Pomalu pootočit. Ještě kousek. A teď zatlačit a opatrně uvolnit napjaté péro. Feo Esselor pravidelně dýchal, soustředil se na rozebrání pasti. Ruce se mu nepotily, i když mu mechanismus mohl kdykoliv vyslat jedovatou šipku přímo do tváře. Nikdy se mu nepotily ruce. Uvolnil poslední kousek a jemně vytáhl malou šipku. Odhodil ji na zem a dlouze vydechl. Podle popisu, co mu ta ježibaba dala, by za těmi dveřmi měla být Amandilova knihovna a v jednom ze svitků by mohl najít nějaké vodítko ke svému putování. Tiše otevřel dveře a ocitl se v prostorné tmavé místnosti zaplněné prastarými regály, stolky a židličkami. Ale než si stačil prostor prohlédnout, naproti němu se prudce rozrazily další dveře, do místnosti se vlilo světlo lucerny a s ním vběhlo několik postav. Feo zareagoval bez rozmýšlení – skryl se v nejbližším stínu. Byl rychlý, ale zřejmě ne dost.

„Všivé zombie! Doufám, že se sem hned tak nedostanou!“ proběhla jako poslední dovnitř tmavovlasá trpaslice a druhá trpaslice za ní zabouchla dveře.

„Smrdí hůř než skřetí odpadní jáma,“ postěžovala si bělovlasá dívka.

„Nic nesmrdí hůř než skřetí odpadní jáma,“ oponoval vysoký muž a rozhlédl se po místnosti, „jen doufejme, že je tu ještě další východ.“

„Buďte zticha!“ houkl muž s lucernou, který vstoupil jako první. „Zdálo se mi, že jsem tu něco zahlédl. Něco se tu hýbalo.“ V tu chvíli všichni ztichli a začali se rozhlížet po místnosti. Feo přivřel oči, aby ho neprozradil jejich lesk. Hlavně se nepohnout. Bělovlasá dívka se vydala jeho směrem. Feo slyšel její tiché kroky. Věděl, že ve stínech je téměř neviditelný. Ledaže by viděla ve tmě. To by bylo horší…

„Tady! Je to -“ zvolala dívka, když jí došlo, že stojí rovnou před stíny zahalenou postavou. Nedořekla. Feovy instinkty byly rychlejší než on. V mžiku ji zezadu jednou rukou strhl k sobě a druhou jí přitiskl ostrou čepel ke krku. Jen silou vůle se přinutil nedokončit tisíckrát nacvičovaný pohyb a neproříznout jí hrdlo.

„Zůstaňte stát a zbraně dolů!“ vykřikl.

„Nezkřivíš jí jediný vlas, ty hajzle!“ zavrčel vysoký muž, hnědovlasý půlelf. Luk, kterým mířil na Fea, nesklonil. Dívka se nehýbala, ale srdce jí bilo o závod. Půlelfka, uvědomil si Feo, takže zřejmě vidí ve tmě, stejně jako já.

„Já ho zmasím! Můžu?“ vydala se k Feovi ode dveří rudovlasá trpaslice.

„Uklidněme se všichni,“ zahřměla její společnice.

„Nehýbejte se!“ zopakoval Feo. Neměl žádný plán, ale nechtěl se vzdát výhody, kterou držel v rukou.

„Je to elf,“ všiml si překvapeně muž s lucernou.

„Drow?“ ujišťoval se lukostřelec.

„Ne,“ natočil druhý lucernu více k Feovi. „Podle přízvuku je to někdo od nás.“ Muž s lucernou byl také půlelf, zřejmě ze vznešeného rodu. „Neměl by být zlý.“

„Můžu ho zmasit? Prosím!“ nedala se odbýt trpaslice.

„Vydrž chvilku, Arri,“ zadržel ji půlelf. „Neubližuj jí. Nechceš si promluvit? My ti nic neuděláme,“ pokračoval a ignoroval zklamané Proč né? a To se ještě uvidí svých společníků. „Co tady děláš? Žiješ tady?“ obrátil se k Feovi. Jeho hlas zněl rozvážně a uklidňoval. Jen na chvilinku. Možná to byl slabým přízvukem, který Feovi připomněl domov.

Jeho ruka s čepelí na dívčině krku se sice nezachvěla, ale v hlavě Feovi ožily vzpomínky na rodinu. Na zachmuřenou tvář otce a slzy v matčiných očích, když mu sdělovali, že na ně uvrhl hanbu. Hrdlo se mu stáhlo a ztěžka polkl. Musí najít Smaragdovou věž. Musí dát vše zase do pořádku!

„Hledám tady Amandilovy paměti,“ uslyšel se říkat.

„Není to ten svitek, cos nám o něm říkal, Damiene?“ zeptala se druhá trpaslice.

„On nám ho chce vyfouknout! Já ho zmasím!“ rozběhla se Arri směrem k Feovi s obouruční sekerou v rukou.

„Počkej!“ vykřikli její společníci. Ale Arri už byla jen dva kroky od Fea. Nebyl si jistý, co udělá. Zřejmě jí srazí do cesty své rukojmí a pokusí se uniknout dveřmi, kterými přišel. V pěti jsou proti němu ve velké přesile. Musel potlačit nutkání, aby se jedním tahem meče zbavil alespoň bělovlasé dívky.

Jenže trpaslice prudce zabrzdila. „To je přece ten falešný hráč! Jasně že jo! Pamatuješ, jak jsi mě obehrál v gwentu a jak jsem ti chtěla urazit kebuli a jak jsme pak celý večer prochlastali s tou hnusnou pálenkou? Byli jsme úplně našrot!“ vysypala neočekávaně Arri a sklonila sekeru. „Lidi, to je ééé, jméno mi vypadlo, no prostě ten elf, co jsme spolu pili. Neblbni a pusť Lianu nebo tě Loki fakt zastřelí,“ dodala vesele. Feovi se rozbřesklo. Opravdu ji znal. Jmenovala se Arriana a vážně spolu kdysi poté, co on ji obehrál a pak ve snaze zachránit si krk ji přesvědčil, že šlo jen o zábavu, a platil celý večer panáky, pili až do noci. Rozuměli si. Váhavě uvolnil stisk a půlelfka vyklouzla z jeho sevření a přeběhla k lučištníkovi. Ten se nepřestal mračit.

„Nemohla ses proměnit třeba na hada?“ zamumlal.

„Mohla,“ usmála se na něj, „ale nebylo to potřeba. Slyšels, že je to Arrianin kamarád.“

Ukázalo se, že půlelf Damien, jeho přátelé Loki a Liana a trpasličí sestry Arriana a Marriana hledají v prokletém podzemním sídle také Amandilovy paměti a stejně jako Feo zejména kvůli části, kdy Amandil pátral po Smaragdové věži. Měli stejný cíl a navíc se zdálo, že Damien tuší o podstatě věže víc, než dává najevo. Když Feovi nabídli, aby se přidal k jejich družině, byl sám překvapen, že s radostí přijal. Bude příjemné zase na chvíli někam patřit.