Korrina Myslivečková si spokojeně přihnula z korbelu a utřela si bradu. Rozhlédla se okolo, zda jí všichni posluchači věnují dostatečnou pozornost a pustila se do vyprávění.

„No, tož to bylo tak. Equisette přišla s tím, že máme kšeft. Prý po nás chtějí z univerzity, abysme zlikvidovali všecky ty démony, co se tu začli objevovat. Do toho jsme šli moc rádi, jenom byl problém, že jsme nemohli najít Ragnara. Ten je každou chvilku v čudu a řeší si nějaké svoje kšeftíky. A Doriana prý že už univerzita nebavila, tak si sbalil svých pět švestek a zmizel. Zůstali jsme jenom čtyři s Willem a Jukkym. To bylo ale v pohodě.

Bylo jasné, že jak se to týká démonů, tak nám pomůže pan Geer. Jakože ne pan baron, ale jeho bratr. Malekit. On se v démonech vyzná.“

Mezi posluchači to zašumělo.

„Já vím, že je na něho vypsaná odměna,“ popuzeně odsekla Korri. „Ale on to určitě neudělal. Otrávit vlastního bratra? Nee. No ale to je teď fuk. Prostě jsme šli na jih do hor, kde bydlí. A neřeknu vám kde, vy byste tam hned šli ho hledat a on už tam stejně není.

Po cestě jsme potkali obří žábu. Co se smějete? Jako démona žábu. V hubě měla hnusný ksicht a zasedla Willa. Skočila mu na hlavu a pak už na něm celou dobu seděla a švihala po nás jazykem. Ale já a Jukky jsme ji rozmašírovali. A ona se pak roztekla na černý smradlavý sajrajt. Když se z toho Will vyhrabal, tak smrděl jak prasečinec ještě týden.“

„To není pravda,“ ohradil se dotčeně zmíněný Will, který si právě přisedl se svým vlastním pitím. „Vykoupal jsem se v potoce a už to nebylo cítit ani trochu. Jenom Equisette má moc nóbl nos.“

„Nebo tak,“ připustila velkomyslně Korri. „No a pak jsme teda došli až do těch hor. Naštěstí nás tam nesmetla žádná povodeň jak minule. No fakt, minule nás tam málem utopila velká voda. To už jsem vám vykládala, vy vůbec nedáváte pozor! Teď ale bylo sucho a Malekit byl doma. Všecky pasti povypínal, protože je to prý opruz se o ně pořád starat. To si taky myslím. Říkal nám, že mu tam lezou démoni přímo ze zdi. Dokonce tu zeď musel zazdít. Co? To není blbost. Jakože tam má z chodby udělanou místnost a tam jsou ti démoni zazdění, viděli jsme je okénkem.“

„Je to tak, já jsem ji musel k tomu okénku zvednout, protože se chtěla taky podívat a je prťavá,“ potvrdil Will.

„Já nejsem prťavá, jsem akorát! Nepřerušuj mě!“ zaprskala Korri. „Malekit Geer nám vykládal, že ti démoni se tady objevují, protože mají tenké stěny. Ne ty zazděné. Vy jste úplně blbí. Ještěže jsme tam byli my a né vy. Tenké zdi…teda stěny toho jejich světa. A když jsou tenké, tak oni můžou sem. A že je něco ztenčuje, ale nevěděl co. Prý o tom kdysi četl v Sirintonské knihovně. O nějakém Garetovi a zřídlech moci. Ale už moc nevěděl, co to bylo. Než nám to ale mohl všechno povykládat, vrazili tam k němu Sokolíci. To je Roland a jeho parta.“

Hospoda ztichla a lidi nastražili uši.

„Aha…on je teďka baron, že?“ uvědomila si zvýšený zájem okolí Korri.

„Prostě přišli taky prověřit, jestli Malekit o těch démonech neví něco víc,“ přebral slovo Will, „chvilku jsme si to vzájemně vyjasňovali a potom Roland s ostatními zase odešli.“ Zamračeným pohledem utnul Korri, která se nadechovala něco říct. „Možná byli trochu nazlobení, že jsme se tam dostali před nimi,“ pokrčil rameny, „v každém případě Malekit už nám neměl co dalšího poradit a sám byl na odchodu. Bydlet v místě, kde se samovolně každou chvilku objevují démoni, není nic moc. Kam se odstěhoval, nevíme. A hledat ho nebudeme, i kdyby Roland tu odměnu zdesetinásobil,“ uzavřel odměřeně.

„Will doteď vidí rudě, když si na to vzpomene,“ rýpla si do něj Korri a pokračovala ve vyprávění. „Pak jsme razili do Sirin tonu. Cestou jsme se vůbec neztratili a nemuseli ptát na cestu, protože já se orientuju i v mlze.“

Willovi zaskočilo pivo.

„Potkali jsme ale hobita s obřím šnekem, co mu na něj dělal Ragnar držák na kuš. Na šneka. Na domeček. Co nechápete? Ten šnek byl velký, jak ta žába. Co? Ta obří žába. Prostě takhle velký,“ vylezla Korri na stůl a zvedla ruku nahoru, až kam to šlo. „No tak se smějte. Prostě měl obřího šneka a dal nám ochutnat králíky, po kterých nám s Equisette porostly kozy. Aspoň o číslo. Že jo, Wille?“

Tentokrát se Will pivem málem zadusil a vyprávění muselo počkat, až přestane kašlat a štamgasti odborně rozhodnou, jestli Korri v tomto důležitém bodě nekecá. Nakonec jí dali za pravdu.

„Ne, kontakt na něho nemám, Dane Sedláři, a taky si myslím, že tvoje manželka to už ani nepotřebuje.“ Hospoda zaryčela smíchem a Korri na stole přistálo několik panáků. S požitkem prvního kopla a pustila se do dalšího vyprávění.

„Tak jsme došli až do Sirin tonu a seděli tam v hospodě a tam –“

„Tam se nic zvláštního nestalo, že?“ skočil jí do řeči Will.

„Jak to? Tam jsme viděli…ahá. No jo. Nikdo tam nebyl. V hospodě jsme nespali, protože měli moc tvrdé postele. Šli jsme spát ven do remízku a vůbec nás tam nikdo nesledoval. A druhý den jsme šli do té knihovny. Tam byl elf jako knihovník a dělal na Equisette oči. Čarovali spolu hledání knížek a mačkali se přitom prstama až jiskry přeskakovaly. A ty knížky létaly z regálů přímo na stolky. To byl frčák!“

„Kde létaly knížky?“ ozval se ode dveří kultivovaný hlas.

„Jé, Equisette! V knihovně přece! Jak jsi tam dělala ty techtle mechtle s tím knihovníkem,“ pozvedla k pozdravu Korri další panák. Štamgasti se k pozdravu bujaře připojili a zvědavě pohledy přeměřovali Equisettin hrudník.

„To neřeš,“ udělal jí Will vedle sebe místo a Eqiusette vděčně přisedla znejistěná nezvyklou pozorností. „Korri se rozjela, vypráví naše velké dobrodružství. Právě jsme v Sirintonské knihovně. Trochu ji ohlídej, skočím ti pro víno,“ zvedl se Will a protlačil se mezi posluchači k baru.

„Tak, knížky teda létaly, elf kulil na Equisette kukadla a v jednom kumbálu ťukal na dveře dopis. Tak né jako doopravdy. Prostě tam poletoval a narážel do dveří. Protože chtěl taky přiletět, ne? On to byl milostný dopis nějaké Magdalény Garetovi, to byl ten chlap, co měl vědět něco o těch zřídlech nebo démonech. Ona mu psala, že ho miluje a posílá mu dopis na Dregkláf.“

„Dragon Claw“, zamumlala Equisette.

„To je náš Dragankord,“ doplnila vesele Korri. „Podle ostatních knížek ten Garet byl vždycky nějaký vojevůdce armád dobra. No to ještě budete čubrnět, až se dozvíte, kdo to byl doopravdy. Jako fakt! Ale k tomu se teprve dostanu. Tady jsme se teda dověděli, že budeme muset na Dragankord, což není jenom tak, to je naše, jako trpasličí, posvátné místo a musíte mít povolení z Nan Šadár, abyste tam mohli jet.

Tak jsme se vydali na jih. Napřed do Genovie, kde nás taky nikdo nesledoval, a pak podél pobřeží na jih. Cestou jsme děsně zmokli v bouřce. Ta byla tak obrovská, že dokonce ztroskotala loď. Našli jsme její trosky a zachránili jednoho námořníka a jednoho černého pasažéra. A pak jsme potkali chobotnici. Taky byla obrovská a chtěla nám sežrat naše přítelíky. Když jsme jí odsekli chapadla, tak ty chapadla samy lezly a pořád útočily na přítelíky. Ajka měla namále, i Fox a Čiko. Ty chapadla mlátily Equisette do batohu. Ale nakonec jsme je všechny zastřelili. Parchanty jedny,“ rozčílila se upřímně Korri při vzpomínce na zákeřného nepřítele.

„To už bylo blízko trpasličího území. Druhý den jsme dorazili do Šadáru. Tam to dobře znám. Město je důkladně opevněné a hlídané, ale mně stačilo jen pár slov v bráně a pustili nás dál rovnou za správcem Artachšachtou, co sídlí nahoře v Nan Šadáru. Nahoru vede asi 30000 schodů, které jsme museli vyšlapat. Já bych teda nemusela, to je jenom pro cizince, ale jsem s ostatními kolegiální. Mistr Artachšachta je děsně milý chlapík. Určitě jsem se mu líbila. Museli jsme ale dokázat, že jsme všeci hodní toho, odjet na Dragankord, a tak nás napřed poslal do jedné vesnice najít nějaké děcka.“

„O co jsem přišel?“ podal Will Equisette sklenici.

„Díky. Jen o to, jak nás Korri suverénně dostala přes hlídku do Šadáru a jak se do ní zamiloval správce Artachšachta,“ pokrčila Equisette rameny.

„No tak jsme teda do té vesnice šli. Bydleli tam uhlíři, samí horalé a trpaslíci. A zmizel jim tam před měsícem desetiletý kluk a před týdnem podobně malá trpasličí holka. Zjistili jsme, že ta holka, Růža se jmenovala, kreslila předtím takové docela strašidelné obrázky. Pak nám další děcka řekly, že v lese za vesnicí jsou bažiny. Ty obrázky to trochu připomínaly, tak jsme se tam šli podívat. Naštěstí už ne ten večer, ale až druhý den ráno. Cože? Já ti jednu vlepím! Neměli jsme strach. Jenom to bylo rozumnější, v takové tmě se jeden utopí v bažině, ani nemrkne. Napřed v tom lese bylo jen vlhko, pak kaluže a pak už to bylo totálně podmáčené. Občas na stromech visely peříčka, mašle a zvířecí lebky. Pak jsme našli toho kluka. Ležel v bažině už dost dlouho, chudák děcko,“ potáhla Korri nosem.

„A viděli jsme místa z těch obrázků. Podle nich jsme čekali, že tam narazíme na nějakou strašidelnou ženskou. A taky že jo. Napřed jenom jako přelud, ale pak na nás poslala hady a trávy. Nekecám, trávy! Equisette se omotaly kolem noh a nemohla udělat ani krok. Anebo je gramlavá,“ přemítavě připustila Korri.

„Já ti dám gramlavá,“ rozčílila se Equisette, „málem jsem tam umřela! Ta striga mi skočila na záda, srazila mě pod vodu a zakousla se mi do krku. A vy jste si mezitím hráli s hady!“

„Já jsem si s ním nehrál,“ bránil se Will, „on se kolem mě pořád omotával. Nechtěl mě pustit, musel jsem běhat s ním. Byl nějak moc přítulný.“

„No vždyť to říkám!“ odfrkla si Equisette.

„V každém případě jsme nakonec hady rozsekali a strigu taky,“ vzala si zase slovo Korri. „Jukky tam málem ztratil kladivo a já spoustu šípů. Pak jsme na ostrůvku v chýši našli tu malou holku, kterou ta striga očarovala a chtěla ji přeměnit v malou strigu. My jsme ji ale zachránili, protože jsme Achátoví draci a jsme vážně boží. Takže jsme ji donesli domů a vrátili se do Nan Šadáru. Zase jsme museli vylézt všechny ty schody, jenom Jukky to flákl a přenesl se nahoru kouzlem.“

„Já jsem nic neflákl. Zoptimalizoval jsem využití energie,“ namítl Eetu Jukanpoika, který už několik minut poslouchal nepovšimnut u baru. Teď se ušklíbl, sebral své pití a přisedl k přátelům. „Korri vyhrožovala, že bude dneska večer na Baště vyprávět. Chtěl jsem ještě pracovat na referátu o vícedimenzionálním paradoxu, ale pak jsem se na to vykašlal. Opíšu to zítra od Lúthiena.“

Equisette nesouhlasně stiskla rty, ale Will poplácal Jukkyho po zádech. „Dobře děláš, tady je to za všechny prachy.“

„Buďte už ticho!“ zpražila je pohledem Korri. „Jukky to prostě flákl a taky na to dojel, protože Mistr Artachšachta nás pochválil, že jsme boží, dal nám štempl, že můžeme na Dragankord a taky povolení, že příště už nemusíme po těch pitomých schodech. Všichni kromě Jukkyho jsme si mohli nechat udělat tetování, že můžeme jezdit výtahem. Hahá. Dívejte!“ ukazovala Korri všem trpasličí symbol vytetovaný na rameni. „Will má taky takový. Ale Equi do sebe nechtěla nechat píchat, tak ta ho nemá. Její chyba. Fili, co nám to tetoval, byl moc milý trpaslík.“

„Jojo, píchání prý mu skvěle šlo,“ nedokázal odolat Eetu. Korri po něm hodila prázdný panák.

„Nezáviď, taky sis mohl najít nějakou hezkou trpaslici, to je tvůj problém, že jsi- “

„Popojedem,“ skočila jí do řeči Equisette a zvedla panák ze země.

„No dobře,“ zamračila se ještě Korri na Jukkyho a pokračovala. „Vykoupili jsme tam zbrojíři půlku obchodu a vydali se na Dragonkord. To je takový posvátný ostrov. Museli jsme tam přejet kus moře na přívozu. Ragnar by byl nadšený, kdyby viděl ten stroj, co to tahal. Na ostrově hlídali trpaslíci. Měli jsme štempl, tak na nás byli hodní. My jsme museli vyšplhat hrozně vysoko na útesy, tak jsme jim dole nechali Ajku, Foxe i Čika. Víte jaká je to dřina, lézt tak moc do kopce, když máte tak krátké nohy? Čímž neříkám, že jsem malá,“ utla Korri nadechujícího se Willa.

„Ty ostrovy jsou fakt takové obří útesy a nahoře byla mozaika toho Gareta. Museli jsme se na ni dívat shora, abysme to vůbec rozeznali, ale byl tam vyskládaný obraz, jak takový hodně drsný okřídlený vojevůdce – to byl ten Garet - vede trpaslíky do bitvy s nějakými démony. Proto jsme na ten ostrov my trpaslíci tak pyšní. Je vidět, že už dávno jsme byli cool. No tak jsme šli tam, co Garet ukazoval. Až na konec ostrova, kde byla propast a pak další ostrov. Rozluštili jsme, že lev spí v elipse. Co? To neřešte, stejně byste to nepochopili. A na druhý ostrov se objevil normálně most ze světla. A my jsme po něm přešli. Kdo mně nevěří, může jít pryč, protože dál to bude ještě neuvěřitelnější. Nikdo? Fajn. Ale ne, že se budete pochechtávat.

Druhý ostrov byl plný bublavek a dýmajících bahnitých jezírek a když jsme ho přešli, museli jsme hýbat kuličkama tak, aby se tam objevil další světelný most. Ten měl jen velké průhledné kostky, po kterých jsme přeskákali. A třetí ostrov byl malý, plný ptáků a na konci už nebylo nic, jen sráz dolů do moře. A nápis, že když řekneme jména pravých bohů, dostanem se do Garetovy říše. Trochu jsme se dohádali, ale pak tady Will prostě zařval Elis, Thandra, Melinor a skočil dolů. A vidíte? Nerozplácl se. Zmizel. Tak jsme skočili za ním…co jiného, když už jsme došli až sem.

Dopadli jsme na pláži na stejném a přitom jiném místě než předtím. Místo skal z moře čouhala ohromná dračí kostra a na tom ostrůvku byla zaražená jeho lebka. Větší než největší dům tady v Ger Siler Tonu. A tam jsme našli Gareta. Vypadal jako starý podivný chlapík a povykládal nám pověst o těch třech bozích, jak spolu kdysi vytvořili svět a pak se pohádali. A prohlásil, že ta obří kostra okolo je drak bohyně Elis a on je jeho syn, taky božský drak. Hahaha. Vůbec jako drak nevypadal. Jenže pak nás převezl. Z moře vylezli mořští lidi, a začali na něho pokřikovat, že jim žere ryby a příbuzné a že si to s ním vyřídí. A najednou se ten Garet přeměnil v draka. Jako opravdického, velikánského draka. Boží, co? Řekl nám, že nemáme pustit žádnou mořskou žoužel do té dračí lebky a začala bitka. My jsme se servali s obřím krabem a mořskými hady a drak Garet se všemi ostatními. Byli jsme sotva v nejlepším, když Equisette zamávala na jednu mořskou pannu, kterou s Willem znali z minula. A bylo po bitce. Ta mořská panna všem řekla, že mají přestat, že jsme ti hodní. Drak se za sežrané ryby omluvil a mořští lidi se stáhli. Jenže Garet byl už hrozně starý a posekaný a prohlásil, že umře. To nás moc nepotěšilo, protože jsme mysleli, že nám jako pomůže s těmi démony.

Tak nakonec nám ještě povykládal, že za ty démony asi můžou dva polobozi, Thandrovy děti, co Melinor vykopla do nebe přivázané na obřím šutru. Pamatujete, jak vloni spadl jeden takový obří šutr? Velké světlo na nebi a pak pecka kdesi na jihozápadě. Tak to byl on. Zřejmě spadli zpátky na zem a obnovují magické zřídla. Garet si kdysi zapsal, kde ta zřídla jsou, kdyby už byl senilní. Tak nám ten svitek dal s tím, že se musí otevřít v Anor tonu, jinak se zničí. Teda už si vůbec nepamatuju, proč to dělal tak složitě,“ pohlédla Korri na své společníky.

Will a Jukky pokrčili rameny, Equisette mávla rukou: „To je na dýl, stejně se nemůžeš dočkat, co bylo pak.“

„No jo, na to se těším nejvíc,“ rozzářila se Korri. „Prostě nám dal ten svitek a pak řekl, že v dračí lebce je dračí vejce, které se vylíhne, jakmile on umře. A koho první uvidí, ten bude jeho mamka.“

Jukky vyprskl smíchy.

„Ticho buď,“ zpražila ho Korri. „Tak fajn. Ten, koho první uvidí, podle toho bude vypadat. No a pak Garet umřel. A víte, kdo je dračí mamka? Podle koho vypadá nový božský drak té vaší Elis?“ rozhlédla se Korri triumfálně po svých posluchačích. „Po krásné trpaslici! Vypadá jako já! Protože já jsem byla první, koho uviděl! Napřed byl drak, pak vypadal jako já, pak se zas přeměnil v draka a uletěl,“ odmlčela se, aby posluchači měli čas to strávit. Nezdáli se moc přesvědčení.

„Mluví pravdu,“ povzdechla si Equisette, „když ona o to tak stála, že jsme jí to prostě museli dovolit.“

„No, vlastně,“ doplnil Eetu, „jste si vy dvě stříhaly kámen – nůžky – papír a vyhrála Korrina.“

„A takto padají ta nejdůležitější rozhodnutí,“ pokrčil rameny Will, „prostě si nechcete naštvat trpaslici, co vám vaří a léčí rány.“

„Takže pozor, mám vlastního draka,“ vzala si opět slovo Korri. No a pak nám ta mořská panna domluvila odvoz na první ostrov na delfínech. Bylo to parádní. Drželi jsme se delfínů za ploutve a oni nás dovezli až k trpasličím strážím. Najednou jsme byli zpátky v našem světě. Jen jsme to trochu nedomysleli, protože jsme sice byli u přítelíků, ale na pevninu to pořád byly dvě míle přes moře a přívoz měl přijet až za dva týdny. A to by vás už tady démoni všechny sežrali. Equisette nám slíbila super kouzlo na bublinu pod vodou, ale za dva dny se jí ho nepodařilo vyčarovat.“

„Je to děsně náročné a potřebuju nejvyšší úspěch, chtěla bych vidět tebe,“ zabručela uraženě Equisette.

„Nakonec to přeplaval Will na soudku od piva a přijel pro nás tím přívozem z druhé strany. Hlídkující trpaslíci říkali, že tolik srandy tam ještě nezažili.

Když jsme se dali dohromady v Šadáru, vydali jsme se na cestu do Anor tonu. Napřed jsme museli přes hory na západ. Sejmuli jsme tam sněhulákové démony a za několik dní doputovali do Anor tonu. To je hrozně fajnové město. Veliké hradby, samé náměstí a fontánky, spousta obyvatel a děsné ceny. Jakože fakt je tam draho. Takže jsme se moc nezdržovali. Rozlomili jsme ten svitek, oběhali hřbitov a Sequaninu kapličku a našli jsme Garetovu mapu, kde dřív bylo druhé zřídlo moci. Vypadalo to, že možná někde na tom novém kusu země, co se nedávno vynořil z moře na východě. Tam už to totiž známe. To první zřídlo by mělo být jižně od Anor tonu, kde dopadl ten šutr z nebe. Brázdu po šutru jsme našli, byla pořádná. Tábořili v ní démoni a hlídali zasypané podzemní město. Nehlídali ale moc dobře, ve tmě jsme je obešli a slezli do toho města, ve kterém měli už vyhrabané chodby.“

„Předtím jsme se ještě šli podívat na ten šutr,“ doplnil Jukky, „sáhl jsem na něj a vysál mi všechny magy, parchant.“

„Tak jsi na něj neměl sahat,“ uzemnila ho Korri. „Dole v tom městě jsme potkali a sejmuli pár démonů, pak jsme slezli do kostela a ještě pod kostel a tam jsme našli Thandrova synka. Vysoký rohatý chlapík. Měl tam jakýsi složitý přístroj –“

„Jaký přístroj?“ ozval se ode dveří Ragnarův hlas. „Výtah do Nan Šadár? Tam bych měl pár vylepšení.“

„Pche, o tom už jsem mluvila dávno. Už zase jdeš pozdě, že?“ přivítala ho Korri.

„Někteří z nás musí občas pracovat,“ usadil ji Ragnar, „měl jsem rozdělaný jeden delikátní kombinatorický zámek. Dostanu tu pivo, Bohdane?“

„Jdi si k baru a neruš, teď je to napínavé,“ odmávla ho Korri a pokračovala. „No jak jsem říkala, chlápek s velkýma rohama a obřím ohnivým mečem a pak ještě létající oko se spoustou malých očí na stopkách. Magické jak řemen. Ten chlápek tam měl zavěšené lidi ze stropu, ošklivě pořezané, ani vám nebudu vykládat podrobnosti, buďte rádi, že jste to neviděli. Z těch lidí odkapávala krev do toho přístroje. Ten asi poháněl to zřídlo a dovoloval démonům sem přicházet. Rohatý si myslel, že nás do toho napojí taky, ale to se přepočítal. Jsme nějací Achátoví draci, ne? Jsme se na něj všichni vrhli a nakonec jsme ho sejmuli a on vybouchl. Ten jeho přístroj se rozpadl, jenže jak to vybouchlo, tak se taky nahoře zřítil ten kostel a my jsme nemohli pryč.

Takže půlka práce byla hotová, nemáte zač. Ale zároveň jsme tušili, že na tom druhém místě v mapě bude asi něco podobného, čemu bude šéfovat jeho sestřička. A dokud to bude fungovat, démoni budou chodit dál. Byli jsme odhodlaní práci dokončit.

Zpátky nahoru jsme ale nemohli. Pak jsme našli ukrytý východ. Vedl do mučírny s krvavým trůnem, fakt jako hrozně nevkusným. Zahnali jsme odtamtud démona. Nikomu z lidí, co tam všude byli, ale už nešlo pomoct. Jediný východ byl tunel, co směřoval na východ. Vzpomněli jsme si, že Garet říkal, že ty místa jsou možná spojené podzemním tunelem. Říkali jsme si, že by vážně vedl k tomu druhému zřídlu? Tak hrozně dlouhý? Vždyť to by musely být aspoň dva týdny cesty. A pod mořem. Taky že byly. Ale nic jiného nám nezbývalo. Pobrali jsme těch pár zásob, co jsme tam našli, a vydali se do tunelu. Mně to teda nevadilo, já jsem pod zemí v pohodě, ale ostatní byli docela bledí.“

„Vy byste byli taky,“ ponuře odtušil Will, „dva týdny pod zemí s minimem vody a jídla, netušíte, kdy vám dojde světlo, jestli umřete žízní, jak daleko to povede, jestli to vůbec někam povede. Radši bych bojoval se smečkou upírů.“

„Will má pravdu, bylo to hrozné,“ podpořila ho Equisette.

„Tys aspoň kouzlila to svoje noční vidění, tak jsme ušetřili světlo,“ usmál se ni Will, „i když my jsme přitom museli jít poslepu.“

„Hele vyprávím já nebo vy?“ ozvala se Korri. „No, takže jsme putovali tím tunelem. Fakt vedl pod mořem až do Nové země. Narazili jsme tam na obří modrou kočku, lávový proud, na který jsme navedli potok a pak ho přeskákali po ztuhlém povrchu, to bylo fajn. Taky tam kdesi pod mořem je schované město temných elfů, straší tam jeden elfí duch, co se hrozně nudí.

No a pak už kdesi skoro na druhé straně, když jsme přecházeli po hrozně úzké římse, po nás nějaký pidižvík střílel. Ale toho jsme zahnali a vysvobodili takovou slépku nebo ptáka, kterého tam měl v kleci. A ten pták nám na konci, když už jsme se dostali do obří jeskyně se spadlým stropem, ukázal cestu ven. Museli jsme celý den šplhat takovou zavalenou průrvou, ale pak jsme vylezli ven. No oddechli jsme si. Podzemí jo, ale od sem po sem.“ Korri si zavdala jeden z posledních panáků. Ostatní Achátoví draci pili také, tahle nepříjemná vzpomínka byla pořád dost čerstvá.

„Už jste byli v Nové zemi? To jsem si myslela, že ne. Přístav máte pod nosem, ale z města paty nevytáhnete. No vynořila se nedávno, úplně sama, že Ragnare, tak tam toho až tak moc neroste. Tráva, keře, nic víc. Ulovili jsme pár ptáků a ryb, abysme měli co jíst. Na druhý den jsme došli k jezeru, kde mělo být to druhé zřídlo. Jasně, že bylo na dně jezera, jak jinak. Z malého ležení pirátů nikdo nepřežil, všechny lidi použili do toho jejich přístroje. Tady byl totiž taky jeden. No ale postupně.

Na loďce jsme dopluli doprostřed jezera a spustili se dolů do vzduchové bubliny. Jakože o dost větší, než by uměla Equisette. Uprostřed stál starý kostel, tak jsme si to namířili tam. A správně. V tom kostele měli udělaný další takový hnusácký přístroj napojený do hlav umírajících pirátů. Ten by se ani tobě, Ragnare, nelíbil. A strážila ho tam Thandrova dcerka. Byla teda pořádně vyvinutá, prsa až sem,“ natáhla před sebe Korri ruku a posluchači uznale zahvízdali.

„Nemyslete si, vůbec by se vám nelíbila,“ zabručel Will.

„Hehe, Will má osobní zkušenost,“ uchechtla se Korri. „Vůbec jsme se s ženskou nebavili, rovnou jsme se na ni vrhli. Jenže Will to trošku přepískl a skončil jí mezi kozama. Zamotala se mu z toho hlava a pustil se s mečem do Jukkyho.“

„Jsem to vykryl, v pohodě, kamaráde,“ zasmál se Eetu.

„Však jsem jí to pak vrátil, čarodějnici jedné. Bez urážky, Equisette,“ dodal Will rychle.

„Přesně tak, byli jsme docela v přesile a ženskou jsme nakonec zlikvidovali. Udělala wuííííí jako její brácha, rozpadla se a vtom přestala fungovat ta vzduchová bublina a spadlo na nás jezero.“

„Checheche, zrovna jsem se chtěl zeptat, jestli jste si ověřili, že je ta bublina na ní nezávislá. Měli jste aspoň aquakork?“ rozchechtal se Ragnar.

„My nejsme tak chytří, jak ty, vůbec nás to nenapadlo,“ odsekla mu Korri, „najednou byla prostě všude voda, my jsme nechali všechno ležet a vyplavali k loďce. Jukky pořád ještě neumí plavat a Equisette ho musela táhnout.“

„Už to skoro umím,“ ozval se dotčeně Jukky.

„Ale tam jsi to ještě neuměl. Vylezli jsme na loďku a Equi se potápěla a vytahala z tama všechny naše věci. Byli jsme zmrzlí jak preclíci. Ale šťastní, protože s tou ženskou se taky rozpadl ten její stroj, a tak zřídlo zůstalo zavřené. To znamená, že už žádní další démoni. Zase nemáte zač.

Pak jsme si zavolali…ééé…odvoz, jako úplně normální loď, co zrovna jela kolem. A ta nás odvezla domů. A já jsem konečně přefikla kapitána. Jaj, to jsem asi říkat neměla, že?“ zakryla si Korri pusu. „Když to je takový kus chlapa, kdybyste ho viděli, to byste všeci pochopili. A nebyla jsem sama. Slavili jsme přece Nový rok a-“

„Prostě nás ta loď převezla až domů. Tečka,“ uťala ji Equisette rudá až za ušima. Will soustředěně hleděl na něco velice zajímavého na podlaze.

„Tak jo, dobře. Tak to je všecko. Zachránili jsme svět. A představte si, že nám to pak skoro ani nechtěli páni radní věřit, že jsme to všecko takto zažili a vyřídili,“ rozhlédla se Korri po rozesmátém obecenstvu. „Museli jim to mágové potvrdit, že to tak opravdu mohlo být a že si nevymýšlíme. My a vymýšlet si? Všecko, co jste slyšeli, je úplná pravda. A kdo bude tvrdit něco jiného, ten dostane do zubů. Od Willa,“ uzavřela Korri výhružně a královským gestem propustila své posluchače domů za manželkami a dětmi. Achátoví draci zůstali sedět a nechali si natočit ještě poslední pivo.

„Příště půjdu rozhodně s váma,“ přiťukl si se všemi Ragnar, „podvodní bublina. Chachá!“