ten zatracený dopis - určitě to bylo naše varování z Navor Tonu. No a máme po posilách. Tak to budem muset zase zvládnout sami.

Našli jsme si pohodlný starobylý hostinec, kde jsme se mohli pořádně připravit na návštěvu na hradě. Tady nejsme v žádné horské pevnosti jako u Belenora. Trůn Země příbojů je spolu s Miravelským tím nejvznešenějším na Východní Linelfloren. A co na tom, že na něm nesedí král. Rod správce Erosara Ragera VIII. je starší než kterákoliv z okolních královských linií. Bolestně si uvědomuju, jak jsme nezkušení. Těch pár rad společenského chování, co nám dal Adamante, nemůže stačit. Jak bychom mohli obstát před tak vznešenými lidmi... No ale na druhou stranu, co vím, tak zde Paní Melinor mají ve velké úctě, tak když se budu chovat prostě jako kněžka Melinor, nemuselo by to být tak hrozné. Přesně tak. A navíc, jak také řekl Adamante, není nikdo jiný, kdo by sem mohl jet, takže holt obstát budeme muset. Tak.

Po úlevné koupeli, kdy Tass konečně vystřízlivěl, jsme si oblékli své elegantní šaty a s hostinským se dohodli, že nám nechá přistavit kočár. Nesmíme se přece ztrapnit hned na úvod.
Přehouplo se odpoledne a kočár předjel. Když jsme nasedali, Tass se na okamžik zarazil a celou cestu pak pozorně sledoval ulice zpoza záclonky. Prý se mu něco nezdá. Možná po nás zase někdo jde. Vlastně bychom se neměli divit. No, teď máme ale před sebou důležitější věci.

Palác v Ger-Siler-Tonu je úžasný. Je postavený z bílošedého kamene a má spoustu věží. Musí z nich být překrásný výhled na město i a moře. Kočár předjel až k bráně, odkud nás nechali projít na nádvoří. Strážní v modrých uniformách Země příbojů nás zastavili až u hlavní brány do paláce. S maximální důstojností jsme si nechali přivolat kompetentní osobu. Tou se ukázal nějaký komoří, který nás uctivě uvedl dál, nechal nás nějakou dobu čekat, dokud naše pověřovací listiny neprozkoumala ještě nějaká kompetentnější osoba, načež nám oznámil, že Jeho Milost nás přijme zítra po poledni. No dobrá. Takže o úplňku. Třeba je to dobré znamení.

Cestou kočárem zpět do hostince dával Tass velký pozor, jestli nezahlédne nějaký náznak slídilů, ale byl klid. Stejně tak celou noc, kterou jsme se jen převalovali v napětí, jestli zase nepřijde nějaká nevítaná návštěva. Současně už se taky začala ozývat blízkost úplňku, a tak nervozitu ještě prohluboval pocit uvěznění mezi čtyřmi stěnami. Zítra budeme muset v noci vyběhnout ven. Tohle načasování už zas tak ideální není. No ale lepší, než kdyby nás to zastihlo ještě na moři. Nejsem si jistá, jak by námořníci reagovali, kdybychom se nemohli neovládnout a museli si zavýt.

Audience se přiblížila. Nechali jsem si kočár zavolat znovu a tentokrát nás nikdo nezastavoval, ale rovnou u brány se nás ujal komoří a provedl nás širokými chodbami a halami s nádherně vymalovanými stropy až do soukromé, elegantně zařízené místnosti, kde nás přijal vládce Země příbojů, správce Erosar Rager XIII. Sál nebyl jinak velký a kromě nás a téměř neviditelných strážných byli přítomni pouze další tři lidé. Samotný správce byl z nich nejmenší, asi tak padesátník se silně prošedivělými tmavými vlasy a stejně tmavým a šedým oblečením, ovšem jeho autoritativní postoj nedal ani v nejmenším zaváhat, kdo zde rozhoduje. Po jeho pravici seděl nenápadný, ještě starší muž a po levici vysoký elegantně oblečený elf.

Tak do toho. Vysekli jsme na Narogu natrénovanou poklonu, předali naše pověřovací listiny a já jsem přednesla poselství. Snažila jsem se vyzvednout hlavně ztrátu svobody našeho lidu, kruté zacházení Železných vojsk v Rifin tonu, nebezpečí pro okolní země zejména v růstu Gaerwinovy moci. Také jsem zmínila hrozbu potlačování starých náboženství v naší zemi a nakonec jsem mohla přidat silný argument v podobě pomoci, kterou již přislíbil vévoda Belenor. Byla jsem hrozně nervózní, navíc správce Erosar poslouchal s náznakem netrpělivosti a občas si se svými sousedy vyměnil významné pohledy. Jakmile jsem skončila, ujal se řeči, a oznámil nám novinu, která nám na okamžik vyrazila dech.

Promluvil vlídně s velkým pochopením pro zlou situaci Achátové země. Rozhodně odsoudil Gaerwinovu invazi a projevil souhlas s tím, že král Železný a Zlatý je velkým nebezpečím i pro další okolní země. Je jistě nutné jej zastavit a za jiných okolností by s vojenskou pomocí princi Filipovi neváhal. Nicméně. Na to nicméně jsme od začátku čekali s velkou netrpělivostí, protože již od začátku audience viselo ve vzduchu. Nicméně nám není schopen poslat jediného muže, protože veškerou vojenskou sílu, kterou Země příbojů může uvolnit, již přislíbil poslat na pomoc králi Olfirionovi do Eukalyptové země. Cože?! Je to tak. Eukalyptová země byla před pár dny napadena bleskovým útokem vojáků Železného království a ten elf, sedící před námi, je jejich vyslanec. No tak to je tedy zvrat. Gaerwin je evidentně nenasytnější, než jsme si mysleli. Jedná velice rychle a očekává, že překvapená a rozdrobená království se nezmůžou na větší odpor. Jenže jestli náhodou tady neudělal spíš velkou chybu. Naše myšlenky se rozběhly o závod. Když Gaerwin napadl elfy, nemůže už nikdo z jeho sousedů očekávat, že by se na jejich hranici zastavil. Každé další získané území ho posiluje a hrozba je najednou velice reálná. Už to není jen problém naší země, už je to společný problém všech okolních království. O nutnosti na Gaerwina udeřit nemůže nikdo pochybovat. Země příbojů se zvedla do boje a ostatní se připojí. Jediný problém pro naše poslání je, že Erosar Rager již slíbil pomoci Eukalyptové zemi. Pokud bychom ale my mohli nabídnout Filipovo spojenectví v boji o Eukalyptovou zemi, pak by zase oni na oplátku mohli pomoci nám. Ovšem co my můžeme nabídnout? Hlavně tisícovku Belenorových horalů. Otázkou je, jestli Belenor, jenž přislíbil své vojáky spíš na osobní rovině Filipovi, bude ochoten je poslat najednou do jiného boje, za někoho jiného...

Vzali jsme si chvíli na rozmyšlenou a pak správci Erosarovi navrhli následující plán: Jeho rozhodnutí pomoci Eukalyptové zemi je chvályhodné, ale největší naději na úspěch budeme mít, pokud se všichni, co můžeme, spojíme. Tedy že princ Filip navrhne vévodovi Belenorovi, aby své muže připojil k Erosarově armádě, případně přidá i své síly, pokud bude možné se dostatečně rychle přesunout, a tato spojená armáda po rozdrcení Gearwinových sil v Eukalyptové zemi bude pochodovat dál na západ do Rifin tonu a vyžene Železné vojsko i odtamtud. Navíc, jak poznamenal Tass, nebylo by špatné požádat o spojenectví i Hobití království na severu, protože ti by na něm jistě měli mít také velký zájem. Vše samozřejmě závisí na ochotě prince Filipa a vévody Belenora, ale za prince jsme se zařekli přímo na místě a nějaký způsob, jak rychle kontaktovat vévodu, bychom také našli.

Řekla bych, že Erosar Rager byl poměrně překvapen naším rychlým rozhodnutím, stejně tak elfí vyslanec, nicméně dohoda byla pro všechny tak zjevně výhodná, že nijak dlouho neváhali a ze své strany přislíbili souhlas. Dokonce bychom mohli očekávat, že pokud se v Eukalyptové zemi udrží obránci v srdci lesa dost dlouho, než jim přijdeme na pomoc, mohli bychom pak posílit své vojsko i o elfí hraničáře a lučištníky. Inka mezitím polohlasně propočítávala, jestli dokáže vytvořit dost mocné kouzlo, aby mohl vyslanec přeměněný v jestřába přeletět tu dálku zpět do Belenorovy země a dojednat změněné podmínky. Předpokládám, že s Filipem se spojíme prostřednictvím Kendra a že našemu plánu dá požehnání. Snad jsme se v tomhle nezmýlili.

Nakonec jsme se s Jeho Milostí dohodli, že vyšleme posly, jak nejrychleji to půjde. Vojsko Země příbojů už se sbírá a zanedlouho vyrazí na pochod do Eukalyptové země. Pokud naši poslové budou přijati kladně, měly by se ostatní spojenci přesunout rovnou k elfí zemi, přičemž den útoku byl předběžně stanoven na 8.4., což je za týden. Se slibem, že budeme správce obratem informovat o jakémkoliv novém vývoji, jsme s hlavou plnou myšlenek a plánů opustili palác.

No to jsou mi věci. Takže elfy to postihlo taky. Ale teď už si Gaerwin vyláme zuby. Navíc se mu elfové postavili na odpor. Stihli se prý stáhnout do svého eukalyptového lesa i s králem Olfirionem a teď se brání v obklíčení Železné armády. Pokud vydrží, mohlo by naše vojsko udeřit na nepřátele zvenku a elfové současně zevnitř lesa. No, taktické detaily radši nechám na jiných. I tak už se nemůžu pořádně soustředit. Cítím v žilách úplněk a vím, že dnes v noci nás toho ještě hodně čeká.

Inka se rozhodla, že se do Thanorova vévodství vydá sama. Je to od ní pořádně odvážné, má strach, což se jí vůbec nedivím, taková dálka, taky bych si připadala maličká a ztracená. Jenže i přes všechen strach má dost vůle, aby se odhodlala to provést. Filip de Longeval netuší, jaké vlastence v nás svou nenávistí probudil. Tasse zase zaujala myšlenka, že by zkusil přesvědčit o spojenectví krále hobitů. Prý už v tom začíná mít praxi a baví ho to. Nebo se mu taky možná stýská po starém domově a rád by se tam podíval, když má možnost. I když já bych do toho asi nešla. Hobití králoství leží přece kdesi daleko na severu. Když nám Tass vybalil mapu a ukázal, kde jsme a kde žijí hobiti, ukázalo se, že daleko nejkratší cesta vede desítky mil nad otevřeným mořem. Žaludek se mi zhoupl. Ovšem Tass se do své myšlenky úplně zamiloval a začal přesvědčovat Inku, ať ho taky promění v jestřába a pošle s ním Farga, který ho stejným způsobem dopraví zpátky. Bylo vidět, že Ince se to moc nezdá. Co když kouzlo přestane účinkovat a Tass bude vysoko nad mořem? A když si něco takového připouští Inka, která je většinou co se týče spolehlivosti kouzel v poslední době hodně sebevědomá, tak na tom asi něco bude. Jenže let podél pobřeží by zřejmě trval mnohem déle a byl by mnohem únavnější. A my potřebujeme jednat co nejrychleji. A tak Inka počítá a počítá, až nakonec kývne, že by to s Fargovou pomocí mohlo vyjít. No já mám pocit, že budou potřebovat i pomoc Melinor, pokud se nemá něco zvrtnout.

Nejraději by vyrazili rovnou. Jenže to je hrozně riskantní, kdoví, co s nimi udělá úplněk, a raději bych to ve výšce několika set sáhů nad zemí nezjišťovala. Nakonec jsme je s Chrisem přesvědčili, aby vydrželi do rána, že se ještě půjdeme projít do lesa, pak si odpočineme a za svítání vyrazí.

* * *

No, asi už to nedopíšu, tak jen ve stručnosti, jak to bylo dál.

V Rifin tonu nás zase pozvali na slavnostní hostinu. Král na nás vlídně pohovořil, zašermoval si s Christianem a nabídl mu místo v palácové gardě. Ince věnoval monopol nad přívozy ve městě, Tass si vyžádal stateček na venkově a Eilin se stala královninou zpovědnicí. Jo a taky jsme všichni dostali titul Rytíř/ka Achátové země. Takže odteď už jen Sire nebo Lady...

No a Filip byl vyhlášen jako oficiální následník trůnu a nástupce krále Cormaca I.

No a vlastně ještě, vůdci povstání v čele s Filipem de Longeval a Lothrem Velinfirským byli popraveni na Velkém náměstí. Na tomtéž, kde před třemi lety ztratil hlavu hrabě Longeval starší a kde před pěti lety měl být vykonán za urážku majestátu téhož hraběte trest dvaceti ran holí na Ince Tamari, Eilin z Podlesí a Robinovi z lesa.