Arriana, Vlčice z Kahor, rázovala lesní cestou a pobrukovala si svou oblíbenou melodii. Najednou si všimla zákmitu bílé barvy mezi stromy. Zpozorněla, podívala se důkladněji a ke svému překvapení rozpoznala šedobílou vlčici proplétající se mezi stromy jako duch. Arriana vlky milovala, ráda s nimi mluvila a cítila se v jejich přítomnosti dobře. V těchto končinách by žádného nečekala, a tak se zvědavě vydala za zvířetem. Třeba si získá její důvěru a porozpráví si s ní. Musela běžet, aby jí vlčice nezmizela. Netrvalo dlouho a zvíře vyběhlo na nízké návrší, kde v trávě seděli dva muži. Půlelfové, upřesnila si v duchu Arriana, docela pyšná na to, že se na svých cestách naučila lidi, elfy a půlelfy od sebe rozpoznávat. Oni si jí už všimli také. Jeden se postavil čelem k ní s holí ostražitě přichystanou v rukou, zatímco druhý si klekl k vlčici a tiše jí něco šeptal.

Arriana zvedla obě ruce dlaněmi vzhůru, aby dala najevo, že nemá nepřátelské úmysly. S elfy ani půlelfy nevedla žádný spor. Trochu ji zklamalo, že vlk je zřejmě ochočené zvíře.

„To je váš vlk?“ zavolala vzhůru.

„Kdo se ptá?“ odvětil stojící muž.

„Arriana z Kahor,“ oznámila trpaslice hrdě. „Chtěla jsem se s tím vlkem seznámit.“ Čekala, že se muži začnou jejímu prohlášení smát, ale kupodivu si vyměnili jen lehce překvapený a pobavený pohled. Vlčice se otočila k Arrianě a zvědavě naklonila hlavu. Pak tiše vyštěkla.

„Zdá se, že jí líbíš,“ pokrčil rameny druhý muž. „Tak pojď k nám. Já jsem Loki. A tohle je Damien.“

Damien složil hůl a uvolnil Arrianě cestu. Ta se opatrně přibližovala ke zvířeti. I když je ochočené, určitě se bude mít na pozoru. Kupodivu vlčice vůbec neuhýbala, jen si Arrianu očichala a nechala se podrbat za ušima. Půlelfové vypadali čím dál pobaveněji.

„Počkej, malá, něco dobrého ti tu najdu,“ zahrabala Arriana ve své torně. To už se oba muži nahlas rozesmáli.

„I když bych tohle rád viděl, nemáme teď moc času,“ prohrábl si vlasy Loki. „Damiene, po cestě směrem do Jestřabnice míří malá skupina skřetů. Je jich jen deset a jsou špatně vybavení, ale i takoví dokážou lidem ve vesnici udělat citelnou škodu. Liana je připravená jít po nich.“

Jestřabnice byla lidská osada nedaleko od nich, první na téhle straně lesa. Arriana doufala, že se tam po několikadenním pochodu pobaví v hospodě a vyspí na měkkém slamníku.

„Počítal jsem, že v Jestřabnici dostaneme nějakou zakázku,“ uvažoval dál Loki. „Nebylo by špatné dobře se uvést a ušetřit jim trable se skřety.“ „Zvládneme deset skřetů ve třech?“ zvedl Damien tázavě obočí. „Pár jich dokážu zneškodnit na dálku,“ zvažoval Loki, „ale pomoc by se hodila. Třeba by se k nám přidala tady Lianina přítelkyně. Trpaslíci prý skřety moc v lásce nemají,“ obrátil se na Arrianu.

„To si piš, hošku!“ napřímila se Arriana. „Sice nevím, co mám společného s liánama, ale skřetí krky sekám ráda. A do Jestřabnice mám cestu. Jestli při ní narazíme na skřety, můžete se mnou počítat!“

„My na ně nenarazíme,“ usmál se křivě Loki, „my je přepadneme.“

Dvojice půlelfů s trpaslicí a vlčicí se rozběhla lesem. Vlčice běžela první, občas zavětřila a vcelku najisto dovedla skupinku na místo, odkud uviděli na cestě před sebou rázovat partu skřetů. A pak to šlo ráz naráz. Loki zamířil a začal pálit jeden šíp za druhým. První skřet padl. Ostatní zaječeli, obrátili se a vrhli se s tasenými zbraněmi na půlelfy. Arriana se s řevem „GOROOOK!“ rozběhla proti nim. Projela skřety jako sekera polínkem. Sekala na všechny strany, krev stříkala a nepřátelé řvali bolestí a nenávistí. Vlčice se jí držela po boku a trhala a kousala. Z čenichu jí kapala tmavá krev. Sama ale také schytávala zásahy.

Vtom Arriana zahlédla, jak skřetí šavle dopadla a rozsekla vlčici téměř vejpůl. Zvíře ochable padlo na zem. „Nééé!“ zaječela trapaslice a skřetova hlava odletěla do dálky. Se slzami v očích se otočila k nešťastnému zvířeti a zůstala stát jako přikovaná. Místo mrtvé hromádky šedé srsti se ze země s bolestným úšklebkem zvedala mladá žena v zelené zbroji s hřívou bílých polodlouhých vlasů. Půlelfka. Střelila po Arrianě rychlý úsměv, pak zvedla namodralými plamínky ověnčenou dřevěnou hůl a jen taktak odrazila ránu dalšího útočníka. Arrianu probral až zářivý záblesk světla následovaný zachroptěním a puchem spáleného masa. Skřet, který chtěl využít Arrianiny nepozornosti, byl sražen na zem bleskem. To se přidal do bojové skrumáže Damien. A rovnou pálil další blesk. To jsou celí půlefové. Samá kouzla, pomyslela si Arriana a už se dál věnovala posledním zbývajícím skřetům. Netrvalo to dlouho a les ztichnul. Loki dorazil ty skřety, kteří přežili, a těla odtáhli na jednu hromadu.

„Těší mě, já jsem Liana,“ natáhla půlelfka s úsměvem ruku k Arrianě.

„Ta vlčice?“ zmateně se ujišťovala trpaslice.

„Jsem druidka, umím se měnit ve zvířata,“ vysvětlila Liana. „Nechtěla jsem tě zmást, ale neměli jsme čas ti to vysvětlovat. Taky mám ráda vlky,“ dodala omluvně.

„A taky to bylo zábavné,“ pošeptal Loki po straně Damienovi, který jen odevzdaně potřásl hlavou.

Arriana malou chvilku zvažovala, že bude na půlelfy naštvaná. Ale pak se rozhodla, že to vlastně byl docela zajímavý zážitek a navíc ji to měnění ve vlka velice zajímalo a hodlala o tom z Liany vytáhnout co nejvíc.

Protože měli všichni namířeno do Jestřabice, pokračovali poslední kousek cesty spolu. Ve vesnici Damien vysvětlil starostovi, co pro ně zničením skřetí hordy udělali. Ten dobrý muž jim byl vděčný a měli toho večera večeři a nocleh v hospodě zdarma. Arriana s Lianou strávily skvělý večer probíráním zvyků vlčí smečky. Půlelfové se jí líbili. Ještě víc, když Damien i Loki upřímně obdivovali její nasazení v boji. Sama vyřídila polovinu skřetů. Damien pak Arrianě prozradil, že putují zemí a hledají zmínky o Smaragdové věži. Arriana sice nepochopila úplně, co by to vlastně mělo být za věž, ale Damien se tiše zmínil, že mimo jiné se tam prý dá najít velký poklad. Opravdu hodně velký. Poklad se vždycky hodí, pomyslela si Arriana spokojeně. Tahle Smaragdová věž se jí zamlouvala. Pokud ji půlelfové dokáží najít, tak by byla ráda při tom. A tak se družina rozrostla o čtvrtého člena.